Domek

     Zůstanu u hlídání cesty, než Hilda sezve k jídlu,Za což jsem velice vděčná a s tichým "Děkuji" a úklonou hlavy si od ní vezmu svojí porci a vrátím se s ní zpátky k oknu. Sotva pár malých soust stihnu polknout než objeví na cestě k domu Kartan a Sheerah. "Jsou zpátky... ale jsou jen dva." oznámím zbylým v domku se starostí v hlase a jídlo odložtím stranou. Jelikož ovšem ani Karstan ani Sheerah nevypadali, že mají nějaké starosti tak jsem v klidu vyčkala vysvětlení, které přišlo záhy. Skoro až moc nahlas si oddychnu, když vyjde najevo, že město není až tak daleko. Při zmínce o iknvizici si přitáhnu plášť blíže k tělu jako bych se chtěla schovat. No dobře že už o nich taky ví. opět se pustím pomalu do svého jídla a jsem jedna z posledních kdo dojí, i za Karstanem, který jídlo dostal později než já. Hildě pak pomůžu zabalit jakékoliv zbylé jídlo do vyprázdněného a vyčištěného košíku po šití co jsem předtím našla aby se to lépe neslo. Nad pokyny k uspořádání na cestu jen lehce přikyvuji, rozhodně nehodlám dělat problémy a přesné a jasné instrukce jsou u mě vždy vítány. Na Akmadana venku jsem kývla a nasměrovala ho k jídlu, pokud mě Hilda nepředběhla, nikdo by neměl jít na takovou vestu s úplně prázdným žaludkem.

     Jeana u cesty maximálně tak pozdravím opět kývnutím pokud on pozdravil naši skupinu a i když by se možná nějaké dotazy našly, nehodlám naši výpravu za bezpečím nijak zdržovat. Jestlipak vyznává Asilar. pohledem na chvilku zůstanu na jeho přívesku s vyzobrazením slunce a málem při tom zakopnu, což zamaskuji tím že jakoby popoběhnu za ostatními. Pak už to je zpátky ke sledování cesty a okolí, i když podle všeho by se vzdálenost mezi námi a inkvizicí měla zvětšovat. Víc než statek okukuji pak pestrobarevné skrvny na obzoru, střechy nad masivní zdí. Jak dlouho to asi stavěli. Jak dlouho zabere ji zbožit? zahledím se směrem k jihu, jako bych čekala že se tam vyloupne útočící armáda z čirého vzduchu. Statkář Alfonso mě velice překvapí svojí vřícností, když začne každému potřásat rukou. "Já budu také pokračovat do města, leda tak poprosím jestli by bylo možné využít vaší studny a doplnit si vodu." v jedné ruce nadzvihnu poloprázdný měch u svého pasu. Až už moje prosba dopadla jakkoliv, vydám se společně se zbytkem směr město.

      S nervy jako na houpačce, špatné, dobré a opět špatné podle toho jak se postupně blížíme k městu a k první bráně, kde vidím jak se míhají rudé róby se čím dál tím víc snažím ztratit ve svém plášti, i když je velice nepravděpodobné, že by si nás na takovou dálku všimli. Nikdo ani dle KArstanových instrukcí neutíká, takže to nebude tak strašné. Jsem viditelně víc než ráda, když první bránu mineme a pokračujeme k druhé, která je zdobená jinak než první, přijde mi v trochu víc dezolátním stavu a probíhají tam také nějaké kontroly. A k mému lehkému zmatení projdeme kolem této brány také. Nejistě se rozhlédnu po ostatních, ale Kastran vypadá že ví co dělá, doteď nezklamal, takže mu věřím i nadále.

     U třetí brány, ke které to máme namířeno zůstanu na chvíli stát a vstřebávám ji. Opevněná stejně dobře jako první, jen ne tak honosně zdobená. Přijde mi víc praktická než ta od RRkářů. Nějaký jiný cestovatel/přistěhovalec přede mnou měl podobný nápad jako já, být kompletně zahalený a kápě byla promtně stržena z hlavy takže já se zařídím podobně a ač neochotně, tak svou vlastní kápi pláště shodím z hlavy s povzdechem a v ruce skoro až křečovitě svírám svoji hůl. Snad rovnou neposílají k inkvizici. probleskne mi hlavou když vidím jak jsou někteří namísto vpuštění do města posláni do útrob opevnění brány.
     Když dojde na mě tak se zavrtěním hlavy a prostým "Nemám." tak jsem odkázána někam dovnitř, kde zůstanu překvapeně stát. Spíš jsem čekala něco jako žalářníka s okovy před celami a musí tak na mě písař zvýšit hlas. "Ano, mám." odpovím na dotaz na jméno a rychle se opravím Omlouvám se. Tamala. a následují odpověci na další. Bel'Shamharot a nad povoláním chvilku přemýšlím. "Léčitelka a um... " nejistě zkusím protože jak snadno sesumírovat tanec a hudbu a vše ostatní? Písař už na mě tou dobou hází nepříjemný pohled a poklepává prstem, což mě znérvozní. "Hudba, tanec er... bardka?" očividně mi to nežere, takže skončím s 'Léčitelka, společnice' na své registrační kartě. Ani s další otázkou mu radost něudělám. Víc než patnáct, míň než dvacet? Os... zarazím se a rychle se opravím Devatenáct? spíš zním jako dotaz. Další otázky už naštěstí vystřelím jak když bičem přes záda mrská. Žena, Ahazu Dalabi, jih. nehezké písařovo mudrování ignoruji, ale pod pohledem kontrolujícího vojáka se lehce přikrčím. Pentagonovou destičku si převezmu lehce roztřesenými prsty Ano, jistě. Děkuji. Omlouvám se... a je mi jasné že jim radost neudělám a slovíčko 'ale' a svůj následný dotaz polknu, když mě písař vykáže s dotazy ještě než je položím ať si chytnu někoho z městské stráže nebo vojáků.
     Vyjdu tedy ven a hned těch několika vojáků využiji. Hned po té, co si do pouzdra na stehně pod sukní schovám svoji 'občanku' kterou si napřed pořádně prohlédnu, hlavně ten zvláštní drahokam. "Promiňte." přistoupím k jednomu z vojáků, který vypadá že má nejvíc čas. "Písař uvnitř říkal, že se mám s jakýmikoliv dotazy obrátit na vás. Tedy ne specificky na Vás, Vás, ale tady za dveřmi. Jsem tu nová a chtěla bych se zeptat na pár věcí. Co dělat v případě že ztratím nebo mi někdo ukradne destičku občana co jsem teď dostala? A kudy do přístavu, nebo jestli je nějaké specifické místo, kde se sdružují ti co utekli a připluli před válkou z jihu?" zeptám se již mnohem klidnějším hlasem, destička občana mi přeci jen dodala trochu sebevědomí. A zatímco se sháním po odpovědích, třeba bude zpracován někdo další z naší skupinky, kdo bude mít nějaký návrh či tak něco. Určitě čekám na Karstana, ten si minimálně zaslouží poděkování. (které jsem mu případně vyslovila pokud se rozhodl bránou a registrací neprocházet)

