The Bad Omen

♫ ♪ ♫

Plná očekávání jsem pomalu kráčela na palubu, hlasitě vydechla a nasála čerstvý vzduch. Jak se dalo čekat, jednalo se vážně o vzpouru a to, že mne asi všichni piráti znali, mi snad zajišťovalo jakousi imunitu. I tak… za mnou se ukázal ten obr, kterého si někteří rovnou vzali jako cíl a jeho zbraň dělala ze všech poměrně rychlý konec. Náhlé chycení kotníku mne donutilo se podívat dolů na jednoho z pirátů, který buď během souboje s obrem prohrál, nebo si jej vybral někdo jiný a on se nyní doprošoval pomoci. Viděla jsem, že něco říká… ale… byl tu již dostatečně velký hluk na to, abych ho řádné slyšela. Místo jakýchkoliv hrátek jsem cukla nohou zpět, vyprošťující svou nohu z jeho prstů a špičkou kopla přímo do obličeje, což… byl vážně špatný nápad a já bolestivě usykla. Tvrdá lebka…

Pohled na kormidlo a následně na tu skupinku, kdy po chvilce snahy potlačit bolest prstů o nohy, jsem se vydala směrem ke kormidlu ve snaze mít o něco lepší pohled na ten souboj. Jednalo se o večerní aktivitu a já si ji takto mohla plně užít. „Vážně… vzpoura uprostřed bouřky… tak snad si to brzo vyřeší,“ pokrčila jsem rameny a opřela se o jednu se o zábradlí vedle kormidla, čekající na vyvrcholení situace. Shlížející na situaci, užívající si večerní program.

„Ah, blížíme se ke konci,“ okomentovala jsem si sama pro sebe, trochu litující, že talíč s jídlem jsem ponechala u místnosti s tou věřící dívkou. Nyní jsem měla dýku, ale nic, co bych si mohla krájet a využít jako pokrm ke sledování. Sice na ní pořád byla ta krev, ale komu by to ublížilo. „Jaká to škoda… ale…“ zvedla jsem obočí a naklonila se směrem k pirátům, když kapitán zvedl nějaký předmět. „Změna situace? Jak já mám ráda zvraty!“ Natěšená, co se vlastně stane, ale… projel mnou takový ten pocit, jako když se má něco špatného stát. Jako hrom před boří… následoval ta vlna energie, když to cosi aktivoval… „Eh…“ odkašlala jsem si, udělala krok zpět… mé nadšení se rychle obrátilo v rozhodnutí, že bych měla zdrhnout, ale než jsem provedla druhý krok? V ten moment se noc rozzářila a já byla odhozena přes palubu. Žádná možnost reagovat, jen a pouze můj výkřik, který neměl dlouhé znění, kdy mé tělo brzo skončilo pod hladinou rozbouřeného moře.

To, že jsem neuměla plavat bylo více než zřejmé, ale možná mi přálo trochu štěstěny. Pro jednou… Vynořila jsem se z vody v panice popadla první věc, co mi padla do rukou. To byla nějaká krabice, která se držela na hladině. Zalapala po dechu a s trochou snahy jsem vytáhla hrudník na krabici, využívajíc ji aspoň jako jakousi záchranu před utopením…
Až nyní přišlo uvědomění bolesti a třeštila hlavy… okolo mne trosky lodi… a já tak vrácena do rukou osudu.

Prsty jsem zvedla k temeni hlavy, přejela jsem se syknutím hlavu a zahleděla se do krvavé dlaně, než jsem upadla do bezvědomí… „A… za toto… jsem… dost…“

* * *

♫ ♪ ♫

„… zaplatila!“ Vyprskla jsem směrem k strážnému, který mne držel na špičkách. To jen proto, že jeho ruka svírala mé zápěstí. Dlaň svírající exotické ovoce, které bylo důvodem tohoto rozporu.

„Jo? A čím? Špína jako jsi ty nemá na zaplacení…“ Zasmál se a povytáhl mne o něco víš. Bosé prsty kmitající nad prašnou cestou. Má druhá ruka držící mé vlastní zápěstí ve snaze si pomoct od své vlastní váhy, ale byla jsem rozhodnuta ovoce nepustit. Byla to moje snídaně, oběd a večere…

„Nech-mě být! Pusť mě! Pojďme na trh… tam ti to potvrdí!“ Vykřikla jsem a bolestivě zakňučela, protože jeho stisk se o něco víc umocnil.

„To je právě ten důvod, proč tě tu držím. Prý někdo ukradl pár kusů tohoto ovoce… a shodou náhod najdu tebe, polo-démona o ulici dále, jak si chce užít kus ovoce. Není to ale náhoda! Dej mi to!“ Jeho druhá ruka v ocelové rukavici se zaryla mezi mé prsty a já s bolestivým křikem byla donucena ovoce pustit.

Uprostřed ulice… nikdo malé dívce nechtěl pomoct… viděli špinavého a špatně oděného polo-démona, který se hádá se strážemi. Proč by mu také někdo pomáhal?

„Kde máš rodiče? Ať tě mám komu hodit na práh.“ Zahřměla otázka, ale co bylo důležitější, zakousl se do mého ovoce. Tvář, slzy na tvářích… a můj pohled plný nenávisti, kdy jsem mu v hlavě přála jen to nejhorší.

„Nemám! Pusť mně! Mé ovoce již máš! Tady máš i to, čím jsem platila!“ Ruka mi zajela do zadní kapsy, kde jsem čapla měšec a mrštila ho po něm. Bronzové mince, kamínky a střípky skla… vše nyní bylo ve vzduchu a nejeden ostrý předmět z měšce mířil na jeho obličej.

Můj pohled a pohled nenávisti rychle přešel ve strach, kdy rukavice pustila mojí naději na jídlo a místo toho se ujala mého krku. Já tak mohla jen sledovala jeho zlobu, když mu pár věcí z měšce udělalo několik oděrek na obličeji.

