Rád ochutnám víno nabízené nazpět. Má pravdu, je to něco zcela jiného. Rozhodně by se tím dalo ovínět o dost snázeji. Každopádně ve výsledku jsem tu nebyl ani trochu potřeba, protože strážce je upovídaný až běda. Zůstávám tedy potichu, vzhledem k tomu, že zbytek družinky se doptá na vše, co bylo potřeba. Jen tiše nasávám informace, které jistě budou velmi k užitku. A rozhodně bude dobré být za branami města, až se tudy prožene horda.

Když je rozhovoru konec, rozloučím se s bodrým mužem a zamířím za Karstanem zpět do domku. Nehodlám do města vstupovat s prázdným žaludkem a ten již nějakou dobu nadává, abych mu poskytl nějaké živiny ke trávení. Má porce zmizí jak pára nad hrncem. Postřehnu rozhovor Sybilly se Sheerah. Díky tomu se také rozhodnu doprovodit celou družinu na statek, i když tam samozřejmě nemám v úmyslu zůstávat. Musím co nejrychleji do přístavu.

Jak vystoupíme z domku, i přes teplo se zahalím do pláště. Přeci jen nemusím bělavou pokožkou blejskat na kilometry daleko. Nenechám se zatěžovat tím, že nemám žádné finance, přeci jen s nalazenou mandolou by neměl být problém si přivydělat. Nehledě na to, že jsem někde slyšel, že v každém přístavu bych si měl najít práci. I na statku postávám stranou a jen počkám, zda bude mít plán úspěch. Vlastník statku se za pomocné ruce očividně zlobit nebude a vypadá to, že je přinejmenším spravedlivý. Každopádně se Sybilla nemá k odchodu do města, takže nakonec zamířím ke třetí bráně jako ocásek za Karstanem a Tamalou. Vypadá to, že jsem úspěšně zaplul do pozadí.

Procházíme postupně kolem bran a alespoň víme, že byl strážce se vším upřímný. Věřím tedy, že tomu tak je i u registrace. Tím bude dokonáno. Pořád se necítím úplně komfortně, že jsme tam všechny nechali, nicméně jsem si poměrně jistý, že své jsem si již odpracoval. A teď bych byl pravděpodobně mrtvý. Zahloubán do vlastních myšlenek téměř do Tamaly vrazím, když se znenadání zastaví před branou a kochá se. Jestli si toho všimla, věnuji ji omluvný úsměv.

A pak již přijde na samotnou registraci. Nasadím svůj nejšarmantnější výraz a rovnou si to mířím s prosbou o registraci, abych neztrácel čas vojáků. Na pokyn pokývnu hlavou a vkročím do písárny. Hned jak se mne ujmou odpovídám prostě a melodicky. "Jméno." "Zelvaran." Je to již nějakou dobu, co jsem vyslovil plnou délku svého jména. "Příjmení." "Fortuin." A matky příjmení jsem snad v životě nepoužil. "Okupace." Tady mi vyplyne krátká mezera. Snažím se totiž najít způsob, jak to říci slušně. "Um... Pracovník lupanaria." Nevypadá to ale, že by písaři mohli být z čehokoliv pohoršeni, takže pokračuji dál. "Věk." "23." "Pohlaví." "Muž." To doprovodím úsměvem. Přeci jen, úřadničina vždy byla poněkud úsměvná v některých aspektech. "Místo Původu." Trochu zamyšleně nakrčím čelo. Mohl bych uvést nejbližší město, ale tam jsem sotva vkročil. "Duhové vrchy." Usadím se tedy nakonec na názvu okolí místa kde jsem žil. Ten výhled na tisíce květů mi bude chybět. Ale lepší býti nyní tady, než být pod nimi. Párkrát se zhoupnu ze špiček na paty, když si voják měří mou listinu. Když vzhlédne očekává ho další úsměv. Přeci jen nemám potřebu v ničem lhát. Svůj osud jsem si nezvolil, stejně tak, že se narodím. "Samozřejmě. Děkuji," odvětím stejně vážně vojákovi, který přijímání uprchlíků bere se zápalem.

Projdu do města. Takže... Přístav, přístav... Směrem k moři. Nepotřebuji se ptát na směr. Přeci jen to vypadá poměrně logicky uspořádané město. I přístav, stejně jako město je rozdělen na tři části. Tato část je vyhrazena pro královské lodě. Předpokládám, že ty na jihu neměli co dělat. Takže se budu muset poptat kolem více... Pofidérních lodí. Hlavně buď prosím v pořádku. Odříkávám trochu jak mantru celou cestu. Každopádně postřehnu v přístavu hospody narvané k prasknutí vojáky. Co však vidím já, je jen spousta potenciálních zákazníků. Přeci jen, ti byli nejčastějšími klienty. Jak to je ale tady na severu se mohu jen domýšlet. Rozhodně to bude chtít opatrný přístup.

Vstoupím do části přístavu, kde to vypadá mnohem nadějněji. Co však nejde přehlédnout, i uprostřed toho ruchu, je gardista ve zlaté zbroji, za kterým stojí Rudá Korzárka. Díky tomu mne napadne, že pokud nepochodím sám, rozhodně bude mít nějaké způsoby, jak zjistit více. Otázka je, co by za to chtěla a zda by byla vůbec ochotná mi pomoci. Zamířím však zatím k nějakým pohůnkům kolem lodí, abych se pozeptal na lodě, které na poslední chvíli připluli z jihu.

Voják

Během chvíle jsem se toho dozvěděla hodně, přesto potřebuji víc. Ten voják, který se se mnou dal do řeči mi jistě pomůže. Na jeho pozdrav jsem mu samozřejmě přikývla a kdybych snad měla tři uši, naslouchala bych mu všema. "Děkuji za vaše slova. Ale potřebovala bych ještě vědět, jak se dostanu na ten ostrov? Mají tam cestu z přístavu nějaké lodě?" Chytla jsem se slova a nechtěla jej tak snadno pustit.

"Ten muž s kterým jsem před chvílí mluvila říkal že v té východní části města o které se stará Inkvizice je i svatyně kterou taky hledám. Nevíte, tam je nějaký mág ve víře Aurentie?"

