Plavba tekutým peklem

A pak že peklo neexistuje. Kecy. Tohle je jedna velká pekelná síň. Ať se rozhlédnu do jakékoli strany, všude jen nekonečno vody. K tomu ta slaná chuť v držce a neustálá porce ryb. Furt jen ryby !! Jsem já nějaká velryba nebo co. Nechci žrát furt ryby. Ale prej lepší než masa lidí pod mým zadkem. Paří se mezi dřevěnými zdi jak tuna dobytka. Co s nimi ale kapitán plánuje nevím.
Je to celé zakleté. Vyhnán z rodné země a nucen kovat na rozhoupané dřevěné podlaze. Jak kdybych do sebe loupnul pár desítek piv. A to nemluvím o dnešku. Bláznivina na každém kroku. Už když se ke mě ráno přifařila rudá kštice tak jsem kroutil nosem. "Naostřit šrot ? Jako kdybych kus prasete sloupnul..." Kovařina je v mé krvi. Něco takového jsem dělal už jako malý špunt. A tak od té doby brousím vše co mi přijde pod hubu. Dýky, meče i jeden luk jsem nabrousil. Jak ? Prostě do zlatova. Sedřel jsem z něho veškerou dřevnatou kůru až mě za to jeden z pirátů seřval jak divokého vrabce. Co ode mě kurva chce ? Prostě plním úkol.

"....bouře musíme ujistit všechny támhlencty bedny!" Takže místo šmrdlání na šrot následují kukibrkle s lanem. Proč ne... Odložím tedy kus ostrého šrotu v ruce, odstoupím od ošuntělého brousku a následuji chlapy k nějakým barelům. Prostě kusy beden. Nevím co v nich je ani k čemu tam jsou. Ale mam je někam odnést. Takže si hned chytnu to první co uvidím a poponesu to kousek vedle. Do latě mě dostane až řev jednoho z pirátů. "Né takhle !! Prostě to svaž k sobě !!!!" Jeho slov jdou mým směrem, ale nevím co po mě chce. Svazovat bedny ? K čemu ? A jak ? Asi jako když vážu dřevo. Takže vezmu kus lana z mé strany, obtočím dané bedny a svážu jednoduchou kličkou. Teda klička. Ona je to klička, ale taková uzelnatá. "Zatracená chlupatá koule !!! To neumíš svázat lana pořádně. Uhni !!" Opětovné slovní popleskání od piráta. Vážně nevím co je špatně. Ani potom co si ode mě pirát převezme lano a sváže ho do poctivého námořnického uzlu mi nedochází význam jeho slov. Uzel jako uzel.. Hlasitě si odfrknu. Nebudu tu fušovat do jejich práce. Prostě přenesu tohle tam a hotovo. A jestli náhodou u toho spatřím nějakého mrňouse je mi fuk. Nejsem hlídač ani nějaká šmejd-matka.

V kajutách Špatného Znamení

Všechno šlo překvapivě hladce. Až moc hladce, musím posouditi. Nikterak mne tak nepřekvapilo, že když loď odrazila od břehu, Magh nebyl nikde k zastižení. Dlouho jsem tak stál na zádi lodi a přejížděl pohledem přístav, jestli na nějakém molu, nebo snad jiné lodi, nezahlédnu povědomou stříbrnou čupřinu. Stál jsem tam tak dlouho, dokud byl přístav vidět, nebo dokud si mne kapitán neodvolal.

Jakmile už nebylo možné doplavat na břeh do toho pekla, začalo nové peklo. Alespoň pro některé. Druhá platba a v podstatě odrbání většiny posádky. Proplouval jsem davem, jako kdybych byl jen duch, ke kterému svou popelavou pletí nemám příliš daleko. Nevázat se a netrápit se neštěstím ostatních, jsem se musel naučit již dávno. Ostatně, má cesta, by měla být jen další práce. Nový typ práce, ale stále práce. Přeci jen si svou plavbu musím řádně odpracovat. A dvojitě, podle toho, co se děje na palubě. Neměl by to být ale větší problém, i když kapitán je statný muž.

Pokud mne kapitán zrovna nepotřeboval, s neproniknutelným výrazem jsem posedával na palubě a hleděl na moře. Přeci jen je to poprvé, co se někam plavím. A pokud to s námi moc nehází, ani žaludek překvapivě příliš neprotestuje. Což mne příjemně překvapilo, vzhledem k mé nevalné konstituci. Během večerních hostin si udržuji svůj klid a milý úsměv a mluvím jen, pokud se mne někdo na něco táže. Přeci jen si moc dobře uvědomuji, že jestli se omrzím skončím dole.

Ani úterní večer nebyl jiný, i když to v posádce vřelo. Napětí na lodi by se dalo krájet, ale nebylo záhodno, abych se do toho více vrtal. Přeci jen bych neměl strkat nos do něčeho, do čeho mi nic není. Minimálně zatím. Každopádně dohled pevniny je příjemná změna od nekonečného moře. Znamená to totiž také, že se naše nové začátky blíží. A slušný nový začátek bych přál každému uprchlíkovi. Během každodenních hostin už jsem dokázal ochutnat většinu pokrmů, co se na hostině podává a tak velmi rád zlovím ze stolu jednoho kraba a menší kus čerstvého chleba. Nepřejídám se, přeci jen bych neměl mít na večer těžký žaludek. Opět s příjemným výrazem sleduji veselý hukot hostiny a držím se zpět. Díky tomu mohu přepočítat, kdo všechno vlastně dnes chybí. Poměrně snadno se dá jeden během chvíle poslouchání rozpoznat podle hlasu. I to napomáhá tomu, abych věděl, které hlasy chybí, i když si je zrovna nepamatuji. Krvelačné historky o loupení byly časté a očividně velmi oblíbené. Tedy tohoto večera mne to již nezaskočilo a mohl jsem si zachovat svůj klid.

Rudá korzárka sem rozhodně zapadala mnohem více než já. Také budila mezi posádkou zcela jiný ohlas. Oproti ní jediné co mám, je pěkná tvářička. Když se hovor strhne jejím směrem, také na ni upřu svůj pohled. Vypadne z ní poměrně zajímavá informace, kterou doufám posádka nevezme příliš doslova. O podrobnější informace však příliš svolná není. Téměř slovní přestřelka je přerušena tou zvláštní starší dámou, která informuje o blížící se bouři. Kdyby to bylo možné, možná bych trochu zesinal. Každopádně kapitán se toho chytí jako správný vůdce a začne štěkat rozkazy. Jak se zastaví pohledem na mne, úsměv pro něj rozšířím a zlehka mu pokývnu hlavou.