Třetí brána

Vyslovení mého titulu jistě strážné zaujalo, ale ne aspoň tím stylem, který bych očekávala. Nebylo to, že by ustoupili, zasalutovali a nechali mne projít, místo toho si spíše uvědomili, co by to pro ně mohlo znamenat.
Strážný, který byl nejblíže se usmál a začal mluvit: "Pokud je pravda co říkáš tak by pro nás bylo bezpečnější tě prodat Inkvizici. Rudý korzár je znán jako zločinec a heretik a hrozí mu trest smrti za všechny ukradené artefakty,“ podíval se na své kolegy, kteří přitakali kývnutím, chytající zbraně, téměř, jako kdyby tak vážně chtěli udělat. Následovalo ale pár dalších slov: "Avšak pokud bys nějaký artefakt měl u sebe Korzáre tak si jsem jistý, že by mohl pokrýt cenu tvého cla a zároveň naší tichosti,“ a pokyn rukou, ať zatím nic nedělají.

S překvapeným výrazem jsem je přejela a naznačila odkašlání: „Kdybych artefakty měla, je vám asi jasné, že bych s nimi rovnou zaplatila. Po tom, co se loď potopila, většina nákladu šla ke dnu. Některé bedny budou nyní vyplavené směrem na východ, pokud se chcete projít,“ pokrčila jsem rameny a nechápavě zavrtěla hlavou. „V každém případě tedy zvolím třetí volbu. Jsem si jistá, že se ještě uvidíme,“ bylo dodáno poklidným tónem, kdy jsem se otočila na patě a vydala se směrem k třetí bráně. Za zády jsem jen slyšela to, jak se někteří z nich zvedli a začali mluvit o Inkvizici, vyhrožující mi bůh ví čím. Zvedla jsem jen ruku nad hlavu a mávla, loučící se se starou gardou a mířící tedy k třetí bráně.

Na plánu dne byl tedy další pochod, třicet minut? Možná méně, možná déle. I tak, instrukce byly jasné a já si tedy vystála frontu, zahlížející pár členů z lodi ale rozhodně ne všechny.

Po dlouhé frontě následovala řada otázek, kdy něco zapisoval na papír a já tedy jen čekala na to, až ten cár papíru dostanu.
„Sheerah…“ chvilka ticha, kdy mne čekal otrávený pohled a já opět pokrčím rameny: „Nemám. Nikdy nebylo potřeba, nikdy jsem se nedozvěděla.“ Následovalo hned několik otázek, kdy jsem se musela zamyslet hned na prvních dvou.
„Obchodník…“ řekla jsem krátce a na věk se musela zamyslet o něco déle. Nakonec jsem nějaký řekla… upřímně jsem nevěděla, kolik mi bylo: „Dvacet-šest, žena, Sherwood,“ pohled pak přejel na vojáka, který mne uvítal a já se na něj jen nevinně usmála: „Děkuji.“ Kývla jsem a vydala se tedy do města.
Bez peněz a v takovémto stavu to bude zábava… hm… podívat se do přístavu. Třeba tam na mne někdo bude čekat? Zeptala jsem se sama sebe a vydala se tedy směrem do přístavu. Někdo na Rudého Korzára musel přeci čekat!

Kraví hoch

Jan nás celkem rychle uvede do obrazu. Pozorně poslouchám co říká. Informace které poskytl jsou k nezaplacení. Naše skupinka trosečníků se rozdělí. Karstan zamíří pro zbytek do domku zatímco většina preživších se vydá na cestu přímo do města. Janovy akorát zamávám na rozloučenou a vydám se po cestě na onen Alfonsův Statek.

Zdá se že nejsme tak daleko od města. Po chvilce chůze je již vidět Casteldham, který vypadá spíše jako pevnost. Jestli je pravda co Jan říkal tak tohle je místo kde se Sever hodlá postavit silám temna. Utekl jsem do Sokonie abych se vyhnul válce, ale spíš to vypadá že jsem si koupil jen trochu času. Doufám že místní vědí co dělají, nerad bych aby tohle město skončilo jako Ahazu Dalabi a já musel zas svůj život vložit do rukou nějakejm pašerákům.

Zamířím si to na dvorek. Hezké místo, zřejmě se tu daří. Hned po příchodu mě přivítá majitel, skoro bych si ho spletl s obyčejným nádeníkem, kdyby nebyl tak dobře oblečen. Vypadá docela tvrdě ale zároveň je přátelský.
„Promiňte…“ pronesu unaveně, a podívám se pod nohy. Snad jsem nic nezašlápl. „Ano pane. Ztroskotali jsme na moři.“ Odpovím. „Nějaký nocleh a ošacení bych ocenil to jo.“

„O nich jsem už slyšel. Vypadá to že vaše úřady jsou velmi obezřetné“ pronesu když zmíní Inkvizici. Na druhou stranu je vlastně dobře, že tu někdo šmejdí. Nejedno jižanské město padlo díky dobře umístěným špehům a zrádcům. Ale vyhlídka že bych musel strávit čas někde v posranejch horách a nechat si vymývat mozek zní hrozně. „Red“ představím se a pokusím se sebevědomě opětovat stisk ruky.
Alfonso mi dá klasický proslov, který jsem už párkrát slyšel: „Pracuj tvrdě a bude to v pohodě“ Zdá se že je to férový chlap, díky bohům že jsem narazil na slušný lidi – Karstan, Jan a Alfonso. Obzvláště Karstanova pomoc byla kritická.