„Tak… a dost… nikomu nebudeš chybět, ale než se tak stane…“ slova, kdy jsem zalapala po dechu. Stisk byl až moc silný a mé prsty se snažili najít jakoukoliv skulinku, abych se mohla nadechnout. Krev pod nehty v neústupné snaze se nadechnout a přežít… Oči plné slz těkající po lidech na ulici, kteří mi nechtěli pomoct, a nakonec pohled končící na strážném, který mi konečně dovolil, aby mé nohy znovu poznaly zem. Prsty ale stále svíraly můj krk, dusily mne a já tak byla tažena pryč… mimo veřejnost…

* * *

Prudké zakašlání a zalapání po dechu… zvedl se mi žaludek, ale na rozdíl od ostatních jsem nezvracela… cuknutí sebe samou a zarytí loktů do písku. Kolena mi trochu pomohla a já jsem se se zalapáním konečně dokázala dostat zpět do reality.
Byla jsem celá promoklá… měla jsem žízeň… bolela mne hlava a každý pohyb mi rád připomenul, kolik svalů a kostí vlastně mám… ale byla jsem naživu. Zmoženě jsem se přetočila na záda a hlasitě vydechla a bolestivě se zasmála. Smích ale přešel v suchý kašel. Dostali jsme se na pevninu, ale za jakou cenu…

Okolo mne bylo několik mrtvých těl, někteří dokonce vypadali, že ještě žijí. Aspoň podle zvuků, které se okolo mne ozývaly? Leckteří asi litovali toho, že přežili.

Nedaleké cvakání a napůl rozežraná mrtvola mi říkala, že zde bude asi nějaký tvor, který tohoto pohoštění jistě využije. Super… zbraň… sáhla jsem k pochvě, kde dýka nebyla. Na krku mi chyběl i můj přívěšek… zbytek jsem měla. To nás jako někdo okradl? Podívala jsem se bokem, všímající si malých stop všude okolo nás. Cokoliv má právě hostinu nás asi neokradlo… a počet mrtvol mu snad bude stačit, aby nechtělo něco živého jako zákusek, sázka na to, že většina zvířat chce ochraňovat to, co právě jedí… ale nesnaží se získat více, dokud nedojí.

Se značnými bolestivými zvuky jsem se zvedla na nohy a vydala se směrem, kam vedly ty stopy. Chtěla jsem zpět svůj přívěšek! Mne nikdo okrádat nebude! Cestou jsem se tak dívala po nějakém vhodném kameni, abych měla aspoň něco, čím můžu ty zloděje majznout přes hlavu. Podle stop… odhadovala jsem nějaké děti?

,,Z oceánu povstala bestie, mocný had kroutící se jako vlajka ve větru
I Asilar vyjela vpřed aby hrůznou nestvůru zabila a její hlavu donesla prostému lidu
Ale když Asilar přijela k útesům zjistila, že bestie je mimo dosah jejího kopí.
I nabídl se Lokirnar, že o hada se postará on sám se svým důvtipem a nestvůru přechytračí
A tak skočil Lokirnar do oceánu aby s hadem promluvil ale pod vodou
Byl jazyk jeho stejně pomalý jako jazyk jakéhokoliv smrtelníka.

I zjevil se Havi s úšklebkem na tváři. Jelikož on věděl, že slova ani zbraně moře nikdy nepokoří.
I svolal na své stvoření Aurentii - A bestii proklál blesk přímo do jejího zkaženého srdce.
Od té doby všichni bozi vědí, že na moři vládne jen příroda a její živly."

Podpalubí - Landis, Tamala, Kalistó, Redrick, Emric, Zelv

Po tom co je Lazlow poražen a válí se omráčený na zemi všichni kolem něj slaví. Avšak když se Landis nakloní aby mu podřízl hrdlo tak několik s pasařérů zvedne svůj hlas v protestu. ,,Počkej Landisi." Ozve se Hilda a pokývne mu. ,,Měli bychom toho grázla svázat a pak z něj vymlátit kam schoval všechno naše zlato nejdřív." Řekne a ostatní pasažéři souhlasně zamručí.
,,To je pravda neměl na sobě ani polovinu toho co nakradl. Určitě si to tady někde schoval v podpalubí. Stejně smrt je až příliš dobrá pro tohohle šmejda říkám já." Ozve se stařík a rozhlédne se po podpalubí zda li náhodou nezahlédne Lazlowovu skrýš zlata. Zdá se, že většina pasažérů je v souhlasu a tak, pokud Landis přesto nezasáhne, Lazlowa svážou do lana a odhodí stranou prozatím.

Podpalubí se naprosto vylidnilo. Zůstalo zde opravdu jen minimum zdravých pasažérů jako například Jory a Redrick ale většina těch zdravých se vydala směrem k palubě nebo alespoň ke schodům jako Tamala. Nově do podpalubí přibyly dva vyhublí hoši, které sem dolů piráti hodily. Nezdálo se, že by ani jeden z nich plánoval vyrazit nahoru po schodech na pomoc vzpouře. Jenom tam posedávali a hřáli se v uzavřeném prostoru kde muselo být větší teplo než na palubě. Zůstali tu samozřejmě zranění a nemocní a čas od času se po schodech skutálelo nějaké to tělo nebo ještě hůř někdo kdo tam následně několik minut umíral. Na poslední chvíli do podpalubí dokonce vběhne Zelv v čele skupinky lidí z kajut. Ale sotva udělá pár kroků dolů po schodech když se celou lodí převeze následek bitvy nahoře na palubě.

Nikdo nemohl tušit, že i podpalubí nebude ušetřeno.

Kajuty - Zelv, Sheerah

,,Aurentie je paní větru a blesků. Její přítomnost je vidět každý den když se její živel přežene přes svět. Má i svoje vlastní mágy co čerpají sílu z jejího elementu -" Spustí dívka na vysvětlenou ale v ten moment se kajuty právě změní na již zmíněnou bitvu. Když Sheerah podřízne umírajícího muže a zvedne se vše co dostane na zpět je vytřeštěný pohled někoho kdo ještě nikdy nikoho neviděl umírat zblízka. Ochránce mladé dívky se netrpělivě přesunul mezi ní a Sheerah a sledoval jak se polo-démonka vzdaluje na palubu bez toho aniž by ze sebe vydal jedinou hlásku. Vše co jeho mladá paní řekla bylo. ,,Budu se modlit za tvé bezpečí." Pokud to v kajutách však bylo špatné tak u vchodu do nich to bylo ještě horší jelikož několik pirátů už se vzájemně bodalo o šanci se tam prodrat a dále vraždit a rabovat.