Slečna Rudá korzárka se pustí do společenské konverzace, když se začnu zvedat, abych splnil kapitánovo přání. Druhá žena v místnosti tuto snahu poměrně odbyde a rychle se vytratí. Sleduji ji pohledem, než se ladným krokem vydám ke starší dámě. Až pod pasem se mi pohubuje konec dlouhého stříbrného copu. "Snad," odtuším na její delší úvod do diskuze, "jistě se k Vám skrze posádku již doneslo, že jsem Zelv," pronesu melodickým a poměrně překvapivě hlubokým hlasem. "Avšak také Vás zklamu, až k mým uším se tento titul nedonesl, avšak těší mne Sheerah," věnuji ji cestou širší úsměv. To už se skloním k dámě. "Smím Vás doprovodit do Vaší kajuty?" oslovím ji něžně se znatelným respektem k její osobě.

Chátra jedna, na šibenici s nima! Některýma.

Zmar. Naděje. Radost. Smutek. Svědomí. Co jsem byla na palubě s těmahle všema lidmi, z nichž většina byli piráti, střídalo se ve mě spousta pocitů. Zmar, smutek... To člověk z jihu nemusí dvakrát vysvětlovat. Naděje na nový začátek a že ne všichni ti piráti budou úplně špatní. Nu a radost? To když je oberete v kostkách a nakonec vypijete něco kalíšků rumu.

Možná jsem se i těšila na dnešní večer. Slavit je co a z všech těch dobrot na stole se mi jen zbíhají sliny. Jen mi bylo záhadou proč tady nejsou všichni ti piráti co něco znamenají. Ale čert to vem, proč nad tím přemýšlet. Možná jsem se i těšila, dokud nezačali ty jejich kecy a žvásty. To, že začnou vykládat o tom jak vyplenili chrám, vzali zlato a nejvyšší kněžku a ještě se tomu vysmívají? Další si troufá na Inkvizici? To už zatnu zuby o sebe až se mi čelist pohne. Naštěstí ho však kapitán zastaví. A dají se do řeči s další ženou, Rudým korzárem. Pašerák který sem zapadne jedna dvě.

Bouře se blíží......

Zmíní i to, co se děje v podpalubí. Nebojím se toho. Navíc, donesla se ke mě před několika okamžiky než jsme se ocitli tady zpráva o ženě v podpalubí, která je na tom zle a já se rozhodla. Kdyby měly věci jiný spád, snad bych se dala s Rudou korzárkou která mě a dalšího muže oslovila, ale kdyby kdyby. Na její slova o tom, že už jsem o ní mohla slyšet však jen zavrtím hlavou ze strany na stranu. "Omlouvám se, ale nikoliv. Měla jsem donedávna jiné zájmy." Na tváři se mi objeví krátký úsměv. "Ráda bych si s vámi povídala víc, ale mám teď ještě nějakou práci. Určitě se uvidíme později." S těmito slovy jsem se vytratila z kajut abych si to namířila ven.

Na palubu... Kde se něco děje. Ke vchodu do podpalubí. Kde se toho děje ještě víc! Když sejdu dolů, všechno jde vidět. Jeden z pirátů se vyhrnuje rukávy a nějací lidé z podpalubí se ho snaží uklidnit. Je to jeden z těch s kterými jsem hrála kostky. Jen se kolem něj protáhnu abych mu položila ruku na rameno. "Nech to být, těš se na to že si večer zahrajeme kostky." A pokračuji dál. Pohledem hledám a nevadí mi že na mě nejeden pohled i skončí.

To musí být ona! Vím i to, že tady byl mág ale zdejší jej zrovna nevítali s otevřenou náručí. Ba naopak. Ale nemyslím na to. Jdu přímo k té ženě která vypadá hůř než jsem slyšela. Je u ní i nějaký muž. Její muž? Pravděpodobně ano. Klesla jsem si u ní abych na ni pohlédla. Přejela ji pohledem od hlavy až k patě a zpět, položila ji ruku na čelo a začala konat. Začnu hledat ve svých věcech kde mám vše potřebné. Bylinky a jednu z hojivých mastí. Mohlo by to pomoct. Jednu z bylinek rozdrtím ve svých dlaních. "Musí to do sebe dostat. Dones mi prosím nějakou vodu." Pronesu k muži. "Zastaví to horečku."

Bylinky si položím hned vedle sebe abych je pak jen mohla smíchat a ona vypít. "Tahle mast je hojivá, léčivá." Začnu ji roztírat ženě po holé kůži i když nemá otevřenou ránu. "Je to mimo jiné na bolest." Věřím tomu, že by to mohlo pomoci...

V úkrytu na palubě

Ten den v přístavu zbývalo už jenom pár posledních lodí. Už nějakou dobu jsem pozoroval, jak jedna po druhé odplouvají, ale zatím jsem se nedokázal odhodlat na žádnou z nich nastoupit. Všude bylo až příliš mnoho očí a já neměl nic, čím bych si svou cestu zaplatil. Nezbývalo, než čekat. Jak se ale nepřátelská vojska dostávala čím dál tím blíž, tím větší zmatek v přístavu panoval. To bylo přesně to, co jsem potřeboval. Nepozorovaně jsem se vmísil do davu lidí, a společně s nimi se pak dostal na palubu. Nikdo se moc nestaral, jestli nastoupilo o jednoho otrhance víc, nebo míň. Obzvláště když je v dálce slyšet vytí gnollů a počítá se každá chvilka. Když pak o něco později mělo dojít na “placení“, nebyl jsem nikde k nalezení. Podobný nápad jako já dostali ještě dva další. Racek a Tichej, jak byli pojmenováni. Ani jeden z nich se mi moc nelíbil, ale vybírat jsem si nemohl. Buď oni, nebo námořníci. A s těmi jsem riskovat nechtěl.