Zhluboka se nadechnu abych pokračovala. "Jak říkáte, Inkvizice mi pomůže, ale nebude za to něco chtít? Abych se jim upsala do službynebo tak něco? A proč jsou vlastně místní hostince a řemeslníci pouze pro vojáky?" Ptám se zvědavě dál. "Já vím, Inkvizice by mě seznámila s místními zvyky, ale když vy jste mi tak ochotně poradil." Usměji se na neznámého vojáka.

Vzhůru ke kasárnám
(jen Emric)

Několik okamžiků na sebe koukáme a když se ukáže, že bez předložení obsahu dopisu se nikam neposuneme, podám rytíři dopis. Poté, co si jej přečte jej opatrně složím a založím pod oblečení. Vyslechnu si popis situace. Jsem zaskočen, jak sdílný je. Možná jsem měl štěstí, možná to tu jen prostě chodí jinak než na jihu. Zahrne mne hned několika jmény, na které bych se měl obrátit. Zatímco k lordu Garrettovi se zcela jistě nedostanu, zdá se, že k ostatním představitelům by to nemělo být tak těžké.

Děkuji za pomoc ... kapitáne?
Neznám jeho jméno. Pokynu hlavou, rozhlédnu se, abych našel správný směr ke kasárnám a vydám se směrem k nim. V dílnách, kolem kterých procházím, panuje urputná práce, přestože v ulicích nevidím nikoho, kdo by zde nakupoval. Pokud někdo něco vezl, směřoval směrem dolů, nejspíše k přístavu.
Chystají se snad na obléhání? To by spíše nosili směrem ke kasárnám. Odtud to vypadá na přípravu k ofenzivě.
To by byla nepatrně přívětivější situace. Přeci jen nějaké rekruty by mohli postrádat, jejich hodnota v boji často nevyváží náročnost na jejich vyzbrojení a nakrmení. V případě obléhání by vrazili kus železa i batoleti, pokud by to mělo znamenat udržení města. Procházím kolem kováren a mám chuť zkusit vzít některé z mečů do ruky a zkusit jejich kvalitu. Ale držím se zpátky, nerad bych byl označen za nějakého zlodějíčka. Na to bude příležitost později.

Když se přiblížím ke kasárnám, rozhodnu se jít cestou nejmenšího odporu. Tedy napřed navštívit sera Ulsrica. Bude snažší se prošlapat nahoru, když budu mít po boku nějaké zvučnější jméno. Mít čas a prostředky na kultivaci svého zevnějšku, nejspíš bych se neostýchal si to namířit přímo k lordu Garrettovi. Když jej najdu, ukáži mi dopis, ale nepouštím jej z ruky. Jestli má dopis mířit nahoru, tak půjdu s ním. A zároveň nedovolím, aby skončil v nějakém šuplíku.

Chtěl bych tento dopis předat lordu Garrettovi. Jeden z rytířů u brány mne poslal za Vámi, prý mi můžete pomoci jej předat lordu Cedrikovi.
V případě, že bude chtít vidět cedulku občana, tak mu ji bez okolků ukáži. Ani lordu Cedrikovi nenechám dopis a budu jej vyžadovat zpět. Je to jediná věc, která mne může odlišit od kdejakého bezdomovce ve městě.

Pátrání ve městě

Jak se zdá, tak mi byla tentokrát Eccandis nakloněna. Vojáci, které oslovím, něco málo ví. Navíc nejen, že znají někoho strýcova jména, ale ví dokonce o dvou takových osobách. Někomu by to mohlo přijít jako moc práce, ale ne mě. Jsem rád, že jsem se to dozvěděl. A když to s jedním nevyjde, tak to zkusím u druhého.
„Díky … teda … děkuju.“ řeknu vojákům „Můžete mi ještě prosím říct, jak se dostanu do kasáren? Doky už nějak najdu, ale ty kasárny asi ne.“ Mohl bych hledat dům se spoustou vojáků, ale to by pravděpodobně trvalo moc dlouho. Navíc by to ani nemusel být ten správnej dům. Počkám si na informace a potom začnu své hledání ve městě.

Fajn. Takže jsou tu dva Arberové. Jeden je písař a druhej je u červených rób. Písař je z jihu, ale nikdy nikomu neřekl, že má bratra. A pokud to strýc je, tak se mu ani moc nedivím. S tím jak o něm táta mluvil, bych to asi taky tajil. Co se mezi nimi vlastně stalo?
Druhej Arber je u inkvizice. Ten možná bratra má, ale jinak o něm nic nevím. Že by to bylo kvůli tomuhle proč se rozhádali? Že se chtěl dát k inkvizici? Dávalo by to smysl. Táta je nikdy moc rád neměl.
Ulice se zdají rušné. Městem proudí spousta lidí, z nichž řada jsou uprchlíci stejně jako já. Kromě toho se odevšad ozývají údery kladiv a řinčení kovadlin. Připravují se na boj? Na hradbách bylo taky dost rušno. Po krátkém zvážení se rozhodnu nejdříve zamířit ke kasárnám.
Cestou se snažím trochu seznámit s městem, které se nejspíš stane mým novým domovem.

Když se konečně dostanu na místo, tak zopakuji to, co jsem udělal před tím a oslovím nějakého z vojáků. Vysvětlím jim, že hledám muže jménem Arber a že by se měl podle jejich kolegů nějaký nacházet zde. Důvod proč ho hledám, si ale prozatím nechám pro sebe. Není nutné roznášet kolem nějaké drby, obzvláště když si nejsem jistý, jestli je to opravdu on. Pokud budu mít štěstí, tak to bude on. Tak nějak doufám, že to bude on. Nechce se mi za inkvizicí. Ne po tom, co jsem viděl v lese.

The New Beginning

Přístav

Sheerah

Najít přístav nebylo zas tak složité. Hluk, trhy, rybina… všude to bylo stejné, navíc, stožáry lodí a jejich barevné plachty se dali pozorovat ulicemi. Spíše jsem si nyní musela vymyslet to, proč jsem nepřiplula lodí, ale místo toho jdu pěšky. Navíc! Pokud mne někdo hledal, tak jak mne pozná. Za pomocí těch pirátů, kteří byli na té lodi se mnou by to bylo jednoduché. Rychle by se rozkřiklo, že přivezli Rudého Korzára… nyní jsem musela odhadovat kdo a kde by mne mohl poznat. Můj oděv byl… rudý, ano… ale to neznamenalo, že mne někdo s tímto bude chtít oslovit titulem.