Zelv se mezitím vydá do kapitánovi kajuty a přivlastní se nějaký ten kapitánův majetek. Dost možná mu stejně nebude patřit už moc dlouho. Kromě nového oděvu je zde schopný také ukořistit pár zlatých, pěknou stříbrnou náušnici a dokonce i jeden ze zlatých bločků co si piráti nechali překovat od Brogona ze šperků. Není jisté jak cenný ten bloček je ale určitě by se dal nějakému troubovi prodat výměnou za něco mnohem cennějšího. Byly tam i další předměty ale byly příliš těžké či nepraktické jako například velké válečné kladivo co leželo na okrasu v kajutě. A tak některé z těchto pokladů museli zůstat na místě zatímco se Zelv vydal ven aby se pokusil sehnat všechny v kajutách a dát se na úprk.

Podařilo se mu shromáždit převážně bohatší pasažéry, pár mužů a žen co sloužily jako pobavení pro piráty a dokonce mladou dívku a jejího ozbrojeného obránce. Co po krátké chvíli přemýšlení přikývl na Zelvův návrh aby jim pomohl se dostat do podpalubí kde to údajně bude bezpečnější. A tak se tato malá skupinka rozeběhla napříč palubou směrem ke schodům do podpalubí s velkým obrněným valounem v čele. A ačkoliv se zdálo, že opravdu svého cíle dosáhnou a budou se tam moct schovat před veškerým zmatkem neměli jediné ponětí co na ně čekalo jen ve zlomku okamžiku. Útěk z kajut jim možná zachránil život, ale možná vůbec ne.

Paluba - Osud Špatného znamení

Paluba se změnila na čistá jatka. Konflikt byl dosti jednostranný jelikož vzpouřenců bylo mnohem více než těch kdo byli stále věrní kapitánovi. Jejich jediná naděje na úspěch byla, že Červená prohraje svůj duel proti kapitánu Emanuelovi a to sebere vítr z plachet vzpouřenců a ti se následně vzdají. Ale na palubě se našli tací co se ze všech sil snažili zařídit, že První důstojnice zvítězí a převede velení nad lodí. Od svých krabic může Kael pozorovat jak se z podpalubí vyhrne Landis a vrhne se na prvních několik pirátů co před ním padnou než stihnou na svojí obranu zvednout jediný prst. Krátce za ním následují další pasažéři někteří z nich jsou podobně úspěšní jako Landis ale jiní jsou rychle napadení zpět. Bitva nyní zuří napříč celou palubou kde malé skupinky bojují společně většinou tři na dva nebo čtyři na čtyři ve zmatených potyčkách do kterých se náhodně připojují další bojovníci ve snaze změnit směr bitvy.

Z kajut náhlá vyrazil mohutný muž celý obrněný v ocelové zbrojy s dlouhým ručem pevně sevřeným v obou rukách. Švihal s ním za strany na stranu a držel všechny piráty stranou zatímco si razil cestu napříč palubou s malým konvojem neozbrojenců hned za ním. Zelv a jeho skupinka se dokázala dostat přes celou palubu bez újmy obzvláště díky jejich ozbrojenému ochránci, který využil svou dlouhou čepel aby udržel útočníky dál. Zároveň si žádný z pirátů moc netroufal na obrněného obra v tak kvalitní zbroji, že všechny údery a šipky se od ní jenom s jiskřením odráželi a nezanechali za sebou ani jeden škrábanec. A tak se Zelv a jeho skupina dostali na druhou stranu a začali po schodech klesat do podpalubí.

Na palubu se dostaví i Kalistó a Sheerah a obě mohou sledovat tuto řežbu. Vítěz už se zdál být jasný kdyby nebylo na tvrdý a neúprosný souboj mezi dvěma vůdci uprostřed paluby. Čas od času se někdo pokusil zasáhnout ale na každé straně byl jeden či dva piráti co se snažili udržet ostatní útočník dále od souboje tak aby nikdo nezískal neférovou výhodu. Jeden z těchto důstojníků se vydal směrem k Landisovi aby ho zastavil když zaútočil na kapitána Emanuela ale předtím než se mohl k Landisovi dostat trefila ho šipka od Emrica, který na palubu také vyběhl. Důstojník se skácel k zemi a Landis získal přímou příležitost zaútočit na kapitána. Jeho meč zasvištěl vzduchem a krátce po něm dýka od Lazlowa.

Oba údery minuly jejich cíl. Emanuel se velmi obratně protočil an místě a vyhnul se obou úderům od Landise s elegancí a rychlostí, která byla překvapivé od tak velkého muže. Prudce se otočil k Landisovi a s naštvaným výkřikem po něm švihl svou dlouho šavlí. Tento krátký moment rozptýlení byl všechno co Červená potřebovala. Přeskočila ke kapitánovi tak rychle, že to skoro vypadalo jako by se z ničeho nic k němu teleportovala a vrazil mu jednu dýku do břicha a druhou do zad. Kapitán Emanuel ze sebe vydal skoro až nadlidský zvuk a prudce od sebe ženu odstrčil. Červená se přemetla a pleskla sebou o palubu ale velmi rychle byla zpátky na nohou a otřela si krev, která ji začala po tváři stékat z nosu. Během náhle bolesti Emanuel upustil svojí šavli ale i když v sobě měl dvě dýky tak se stále držel na nohou i když ztěžka.

,,Ty krávo! Cos mi to kruva udělala! Ty si myslíš, že ti tuhle loď nechám?!" Řval skoro hystericky zatímco s vyvalenýma očima sledovala dýku, kterou měl v břichu zaraženou až po rukojeť. Zoufale se rozhlížel po své šavli ale z vážnosti jeho zranění bylo jasné, že se mu motá hlava a nemůže najít šavli co mu ležela přímo pod nohama. Místo toho však jeho oči spatřili něco jiného co by mohlo sloužit jako zbraň a tak se začal potácet směrem ke krabicím kde schovával Kael.
,,Už to vzdáváš Emanueli! To jsem si myslela! Utíkej! Skoč přes palubu a chcípni v moři ty hajzle!" Řvala na něj se smíchem Červená přes bitevní vřavu. Avšak kael co sledoval dění kolem paluby už celý den mohl vidět pro co kapitán míří. Bronzové žezlo co vypadlo z rozbité krabice s artefakty, kterou piráti rozbili když začali uklízet před bouřkou a Červená jim přikázala aby se ho pro jistotu nedotýkali. Žezlo vypadalo těžce a mohlo dobře sloužit jako palcát v rukou obrovského muže.