„Nikdy jsem na statku nepracoval. Nemám moc zkušeností ale učím se velmi rychle, a jsem ochoten tvrdě pracovat pane.“ Pronesu sebejistě.

Na farmě je spousta práce a tak mi nabídne hned několik možných úkolů. Jeho kovář se ztratil, normálně bych hnedka skočil po příležitosti na nějaký to dobrodrůžo, a pomohl s jeho hledáním. Stopovat Brogona nemusí být těžké. Na druhou stranu potulovat se tu po lesích i s ochranou vojáků může být o držku. Raději se nebudu vzdalovat od farmy dál, dokud si ve městě neseženu papíry. Pak je potřeba přinést vodu pracantům, což může být celkem oser, hlavně v tomhle vedru, takže to bych si nechal na později. Nakonec se vypravím sbírat cibule, prostě budu předstírat že se jedná o nebezpečné byliny, ze kterých se dá vytvořit jed a bude to jako na akademii. Sice jsem utahaný, ale myslím že se vyplatí udělat dojem na Alfonsa. Přece jen nějaký ten nocleh by se dost hodil, a tak žádné ulejvání nepřipadá v úvahu.

Cestou k políčku popadnu nějaký košík a začnu pečlivě sbírat cibule, zatímco si lajdácky pískám nějakou melodii. Poté co tento důležitý úkol splním tak zamířím za „Kocourem“ do kuchyně.

Cíl cesty na dohled

Cesta docela rychle ubíhá, míjím rozsáhlou farmu a aniž bych se dál zdržoval pokračuji k městu, jehož velikost mě ohromí. Chvíli váhám, zda jsem neměl důrazněji varovat ženy a starce v domě na pláži. Nebo jim nezajistit cestu do bezpečí. Ale také jsem je možná zbytečně plašil a vyháněl z pohodlného úkrytu, kde mohli nabírat síly.
Prohlédnu si dopis, který mám předat. Není zapečetěn ani jinak chráněn před přečtením někoho neoprávněného, ale nic užitečného se z něj nedozvím. Některé části dopisu budou vyžadovat mé další vysvětlení. Opět jej tedy složím a vydávám se směrem k městu. Již z dálky vidím tři brány. U první vidím inkvizici. Nestihnu odchytit doprovod šlechtice, tak se na okamžik zastavím, jestli se touto branou nevydá někdo další z podobných kruhů. Ale svědectví toho, jak nedůstojně se k člověku zachovali při vstupu do brány mě odradí a vzdálím se, než mé očumování upoutá víc nežádoucí pozornosti. Pokračuji dál kolem hradeb v naději, že tam budou méně pečliví. Tudy by se možná dalo projít pohodlně, pokud jsou tak přátelští jako ten muž u domku na pláži. Přejdu ještě k poslední bráně. Symboly království mě přesvědčí, že tudy budu mít největší šance se nejen dostat dovnitř, ale možná mi otevřou dveře k někomu, komu budu moci předat dopis. Bohužel mi chybí prsten, který by mi to výrazně usnadnil, ale poradím si i bez něj. Minutku nebo dvě sleduji, jestli si nevšimnu nějakého nebezpečí pro lidi jako já. Pak již na nic nečekám a zařadím se do zástupu těch, co chtějí projít branou do města. Mezi příchozími si všimnu několika těch, kteří jako já ztroskotali. Ale věnuji jim jen drobné pokynutí hlavou a dál si hledím spíše sebe a toho, co se děje kolem. Je zvláštní, že ani pobyt na jedné lodi a přežití ztroskotání mezi námi nevytvořilo nijak pevné pouto. Jednotlivce si odchytávají strážní a vyžadují doklady. Působí to na mě, že opatření není zavedeno nijak dlouho, vzhledem k tomu, že je zde většina strážných, co se teprve zaučují na této pozici.

Doklad? Nic takového nemám, nejsem odsud.
Odpovím a záhy jsem poslán do místnosti spolu s některými dalšími. Zde sedí písař a vyptává se na základní informace

Emric ... Rotmun
Okupace? Nesu dopis ... tedy ... Posel
... 16 let
... Muž
... Knížectví Sanglun, Jižní království
Mou pozornost zaujme zvláštní způsob, jakým vypálil poznámky z protokolu do dřevěné destičky. Evidentně se jednalo o nějakou magii. Než se ale stačím na cokoliv zeptat, vysype z rukávu naučenou básničku bez špetky upřímné empatie a prakticky mě vyhodí z kanceláře.
Venku mi chvíli trvá, než si uvědomím, že jsem ve městě, v ruce nějakou dřevěnou destičku a prakticky ztracen. Dám na doporučení písaře a vyhledám někoho z Královské armády. Jdu za nejvyšší šarží, kterou v ten moment uvidím. Vytáhnu dopis a složím jej opatrně tak, aby byla vidět jen visící pečeť.

Nesu důležitý dopis a žádám o audienci u nejvyššího představitele Castledhamu.
Pak si prohlédnu svůj zevnějšek. Nekonečné dny ve smradlavém podpalubí, noc na moři, vyplavení na moře a následně pěšky do města si vyžádalo svou daň.
Nebo někoho, kdo bude ochoten tento dopis přijmout.
Dodám značně pokorněji.

Na rozcestí

Jean mírně pokrčil rameny a pohlédl vzhůru zatímco přemýšlel nad Redrickovým dotazem než konečně odpověděl po lovení v paměti. ,,Záleží co pro vás bude nové. Casteldham je oficiálně součástí království Sakónie nyní. Ze severu sem přitáhlo královo vojsko v čele s lordem Garrettem." Jméno lord Garrett vám bude znít povědomě ačkoliv jste z jihu. Všeobecně bylo známo, že král Ruelgar má dvě hlavní frakce a dva hlavní rádce - Svého Inkvizitora a lorda Garretta, arcipaladina Asilar. Byl to neuvěřitelně nadaný a úspěšný vojevůdce a jeho taktiky se často přenášeli sepsané na jih kde je studovali místní generálové v pokusech uplatnit je v jejich boji proti temnotě. ,,Armáda se usadila ve východní části města. Města se připravuje na obléhání - V horách se sešla masivní horda Brogonů, žoldáků a skřetů pod vedením ogrů." Líčil Jean dále. Zdálo se, že i tady vás dostihl konflikt světla proti temnotě. Ačkoliv celková reputace Sakónie a jejich armády nasvědčovala tomu, že město bude ubráněno.