První, co jsem zahlédla byly ty lodě Inkvizice. Nedalo se je přehlédnout a upřímně jsem neměla moc zájem k nim chodit. Sice jsem byla pro každou špatnost a zábavy by to bylo až-až, ale pokud by mne vážně zajali a odsoudili za mé činy? Zas tolik zábavy by to nebylo.
Poté tu byla možnost jít napřímo k pirátům, ale co bych jim řekla? Přesvědčovat se mi je nechtělo… a i když můj titul znamenal legendu, pořád to neznamenalo, že by si se mnou někdo dal hned něco k pití. A jak bych se ráda najedla, popila a vyspala… Rozbolené tělo se mi pořád připomínalo, a i mé ošacení nebylo v tom nejlepším stavu.

Pohled pak přešel na ty, kteří byli u hospod. Vzhledově podobní mne samotné, ale… to asi též nebyla ta nejlepší varianta. Hromada žebráků, mnozí jistě slyšeli mnoho, ale neměla jsem minci, kterou bych jim za informace dala. Pokud budu mít problémy já, chci vidět zbytek těch, kteří skončili se mnou na pláži. Bez jediného zlaťáku si zde neškrtnou, usmála jsem se sama sobě, když můj původní plán jít na ty skřety pro mnohé jistě nezní tak špatně.

Stojící uprostřed davů a sledující i muže, který očividně ostatním něco podsouval za zlaté. Hm… že by podsouval ostatním nějaké dokumenty nebo něco nelegálního? Jeho zbroj jistě vypadá to, že se zde nemá špatně a… nejspíše má nejlepší varianta koho se zeptat, přecházející muže, který převážel lidi na jakýsi ostrov bez velkého zaujetí a došla k muži ve zlaté zbroji. Nestála jsem přímo před ním, spíše za ním, abych mu nestála v cestě a mohl pořád obchodovat.

„Rudý Korzár, mám tu zásilku, kam s tím?“ Ukazující balíček se symbolem města. Pohled upřený na něj přes rameno, nechávajíc na něm, jestli se otočí, nebo mi poskytne informaci.

Pro všechny ve městě

Všem vám byl sepsán doklad a následně vydána dřevěná destička. S tím jste byly vykázáni zpět ven z místnosti opět na ulice Casteldhamu. Město bylo velmi impozantní a velké, pravděpodobně větší než jakékoliv jižanské město, které jste doposud viděly. Odpolední vzduch byl horký a nesl sebou hlasité třeštění kovadlin napříč celou touto částí města. Možná tato část sloužila pro řemeslníky. Všude kolem visely praporce královy armády a také tam všude postávali jeho vojáci se stejnými symboly na hrudi. Nikde nebylo vide ani slechu po městské gardě zdálo se, že vojáci tady zastávali jejich roly. Město bylo rozděleno do tří částí řekou, která se vlévala v dvou proudech dovnitř. Vy jste se nacházeli v té levé části města pokud jste chtěli do té prostřední či pravé museli jste nejdříve najít most.

V dálce nalevo od vstupní brány byl vidět velký kopec na, kterém stály dvě opevněné stavby. Kopec byl rozdělený na dvě terasy, ta nižší měla velkou pevnost a vypadalo to, že i kasárny. A na druhém vyšším stupni stál hrad. Obě stavby nad sebou vláli vlajky Sakónie. Na druhé straně vpravo přes celé město byly vidět podobné stavby - Nějaký zámek a kostel či možná větší náboženská stavba. Cestou přímo rovně vedla ta nejširší ulice dolů k moři a pravděpodobně do přístavu. Všude okolo byly vidět nejrůznější obchody a dílny ale záhadně se zdálo, že do nich nikdo nechodí. I bez zákazníků ale všichni neustále pracovali. Pár kovářů co odsud bylo vidět tloukli jeden meč za druhým například. Zdálo se, že obchodníci se zbožím směřovaly doprava asi do jiné části města.

Tamala

Alfonso pokývne Tamale. ,,Pokud si vytáhneš vědro. jednoduší by to určitě bylo s řekou je to odsud nedaleko." Řekl a poukázal za statek. Ale vědro se nakonec dá vytáhnout celkem jednoduše a Tamala si tedy může naplnit svůj měch vodou. A to velmi vychlazenou vodou, je to celkem krásný pocit v tomhle vedru. Když se začne připravovat odcházet pokývne jí Karstan. ,,Půjdu s tebou." Zabručí. Zdá se, že Akmadan a Lazlow zůstanou prozatím na statku. Karstan Tamalu doprovodí až ke třetí bráně. Když se ukáže, že to tam je relativně bezpečné tak jí pokývne. ,,Ještě se musím vrátit a ujistit se, že všichni jsou opravdu v bezpečí. Chci zkontrolovat Akmadana." Řekne a nabídne jí svojí ruku na potřesení. ,,Ještě se uvidíme. Ale zatím hodně štěstí léčitelko." S tím se s Tamalou rozloučí a vydá se zpět na statek.

Tamala si následně projde vytvořením dokladů občana Sakónie. Zdá se, že s ní písař opravdu není nadšený a obzvláště jejím konstantním váháním. Když přijde na dotaz věku vzhlédne na ní písař s pohledem naprostého zoufalství zatímco voják na ni hleděl se sympatií. ,,Devatenáct." Řekl za ní rozhodně a písař evidentně spokojen s instrukcí to zapsal jako její věk. Jakmile bylo vše stvrzeno byla jí podstrčená dřevěná destička a Tamala vyšla ven. Mohla si všimnout, že její místo hned obsadil někdo jiný. Zdá se, že tyto úřady mohli být docela zaměstnané takže možná bylo dobře, že je ještě více nezdržovala. Místo toho se Tamale podaří odchytit jednoho ze strážných co stojí za bránou. Většina z nich byly oblečení ve zbrojích s bílými tabardy. Ale měli u sebe vždycky mladší muže a ženy v červeno-bílých kabátcích, kterým ukazovali co dělat. I tenhle měl jednoho z těchto následovníků když se otočil k Tamale.