Emanuel žezlo zvedl ze země s hlasitým heknutím. ,,Ani hovno! Tohle je moje loď! Dřív chcípnu než abych nechal děvku jako ty ve vedení!" Řekl a otočil se s artefaktem v rukou. Skoro celá paluba zmrzla a v hrůze se dívali na lesklý předmět v jeho rukou.
,,Emanueli nebuď kretén polož tu věc! Vždyť ani nevíš co to kruva dělá -" Začala Červená a pozvedla své ruce do vzduchu. V ten moment se zdálo, že by byla i ochotná se vzdát jen aby magický artefakt položil.
Kapitán jí však neposlouchal. ,,Ani hovno tohle je moje loď a vy všichni z ní teď vypadnete!" Zařval a rozmáchl se z palcátem.
,,Emanueli co to kurva-" Začne zděšeně křičet Červená.
,,Ne polo -" Pokusil se zvolat mág vody co se náhle zjevil na palubě.

To už však bylo pozdě. V moment kdy se kapitán rozmáchl přes hlavu ozvalo se hlasité zabušení napříč oblohou. A když žezlo směřovalo nahoru k nebi ozval se ten nejhlasitější hrom co jste kdy slyšeli, který vámi otřásl až do vnitřností. Rozbouřenou oblohou projelo několik tuctů blesků, které se všechny srazili na jednom místě - Nad kapitánem. A z tohoto bodu vystřelil jeden silný blesk. Stalo se to tak rychle - jen zlomek vteřiny a přesto to pro vás všechny působilo jako by se zpomalil čas a vy jste to celé mohli bezmocně sledovat. Nejdříve se rozsvítilo žezlo, pak energie z blesků přejela do kapitána. V ten moment se jak artefakt tak muž co ho držel rozzářili jasněji než den. Pak však energie přejela z kapitána do prken paluby. Ozvalo se tak hlučné prásknutí, že vás od toho boleli uši a pak - Loď vybuchla.

Jeden moment jste stáli na pevné dřevěné podlaze a v druhý moment jste prudce letěli vzduchem než jste sebou práskli do mořské hladiny. Někteří na tom byli velmi špatně. Kael a Emric neměli ani šanci panikařit a snažit se plavat nebo se něčeho chytnout. Kael, který byl mezi krabicemi sebou o jednu švihnul když ho to odhodilo z paluby a přistál do vody již omráčený. Emric sice nebyl omráčen při odletu ale dopad do vody pro něj byl tak prudký a silný, že ho náraz o mořskou hladinu rovnou omráčil. Oba sebou bezvládně mlátili v rozbouřeném moři co nyní mělo vlny vysoké jako budovy. Aniž by o tom věděli jejich těla sebou mlátí o kusy rozbité lodi a pár přeživších krabic a byla prudce odnášena směrem k pobřeží.

Zelv na tom byl ještě hůře. Když sešel dolu do podpalubí loď se kolem něj roztříštila a on byl vržen prudce směrem dolů. Síla magického výbuchu ho muela vytlačit dobrých deset možná i dvacet metrů pod hladinu moře. Byl však stále při vědomí. Prudké pohyby nad ním s ním mlátili ze stranu na stranu a pokud se chtěl pokusit musel otevřít oči a vpustit dovnitř neuvěřitelně štípavou mořskou vodu. Musel vyplavat nahoru jinak se určitě utopí takhle hluboko pod vodou. Ale hladina se zdála tak strašně daleko a prudké výkyvy proudů s ním mrskali ze stranu na stranu. A po chvíli snahy začal cítit palčivou bolest a tlak, který ho tlačil na plíce. Musel se nadechnout - prostě musel i když byl stále pod vodou. Tohle určitě musel být jeho konec. Pomalu začal upadat do bezvědomí jelikož nebyl schopný dýchat s vědomím, že tady určitě umře jednou z nejhorších smrtí.

Sheerah, Tamala, Kalistó i Redrick měli mnohem větší štěstí. Výbuch je vymrštil do vody ale ne tak prudce aby je okamžitě omráčil. Byli stále při vědomí a na povrchu vody. Všude kolem nich ve vzduchu pulzovala silná magická energie ale to nebylo tak důležité jako přežití. Moře bylo rozbouřené - Velice rozbouřené a blížili se obrovské vlny velikosti domů. Museli jste uniknout a dostat se do bezpečí. Ještě jste se pamatovali kde byla pevnina z rána. Ale bylo to strašně daleko. Mohli jste zkusit tam doplavat ale byla to naivní myšlenku. Druhou možnosti bylo chytit se nějakého plovoucího kusu rozbité lodi či krabice co se kolem vás plavily všude a držet se jich s nadějí, že vás bouře donese na pobřeží. Ať jste si zvolili jakkoliv padli jste únavou a omdleli jste či usnuli s pevninou na obzoru ale stále příliš daleko.

Landis to neměl tak lehké. Ačkoliv byl stále při vědomí když letěl vzduchem a dokonc ei po tom co dopadl musel vědět, že nemá moc času. Musel se něčeho chytit a to rychle jinak se utopí. jeho rezavá ocelová zbroj ho stáhne ke dnu jako kámen. Ale jakoby snad vliv bohů samotných když zoufale tápá po dopadu pod ruce mu přijde celý nepoškozený barel na, který se může vyhoupnout. Byla to jeho jediná naděje na přežití jelikož barel v sobě měl hodně vzduchu a tak se lehce vznášel i s ozbrojencem na něm. Ale blížili se obří vlny a ho možná z barelu smetou. Musel něco vymyslet - Rychle! už je to skoro tady! Ať zkoušel cokoliv obří stěna vody do něj práskla prudce a převrátila s ním celý barel hned pod vodu. Landis omdlel a mohl jen doufat, že bohové ho zachrání podruhé.

Žiju?!