Uběhlo několik dní. Cesta nebyla z nejpříjemnějších, ale měl jsem se nejspíš o něco líp, než ti chudáci v podpalubí. Nikdo tu na nás neřval a nemuseli jsme se mačkat jako krysy v bedně. Což bylo i díky tomu, že o nás vlastně vůbec nikdo nevěděl. Úspěšně se nám dařilo držet naší přítomnost v tajnosti, ale situace na lodi se začínala pomalu komplikovat.
Vše začalo dneska ráno, když mezi piráty došlo k hádce. Nevím přesně, kvůli čemu se dohadovali, ale nevypadalo to na žádný z těch obvyklých problémů. Na to panovala na palubě až moc tichá atmosféra. A pak tu byla ještě ta věc s cestujícími v podpalubí. Podle toho co jsem slyšel tak ani tam to nevypadalo nejpříjemněji.
Ještě chvilku a někomu rupnou nervy.
Ve vzduchu něco bylo, cítil jsem to. Ale nikdo mě neposlouchal. Racek si myslí, že už mi z toho sluníčka přeskočilo a Tichej, tomu je všechno jedno. Prej na tom co se děje, není nic divného. A že i kdyby bylo, tak nás tří se to netýká. Ale já tomu nevěřím. Vím, co mi moje instinkty říkají. Jenom proto, že se doteď nic nestalo, neznamená, že jsme v bezpečí. To nepříjemné ticho mě znervózňovalo.
A potom Racek řekne tu “nejlepší“ věc, co ho mohla v tu chvíli napadnout.
Teď? To si ze mě děláš srandu, ne? Máš žízeň? Zrovna když to s půlkou posádky vypadá, že někoho zapíchnou? Proč mám být zrovna já, ten kdo jim to přání splní? Chvilku přemýšlím, jestli nemám té krysí řiti říct, ať si pro tu vodu dojde sám, ale nakonec to neudělám. Vím, jak by to dopadlo a za ty problémy to určitě nestojí. Obzvlášť ne teď.
Už se chystám, že pro tu vodu půjdu, když zaslechnu nejnovější rozkazy pro posádku. A není to nic, co by se mi líbilo.
A sakra. Okamžitě se podívám na ostatní jestli to taky slyšeli. Možná jsou to zmetci, ale nechci aby někoho chytili. Mohlo by je taky napadnout hledat dál. Musíme se schovat. Několika gesty ostatním naznačím, že bude dobré zalézt a potom už na nic nečekám. Rychle popadnu svoje věci i plášť a najdu si nějaký zastrčený kout mezi bednami. Snad se sem nikdo nebude koukat. Pak přes sebe ještě přehodím plášť a vůbec se nehýbu.
Pokud budu mít štěstí, vůbec nikdo si mě nevšimne. Pokud ho mít nebudu, tak budu muset doufat, že mě budou mít za pytel.
Teď už je to ve tvých ploutvích Wardusi.

Another night, another party

Pomalý pohyb přes zlatou minci, kterou jsem si přehazovala mezi prsty. Další večer, další oslava toho, že jsme stále zde.
Každodenní hašteření, potyčky a podobné věci pro mne nebyly zas tak neznámé. Přehodila jsem si minci do druhé ruky a natáhla jsem se pro pár kus oliv… něco, co jsem nikdy neměla a… po prvním ochutnání jsem si již byla vědoma, že jsem o nic v životě nepřišla. Zapila jsem sousto trochou studené vody a pohled se vrátil na tu skupinku, která se mnou stůl sdílela.


Už-už jsem se natahovala pro kus masa, ale v tom mne oslovil jeden z pirátů. Sněhově bílá očka se na něj pomalu podívala a já se vesele zasmála: „Ne vždy je třeba se prezentovat tím, jak vypadáte. Občas stačí trošku ženského umu…“ mírně jsem se naklonila, aby mi bylo vidět na výstřih a dodala: „A stráže se rádi podívají vaším směrem. Pak není problém, aby někdo za jejich zády bednu či dvě. I tak… ráda si nechávám to nejvzácnější vždy u sebe… aneb je vám asi jasné, že v mém oboru je důvěra dražší než mnoho z věcí, které jsem za svůj život dostala z jednoho místa na to druhé,“ pokrčila jsem nevinně rameny, opřela se zpět a odkrojila kus chleba.
Ah… slastně jsem si zavzpomínala a byla ráda za aspoň nějakou povědomou chuť než většina věcí, která byla na stole.

Na druhou otázku jsem si jen mírně odkašlala do dlaně a zvedla prst: „Kapitáne, jsem samozřejmě vděčná, že jste byli ochotní mne dovolit se plavit s vámi, ale… je vám asi jasné, že své tajemství si ráda nechám pro sebe. Navíc je vám asi jasné, že konkurence v mém oboru nemá dlouhou působnost…“ přesto jsem ale promluvila: „… přesto, mít několik různých vlajek se vždy hodí, bohužel, s sebou je nemám… to je asi tak vše, co vám k tomu můžu říct.“ S těmito slovy jsem se tedy tak vrátila zpět k jídlu, uvědomující si, že moje pověst je asi to jediné, co mne sem dostalo… ale… kdo by se přeci jen hádal s Rudým Korzárem. To, že se mi mnoho pirátů téměř dvořilo bylo roztomilé a občas stačil jen úsměv na to, abych se tématu vyvarovala. A pokud mi toto stačilo abych se dostala do Casteldhamu? O to lépe.


Na jejich hádku jsem již moc nereagovala. Věděla jsem, že to bylo mezi nimi. Aspoň jsem si tak mohla užít trochu dobrého jídla… a jak právě stařena předpokládala… doufat, že bouře nebude zas tak hrozná. I když jsem si vystačila s minimem spánku, realita byla, že by se mne ode mne mohlo čekat více, než jsem očekávala… Radši zůstat pasažérem.