,,Dobrý den občane, s čím vám můžeme pomoci?" Zeptal se velice formálně ačkoliv se zdálo, že to nebyla nucená formalita. Všichni tito vojáci do sebe měli očividně vštěpenou disciplínu a zdvořilost. Když Tamala spustí po chvíli voják zvedne ruku a mírně jí pokyne. ,,Madam prosím uklidněte se. Nemáte se čeho bát, jsme zde aby jsme vám pomohli. Zhluboka se nadechněte a zeptejte se na to co potřebujete vědět." Následně jí pustí zpět ke slovu aby se mohla zeptat. ,,Měla byste se tomu za každou cenu vyhnout. Pokud však opravdu ztratíte vaší destičku okamžitě tuto ztrátu nahlaste vám nejbližšímu veřejnému strážci a on vám poskytne pomoc k získání nové či nalezení vaší staré destičky." Řekne vážně ačkoliv jeho tón zní jako by ztracení destičky nepřipadalo v úvahu.

,,K přístavu se dostanete pokud vyrazíte rovně po hlavní cestě až k moři." Pak se však zamyslí. ,,To záleží pokud hledáte čerstvě doražené uprchlíky budou ve starém přístavu. Uprostřed města. Mnozí uprchlíci si však přejí čelit armádám temnot a přidávají se ke králově armádě, budiž jeho jméno požehnáno." Pokývne Tamale. ,,Ty najdete v kasárnách. No a v neposlední řadě se o uprchlíky stará Inkvizice ve východní části města stejně jako o všechny chudé a méně šťastné. Doporučil bych vám tam jít, dají vám nějaké oblečení, jídlo a nocleh. Také vás tam naučí místním tradicím a zvykům abyste mohla zapadnout lépe mezi Seveřany." Vysvětlí voják a poukáže na druhou stranu města. ,,Inkvizice tam také poskytuje bohoslužby a vzdělání. Vše je zadarmo z dobroty božské a královské."

Kael

Písař není ani moc nadšený z Kaela, zoufalost je mu až skoro vepsaná do tváře zatímco čmárá na papír podstatné detaily. Když se Kael přihlásí jako další bez jména ale poskytne alespoň rodiče tak voják přikývne písařovi. ,,Rubenson." Doplní za Kaela což mi písař i následně napíše jako jeho příjmení. Když přijde na profesi tak si písař je povzdychne a nahlas řekne. ,,Necvičený." Na což mu voják přikývne. ,,Šestnáct." Uzavře téma Kaelova věku voják sedící vedle písaře, který mu obecně dával instrukci napříč touto "náročnou" registrací jak se zdá. Nakonec to však dobře dopadne a Kaelovi je předána dřevěna destička s jeho údajy. Písař vypadal doslova nadšený tím, že se mladého chlapce konečně zbavil zatímco Kael vyšel ven do města.

Kael se následně obrátí na vojáky s tím, že hledá svého strýce. Otočí se k němu jeden z mužů oblečený v rozčtvrceném kabátci do bílé a rudů. ,,Dobrý den občane." Řekne na úvod zdvořile a pak pozvedne obočí zatímco mu Kael popisuje svého strýce. Muž na chvíli přemýšlí. ,,Arber.. No v kasárnách dělá starý Arber, že jo hoši?l Zeptá se jeho kolegů, kteří jsou stejně oblečení a ti mu rychle přitakají. ,,Jo jo. Písař ale umí to hodně dobře s kuší." Zasmál se jeden a první muž se opět otočí ke Kaelovi. ,,Ale nepamatuju si, že by někdy zmiňoval bratra. přijel původně z jihu a dělal tady stráž než se dal ke královské armádě jako voják. Možná to je ale on?" Pokrčí rameny voják zatímco přemýšlí. ,,Jestli myslíš, že jo tak zkus jít do kasáren. Buďto cvičí domobranu s kuší nebo je ve skladu a udržuje inventář. Uvidíš." Pokýve mu.

Po chvíli se ale ozve druhý voják. ,,Nebyl náhodou nějaký Aber u Inkvizice?" Všichni vojáci se zarazí a přemýšlí. ,,Jo máš pravdu. U Inkvizice taky dělá nějaký Aber. Ten nějakýho bratra i zmiňoval myslím. Hlídá dole v docích ten velký řeznický dům myslím." Pokýval první muž a druhý muž se obrátil ke Kaelovi. ,,Tak možná to je on? Rozhodně bys měl za Inkvizicí zajít mladíku. Potřebuješ nějaké nové šaty a dostat trochu masa na ty kosti. Inkvizice ti dá jídlo, oblečení i noclech zadarmo když jim ukážeš tu destičku. A taky tě naučí číst a psát." Dodá druhý voják. Takže zde bylo dilema, do kasáren nebo za Inkvizicí. Pokud tady Kaelův strýc vůbec byl nezdálo se, že by byl nikterak důležitý a taky se nezdálo, že by se svou rodinou nějak chlubil což mi dávalo smysl jelikož o něm otec taky moc nemluvil.

Bodhi

Bodhi projde celým úředním procesem docela rychle. Zdá se, že je s ní písař i docela spokojený až na ten malý háček kolem okupace kdy podrážděně zasténá. ,,Okupace - Povolání - Um. Jakkoliv tomu říkáte na jihu. Čím se živíš?" Voják vedle něj však jen pokývá aby ho trochu uklidnil a pak jednoduše dodá instrukci. ,,Necvičená." Což tam písař okamžitě zapíše a nakonec to skončí i na dřevěné destičce, kterou Bodhi podsune. S ní se pak vydá ven z úřadu na ulici Casteldhamu. Bodhi se následně vydá přímo do města a hledá svatyni zasvěcenou Aurentii ale bez úspěchu. Ať prochází kudy chce vidí jen obchody, které evidentně nejsou otevřené veřejnosti a přesto v plném pracují a vyrábí jídlo, oblečení, zbraně i zbroje. Kolem je vidět jedna hospoda ale vypadá, že je také zavřená veřejnosti a jenom plná královských vojáků.