,,Místo-inkvizitor Meredith tady byla ještě před pár dny ale odeplula pryč na té jejich obří lodi. Zatím se ještě nevrátili takže ve vedení Inkvizice je arcibiskup Alarik. Na něj bacha kvůli němu je Inkvizice jako na ostří nože. Je mnohem více zažranej do rozšiřování jejich řad a trestání heretiků než místo-Inkvizitoři. Ti se většinou o cizince nezajímají jenom furt hledají magické artefakty." Po chvíli přemýšlení dodá. ,,Pokud náhodou máte nějaký tak se s nima nenechte chytit. Všechny magické předměty jsou vlastnictvím Inkvizice na této půdě a jejich schovávání je přísně trestáno. Pokud jich u sebe budete mít hodně tak vás dost možná vyvěsí na náměstí jako odstrašující příklad." Řekne a z nějakého důvodu vrhne důležitý pohled na Sheerah. ,,To je asi tak všechno co mě napadá. Do včerejší bouře tu byl docela klid."

Když Landis promluví o klášteru Jean se mírně zasměje. ,,Jo ale to byl jižanskej klášter. S mágama a knězi. Inkvizice má vlastní klášter v horách - Jsou to vojáci, klerikové a paladinové. Svatí válečníci, aspoň tak se tváří. Vezmou tě tam a zkonskriptují tě do Inkvizice, budeš pod nimi cvičený a vzdělaní a až přijde čas pošlou tě do boje. Hádám, že to má benefity. Střecha nad hlavou, vojenský trénink, vzdělání a občanství všechno zahrnuto ve službě. Ale pokud to není pro tebe tak máš smůlu. Z kláštera nikdo neodejde pokud nejsou loajální Inkvizici." Řekl a protáhl se. ,,A ty jen tak neobelstíš. Mají magické artefakty. Vždycky když od lidí něco vyzvídají tak na ně vytáhnou nějakou cetku co je nutí mluvit pravdu." Jean mírně pokrčí rameny. ,,Je to na tobě já se ti jen snažím nechat svobodu rozhodnutí por koho budeš chtít pracovat. Jinak tady v okolí najdeš dost lidí co se tě pokusí přinutit do jejich služeb takže na to bacha."

Jeanův pohled se pak stočí k Bodhi, která se ho ptá na horskou vesnici. Jean se na chvíli zamyslí ale následně zavrtí hlavou. ,,Žádné vesnice v horách obávám se. Ne tady v okolí alespoň. Nejbližší vesnice odsud, a vlastně jediná je Elric na sever odsud. Tam bych ale rozhodně nešel jelikož jak si můžeš všimnout na sever -" Poukáže směrem k Inkvizičnímu opevnění. ,,- je menší překážka. Jestli hledáš kostely jižanských bohů tak bych šel do města. Ty tam pár svatyň a kostelů mají a dokonce je tam i pár mágů z jhu jako kněží. Ale většina kostelů co tady najdeš jsou zasvěcené Asilar. Stejně tak kláštery. V horách je velký klášter Inkvizice. Taky zasvěcený Asilar ale není to, to samé věřte mi. Vaše náboženství a to severské se velice lyší. Však to ještě uvidíte až si budete moct prohlédnout Inkvizici z blízka bez toho aniž by vás zatkli." Řekl a mírně se uchechtl.

Když se všichni začínají pohybovat po cestě ke městu Jean jim mírně mávne. ,,Hodně štěstí přátelé! Užijte si město a naší krásnou zem. Dejte si pozor na Inkvizici a divou zvěř." Následně se zasmál a zůstal an svém místě kde čas od času popíjel a vyhlížel ze své lavičky na oceán. Karstan pokývne Redrickovi a natočí se směrem zpátky k domku. ,,Já se vrátím pro ostatní. Řeknu jim co jsme se dozvěděli a pak vyrazíme na statek. Snad tam pro ženy budou mít místo aby mohli být v bezpečí. Pak se teprve vydám dál - Možná zpátky pro gobliny nebo do města." Zabručí hluboce. překvapivě se zdálo, že Karstanova preference byla ochrana ostatních přeživších, kteří nebyli tak zkušení v přežívání v divočině jako on. A s tím se vydal zpátky do domku společně s Sheerah, která šla za Sybillou.

Domek

Když se Emric zvedne Hilda zavrtí hlavou. ,,Mě se tohle místo taky moc nezdá ale zatím nemáme kam jinam jít. Pokud je pochytali tihle lidé v červených róbách poslední věc co bychom měli udělat je utéct a nechat se chytit taky." Řekla tvrdošíjně. Když Emric přešel k ní tak mu odřízla dobrý kus kořeněného zajíce obaleného v šunce. Z bílého masa ještě odkapávala šťáva ale na povrchu mělo pěknou tmavou kůrčičku. Zajíc byl krásně šťavnatý. Bylo to pravděpodobně to nejlepší jídlo co Emric měl za posledních několik týdnů. A po té strasti na palubě a chodech mastných polévek a ryb to momentálně chutnalo jako to nejlepší jídlo, které kdy v životě měl. Pevnina a svoboda od podpalubí byla tak sladká. ,,Tady máš." Prohlásila Hilda a rozhlédla se po ostatních. ,,Jídlo už je připravené tak pojďte." Pokývne.