S tím, že se kapitán brzy vytratí jsem pokojně dojedla a šla se postavit k oknu, sledující přicházející bouři. Hm… loď není nejmenší… navíc, je jich tu jak krys. V nejhorším jim jistě někdo z podpalubí pomůže… zlatka v dlani se mi přetočila párkrát přes klouby prstů a pak zmizela v dlani. Jednoduché triky, které jsem se mohla učit ve volném času.
Pohled mi padl ale na ty, kteří tu zůstali. „Neměli jsme ani moc času se představit… možná toto je vhodná chvíle se trochu seznámit, než přijde bouře… ať ta na moři, nebo z podpalubí. Osud nás dostal na tuto loď a i když loď není pojmenovaná zrovna nejradostněji, berme tedy v potaz, že snad brzo doplujeme do Casteldhamu,“ otočila jsem se směrem k nim a dodala: „Mé jméno je Sheerah, jistě mne znáte pod titulem Rudý Korzár,“ ušklíbla jsem se na ně, protože jsem čekala, že mne již znají. Aspoň tedy… pod titulem. Situace v podpalubí mi byla tak trochu nějak jasná… stačila chvilka na palubě, užít si trochu sluníčka a netrvalo zas tak dlouho, než někdo z podpalubí měl nějaký nejapný komentář. Na konci dne můžou být rádi, že je piráti jednoho po druhém nehodili přes palubu… mohli též skončit na jihu a mít to rychle za sebou.

Podpalubí

     Na příplatek jsem neměla, na palubu jsem se dostala tak trochu omylem v tlačenici v docích. Loď se měla jmenovat Šťastná panna, předposlední molo vpravo. Namísto toho mě dav dotlačil na poslední vlevo. S tím se nedalo už nic dělat. A tak za již zaplacenou cestu do bezpečí jsem musela dát svoje poslední peníze, šperky a jeden ze tří dryáků na podporu léčení a zaplatit podruhé. Na třetí zaplacení za cestu jsem už neměla nic. No to by úplně pravda nebyla, ale pokud jsem se něco naučila, tak že se všechny karty nevykládají naráz, pokud nemám perfektní ruku, pár falešných es v rukávu, pokud to soupeř sám nevzdá nebo pokud už nemá kudlu v bříše. Na to poslední tak často nedošlo.

     Jediné s čím jsem byla ochotná smlouvat byly mé služby jako začátečnické léčitelky. Což už měla posádka obstarané a na lepší úrovni. Ale i tak se moje minimální zkušenosti hodily. Přeci nebude hlavní felčar chodit do podpalubí kvůli každé maličkosti, nebo vůbec. A tak se někdo kdo se aspoň trochu vyzná v podpalubí hodil. Přineslo mi to i trochu výhod, o které jsem si sama moc neříkala. Vlastně jsem se snažila všem ostatním přijít na oči co nejméně, skoro permanentně zahalená v plášti s kapucí a oblečená od hlavy až po paty i když se v podpalubí dělalo dusno a horko.

     Těch několik případů kdy jsem se dostala do úzkých s někým agresivním se mi zatím podařilo vyřešit několika uklidňujícími slovy, případně podělením se o něco málo z mých vlastních zásob. List bylinky na rozžvýkání na uklidnění bolesti. Vyčištění a ovázání ran někoho zraněného a tak podobně. A díky této pomoci ostatním se mi nakonec od nich také dostalo úlevy, v podobě toho že mě nechávali na pokoji. Sice mi jednu noc z mých věcí zmizel druhý ze tří lektvarů. Když se tohle ale rozkřiklo, byl viník rychle nalezen a já pak strávila několik hodin narovnáváním zlámaných prstů u zloděje a šitím několika řezných ran na těch, před kterými hájil svůj lup. „Plýtvání, prosté plýtvání.“

Pluj odvážně pluj, přes temné vody v dál,
věnuj dar bohu, aby vítr dobrý vál.
Hlídej si však směr, jakým vítr duje,
lodě nejsou jediné, co na moři pluje.

Na vlnách temnoty, smrt za námi letí,
my však dobře víme, jsme štěstěny děti.
V dobré věci věř, že potkají tě jednou,
pravila tak stařena, co byla tu vědmou.

Každá dlouhá noc, jednou musí skončit,
pak s trápením svým, my se budem loučit.
Do úsvitu dne, nového se vydáš,
splnit si svá přání, co jen snech vídáš.

     Jak se ukázalo, v příštích dnech bylo lepší zůstat o tichého pobrukování raněným, případně hraní pomalejší a jemnější melodie na mou flétnu, to bylo mnohem účinější pro uklidnění již tak dost špatných nervů. Tak plynuly mé dny v podpalubí, stranou od ostatních, pomáháním tam kde se dalo.

     Ani dnešek nebyl jiný. Kontrola nemocných, výměna těch několika obvazů, u kterých to bylo nutné. „Zásoby se mi tenčí… pokud bych tak vůbec měla říkat těm pár štůčkům.“ a pak procvičování paradoxu jak splynout s davem, ale zároveň být stranou. O jídlo navíc jsem se přihlásila, ale místo abych ho snědla, jsem misku donesla Akmandanovi. A cestou zpátky na mé oblíbené místo mě zastavil Keiranův konflikt s pirátem. Keiran se rozhodl opět zkusit jak daleko může zajít, než dostane nakládačku. Pomalu, abych nevypadala, že chci vyvolat konflikt jsem vykročila směrem k pirátovi co si vyhrnoval rukávy. Pravda, moje drobnější postava moc působivě nevypadala, i zahalená do dlouhého volného pláště bylo poznat, že impozantního vzrůstu nejsem. A můj mladý a melodický hlas tomu moc nenapomáhal.

      „Stojí to za to?“ Zlehka se ho zeptám. „Jeho žena už platí. A i když jsme si tu nedokázaly nikdo zaplatit lepší cestu, stále jsme zboží. A poškozené zboží je špatné pro budoucí obchod. I jen z doslechu.“ na nepatrnou chvilku se odmlčím. „Navíc, štěstěna je vrtkavá, třeba uklouzneš a něco se ti stane, to by určitě kapitánovi radosti nepřidalo.“ Na to se ohlédnu na Keirana. „Chápu, opravdu, ale tímhle ženě nepomůžeš. V lepším případě jí přiděláš starosti, v horším přibude mezi posádkou nahoře minimálně jeden rozzuřený námořník.“ Pod pláštěm se přitom celá klepu, na tohle nejsem, ještě že jsem si nedala tu extra porci, ještě bych taky mohla piráta obarvit obsahem svého žaludku, z nervozity.