Nakonec se jí podaří odchytit kolemjdoucího místňáka co na ní nejdříve zmateně pohlédne než mu pomalu začne docházet na co se ptá. ,,Kostel Aurentie? Tady?" Prohlásí mírně zmateně. ,,Ne ne. Tady žádný kostel Aurentie nenajdete. Je tu.. Svatyně ano. Ve východní části města kde je Inkvizice. Tak tam pod zámečkem ve skále je svatyně Aurentie. Ale jinak tu nejsou žádné kostely." Dodá a pak se rozhlédne. ,,Většina hostinců je tady zavřená veřejnosti a je jenom pro královi muže. Pokud chcete nějakou pořádnou hospodu tak budete muset do střední nebo východní části města kde jsou stále otevřené veřejnosti. Ta nejbližší je v přístavu když tam dojdete dá se jednoduše přejít do starého přístavu a tam je hned několik krčem a hostinců vedle sebe pro námořníky a nově příchozí z jihu." Pokýve jí a ukáže cestu směrem k moři.

Když Bodhi domluví s civilistou přijde k ní jeden z vojáků co stál opodál a evidentně přeslechl její konverzaci. ,,Dobrý den madam. měla byste vědět, že tady na severu se Elementální bohové nevyznávají tolik jako na jihu. Většina kostelů, klášterů a bazalik co tady uvidíte jsou zasvěcené Spirituálním bohům. Elementální bohové tu mají malé svatyně ale jejich největší znalci jsou mágové co žijí v akademii - Na ostrově uvnitř zátoky." Pokýve hlavou také směrem k přístavu. ,,Ale vám bych doporučil navštívit východní část města nejdříve. Je pod dohledem Inkvizice. Ti se starají o uprchlíky a chudé. Dají vám jídlo, oblečení a nocleh. Také vám poskytnout duchovní služby a vzdělání. Mohou vám naučit místním zvykům a modlitbám kdyby jste chtěla." Řekl a párkrát pokýval. Zdálo se, že se jen snažil být nápomocný.

Pro všechny ve městě

Všem vám byl sepsán doklad a následně vydána dřevěná destička. S tím jste byly vykázáni zpět ven z místnosti opět na ulice Casteldhamu. Město bylo velmi impozantní a velké, pravděpodobně větší než jakékoliv jižanské město, které jste doposud viděly. Odpolední vzduch byl horký a nesl sebou hlasité třeštění kovadlin napříč celou touto částí města. Možná tato část sloužila pro řemeslníky. Všude kolem visely praporce královy armády a také tam všude postávali jeho vojáci se stejnými symboly na hrudi. Nikde nebylo vide ani slechu po městské gardě zdálo se, že vojáci tady zastávali jejich roly. Město bylo rozděleno do tří částí řekou, která se vlévala v dvou proudech dovnitř. Vy jste se nacházeli v té levé části města pokud jste chtěli do té prostřední či pravé museli jste nejdříve najít most.

V dálce nalevo od vstupní brány byl vidět velký kopec na, kterém stály dvě opevněné stavby. Kopec byl rozdělený na dvě terasy, ta nižší měla velkou pevnost a vypadalo to, že i kasárny. A na druhém vyšším stupni stál hrad. Obě stavby nad sebou vláli vlajky Sakónie. Na druhé straně vpravo přes celé město byly vidět podobné stavby - Nějaký zámek a kostel či možná větší náboženská stavba. Cestou přímo rovně vedla ta nejširší ulice dolů k moři a pravděpodobně do přístavu. Všude okolo byly vidět nejrůznější obchody a dílny ale záhadně se zdálo, že do nich nikdo nechodí. I bez zákazníků ale všichni neustále pracovali. Pár kovářů co odsud bylo vidět tloukli jeden meč za druhým například. Zdálo se, že obchodníci se zbožím směřovaly doprava asi do jiné části města.

Emric

Emric si vyslouží jeden z nepříjemných pohledů vojáka za stolem. Pohled byl plný podezření jako by snad tušil, že uvedené příjmení je nepřesné. Ale nic neřekl a nakonec byl Emricův doklad stvrzen a předán v podobě dřevěné destičky. Následně byl vykázán ven zpátky do brány akorát tentokrát na druhé straně. ozbrojenců tu stojí opravdu více než dost takže Emric si může vybrat na koho se otočí se svým požadavkem. Nakonec mu do oka padne muž v kroužkové zbroji s čistě bílým tabardem a stejně bílým pláštěm. Muž se k Emricovi otočí když za ním přijde, měl po obou stranách muže v barevných kabátcích kterým zrovna něco vysvětloval. Když Redrick promluví oba muži po jeho stranách se zarazí a vymění si pohledy než se upřou na Emrica.

Emric ty pohledy znal. Mírná nejistota, nedůvěra a dokonce malý náznak odporu. Tento pohled dostal pouze od mužů v kabátech ale jelikož muž ve zbroji pohotově přešel k Emricovi. Díval se na něj jako na dalšího prostého člověka - Člověka co mu právě ukazoval zapečetěný dopis. ,,Dobrý den občane. Abych mohl pořádně zvážit váš požadavek potřebuju vědět o jakou zprávu se jedná. Nemůžu vás jen tak pustit za mými nadřízenými." Řel jeho hlas čistý monotón. Zkoumavě se zadíval na pečeť na jeho dopise. ,,Pokud mi nechcete důvěřovat se zprávou samotnou aspoň mi řekněte odkud pochází a co je v ní tak důležitého, že by to mělo brát pozornost našich velitelů?" Zeptal se a založil si ruce v kříž. Jeho přízvuk byl jiný, než ostatních místních. Možná nebyl místní, byl drsnější a hrubší.

Pokud Emric sdělí obsah dopisu nebo dovolí vojákovi dovnitř nahlédnout tak se muž ve zbroji na chvíli zamyslí. ,,Nejvyšší představitel královské moci je lord Garrett. Nemám však dostatečnou autoritu abych vám dovolil ho navštívit. Lord Garrett přebývá ve vyšší části města přístupné jen občanů samotného města nebo mužům královské armády." Ale než by mohla zavládnout nějaká beznaděj rychle dodá. ,,Doporučil bych dopis odnést nahoru do kasáren k lordu Cedrikovi. Ten je nejvyšší představitel královské armády co jedná s veřejností. Možná se k němu nejdříve budete muset dostat kolem sera Ulsrica ale pokud mu ukážete tu pečeť tak vás určitě pustí. Lord Cedrik má na starosti bezpečí lidu a adresování jejich stížností. Jsem si jist, že do toho zahrne i vaší zprávu." Pokud se Emric zeptá na směr do kasáren poukáže mu ozbrojenec na pevnost co stojí na levo na kopci.