Hilda každému z vás naservírovala kus zajíce obaleného v šunce. Byly to docela velké kusy a jak již bylo zmíněno bylo šťavnaté a lahodné oproti těm břečkám co jste museli jíst na lodi. Zatímco co se zbytek přeživších nají v domku objeví se opět Karstan a Sheerah. Karstan všem okolo ohniště pokyne a posadí se stranou. Přijme od Hildy svůj kus zajíce a zakousne se do něj než promluví. ,,Narazili jsme na místní hlídku z města. Nejsme daleko od Casteldhamu. Prý je po cestě nějaký velkostatek - Vyrazíme tam." Řekl rozhodně a rozhlédl se po všech přítomných u ohně. ,,Majitel prý hledá pracovníky. Budete to rozhodně bezpečnější než tady, nějaká práce, místo se střechou a pravidelným jídlem." Zabručí svým hlubokým hlasem. ,,Alespoň prozatím. Musíme si dávat na místní vojenské složky, Inkvizice prý údajně odchytává cizince a nutí je do svých služeb." Řekne což vysvětluje ty muže v červených róbách o kterých mluvil Kael.

,,To jsem tomu dala. Přecestovala jeden oceán abych pak skončila na nějakém dalším statku." Řekla Hilda a povzdechla si. ,,Dává to smysl hádám. Děvče tamhle potřebuje někde kde si odpočine. Všechny děvčata tady. Rozhodně nepotáhneme do války. Práce na polích je lepší než ta alternativa hádám." Řekla a podívala se na Evelyn a Sybillu.
Sybilla se otočila k Sheerah, která přišla s nabídkou, že vyrazí do města rovnou odsud. Sybilla se zamyšleně ohlédla na ostatní co jedli u ohně. ,,Nejdříve musím pomoct ostatním se dostat do bezpečí. Pak teprve budu moct pokračovat ve svém úkolu do města." Řekla nakonec a pokynula Sheerah. Když vyjde najevo, že Sheerah vyráží do města i bez ní tak jí jen pokyne. ,,Hodně štěstí ted. Ať tě i nadále chrání bohové." A s tím se vrátila mezi kolektiv přeživších co kolem ohně plánovali svojí cestu na velkostatek.

Po tom co se všichni najedli se Karstan zvedl. ,,Jdeme. Držte se blízko. Já půjdu vepředu a Lazlow půjde vzadu. Akmadan čeká venku a připojí se k nám na pochodu. Společně na vás dohlídneme. Pokud uvidíte Inkvizici utečte do lesa a nečekejte na nás." Řekl rozhodně a pokýval všem. Lazlow nevypadal nadšeně z prospektu, že má vlastním životem chránit útěk žen a starce ale vůči Karstanovi nijak neprotestoval. Mezi těmi dvěma muži bylo něco o čem jste nevěděli, možná se nějak porvali zatímco jste stále spali ale zdálo se, že Lazlow neochotně následuje každý Karstanův příkaz. Venku na vás čekal Akmadan, stále zasmušilý a potemnělý ve výrazu. Je dosti rpavděpodobné, že tento stín ho bude pronásledovat ještě nějakou dobu. Beze slova se připojil k vaší skupince a vy jste vyrazili po cestě okolo Jeana na lavičce. Pokud Tamala chce tak se u něj ještě může zastavit a zeptat se na něco ale jinak skupinka kráčí směrem na jih kde se údajně nachází velkostatek.

Velkostatek

Na obzoru za záhybem cesty se rýsuje v dálce město Casteldham. Je to velká změť různobarevných střech, která zabírá skoro celý obzor a roztahuje se skoro přes celé pobřeží zátoky ve, které stojí. Celé město je však obehnané masivní šedou oponou z kamene. Masivní hradby, věže, předsunuté střílny a mnoho dalších obraných prvků. Celé město bylo obehnané tak opevněnýma hradbama, které vypadaly jako jedna neuvěřitelně dlouhá pevnost táhnoucí se v úzké linii okolo města jako pokřivený had. Ale to bylo stále ještě docela v dálce. K první bráně by jste asi došli za dvacet minut ale ke třetí budete dost možná obcházet město necelou hodinu možná i víc. Nalevo od vás tekla silná řeka co byla uměle rozdělená před městem a tvořila přírodní vodní příkop okolo hradeb. To zamezovalo pokusu šplhat na vysoké a hladké hradby. Ale mohli jste možná zkusit dovnitř vplavat? Ačkoliv řeka vypadala velice silně.

Avšak mezi cestou a řekou stál malý komplex obehnaný silným dřevěným plotem. Od vydlážděné cesty vedla prachová vyježděná cesta až do srdce oploceného komplexu. Uprostřed byl velký plac v jehož středu byla studna. A okolo celého placu a studny byly postavěny domy. Většinou nízké ale protáhle ale dva domy byly masivní a dvoupatrové. Všechny domy tam byly postaveny ve stejném stylu jako opuštěný dům u pobřeží. Byly ze surového kamene bez omítky. Neměli okna ani dveře jenom otvory. Ale hlavní velký dům uprostřed celého statku byl alespoň částečně ze dřeva a byl převážně pokryt bílou omítkou. Měl prosklená okna i silné dveře. V dálce stále další dřevěná stavba s dveřmi ačkoliv se pravděpodobně jednalo o stáj. Kolem celé usedlost se roztahovala mnoha pole na, kterých momentálně byli sedláci a nádeníci a pracovali. Moc si nevšimali kolem jdoucích cizinců a jen si hleděli své práce. Pole vypadaly jako změť nejrůznějších rostlin. Většinou nízkých u země takže nějaké kořenové zeleniny pravděpodobně.

Redrick se vydal po cestě nahoru k vyšlapanému placu uprostřed změti hospodářských budov. Před hlavním domem stál silně vyhlížející, starší muž. Měl široká ramena a špinavé, odřené ruce tvrdého pracovníka. Jeho vous i vlasy byly docela krátké a tmavě hnědé, skoro až černé. Měl na sobě docela bohatě vyhlížející oděv. Krásnou bílou košili a zelenou vestu. V tomhle horkém počasí to vypadalo docela nezdravě ale asi pro místňáky zas takové vedro nebylo. Stál tam se založenýma rukama a rozhlížel se okolo jako by mu to tam patřilo. Jeho pohled nakonec padl na blížícího se polo-upíra. A podle jeho dalších slov se dalo soudit, že mu to tady opravdu patřilo. ,,Co tady děláš chlapče? Na mé půdě?" Řekl a změřil si ho podezíravým pohledem. ,,Dávej pozor kam šlapeš. Moje žena si tady pěstuje květiny. Pokud je pošlapeš tak nejdříve utrhne hlavu mě a hned po tom tobě a sní nás oba. Harypje jedna." Řekl velkostatkář o trochu lehčeji.