Na palubě Špatného Znamení

Loď se jmenovala Špatné Znamení. V některých s pasažérů to nevzbuzovalo moc nadšení ale její posádka, kteří rozhodně "nebyli piráti" tvrdili, že se tak jmenuje protože se jedná o Špatné Znamení pro ostatní lodě co jí uvidí. Možná tomu tak bylo jelikož dosud jste se plavily bez problémů. Na Špatné Znamení jste se všichni nalodily už skoro před týdnem v přístavním městě Ahazu Dalabi. Bylo to tak tak na poslední chvíli jelikož sotva jste naběhli na palubu a odrazili se do hlubších vod snesl se na město temný stín. Většina pasažérů si pak jen oddychla zatímco sledovali jak se vzdalující město rozzařuje do zelena zatímco nad ním kroužil ohromný stín co plival smaragdoví plamen. Někteří plakali kvůli jejich ztraceným blízkým co byli ještě ve městě. Jeden blázen dokonce vyskočil z lodi a začal plavat zpátky do města. Ale většina lidí věděla, že teď už se nemohou vrátit.

Brzy se ukázalo, že pirátům moc nezáleží na tom kdo si zaplatil co. Lidé museli zaplatit znovu a pokud už neměli peníze tak je nahnali do podpalubí. Tam skončila většina pasažérů a od té doby je nikdo nepustil na palubu. Nahoře v kajutách zůstali jen námořníci a ti šťastlivci co buďto měli zlato navíc nebo se pirátům nabídlí nějakou tou službičkou. Nahoře zůstali tedy jen nějací krasavci a krasavice, Brogonský kovář, poloandělská ranhojička, nějaký polodémonský pašerák, lidský kuchař, pár zbohatlíků a jeden mág vody. Mnoho z pirátů často chodilo do podpalubí aby krmili jejich pasažéry a nalévali do nich rum. Ale čas od času se tam zastavili aby prohodili nějaké to slovo a zahráli si s nimi kostky. I přes tyto ukázky "vřelosti" však většině lidí v podpalubí došlo, že jsou jenom náklad, který o všechno oberou a vyhodí na severu až doplují do cíle.

Je úterní večer. Už se pomalu blíží noc. Po dlouhých dnech co jste strávili osamocení v oceánu konečně vidíte z paluby či z okýnek na obzoru pevninu. Co jste tak zaslechli od pirátů tak už proplouváte kolem severního kontinentu. Momentálně se nacházíte na samotném jižním cípu poblíž města Casteldham. Ačkoliv jste poblíž kontinentu tak se nezdá, že by tady piráti plánovali přistát. Evidentně chtějí plout ještě dále na sever. Už skoro den se plahočíte sotva na dohled od pevniny - Zdá se, že námořníci se něčeho bojí. Nebo spíše někoho. Na lodi panuje velmi nevolná atmosféra. Už od rána se piráti mezi sebou ohledně něčeho hádají. A pasažéři, kteří strávili už týden v podpalubí jsou nervní a rozčílení. Začíná to mezi nimi vřít a někteří dokonce už párkrát navrhli, že by se mohli pokusit převzít loď.

A uprostřed toho chaosu jste vy. Každý někde jinde podle toho jak jste se mohli či nemohli uplatnit. Jen jedni z uprchlíky na útěku před válku. Jen další prosťáčci co nikdy pořádně nezažili boj a co neví, že na vás něco tam venku čeká. Zde na palubě pirátské lodi Špatné Znamení váš příběh začíná.

Podpalubí - Landis, Tamala

Nálada v podpalubí nebyla dobrá. Vlastně už od začátku cesty tu panoval nepokoj ale nyní byli lidé už opravdu rozčílení. Když se ráno na obzoru ukázala pevnina všichni se nadšeně shlukli u okna a jeden po druhém se stavěli na krabici aby se na ní mohli podívat. Byl to jeden z mála momentů kdy to tady jiskřilo nadšením. Nadšení se však vypařilo během dne jak pasažérům pomalu došlo, že tohle ještě není konečná. Nové mnohem pomalejším tempo tomu taky nepomohlo. Lidé chtěli ven, chtěli už mít pevnou zem pod nohama a ze všeho nejvíc se chtěli zbavit pirátů co je oškubali o vše co měli a pak je celý týden věznili v podpalubí.

Podpalubí bylo docela velké ale bylo narvané k prasknutí. Většina lidí musela spát v sedě jelikož se nemohli natáhnout. Pro spaní měli dvě velké místnosti ale velká část z nich byla zabraná zraněnými a nemocnými. I tak se našlo pár hajzlů co si vynutily místo mezi nimi ačkoliv byli naprosto zdraví. Třetí největší místnost měla velký stůl a dvě dlouhé lavice. Tam si pasažéři chodili sednout a najíst se. Bylo tam také velké dřevěné schodiště co vedlo na palubu odkud skoro vždy zářila oslepující záře. Ale dole pod schodištěm vždycky stáli dva piráti s rukou na šavlích a každý moc dobře věděl, že ještě více jich bylo nahoře. Po schodech nahoru se nesmělo, pokud jste něco potřebovali museli jste se toho dožadovat od "námořníků".

,,Už to tady nevydržím." Zakvílel Jory. Byl to mladý člověk, tmavovlasý a dohladka oholený. Už celé dny stál a opíral se přehnutý o zeď, s tváří zelenou jak brčál. Celou cestu zvracel a stěžoval si ale dneska to bylo obzvláště špatné. ,,Mám pocit jakoby se na mě ty dřevěné stěny přitiskovali ze všech stran. Já už to tady nevydržím! Nevydržím!" Pokračoval dále zatímco si tisknul břicho a předklonil se. Než mu na to někdo mohl něco říct hlasitě ze sebe vypustil svůj oběd. Byl to velice nechutný pohled. Jakmile to ze sebe vyklopil do dřevěného kýble u stěny narovnal se trochu a otřel si ústa. "Už nás musí pustit ven."