Emric mohl jít do kasáren a promluvit si s lordem Cedrikem nebo se také pokusit jít hledat někoho jiného kdo by pomohl. Možná se i pokusit dostat k lordu Garettovi nejvyššímu reprezentantovi krále ačkoliv to asi bude náročné.

Redrick

Redrick najde docela velký proutěný koš do, kterého může čerstvé cibule házet. Byla to zajímavá práce, ne tolik rozdílná od trhání bylin. Možná dokonce lehčí protože cibule byla zasazená a rostla tak, že byly hlízy mnohonásobně jednodušší vytahovat ze země. Brzy se mu koš začal plnit cibulema různých velikostí byly tam menší i větší cibulky. Všechny měli dokonalý kulatý tvar a byly naprosto bílé což bylo docela překvapivé. Většina jižanských cibulí byla trochu zbarvená do zelena nebo do žluta. Většina cibulí byla v pořádku a zralá ačkoliv se Redrickovi omylem podařilo vytáhnout pár šmejdů co by asi potřebovali zůstat v zemi ještě pár týdnů. Nakonec má více než plný košík se, kterým se může vydat do kuchyně. Po cestě zpátky si Redrick může všimnout, že dorazili ostatní přeživší z domku u pobřeží. Ačkoliv jich bylo podstatně méně než předtím.

Kuchyně byla v přízemí druhé velké budovy vedle statkářova domu. Byla to kamenná místnost a byla v ní docela tma. Zdálo se, že kuchař si nepotrpěl na žádné svíčky, lucerny natož zakrývání oken a pouštění slunečního světla dovnitř. Tohle ale Redrickovi nevadí jelikož je polo-upír je schopný vidět v tmavé místnosti bez problému. A brzo mu dojde proč je tady taková tma. S hlasitým zařinčením protočí kuchař "Kocour" masivní pánev a položí jí na oheň. Podle jeho namodralé kůže a špičatých uší se okamžitě dá poznat, že je také polo-upír. Ve tmě mu mírně svítí oči žlutou barvou. Odtamtud asi dostal svojí přezdívku. Kocour vzhlédne od jeho masivní pánve a ušklíbne se. ,,Hola!" Zvolá pobaveně. ,,Konečně další bratr noci. Ty seš tady asi hodně novej co? Ještě jsem tě tady nikdy neviděl." Řekne a nebere naběračkou nějakou tekutinu co pak chrstne na obří pánev. Ta začne hlasitě syčet a prskat.

Když si všimne koše plného cibulí usměje a ukáže na stůl za nim. ,,Polož to tam. Je tam mísa s vodou tak je omej od všechny tý hlíny. Nechceš asi jíst paellu s kusy hlíny předpokládám?" Zasměje se sám pro sebe a hodí další naběračku, pravděpodobně oleje, na pánev. ,,Říkají mi Kocour. Jsem tady kuchař na statku tak se asi budeme vídat častěji." S tím začal házet suroviny na obří pánev a točit s ní. ,,Jestli si chceš zacvičit tak můžeš pánev chytnout na druhé straně a pomoct mi s ní hýbat je to celkem makačka." Zasmál se. ,,Jseš to na dlouho? Vypadá to, že ses sem teprve dostal. Starej Alfonso tě vyhnal na pole hned co ses ukázal co? Musíš si vysloužit nové oblečení." Řekl s úšklebkem. ,,To tak tady holt bývá. Ale neboj on svoje slovo dodrží - Až to očistíš nakrájej to taky. Bacha na oči štípe to." Dodal. Vedle mísy s vodou leží také ostrý nůž, kterým Redrick může cibule nakrájet. Teď má prostor se kdyžtak zeptat na něco, nebo jen pomoct popřípadě se vyvlíknout a najít si jinou práci.

Landis

Písař a voják si vyměnili pohledy. Zdálo se, že písař je faktem, že Landis nemá příjmení o to více otrávený. Ale voják rychle doplnil. ,,Landanson." A písař přikývl a zapsal to Landisovi do formuláře. Vše je následně doplněno a stvrzeno dřevěnou destičkou. Destička má pouze znamení Sakónie nikoliv Casteldhamu, které už Landis také viděl. Když vyjde ven a vyhledá jednoho z vojáků. Pod ruku mu padne jeden muž v rudo bílém kabátci a druhý muž vedle něj v čistě bílém kabátci. Když se Landis obrátí na ně muž v bílém ustoupí stranou a pokývá mladíkovi vedle něj. Ten se nejdříve ohlédne evidentně na jeho nadřízeného a pak zpět na Landise a zhluboka se nadechne. ,,Dobrý den občane. Jak vám můžeme pomoci?"

Podle zkoumavého pohledu od druhého vojáka testoval svého kolegu nějakým způsobem zatímco mluvil s Landisem. Když se Landis zeptá na spirálovité věže nejdříve se vojákovi svraští obočí zatímco přemýšlí. ,,Spirálovité věže.." Po chvíli přemýšlení si evidentně na něco rovzpomene jelikož přikývne. ,,Ach samozřejmě. To bude hospoda tady v západní části města. Směrem do doků a pak doleva po kovářské uličce. Poznáte jí podle všeho toho třesku kovadlin. Hospoda stojí naproti od svatyně Eccandis. Tu těžko přehlédnete je vyvýšená a vede k ní právě.. Spirálovité schodiště." Přikývne a obrátí se opět na svého nadřízeného co mu kývne a pak se otočí k Landisovi. ,,Pokud potřebujete nějakou další pomoc občane neváhejte se obrátit na místní vojáky či městskou stráž." Zdůrazní vážným hlasem.

Pokud se Landis vydá daným směrem tak po chvíli chůze po hlavní ulici dorazí k odbočce kde je jedna vedle druhé vyrovnaná kovárna. Všechny byly naprosto ponořené do práce ačkoliv Landis neviděl jediného zákazníka kolem. Kováři prostě kovali jednu zbraň za druhou popřípadě vykovávali zbroje. Všechno již vytvořené vybavení leželo na velkých hromadách na jejich stolech někdy dokonce těch zbraní bylo tak moc, že leželi na zemi. Ačkoliv rámus byl ohlušující Landis na něj už asi byl zvyklý a tak prošel kovářskou ulicí až narazil na další ulici. Zde bylo o dost větší ticho. Okamžitě mohl spatřit svatyni Eccandis. Byla docela malá na vyvýšeném kopci a vedlo k ní spirálovité schodiště. Svatyně nebyla o moc větší než ta nejmenší kaple co viděl na jihu, byla to malá kulatá budova do, které se vešlo tak nejvíce pět lidí. I ze zdola však byl vidět plápolání ohně zevnitř.