Všichni se proberete. Cítili jste se strašně jakoby vám někdo rozdrtil každou kost v těle válečným kladivem. Oči vás štípali, krk vás bolel a měli jste tak strašnou žízeň, že jste sotva dokázali dýchat. Svět byl příliš hlučný slyšeli jste vlny moře a cikády co byli tak nahlas, že vás z toho rozbolela hlava na místě. Byli jste celý mokří mohli jste to cítit od hlavy až k patě naprosto promáčení a promrzlí. Když jste otevřeli oči byli jste oslepeni prudkým světlem dne. Slunce vám nikdy nepřipadalo tak jasné jako dnes. Zařezávalo se vám do očí jako bílý nůž a jenom zhoršoval bolest vaší hlavy. Jediná výhody byla, že slunce opravdu pražilo a bylo na něm teplo takže jste se mohli rychle vyhřát. Leželi jste na písečné pláži - Tím jste si mohli být jistí jelikož celá pláž byla přilepená jak k vám tak k vašemu oblečení. Písek jste měli všude i tlustou vrstvu nanesenou na obličeji pokud jste se probrali hlavou dolů.

Landis se probral za pomocí divného cinkavého zvuku. Než se rozkouká a zjistí co se děje tak je však pozdě. může cítit jako něco hýbe a cuká jeho slabým rozlámaným tělem a když se konečně jeho pohled zaostří a on může spatřit co se děje spatří nechutného zeleného mužíka co mu právě sundal nátepník. Malý skřet byl olivově zelený s obřím nosem a tím nejošklivějším šklebem jaký kdy spatřil - Goblin. Goblin nadšeně vykřikl a pozvedl nově získaný nad svou hlavu a dal se do malého tanečku. Když si však všiml, že původní majitel je naživu a nyní vzhůru vyděšeně vykřikl a dal se na útěk napříč pláží. Rychle zmizel v podrostu a byl pryč i s kusem zbroje.

Landis však nebyl jediný kdo byl okraden. Probudil se společně na pláži s Redrickem, Kalistó a Tamalou. I oni se proberou zatímco je goblini obírají ale narozdíl od Landise z nich specificky nesvlékají zbroj. Cokoliv kovového se dostane pod ruce goblinů to nejdříve zvednou a udělají malý taneček. Když zjistí, že celá pláž se začíná probírat všichni se dají na úprk a vyklidí se. Jste na pláži nyní sami jak se zdá. Kolem vás leží roztříštěné krabice a barely a kolem leží několik mrtvol námořníků a pasažérů. Stranou leží Hilda, která vypadá naživu ale stále v bezvědomí. Stále jste však neuvěřitelně disorientovaní a teprve jste se probrali aby jste zjistili, že jste byli okradeni o vaše cennosti. Je možné, že ostatní přeživší byli někde na blízku.

Zael se probral náhle také na pláži. A čistým zázrakem nebyl mrtví. Nejdříve však ze sebe musel dostat všechnu vodu co měl v plicích a tak se ostatní na pláži - Emric, Kael a Sheerah probudí za zvuků hlasitého kašle a zvracení zatímco Zelv ze sebe vyvrhuje mořskou vodu. Kašel je tak silný a voda tak nechutná, že ho to přinutí jí zvracet ven jelikož nějakou také spolykal. Podobně je na tom Kael a Emric, kteří oba dopadli do vody omráčení a sami nadýchali a napolykali nějakou tu mořskou vodu. Sheerah je před tímto osudem ušetřena ačkoliv jí stále sužují všechny ostatní problémy spojené s nečekaným vyloděním.

Ačkoliv se tato čtveřice neprobudí přítomností goblinů bez jejich vědomí tu byly také. Pokud začnete hledat své cennosti či zbraně rychle zjistíte, že jsou pryč a nevíte kam se poděli. Možná vypadli do moře? Ale všude po pláží vidíte obtisky malých nohou, obzvláště okolo vašich těl. A tyto obtisky pak vedou okolo útesu možná na druhou pláž za rohem. Zůstali vám jen některé klíčové předměty ale většina kovových cenností byla pryč. Na pláži leží několik mrtvel a stranou je slyšet divný cvakavý zvuk. Jedna mrtvola je už napůl rozežrána něčím a přes porost poblíž pláže vykukuje silueta nějakého velkého tvora co si evidentně na něčem pochutnává. Nevidíte žádné další přeživší ale je možná, že jste momentálně příliš zmatení nebo jsou někde poblíž mimo dohled.

Na palubě Špatného Zmamení
[/b]

Poslední dny akorát jen přemýšlím nad tím, jestli jsem si skutečně polepšil. Jestli jsem neměl větší šanci si poradit na vlastní pěst s gnollama. Piráti se s náma totiž taky moc neserou. Celý podpalubí smrdí hovnama a blitkama. Všichni jsou zoufalí a hladový, a je jen otázkou času kdy se začne šířit epidemie, nebo nás piráti prostě hodí přes palubu. Další katastrofou je samozřejmě nedostatek tabáku, to jediný dokázalo přebít smrad chcanek a udržet mě aspoň trochu duševně v rovnováze. Už mám jen jedno cigáro, který si šetřím a pečlivě schovávám před tím prasetem Laslowem, který tu je jako takový náš malý Mulag-chán - Jako kdyby nemoci a hlad nestačily. Situace v podpalubí se tak každou chvíli zhoršuje, dost vězňů je na pokraji sil, jak fyzických tak psychických, naštěstí né všichni jsou na tom tak špatně.

V podpalubí Špatného Znamení se nachází různorodá skupina cestujících, a kromě zločinecké špíny z Ahazu Dalabi a obyčejných uprchlíků se tu taky nachází několik výstředních postaviček, dvě léčitelky - Kallistó a Tamala, a kolega upír, který se podobně jako já velice chytře drží při zemi, a samozřejmě drsně vypadající chlápek ve zbroji. Nejspíš dezertér, od kterého se celou cestu držím co možná nejdál. Na něj si dávám většího majzla než na Laslowa. Je celkem jasné že pod jeho dobročinným zevnějškem se skrývá tvrdej sráč, kterej nemá moc co ztratit.
Většinu času se proto snažím držet daleko od potíží, občas když se poštěstí tak zamhouřím oko anebo si zakouřím.

V jednu chvíli jsem musel omdlít, nebo nějakým zázrakem tvrdě usnout, protože když otevřu oči z ničeho nic Laslow dostává nakládačku od toho dezertéra, ke kterému se následně připojuje několik cestujících. Vše se stane velice rychle ale je zjevné že Laslow chcípl, načež dezertér začne pobízet ostatní ke vzpouře. Vypukne hádka, která je ukončena překvapivým příchodem první důstojnice která pro změnu začne vybízet nás vězně k další vzpouře.