"Drž hubu!" Obořil se na něj Akmadan. Byl to silný a většinou tichý muž, snědé pleti. Celé dny trávil klečením vedle lůžka na, kterém ležela jeho žena. Ta sebou zmítala a sténala bolestí a tak jí čas od času musel přidržovat aby si neublížila. ,,Můžeš už prosím tě přestat? Někteří tady musí odpočívat protože mají skutečné problémy." Řekl rozčíleně a pevně sevřel ruku jeho ženy. Nikomu neřekl co s ní je. Párkrát se na ní přišel podívat mág z paluby ale kvůli agresi od ostatních pasažérů už se tu několik dní neukázal a její stav se den ode dne zhoršoval. Byla to určitě pohledná žena když byla zdravá ale nyní byla pobledlá, pokrytá potem s tmavými kruhy pod očima. I z dálky bylo vidět, že má neuvěřitelně silnou horečku. Už nebyla ani schopná mluvy jenom tam ležela - Sténala - A pravděpodobně umírala.

,,Vždyť je to stejně jedno! Všichni tady umřeme." Zakvílel Jory znovu a upřel pohled do kbelíku. ,,Blíží se bouřka a jsme na otevřeném moři. Smete nás na útesy." Zasténal mládenec. To už to nevydržela Hilda, selka středního věku ve špinavé zástěře a krátkými blonďatými vlasy.
,,A co ty víš o moři a bouřkách Jory?" Zeptala se ho opovržlivě.
,,Můj dědeček vždycky říkal, že před bouřkou je cítit těžký vzduch -" Prohlásil mladík.
Na to se Hilda zamračila. ,,To mi zní jako naprostá hovadina. Nebyl náhodou tvůj děda koželuh?" Prohlásila.
,,No to jo ale věděl něco o moři! Jednou se měl stát mágem vody." Řekl jí na to Jory.

,,Ticho tam vzadu!" Zaskřípal hlas jednoho z pirátů, kterému říkali Šklebič. Většinou chodil dolů aby uklidňoval pasažéry, což znamenalo, že je bil dokud nezmlkli. ,,Vy bezcenná nemajetná sebranko! Máte dneska večer veliký štěstí! První důstojnice řekla, že máte dostat večerní nášup!" Tohle bylo velice neobvyklé. Celý týden jste dostávali pouze dvě jídla denně. Nebyla to špatná jídla ale nebylo to dost a tak si tady dole museli pasažéři po večerech vyměňovat sušené zásoby nebo dokonce lovit krysy. Ale dnes jste evidentně měli dostat i večeři. ,,Pojďte si pro to než si to rozmyslím a nechám si to žrádlo pro sebe a své chlapy! No tak pojďte!" Zařval na podpalubí a všichni se začali šinout ke stolu aby si vyzvedli svůj pokrm. Jediní kdo zůstali na místě byli nemocní. Jory, Hilda a Akmadan.

Jory evidentně neměl chuť po tom co si ještě před chvílí vyprazdňoval žaludek. Akmadan se nezvedal kvůli velmi očividným důvodům avšak bylo neobvyklé pro Hildu zůstat na místě. I tak zůstala sedět na své krabici se založenýma rukama a znechuceným výrazem ve tváři. Pokud si dojdete pro jídlo tak vám jeden z pirátů podá dřevěnou misku plnou řídké polévky. Byla to převážně voda na, které plavalo několik mastných ok a chutnala trochu po česneku a cibuli. To co na ní bylo chutné byly nakrájené kusy mrkve, květáku a dušené ryby, které v polévce plavaly. Byla to hlavní strava tady na lodi - Ryby. Pokud je někdo neměl rád tak měl holt smůlu. Zatímco ostatní se začali cpát vodnatou polévkou jeden z pasažérů Keiran se přihasil do místnosti a rozčíleně ukázal prstem na jednoho z pirátů.

"Vy ničemové! Kde je Evelyn! Co s ní děláte! Tohle je nepřijatelné. Zaplatili jsme vám všechno svoje zlato!" Většina pasažérů sklopila zrak a dělali, že nic nevidí. Tahle scéna se v podpalubí opakovala každý den. Keiran a Evelyn byli velice mladí novomanželé co se na loď dostavily spolu. Avšak když přišel čas na to nahnat všechny do podpalubí tak se Evelyn bavila s kapitánem a pak s piráty odešla na palubu a od té doby se už nevrátila. Většina lidí měla velmi dobrou představu jakou dohodu uzavřela a co s ní tam piráti nahoře dělají ale zdálo se, že její mladý manžel to nechtěl přijmout za pravdu. ,,Už toho tvého vřískání mám akorát tak dost. Zkurvenej paroháči." Prohlásil naštvaně pirát na, kterého ukázal a začal si vyhrnovat rukávy. Zdá se, že za chvíli možná dojde na rány.

Kajuty - Zelv, Kalistó, Sheerah

V kajutách bylo příjemně. Všichni jste byli pozvání na slavnost do společenské místnosti. Slavilo se každý večer jelikož si "námořníci" vždycky našli důvod proč chlastat rum ve velkém a hrát kostky o zlaté zuby. Dneska se slavilo dosažení severního kontinentu. Veřejná místnost byla docela prostorná s velkým proskleným oknem, které nabízelo výhled na relativně klidné vody oceánu. Na stěnách byly vyvěšené šavle a kuše. A pár starých map od pokladů jak se zdálo. Uprostřed místnosti stál velký oválný stůl obklopený židlemi a stoličkami. Dost velký na to aby se k němu vešla alespoň tak polovina posádky a nějací hosté.

Momentálně okolo stolu seděli samí kapitánovi oblíbenci. Jak jeho muži tak jeho pasažéři. Stůl byl navršený předměty až se prohýbal. Leželo na něm mnoho táců s jídlem. Mnohem lepším jídlem než ty břečky co se podávali v podpalubí. Byly tam chutné zralé sýry z jihu, i lahodné krémové sýry ze severu. Misky až po okraj navršené černými a zelenými olivy. Velký kus šunky do, které byla zabodnutá kudla aby si každý mohl odříznout. Byli tam čerstvě uvaření kraby a také ústřice, který jeden z důstojníků vylovil dneska ráno. Ale ze všeho nejlepší byli čtyři veliké bochníky čerstvě upečeného chleba z kuchyně. Byly stále ještě horké z pece. Kromě jídla na stole také leželi veliké lahve plné rumu. A ty, které už byli dopité se tam také povalovaly a odkapávaly z nich poslední kapky tvrdého alkoholu. Na stole také samozřejmě leželi mince, zlaté zuby, šperky a jiné cennosti o které spolu piráti zápasili v nejrůznějších hrách. Od kostek, přes pijácké soutěže až po páku. Každý pirát se s někým v něčem utkal aby vyhrál velké peníze.