,,Vypadáš velmi znaveně a bídně. Jakoby tě vyplivlo samo moře. Máš docela štěstí chlapče, kdyby jsi přišel tak před týdnem chytla by tě tady Inkvizice. Jeden pohled na tebe řekli by, že jsi uprchlík z jihu. Popadli by tě odtáhli do kláštera." Pokýval hlavou zatímco opakoval to co Jean už řekl. ,,Vsadím se, že bys chtěl něco k jídlu co? Možná i nějaké oblečení." Řekl a opět si Redricka prohlédl od hlavy k patě. Nakonec mu vyšel vstříc a napřáhl jeho silnou paži k němu aby jí mohl potřást. ,,Jsem Alfonso. Tohle je můj statek." Řekl, Alfonsův stisk byl dosti silný bylo vidět, že to byl muž co většinu svého života tvrdě pracoval. ,,Nejsem nějaký bezcitný bastard a ani nejsem nijak zvlášť zbožný. Je mi jedno odkud jsi nebo jestli tě církev považuje za nečistou bestii. Pokud odvedeš dobrou práci budu se k tobě chovat s respektem, který si každý pracant zaslouží." Řekl a ustoupil zpět. ,,Na statku je vždy potřeba několika pomocných rukou. Jestli chceš tak mi můžeš pomoct okolo statku a já ti pak dám jídlo, něco na sebe a pokud bude potřeba tak i postel."

,,Dělal jsi někdy na poli chlapče? Nebo se staral o zvířata? Kozy, prasata? Umíš okovávat koně? To bych zatraceně potřeboval. Ten tupý Brogon, budiž mu země lehká podle mě chcípnul někde v lese. Už několik dní ho nikdo nemůže najít. Je to velká škoda Hrom byl skvělý kovář." Alfonso se vrátí zpátky na svůj post před svým domem jak se zdá. ,,Práce je okolo více než dost jen se rozhlédni. Támhle vedle domu mám malé pole cibulí. Můžeš je vytahat a přinést je Kocourovi do kuchyně. Už by měl být vzhůru touhle dobou a připravovat jídlo takže čerstvou cibuli určitě ocení. Nebo zajdi támhle do skladu za Hromotlukem. Ten tam bude mít studenou vodu, kterou musíme donést nádeníkům na poli. On zase bude vděčný, že to nemusí dělat sám." Začne Alfonso vysvětlovat kde všude okolo statku je místo pro práci. ,,Nebo skoč za těmi třema vojákama u skladu. A jděte najít Hroma. Už se těch karet nahráli víc než dost a furt mi tady chybí kovář."

Brzy na to se po cestě k Alfonsovi začala přibližovat druhá mnohem většina skupina přeživších. Alfonso se k nim překvapeně rozkráčel. ,,Takže vás je víc. No předpokládám, že stejně jako ten chlapec co jsem přišel hledáte práci? Možná nějaké jídlo a oblečení?" Řekl a změřil si je všechny pohledem. ,,Mé jméno je Alfonso a vítejte na mém statku." Řekla a potřásl každému z příchozích rukou. Kromě Lazlowa, který mu ruku nenabídl a tak si ozbrojenec od Alfonsa vysloužil zamračený pohled. Velkostatkář se vrátil na svou pozici a pokynul Karstanovi a jeho společnosti co dorazila.
,,Hledáme místo pro tyto ženy a starce. Někde kde budou v bezpečí, dostanou jídlo a budou moct zůstat na chvíli." Zabručel svým hlubokým hlasem a poukázal na své společníky.
Alfonso krátce přikývl. ,,Ženy a stařec. Vy ne?" Zeptal se následně a založil si ruce.
Karstan zavrtěl hlavou. ,,Jestli mí společníci chtějí nabídnout svoje služby tak mohou ale já mířím do města. Moje práce je tady hotova."
Alfonso pokýval hlavou. ,,Ochránit slabší. Respektuji to. No pokud vydržíte tak tobě a tvým společníkům za jejich dobrý skutek dám najíst a napít. Pak můžete pokračovat do města."

Jeho pohled pak spočinul na ženách a Jackovi. ,,Co se týče vás tak zde můžete zůstat a ujmout se práce. Potřebuji pár dalších rukou okolo statku a můj děd vždycky říkal - Darovanému koni se na zuby nedívej." Pokýval kráce hlavou. ,,Ale také říkal bez práce nejsou koláče. Pokud chcete žít pod mou střechou a jíst moje jídlo musíte si to vysloužit. Je tu spousta věcí co je potřeba udělat okolo baráku." Řekl následně. ,,Nevím jestli ten hoch šel rvát cibule nebo roznášet vodu ale můžete svému společníkovi jít pomoct nebo ho nahradit tam kam nešel. Potřebujeme čerstvé cibule z támhletoho pole do kuchyně pro jídlo. A také potřebujeme někoho kdo ze skladu roznese vychlazenou vodu nádeníkům napoli než lehnou úžehem." Začal. ,,Náročná práce pro ženy ale tady se každý uplatní jak mu to půjde nejlíp. Pokud chcete tak děvčata šla k řece prát taky určitě ocení když jim někdo ulehčí a vy byste si mohli vymýt sůl z oblečení a vlasů. A nebo v baráku je potřeba vydrhnout podlahu." Pokýval všem přeživším.