Všechno během chvíle naprosto eskaluje, a ostatní se v podpalubí začnou vyzbrojovat a vybíhat na horní palubu. K mému překvapení se ke vzpouře přidává i bratr upír, o kterém jsem měl mínění, že má všech pět pohromadě. I přes všechny pěkné sliby Červené, nehodlám sloužit jako maso do mlýnku nějaké ambiciózní první důstojnice.

Rozhodnu se zůstat v podpalubí a nechat ostatní hlupáky vybojovat tuhle bitvu na život a na smrt.
Z kapsy si vyndám poslední cígo, které si hnedka zapálím o svíčku. Několikrát potáhnu a pak si sednu do jednoho z rohů. Cigareta mě trochu uklidní, ale dál napjatě čekám, společně s Tamalou a několika uprchlíky, jak boj na horní palubě dopadne.

Tancování mezi meči

"Děkuji. Ať Vám bohové dopřejí bezpečí a klid, který si zasloužíte," opětuji vědmě její vlídná, i když kryptická slova. Když se za ní zavřou dveře, zaváhám. Nechci ji tady nechávat samotnou, když může kdykoliv kterákoliv strana vtrhnout do kajut a začít další řežbu. Mám ale dojem, že si zvládne poradit. Jestli je pravda, co se o ní říká, bude vědět a bude připravena. Měl bych se tedy asi starat o to, jak si zachránit vlastní kůži, protože mrtvý Maghovi k užitku nebudu.

Rychlými dlouhými kroky se tedy vydám do kapitánovi kajuty. V první řadě ze sebe svléknu oblečení, v kterém jsem dorazil. Již před nějakou dobou jsem si všiml čistého a pěkného oblečení, které zde kapitán schovává. Nejsem si jistý proč, ale nehodlám nad tím nyní přemýšlet. Otřu svou pokožku, než se převleču do černých dlouhých skládaných kalhot a dvouvrstvého tílka, vše v černé barvě. Nejsem si jist co je to za materiál, ale je na pokožku velmi příjemný. Pár nových příjemných bot jistě pomohou, až a jestli se dostaneme na pevninu. Pohled mi padne na malou truhlici. Do měšce nacpu mincí a drobných šperků, co do něj vejde. Dočepuji měch, připnu svou věrnou dýku a zahalím se do svého pláště. Pokusím se ho sepnout tak, aby mne ideálně co nejvíce halil.

Takto připraven se vydám zpět do kajut. Pokusím se posbírat všechny, kteří sloužili pirátům v jejich kajutách a ještě jsou naživu. Pokud je někdo zraněný i toho bych chtěl sebou vzít. Pokud to nebude křehká dívka, sám ji asi neunesu, ale pokusím se přesvědčit ostatní, aby ho vzali. Snažím se postupovat co nejrychleji a metodicky. Nemělo by mi dělat příliš potíží je přesvědčit. Přeci jen, ten předchozí chaos museli slyšet všichni a pořád nám nad hlavou řinčí zbraně. Poslední zastávka je u dívky s jejím bodyguardem. Toto je jediná síla, která nás dokáže dostat relativně bezpečně přes palubu. Vysvětlím jim svůj plán, který v podstatě jen obsahuje protáhnout se bitvou na druhou stranu lodi, do podpalubí, odkud jako z jediného místa, nejdou zvuky boje. Ať už vyhraje kterákoliv strana, měli bychom zůstat naživu, i kdyby nás tam nakonec zavřeli. Jestli ale zůstaneme v kajutách, může si na nás přijít vybít zlost naprosto kdokoliv a v současné situaci bych se nedivil, ani kdyby to byla kapitánova strana.

Uleví se mi, když dvojice souhlasí, že nás doprovodí. Nevím, jestli tomu vděčím svému šarmu nebo logice, ale jsem za to rád. Naše šance se rapidně zvýšili. Potom už v poměrně semknutém procesí vyklouzneme na palubu. Ideálně co nejvíce skrytí před zraky bitvy. Řežba na palubě nabírá obrátek ale do bitvy se nechceme pouštět. Přesto celou dobu pod pláštěm držím v ruce dýku, protože pokud by se náhodou bitva strhla naším směrem, hodlám bránit sebe i každého ze skupiny. Spoléhat však mohu jen na své rychlé reakce. V davu se také snažím pohledem najít Sheerah, jen abych měl povědomí, jak na tom je a na kterou stranu se přidala, jestli ovšem nebude bojovat sama za sebe.

Začátek vzpoury

Piráti se nás pokoušejí vylákat ven, ale já se jejich slovy nenechám oklamat. Moc dobře vím, co je to za lidi a ničemu z toho co říkají nevěřím. Je to jen trik. Zůstanu kde jsem a na jejich volání nijak nereaguji.
I přes to se jim ale podaří chytit Racka . A přesně jak jsem předpokládal, tak všechno okamžitě hodí na mě.
Zmetku jeden falešnej. Ať v tom podpalubí shniješ.
Potom se do přemlouvání pustí i samotná Červená. Stejně jako piráti i ona mi slibuje jídlo a bezpečí. To první je obzvláště lákavé, s čímž souhlasí i můj žaludek. Ne nesmím. Vylezu a zavřou mě v podpalubí k ostatním.
Hlad je velký ale moje touha po bezpečí a strach z toho co by se mohlo stát jsou přeci jen o něco větší. Zůstanu tedy ve svém úkrytu a stejně jako předchozí nabídky, tak i ty od Červené ignoruji. Tady jsem v bezpečí. Vím ale, že je to jenom dočasné. Jak sama řekla, tak o mě ví už nějakou dobu. Je jenom otázkou času, než se budu muset přemístit. Ale teď ne. Ne, něco se totiž chystá.