V kabině byl sám kapitán. Několik jeho poručíků. Zelv, bájný pašerák Rudý Korzár (Sheerah) a Kalistó. Včetně nich zde byla i stařena co si zaplatila plavbu na sever. A pak si připlatila aby mohla zůstat v kajutě. Byla to zvláštní žena co většinu času tiše seděla a vyhlížela na moře. Avšak většina námořníků si jí oblíbili a tvrdili, že je vědma co dokáže předpovídat počasí. A tak jí kapitán dopřával na slavnostech místo stranou od stolu. Dneska pár důstojníků chybělo včetně První důstojnice. Bylo to kvůli veliké hádce, kterou mezi sebou piráti měli- Zdálo se, že to bylo tak špatné, že se kapitán rozhodl je nechat vychladnout na palubě. Nikdo z pirátů však neřekl o čem se to vlastně hádali. Až do teď, nyní některým možná alkohol rozváže jazyky.

Kapitán Emanuel, kterému jeho posádka říkala Hromový Eman byl statný muž. Už trochu starší mezi černí jeho vlasů a vousů začali prokukovat stříbrné vlasy. Na každém prstu měl několik prstenů z drahých kovů. V pravém uchu měl tři pozlacené náušnice a kolem krku mu visel stříbrný řetěz vykládaný safíry. Byl to hlučný a chamtivý muž co měl smích jako hromobití. A zrovna teďka se celá kajuta otřásala tím zvukem po kterém dostal svojí přezdívku. ,,To byla noc! Tehdy jsme se přeplavili po rozvodněné řece až do srdce Thejiránu. To bylo něco nikdy jsme nebyli s lodí až tak daleko ve vnitrozemí! Zastavili jsme pod mostem - Přeskočili na něj přímo z lodi vtrhli jsme do chrámu - Popadli všechno zlato a nejvyšší kněžku a zmizeli jsme dolů po toku řeky! A nejlepší na tom bylo, že hned na to přišlo sucho takže nemohli ani plout za námi museli poslat vzkaz až dolů do Kahiji a tou dobou jsme už byly dávno pryč!" Odvyprávěl nějakou z jeho mnoha vzpomínek a dal se s jeho důstojníky opět do smíchu. Tihle piráti evidentně byli všude po jihu, na severu však často nebyli jelikož o něm moc nemluvili.

Jeden z důstojníků - Štěkaví Terry se otočil k jejich ctěnému hostu. ,,A co ty korzáre?! Byl jsi někdy v Tehejiránu? Určitě máš nějakou historku jak odtamtud pasuješ ty jejich zlaté cetky v podprdě nebo něco takového!" Pár ostatních pirátů přitakalo a upřeli hladové pohledy na polo-démonku. Ačkoliv k ní všichni drželi velkou úctu jako k notorickému pašerákovi bylo jasné, že už několik dní se několik z nich také snažili dostat do jejích kalhot. Brzy však do konverzace vstoupí sám kapitán Emanuel. ,,Já mám mnohem důležitější otázku na Rudého Korzára. Jaké máš zkušenosti s vyhýbáním se Inkvizici? Všichni ví, že jim pašuješ magické artefakty rovnou pod nosem. Rád bych se jim vyhýbal trochu efektivněji než se plavit takhle daleko od pevniny." Řekl a poklepal směrem k oknu.

"Ty si fakt myslíš šéfe, že Inkvizice nás tady chytne?" Zazní jeden s námořníků co už má trochu připito.
"Nemyslím si to. Já vím, že pokud se budeme plavit moc blízko tak nás chytnou. Zprávy byly jasné - Den za dnem do Casteldhamu připlouvají Inkviziční lodě až po okraj naložené magickými artefakty." Řekl kapitán se zamračeným výrazem.
"A čeho se bojíme? Tak na ty magory skočíme a nabereme si nějaký ty artefakty pro sebe!" Prohlásil sebejistě Terry.
Kapitán se suše zasmál. ,,To ty seš magor. S Inkvizicí rozhodně mrdat nebudu. I kdyby se nám to povedlo začnou nás pronásledovat. Mají mágy, paladiny, kleriky a po zuby ozbrojené fanatiky na každé lodi. A pokud tě porazí tak tě ani nezabijou. Přetáhnou tě po hlavě holí, odtáhnou tě do kláštera a vymyjí tam mozek. Radši dorazím na sever se svým rozumem a zlatem. Máme ho dost od těch otrapů dole v podpalubí."

Stařena se z ničeho nic zarazila a vyhlédla z okna. ,,Blíží se bouře." Prohlásila svým sténavým hlasem. Všichni námořníci se k ní otočily a spozornily. ,,Kurva." Zaklel kapitán a postavil se. ,,Tak jo hoši ukliďte palubu. Někdo najděte Červenou a řekněte jí, že mají stáhnout plachtu." Řekl a několik námořníků vyrazilo ven. U stolu zůstali jen důstojníci. ,,Vy tady můžete zůstat. Užít si pohostinnost než se budeme muset jít schovat." Prohlásil kapitán a zadíval se na Zelva. Pak se však otočil zpátky ke stařeně. ,,Vědma už vypadá unaveně. Vemto jí někdo zpátky do její kajuty." Nařídil předtím než popadl láhev rumu a celou jí dorazil. ,,Nejdříve ty dohady ráno. Pak nepokoje v podpalubí. Teď zkurvená bouře. Wardus nás opravdu kruva testuje, svině jedna tlustá." Postěžuje si zatímco se v dálce mírně blýskne.

Paluba - Bok, Kael

Už od rána na palubě panuje napjatá ticho. Po veliké hádce mezi kapitánem a jeho důstojníky byli někteří z nich vykázáni na palubu zatímco on se uchýlil do kabin. A od té doby na palubě nezazněla ani jedna hláska více než šeptem. Šeptalo se tam hodně. Důstojníci se konstantně o něčem radili s První důstojnicí, které jednoduše říkali "Červená". Ta většinu času trávila u kormidla odkud vyhlížela. Až teď na večer sešla dolů na hlavní část paluby aby promluvila s těmi několika, kteří s ní zůstali venku. Něco se tu plánovalo to bylo jisté už jen z té napjaté atmosféry. Ale co to bude a jak to dopadne pro loď bylo zatím těžké odhadovat. Jediné pravidelné zvuky na palubě bylo tiché praskání lan ve větru, šumění moře a hlasité a repetitivní bušení kladiva o kovadlinu. Kovárna se nacházela venku na hlavní palubě, kde Bok mohl vykonávat svou práci. Převážně zde pro piráty tavil zlato a překovával ho do různých předmětů aby ho mohli lépe pašovat.