,,Pokud je mezi vámi nějaká dobrodužná duše můžete jít za vojáky a zeptat se jich jestli našli toho proklatého kováře." Zanadával si trochu. ,,Brogon jednoho dne prostě zmizel do lesa a už je několik nocí pryč. Potřebuju někoho kdo mi bude okovávat koně zatraceně." Zavrtěl Alfonso hlavou.
Jako první se přihlásila Hilda. ,,Já a mladá děvčata rozhodně nepůjdeme dohromady. Mám ale hodně zkušeností s tím se starat o domácnost tak se postarám o ty vaše podlahy teda." Pak se otočila k Evelyn a začala jí táhnout dovnitř. ,,Pojď prosimtě holka."
Alfonso pokýval a pohledem spočinul na Jackovi. ,,Pokud to je moc tvrdá práce dobrý muži Kocour potřebuje pomoc v kuchyni. Nebo jestli se dámy chtějí přidat k tomu ospalému polo-upírovi. Bude připravovat paelly - Ty velké pánve nejsou těžké ale je to lepší ve dvou." Pokýval Alfonso.
,,A co ryby? Neptořebujete ryby?" Zeptal se Jack s nadějí v hlase.
,,Jseš rybář jo? To je skvělé. Moje harpyje si už týdny žádá čerstvého okouna." Pokýval si Alfonso spokojeně. ,,Prut najdeš za dveřma. Tamtím směrem je řeka. Můžeš se do toho rovnou pustit."

Brány Casteldhamu

Ti z vás co pokračují směrem k městu nejdříve prochází kolem první brány. První brána byla dobře opevněná ale také velice ornamentálně vyzdobená. Na samotné bráně seděla velká podobizna Haviho z kamene, který v rukou držel kovové vyobrazení Titánova oka. Ve středu kovové konstrukce byl obří tlustý kus skla, jako velká lupa. Někteří o takových obranných systémech slyšeli i z jihu. Mágové soustředili světelné paprsky do těchto konstrukcí, které je zesílily natolik, že upalovali útočníky zaživa. Na hradbách visely rudé prapory Inkvizice. A před branou na stráži stáli muži oddění v rudém. Rudé pláště, rudé kabáty a rudé togy. Všichni měli hole a nebo kopí a halapartny. Jednalo so zbraně s dlouhou násadou. Nikdo z nich neměl meče či sekery. A všichni měli naprosto vyholené hlavy. Zrovna když se díváte jejich směrem začínáte chápat jak vážná Inkvizice je. jelikož zastaví velice bohatě oblečeného šlechtice v ozbrojeném doprovodu a donutí ho slézt z koně aby ho nějak zkontrolovali.

Celá cesta k bráně je jich plná. Postávají i na mostě co vede přes řeku a navzájem trénují v boji se svými holemi. Pokud se k ním náhodou přiblížíte nebo na ně moc dlouho zíráte vzhlédnou k vám a začnou vás zkoumavě prohlížet pohledem. Pokud se rychle nevyklidíte vydají se vaším směrem dokonce vás začnou pronásledovat. Pokud vás chytí popadnou vás a odtáhnou zpátky k bráně. Tomu se však většina z vás pravděpodobně vyhne jelikož vědí, že si mají dávat pozor na Inkvizice a pokračují dál v cestě podél délky hradeb města až na úplně druhou stranu k té třetí královské bráně. Zdá se, že Jean si s tou přípravou na obléhání nevymýšlel. Na hradbách města to žije, to můžete vidět i z druhé strany řeky. Pobíhají tam všude ozbrojenci a přenáší nejrůznější barely nebo mezi sebou trénují v boji. Zdá se, že hradby byly rozděleny do tří segmentů. jeden držela Inkvizice, druhý městská garda a třetí pravděpodobně Královská armáda.

Po takových dvaceti minutách konečně dojdete k druhé bráně. Nevypadá tak působivě jako první brána. Vypadala velcie staře, rpavděpodobně původní jediná brána co město mělo než se začalo rozrůstat. Její opevnění bylo jednoduché ale praktické. Před branou seděla banda strážníků. Všichni na sobě měli zbroj, která z nějakého důvodu byla hněda. Na jejich hrudi bylo černé slunce olemované zlatem - Symbol Casteldhamu. Tohle tedy byla ta místní garda, které jste se také prý měli vyhnout. nevypadalo to, že by je úplně zajímala služba. Seděli u stolu postaveného doprostřed brány a hráli kostky. I tak z nich alespoň jeden zůstal na hlídce aby jim náhodou do města neproklouzl nějaký chytrák. Připlížit se k nim se zdálo dosti nepravděpodobné protože k bráně přes řeku vedl dlouhý úzký most na kterém se nebylo kde schovat. Takže když se tím směrem vydala Sheerah a popřípadě i nějaký další opovážlivec gardista spozorněl a upozornils voje druhy co zrovna hazardovali, že se někdo blíží.

Sheerah byla zastavena pod branou ze které tentokrát vláli praporce města Casteldham. ,,Stát! Z rozkazu krále a městské rady. Starou branou do města může projít jenom občan města Casteldham." Prohlásil vážně první gardista. ,,Prosím předložte doklad o vašem občanství." Načež se postavil jeden z gardistů, který vypadal o dost starší a zamračil se.
,,Ta ti žádnej doklad nepředloží Riky. Jen se na toho šmejda podívej, vypadá jak kdyby vylezla z oceánu. Divím se, že na ní nerostou mořské řasy." Poznamenal starší muž a ostatní gardisti se daly do hlasitého smíchu. ,,Zmiz démone. V Casteldhamu je tvůj druh viděný jako špatný znamení. Hezky si projdi první branou se Sakónijskými. Jsem si jist, že se o tebe Inkvizice vřele postará." Řekl a ozvala se další vlna smíchu od jeho společníků. Zdálo se, že na severu se toho moc nemění. Sheerah jenom zatím měla štěstí na tolerantní cizince a to právě teď vypršelo.