Netrvá to dlouho a já zjistím, co se to tu celou tu dobu připravovalo. Z podpalubí se začne ozývat hluk a ... To je zpěv? O něco později pak na palubu vtrhnou lidi se zbraněmi a začnou se mezi sebou zabíjet.
Vzpoura? To vysvětluje všechny ty zbraně a náladu co tu od rána byla.
Skrývat se pod pláštěm mi v tuhle chvíli už k ničemu není, proto ho ze sebe shodím a vytáhnu dýku.
Do boje se ale pouštět nehodlám. Pokud to bude možné, tak zůstanu skrytý mezi bednami a počkám, až to vše skončí. Nemá cenu si hrát na hrdinu. Mrtvý se do Casteldhamu nedostanu. Ale zvědavost mi přeci jen nedá. Rozhodnu se tedy opatrně vykouknout ven, abych zjistil, jak to tam vypadá.
Všude kolem pobíhá spousta lidí a navzájem se zabíjejí. Mezi piráty si všimnu také lidí z podpalubí. Nikdy během plavby jsem s nikým z nich nemluvil, ale pár jsem jich viděl. Podle toho jak to vypadá, tak bojují společně s jednou skupinou pirátů proti té druhé. Nepochybně práce Červené. S takovou posilou mají proti kapitánovi dost velkou šanci, že vyhrajou. Pozoruji probíhající boj a kdyby začala situace vypadat moc špatně nebo se někdo rozhodl přiblížit k mé skrýši, tak zalezu zpátky.

Podrazy a zrady

Neměl jsem tu být. Měl jsem být na jiné lodi.
Toto mi běželo hlavou od prvního dne. Už nevím, jestli jsem si spletl loď, špatně pochopil, co mi v hospodě o lodi říkal nebo mě jen sprostě okradl. Hlavou mi tedy v pravidelných intervalech běžel jednocestně i obsah žaludku. Když už nebylo co ze sebe dostat a snad i žaludek byl venku, některý dobrák mi poradil lehnout si jinak. Tak, aby vlny nehoupaly celým tělem od hlavy k patě, ale jen ze strany na stranu. Vlastně tak, jak leželi všichni ostatní. Od té doby se pro mě situace stávala snesitelnější. Jednou za mnou přišel Lazlow, zjistit, jestli by ze mě něco nekáplo. Ale když pochopil, že u mne nezbohatne, už mě víckrát neotravoval. Pokud jsem si zrovna nešel pro jídlo, vykonat potřebu nebo se jen protáhnout, byl jsem zalezlý ve svém koutku a čekal. Taky poslouchal. Od zvuků lodě a moře, přes haštěření ostatních pasažérů po rozhovory pirátů. Sice jsem nerozuměl skoro žádnému výrazu a jen obtížně rozpoznával, jestli se jedná o nadávku nebo část lodi, ale postupně jsem pochopil vzrůstající napětí.

A nakonec napětí prasklo. Landis se postavil Lazlowovi. Nechybělo málo a bylo hotovo, ale na poslední chvíli jej zachránili ostatní, kteří kdovíodkud vyhrabali zbytky odvahy. Ale místo toho, aby jej svázali a hodili do kouta, Landis jej podřízl jako prase na porážce. Krev stékala mezerami v podlaze, ale i tak pach zaplnil celou místnost. Navíc se ukázalo, že ostatní nehnala ke vzpouře odvaha, ale jen peníze. Zalezl jsem co nejhlouběji do kouta, co to šlo, v obavě, že se rozhoří další vraždění, ale situaci uklidnili, spíše tedy usměrnili směrem k palubě vzbouření piráti. Na zem odhodili hromadu nejrůznějších zbraní a vyzvali nás, ať je vezmeme a jdeme jim pomoci. Nehrnul jsem se do bitvy. Není to můj boj. I tak jsem ale chvíli vyčkal, než si vyberou ti nejzbrklejší a pak jsem si vzal nějaké zbraně taky. Našel jsem nějaký nůž, kladivo a také vzal jednu sekeru. S tou jsem šel k Akmadanovi a položil ji vedle něj a přikryl kouskem deky. Bylo mi jasné, že tu zůstane se svou ženou. A kdyby se vzpoura nepodařila, měl by mít šanci se bránit.

Tu ránu by sis měl nechat zašít, pokud s tou rukou plánuješ ještě někomu rozbít hlavu.
Pronesu pro mě až překvapivě sebejistě k Landisovi a snahám ránu ošetřit. Ale to se již zařadím do zástupu ostatních u schodů.
Nevidím důvod vyměnit jednoho pirátského kapitána za jiného. Ale chci najít toho, co mě obral o peníze a podvedl mě.
Hledání netrvá dlouho. Po pár minutách jej najdu v kaluži vlastní krve posetého ranami ležícího ve dveřích do jedné z kajut. Ještě chroptí a koulí očima, ale i dítě by poznalo, že je již na cestě na druhou stranu. Skloním se k němu. Když nabere částečně vědomí, chvíli na mě zírá, než se mu hrůzou rozšíří zorničky. Jednou rukou začne šmátrat kolem sebe, než nahmatá krátký meč. Než s ním udělá nějakou hloupost, čepel přišlápnu k zemi a donutím jej pustit rukojeť. Když se ujistím, že mě vnímá, zašeptám.
Odpouštím ti.
Překvapeně na mě zírá. Pak vytáhnu nůž a nabídnu mu ukončení utrpení. Pokyne hlavou. Ale než stačím bodnout do míst, kde má srdce, všimnu si, že krev přestala vytékat a také jeho chroptění přestalo. Z krku mu stáhnu klíč a zamknu kajutu. Slyším, jak se řinčení zbraní rychle přesouvá směrem na palubu. Poté se vrátím do podpalubí. Rozhlédnu se, abych zjistil, kolik lidí tu zůstalo a pak přijdu k Akmadanovi. Chci si prohlédnout zranění či nemoc jeho ženy, zda neznám způsob, jak jí pomoci. Ovšem zranění dračím ohněm je práce pto mágy a zkušené alchymisty. Jiní a zkušenější tady ji nedokázali nijak pomoci. Poté se opatrně vydám na palubu. Úzké chodby houpající se lodi procházím opatrně a každou chvíli se zastavím, abych se zaposlouchal do zvuků boje. Řežba probíhá chaoticky a nerozeznám který pirát stojí na které straně. Když se dostanu až na horní palubu, na chvíli mě ochromí vůně čerstvého vzduchu. Až dopadnutí těla kousek ode mě mne probere a snažím se zorientovat v řavě. Na první pohled bojují všichni proti všem. Ale když ve změti najdu první důstojnici a kapitána, postupně začnu vytipovávat kdo je kdo. Od jednoho z padlých seberu kuši a šipky, zkontroluji, jestli se kuše pádem nepoškodila a rychle jednu šipku nabiji. Chvíli váhám, na kterou stranu se přidat. Nakonec se rozhodnu pro vzpouru a pokusím se zasáhnout kapitána, ovšem přes chaos kolem něj nedokáži najít mezeru mezi těly, přehodnotím a vyberu si jednoho z jeho poskoků, kteří jej doprovází a kryjí jej před útočníky z boku a zezadu. Nádech, pomalý výdech a s prázdnými plícemi vystřelím.