Naproti od svatyně stála velká budova. Očividně to byla hospoda u, které visel štít vyobrazující dvě věže se spirálovitým schodištěm. Ale zdálo se, že v téhle ulici bylo ticho a to i v hospodě. Hned vedle hospody totiž stálo několik vojáků před sousedním domem. Dům vypadal jako nějaká scéna z děsivých povídaček tvé babičky. Měl rozbité okno a rozlámané dveře. Dveře a stěny okolo nich byly pokryté krví a krev byla také na dlážděné ulici. Vypadalo to jako po zabijačce - Ale uprostřed ulice. Vojáci stáli okolo a prohlíželi dům několik z nich právě vycházelo ven, bylo jasné že tady došlo k nějakému zločinu co právě zkoumají. Před barákem na stráži stál muž od hlavy k patě oděn v zářivé plátové zbroji. Která byla částečně překrytá bílým tabardem a černým lvem. Muž se rozhlížel po ulici jako by očekával, že by každou chvíli se někdo pokusil proběhnout do domu. Hospoda i svatyně byly stále přístupné ačkoliv bylo jasné, že pokud chtěl Landis něco vyzvídat nejlepším zdrojem informací budou vojáci okolo domu.

Sheerah

Sheerah byla dosti tvrdě odbyta u druhé brány a když mužům došlo, že z ní nevytřepou ani žádný ten artefakt bylo po všem. Zatímco se vzdalovala bylo slyšet mluvení o Inkvizici a nějacích žoldácích a podobně. Sheerah nakonec po trochu chození dorazí k třetí bráně a je také vyslána aby si doplnila formulář a stala se občanem Sakónie. Když řekne, že nemá tak si voják i písař vymění pohledy. Písař nevypadá vůbec nadšený. Zamumlá si pro sebe něco o "jižanech" ale voják jen kývne hlavou a dopní. ,,Pohrobek." A písař to doplní jako nové příjmení pro Sheerah. Následně je to všechno vypáleno na dřevěnou destičku a ta je Sheerah předána. Potom už se může vydat do města a hledat nějaký možný kontakt. Bylo jasné, že tady lidi Rudého Korzára znali, stará garda věděla o koho se jedná. Problém byl najít tyto lidi bez toho aniž by se prokecla někomu u koho toho bude litovat.

Sheerah se tedy vydá do přístavu a dorazí do západní části. Podobně jako celé město i přístav byl rozdělen do tří různých částí. Tato západní byla pod dohledem armády stejně jako celá západní část města. Všude stáli královské lodě včetně té co Sheerah a spol viděli plout okolo ráno na pláži. Centrem celého přístavu byla masivní loď ze světlého dřeva. Na přídí měla vyobrazení Asilar a na boku její jméno "Svatý Hněv". Kotvilo zde několik lodí z kterých vycházeli vojáci nebo z nich nosili krabice co hlasitě chřestily. Pravděpodobně byly plné vybavení a jídla pro armádu. Okolo nebyly vidět žádné lodě pro civilisty. Západní část přístavu tedy byla evidentně čistě rezervována pro královskou armádu a jejich lodě. Vojáků tu opravdu bylo plno dokonce měli v přístavu vyklizený plac kde trénovali v šermu proti sobě. Těch pár hospod a obchodů co zde stáli nevypadali, že by byly otevřené pro veřejnost a většinou byly nacpané vojáky, kteří pravděpodobně čerstvě přijaly ze severu.

Pokud Sheerah přešla do prava do druhé části přístavu přešla do části města co bylo evidentně stále pod dohledem staré městské gardy. Lodě tady byly různé. Civilní ale i pár lodí co byly od pohledu jasně pirátské. Nějaké jí dokonce přišli povědomé, lodě na kterých mohla skončit v Ahazu Dalabi. Tyto lodě evidentně bezpečně dopluly do Casteldhamu. Okolo byly otevřené ochodnické stánky veřejnosti nejenom vojákům. Prodávali tady převážně ryby a mořské plody ale také exotické ovoce. Většina věcí co Sheerah znala z domova jelikož sem dorazilo z jihu. Okolo posedávalo pár pochybných existencí ať už to bylo před hospodami nebo jen tak na lavičkách. Bylo to pár žebráků, ti vždycky vidí a slyší hodně za správnou cenu. Před hospodou popíjelo pivo pár mužů co velice vypadaly jako pašeráci, připomínaly vzhledově i oděvově Rudého Korzára co skončil někde n jihu v hořícím městě. Samzřejmě na palubě lodí tu byly i piráti.

V neposlední řadě tu byla stará městská garda. Možná tu někteří byly o trochu vlídnější než ti u brány. Většinou jen tak postávali ale Sheerah mohla spatřit jednoho muže v pozlacené zbroji co kolemjdoucím něco předával zatímco oni mu nenáadně podsouvali zlato. V dálce v zátoce přístavu byl velký ostrov na kterém stála ohromná kamenná stavba. Vypadala jako nějaký palác nebo obří knihovna s věžemi. Opodál seděl muž u malého dřevěného člunu pod cedulí co vyobrazovala stejný ostrov - Evidentně nějaký převozník

Za branou

Jeden po druhém postupně procházeli. Ti lidé z jihu. Přišli jsme jako skupina, přesto... Tomu tak nebylo. Nakonec jsem se také dostala na řadu. Stát se zdejším občanem a uniknout před nástrahami o kterých nás informoval Jean.

A pak už to začne, jedna otázka za druhou. Avšak nejsou nijak nepříjemné, prostě úřednická práce toho muže co se mě ptá. Jméno? "Bodhi." Odpovím bez váhání. Příjmení? Jen zakroutím hlavou ze strany na stranu. "Oddeseiron."Okupace? Udiveně se mi nadzvedne obočí. Na co se mě to ptá? "Žádná?Nevím co to znamená."Věk? "Osmnáct let."Pohlaví? Při téhle otázce se mi po delší době objeví úsměv na rtech. Nepředpokládám že to mám nějak dokazovat. "Žena." Odpovím
nakonec s úsměvem. Místo původu? "Hromová hora." Splnila jsem co jsem musela a ocitla se za branami města.