Dnes však dostal nový úkol. Z ničeho nic se u kovárny ukázala Červená s několika piráty co přinesli kupy zbraní. Říkalo se jí Červená pro velmi očividný důvod. Její vlasy nebyly rezavé ačkoliv to někteří tak říkali. Byli skoro až ohnivě rudé. Byla celá v černém mimo rudé nitě co prošívala její kabátec a volného rudého trika co nosila pod kabátem. Museli to být asi tak dva tucty dýk, šavlí a seker. S hlasitým řinčením je položili u Bokovi kovárny. ,,Nové rozkazy od kapitana chundeláči. Naostří všechny tyhle čepele a to pořádně. Až je přijde zkontrolovat musejí být tak ostré abych si s nimi dokázala oholit svýho rezatýho bobra." Řekla s úšklebkem zatímco muži okolo ní se chechtali. ,,Nabrus je dobře a možná ti i začnem platit." Řekla potom o něco vážněji zatímco ostatní námořníci se vrátili ke svým stanovištím. ,,Máš na to hodinu než sem podle mága dorazí bouřka." Její poslední slova zase připomínali více výhružku.

Stranou na palubě stál osamělý mág vody který na sobě měl své modré roucho s vytaženou kapucí. Hleděl do dálky přes rovnu hladinu moře až na oceán. Asi vyhlížel bouřku. Nad hlavou se mu přemetl malý stín a přistál u Brogonovi kovárny. Racek, který tam přistál byl docela vypasený. Asi s lodí cestoval už několik dní. Vzhlédl k chlupatému humanoidovi zatímco odváděl svou práci jako by čekal, že ho začne krmit. Po chvíli hledění ze sebe však vydal hrdloví zvuk a opět vzletěl a přeletěl za několik barelů a sudů co na palubě leželi. Krabice a barely byli pevně zavřené ale byli poskládány tak, že formovali malé uličky a "místnosti" ve kterých se dalo schovat. Byli příliš malé pro obyčejné lidi obzvláště pak svalnaté námořníky. Ale nějaká ta pohubllina by se tamtudy určitě protáhla po čtyřech a bylo by velmi těžké he tam najít.

A takové pohubliny tam byli tři. Tři černí pasažéři co se na loď vplížili a teď se schovávali v krabicích. Kael, Racek a jeden, který vůbec nemluvil. Racek rozhodně nebylo jeho jméno. Evidentně si ho vymyslel jelikož Kaelovi nevěřil, pravděpodobně si myslel, že by se ho pokusil prodat pirátům. S jménem Racek přišel jelikož je chytal. Jako právě teď když macatý racek přeletěl z kovárny mezi krabice jen aby byl čapnut mladíkem, který mu zakroutil krkem. Racek se spokojeně usmál a začal zvíře oškubávat. ,,To bude zítra za světla hostina." Zalaskoval si potichu. Muselo se tady vařit za dne a velmi opatrně aby nikdo neviděl záři ohně. Oheň rozdělával v malé pánvi aby náhodou nezapálil loď a většinou ho dělal z odštípaných kusů dřeva ze sudů a krabic. Evidentně Racka nijak nezajímala celá konverzace u kovárny, kterou mohli perfektně dobře slyšet. Ani novinky o blížící se bouři.

Tady vzadu nebylo nic moc co jíst. Občas se podařilo ukrást nějaké zbytky ryb ale většinou pak jen obírali kosti. Racek často chytal racky a občas i krysy s tím tichým klukem. Mnohem horší to však bylo s pitím. Pití se muselo krást jinak by tady zemřeli žízní. ,,Tichouš šel posledně teď jdeš ty." Řekl Racek rozhodně a ukázal na Kaela. ,,Už mám sucho v hrdle." Postěžoval si. Racek nebyl obzvláště příjemný společník ale byl užitečný. Uměl chytat zvířata a občas se dokázal odplížit do kuchyně a nakrást tam nějaké zbytky. Zato se však zdále, že si myslí, že je za krabicemi šéf on. Avšak za krabicemi nebyl šéf nikdo, jediné písknutí trochu hlasitě a piráti by je tady hned našli a přehodili přes palubu. Mělo to is vojí výhodu, dalo se tu dobře odposlouchávat. To bylo zajímavé většinu dní jelikož se dalo jednoduše zjistit co se děje a jak dlouho ještě poplujou ale dneska bylo velké ticho a kromě konverzace u kovárny neslyšeli skoro nic. Ráno byla na palubě velká hádka - První důstojnice se nemohla dohodnout s kapitánem na něčem ohledně nákladu. Kapitán říkal, že ho "chce všechen vzít na sever" zatímco První důstojnice říkala ať "vyhodí nějaký v Casteldhamu".

Z ničeho nic se První důstojnice Červená ukázala zpátky na palubě. Hlasitě zapískala na Boka a zamávala na něj. ,,Zastav co teďka děláš a pojď mým klukům pomoc. Blíží se bouře musíme ujistit všechny támhlencty bedny!" Řekla hlasitě a poukázala na místo kde se schovával Kael a jeho společníci. ,,Vemte si lano a pořádně to přes ně přehoďte ať to drží na místě." Řekne a poukáže kam mají jít. Pokud černí pasažéři nebudou opatrní riskují, že jim Bok nebo jeden z pirátů nakráčí rovnou do úkrytu nebo je tam aspoň uvidí. ,,Ale převezni brousek za Brogona." Poručí jednomu ze svých pirátů a pak se založenýma rukama sleduje jak Bok a její muži uvazují krabice a barely předtím než do nich udeří bouřka.

Už se na palubě zvedá studený vítr. Vzduch je těžký a hustý a je v něm cítit déšť. V dálce na obzoru se začíná blýskat.