Udeří-li bouře, nezná slitování

"Ten lapka tě zranil protože si nedáváš pozor na pusu." Odpovím klidně muži (Landis), který za mnou přišel s tím, že chce ošetřit. Mluvil pěkně, slusně. A já se věnovala jedné ze dvou věcí které mi skutečně jdou. Prohlížím si jeho ránu. "Vyčistíme ránu a stáhneme ji." Hned se dám do práce. Není to nic co bych ještě neviděla. To se ví, že jsem měla i na jazyku, že by nám pomohla ta mladá dívka (Tamala), ale zbytečně jsem jej nechtěla dráždit. Neušlo mi to jak ji přehlížel. "Nesuď knížku podle obalu." Pronesu jen.

V hlavě ale mám pořád tu ženu na lůžku.

Ale... Během chvíle to šlo všechno ráz na ráz. Bouře venku, bouře uvnitř. Těžko říct která bude nebezpečnější. Mohla jsem nyní být nahoře v kajutách, jsem v podpalubí mezi uprchlíky kterým jsem i já. Pirátka která potřebuje pomoc při své vzpouře a zároveň lidé kteří vidí svobodu. Dokonce i muž té ženy a jejich nemluvný přítel se chopí zbraní.

Dojde-li k boji tak bij se jak lev! Nesmíš se ulejvat, nesmíš se bát! Při sobě musíme navždycky stát! Možná i my dneska přinesem oběti, nevadí...

Z toho muže, jeho přítele i té ženy jsem měla dobrý pocit. Z té mladé léčitelky také. Dokonce i z toho muže co se nechal přijít ošetřit, ač byl nerozvážný. Nedělala jsem to s oblibou, ale byla to otázka toho kdo přežije. Tasila jsem svoje dva krátké meče abych šla ke schodům vedoucí na palubu. Když v tom se jeden z pirátů který nebude šetřit životy uprchlíků zamotá do nějaké židle. Pohled mi padne zpět odkud židle přiletěla a zahlédnu Tamalu. Pirát tancuje se židlí a mě nedělá nejmenší problém jednou ránou ukončit jeho snahu. Jeden z krátkých mečů opsal smrtelný oblouk abych pokračovala ke schodům na palubu.

Chtěla jsem být venku. O všem vědět...

Stuff him in a sack and throw him over

♫ ♪ ♫

Tiše jsem se zasmála na její slova a okomentovala situaci: „Více lidí mne zná jako pašeráka, ne jako piráta. Jeden by však řekl, že pašerák není vždy pirátem, ale… nejsem asi ta, která by měla toto soudit,“ usmála jsem se nevinně a následně zavrtěla hlavou: „Nikdy. Tedy, možná jako malá? Spíše bez přání, s prosbou, která nebyla vyslyšena žádným z bohů,“ zvedla jsem nadšeně prst a naklonila hlavu s otázkou: „Je nějaký důkaz, že Aurentie mi dokáže nějak pomoci? Samozřejmě nechci zpochybňovat vaši víru, ale… mám ráda k dispozici nějaké důkazy,“ řekla jsem a podívala se směrem k tomu, který ji strážil: „Tedy, pokud sis vymodlila tohoto ochránce, budu to brát jako dost dobrý důkaz,“ smích zarezenoval chodbou a já jen tak tak uhnula jednomu z pirátů, který proběhl kolem. Hned za ním letěla dýka, která se mu zabodla do páteře a on s hlasitým praštěním a chraptěním skončil na zemi.

„Huh… pokud sis vymodlila vzpouru hned před bouří, tak klobouk dolu,“ hodila jsem po ní spiklenecky očkem a popošla k tomu chudákovi, který měl nyní dýku v zádech. Prudce jsem ji vytrhla z jeho zad a otočila jej na záda. Dle toho, jak se cukal to vypadalo, že se mu trefili do míchy…

„Nechat jej naživu zde… a udupou ho… ne-li hůře…“ Podívala jsem se na jeho lapající dech, těkavý pohled okolo sebe. Ode mne se mu dostalo ale pár tichých slov: „Ššššš… jsem tu…“ dlaní jsem mu přejela přes tvář a přiblížila se k jeho obličeji, téměř jako kdyby se jednalo o polibek, můj dech se mu opřel o rty a já se v ten moment jsem se ale zastavila, přiložila dýku na jeho krk a čepelí přejela tak, aby upadl do pár vteřin bezvědomí a do pár minut vykrvácel… oči a kuckání… do deseti vteřin byl již mimo a již jej čekala poklidná smrt. Všem okolo bylo asi jasné, že toto není mé první "ušetření od bolesti".

„Hmmm…“ Zvedla jsem se na nohy a jako kdyby se právě nic nestalo jsem dodala: „Nechci nic říkat, ale vzpoura uprostřed bouře neznamená nic dobrého. Na to nemusí být nikdo žádný génius… a být vámi se radši vydám na palubu než zůstávat zde. Všichni budou mít lepší práci než držet kormidlo… a pokud nás to strhne na útesy?“ Řekla jsem téměř zamyšleně, přejíždějící prstem přes plochou stranu dýky sem a tam, ze které kapala krev.

„Vaši nabídku o naučení modlení si budu pamatovat… děkuji vám za váš čas. Snad vaše modlitby budou vyslyšeny…“ nepřítomným pohledem jsem se podívala na mladou dívku a jejího opatrovatele a rozešla směrem na palubu. Všechno své jsem měla stejně vždy u sebe, takže byl čas se připravit na srážku s realitou. Navíc, nyní jsem měla dýku navíc! Piráti nemají špetku rozumu a vzpouru plánovali při bouřce… beztak to byli ti z podpalubí… všechny nás zabijí…