Rozhlížela jsem se kolem sebe a dívala se na všechny ty lidi. Jižani se všude rozprchli a vlastně ani nevím jestli někdo na někoho čekal nebo ne. Jedná věc byla jistá. Byla jsem zde, byla jsem bez zlaťáků a nevěděla jsem kam jít.

Zvolila jsem proto jednu z rušných ulic. Jean říkal že tady nějakou svatyni najít můžu. Nebo kostel. Brouzdám proto ulicemi a hledám kostel zasvěcený Aurentii. Hledám, nenacházím, hledám dál. Snažíc se najít náměstí kde by mohl nějaký být. Ptám se kolemjdoucích kteří vypadají že by mi mohli poradit. "Dobrého dne vám přeji, hledám kostel zasvěcený Aurentii, nachází se tady někde?" Pokud neuspěji, jednou či dvakrát, přidám k tomu otázku další. "Poradili byste mi prosím cestu do hostince?" Tam se vždycky člověk dozví spoustu věcí a lidé jsou ochotni tam více komunikovat.

Skrze bránu

Konečně dorazím k městu. Je veliké, což mě trochu vyděsí.
Doufám, že tu někdo zná strýce. Jestli ne, nebo odešel někam pryč, tak vůbec nevím, jak ho najdu.
Pomalu dojdu k městu a tomu, co bude nejspíše první brána. Na hradbách jsou vyvěšené červené praporce. Inkvizice! Vypadá to, jako by chtěli všechny varovat, že tuhle bránu hlídají právě oni. Kolem brány je jich je vidět velká spousta a proto se ani moc nepřibližuji. Nemám v úmyslu se nechat naverbovat, obzvláště když jsem viděl, jak to jejich verbování probíhá.

Další v pořadí je druhá brána. I tuhle muž nedoporučoval, ale tady naštěstí nehlídají červené róby. Ostatní pokračují dál ke třetí a vůbec se tu nezastavují. Všichni, až na jednu ženu (Sheerah), která se vydá přímo k ní. Hned jí samozřejmě zastaví stráž která bránu hlídá. I když stráž je možná trochu silné slovo.
Nevypadá to, že by měli moc práce.
Stráže si se ženou krátce promluví a ta nakonec odchází s nepořízenou. Její další kroky vedou směrem kterým pokračovali ostatní. Já projít nezkouším, protože pokud neprošla ona, tak já bych žádnou šanci neměl.
Takže tedy třetí brána. Na nic tedy nečekám a pokračuji.

U poslední brány hlídá další skupina vojáků. Tentokrát to ale vypadá, že lidi normálně pouštějí.
Žádný křik, hádky ani naštvané tváře. Asi to bude bezpečné.
Zařadím se tedy k ostatním a čekám, než na mě přijde řada.
"Doklady." řekne jeden z vojáků. Žádné nemám. Nic takového jsem u nás nikdy nepotřeboval. Voják mě tedy odkáže ke dveřím, jako několik přede mnou.
Takže mě i tak nechají vstoupit do města, když si mě zaregistrují? Proč ne.
Uvnitř si počkám až se mě ujme nějaký volný písař a začnu mu odpovídat na jeho otázky.
"Jméno?"
"Kael." odpovím na první otázku a začnu si nervózně prohlížet vojáka stojícího kousek ode mě.
"Příjmení?" Co? I příjmení? Další věc, která u nás nebyla tak běžná. Obvykle jsme nemívali tolik lidí se stejným jménem a pokud jo, tak si ke jménu dávali věci jako "Dlouhán" nebo třeba "Prcek". Mě říkali jménem jenom rodiče. Pro všechny ostatní v okolí jsem byl prostě "farmářovic syn".
"Nemám." řeknu opatrně a doufám, že jsem si tím neuzavřel cestu do města. Potom mě ale něco napadne, tak rychle dodám. "Jsem syn Rubena a Lei, pokud vám to nějak pomůže." Ale ti už jsou mrtví.
Otázky pak dál pokračují.
"Okupace?"
"Žádnou nemám." odpovím písaři popravdě.
"Věk?"
Sakra! Proč jsou to vždycky počty? Rychle to začnu počítat na prstech, ale narazím na problém. Do tolika sem se neučil! Písař netrpělivě čeká, tak se pokusím odpovědět jak nejlépe dovedu.
"No ... je to deset a šest zim. Možná sedm, nejsem si moc jistej." Nezdá se, že by ho moje odpověď zrovna nadchla. Cítím, jak mě muž probodává očima, tak se na něj radši moc nekoukám.
"Pohlaví?"
"Muž?" Odpovím trochu nejistě. Samozřejmě, že jsem muž, ale ta otázka mě trochu zaskočila.
To se musí ptát? To není vidět?
"Místo původu?"
"Jižní Hraničná." Otázka je tentokrát už poslední a já si konečně oddychnu. jsem si jistý, že písař asi taky. Potom už obdržím identifikaci a můžu konečně vstoupit do města. Občan Sakónie. Nikdy by mě nenapadlo, že se jím stanu.

Vstoupím do města, ale nemám nejmenší tušení, kam se teď vydat. Tržiště, hostinec, nebo za nějakým úředníkem? Ale vždyť já ani nevím, kde ta místa hledat. Chvilku zvažuji, jestli chvilku nebloudit a neseznámit se s městem, ale nejspíš by to nikam nevedlo. Najdu proto vojáka královské armády, jak mi poradil voják u registrace.
"Promiňte, někoho hledám. Jsem tu nový a potřebuji najít svého strýce, který tady žije." Přitom vojákovi ukážu identifikační destičku, aby pochopil, že jsem akorát do města přišel. "Měl by se jmenovat Arber." Problém je, že nevím jak dál. Táta příjmení neměl. Takže strýc asi taky ne? Ale co když ho má teď? "Popravdě jsem ho nikdy v životě neviděl, ale táta vždycky říkával, že měl hubu plnou keců a nikdy nevěděl kdy mlčet." Co dál? Výška, barva vlasů? Nikdy o něm moc nemluvil. A když, tak na něj nadával. "Býval farmář, ale už asi není." Nezbývá než doufat, že mi s tímhle trochu pomůže Eccandis.