,,To stačí." Ozval se hlubší hlas a zpoza brány se vynořil další strážník. Tentokrát s dlouhým pláštěm což asi naznačovalo, že měl vyšší pozici. ,,Potenciální zákazníci se takhle neodstrašujou dědku. Omlouvám se madam - Pochopil jsem správně, že chcete do města?" Zeptal se a sundal si přilbu. Nebyl to úplně chlapec ale byl docela mladý, s velmi krátce střiženýma černýma vlasama a řídkým knírem a bradkou. ,,Podle králova zákonu do města nesmí nikdo kdo není občanem jeho říše. Máme tady ale pravidla. Pokuď nemáte potvrzení stačí zaplatit - Vstupní clo. A my vás pustíme bez problémů." Řekl trochu vyhýbavě - Bylo jasné, že "vstupní clo" nebylo nic víc než prachsprostý úplatek.
,,Když se dívám na ten výstřih tam mám pár nápadů, čím by mohla zaplatit." Ozval se jeden z gardistů od stolu a rozezněla se další salva smíchu. Mladý velitel - Ať už byl jakéhokoliv postavení zavrtěl hlavou a umlčel muže.
,,Ticho!" Pak se otočil zpátky k Sheerah. ,,Doba je zlá. Zlaté ztrácí cenu. Ale pro vás - Vám to dám ještě docela za levno. Šest set zlatých a můžete vejít dovnitř - Nikdo se nebude ptát na otázky."

A v neposlední řadě po více jak půl hodiny chůze podél dlouhých hradeb poslední z přeživších dorazí k masivní královské bráně. Celá brána je ze všech nejvíce opevněná a dokonce i nyní se okolo táhnou balvany a postávají všude dělníci, tesaři a architekti, kteří jí stále rozšiřují. Celá brána spíše vypadá jako tvrz co z ničeho nic vyrůstá z hradeb. Má několik bran v sobě. Dřevěných i mřížových. Když do ní vcházíte můžete nad vámi vidět díry pro lučištníky a horký olej. Po obou stranách byly štěrbiny ve stěnách pro další lučištníky a kopiníky. Tato brána byla stavěná jako smrtelná past pro jakéhokoliv útočníka dostatečně hloupého na to aby se jí pokusil projít. Všude kolem na zdech visí dlouhé vlajky Sakónijského království. Rozdvojené na bílou a červenou s gryffem a lvem. Okolo procházel proud lidí ven i dovnitř. Farmáři, obchodníci, vojáci, žoldáci a mnoho dalších. Toto byla zjevně hlavní tepna města.

U poslední brány stála řada ozbrojenců. Většina z nich na sobě měla lehké zbroje a tuniky rozčtvrcené do královských barev. Ale pár z nich bylo kompletně oblečení ve zbroji. Zdálo se, že ti ve zbrojích ukazovali těm ostatním jak kontrolovat doklady kolem jdoucích. Evidentně nějací rekruti nebo milice, kterou nově příchozí vojáci trénovali. Všimli jste si, že občas někoho poslali do místnosti co byla ve zdi brány. Byly tam velké dveře na jedné straně a pak za stěnou vojáků byly druhé a mohli jste vidět tamtudy lidi vycházet. Pokud dojdete k vojáků tak na vás pohlédnou. ,,Doklady?" Ty samozřejmě nemáte a tak kývnou k otevřeným dveřím napravo od vás. ,,Jděte k písařovi a zaregistrujte se." Řekli. Takže ta místnost sloužila k registraci dokladů o kterých se Jean zmínil. Ti domýšlivější z vás na tohle pravděpodobně přišli už z observací z povzdálí.

Když vstoupíte dovnitř vidíte několik stolů a za každým z nich sedí očividně nějaký vzdělanec s brkem a vedle něj voják. Když je volné místo tak vám pokynou aby jste se posadily. Každý písař od vás chce základní věci. ,,Jméno?" Pokud náhodou nabídnete pouze příjmení tak vám věnují otrávený pohled a doplní netrpělivě. ,,Příjmení?" Všechno to píšou na kus papíru, který už byl očividně něčím předtisknutý. ,,Okupace? Věk? Pohlaví? Místo původu?" Pokud na některou otázku odpovíte z humorem tak vám věnují velmi nehezký pohled. Bylo vidět, že tihle písaři tady nechtěli být jenom dělali to co jim armáda poručila dělat. Potom co vyplníte vaší listinu jí písař posune vedle k vojákovi co si jí pročte a párkrát vzhlédne a měří si vás pohledem. Pokud jste o něčem o sobě lhali voják vám věnuje podezřívavý pohled jakoby snad tušil, že jste něco vynechali. Ale nakonec přikývne.

Písař přitáhne papír zpět k sobě a vytáhne malou zlatou destičku osazenou drahokamem. Přiloží jí na dokument a destička se rudě rozzáří. Pak jí přiloží na kus dřeva, které hlasitě zasyčí. Pak vám dřevěnou pentagonovou destičku předá. Je velmi tvrdá a tenká s tmavě hnědého dřeva do kterého jsou vypáleny údaje co jste poskytli. Také znak Sakónie a konečně - "Občan Sakónie". ,,Neztrať to. Je to velice důležité pro tvojí identifikaci." Řekne voják, který narozdíl od písaře zdá se. Bere svojí práci neuvěřitelně vážně a se zápalem. ,,Vítejte v Sakónii! Nyní jste oficiálně občané. Můžete vyjít na druhé straně místnosti do města. Vyhíbejte se prosím problémům. Pokud máte dotazy obraťte se prosím na městskou stráž nebo ještě lépe naše vojáky. Královská armáda je zde aby vám sloužila občané. Pomůžeme jakkoliv budeme moct." Odříkal nazpaměť něco co už musel říct tucetkrát dneska. Zdálo se ale, že ho nepřestalo bavit. Mohli jste tedy vyrazit do Casteldhamu. Pokud jste se chtěli zeptat na směr tak hned za dveřmi bylo několik vojáků, kteří jak bylo řečeno měli povinnost vám sloužit.

*(Takto brána vypadá jenom není momentálně pod útokem :D)*

Cesta do města

Nakonec se ukázalo, že návštěva toho domu nebyla vůbec na škodu. Ti co zůstali uvnitř si mě vyslechli a jako dík jsem od jedné dívky dostal trochu šunky z jejich zásob. Jídlo uložím ke zbytku svých zásob a dál už se nezdržuji. Jednak jsem musel do města a potom bylo pravděpodobné, že bych dřív nebo později plácnul nějakou blbost.
Cestu zpátky do lesa si pamatuji docela dobře, takže se vyhnu problémům, jako třeba že bych naběhl rudoplášťům do náruče. Pak už je to jenom o tom držet se cesty. Netrvá to však dlouho a dostane se mi společnosti. Žena. Nevypadá jako nikdo z přeživších a z lodi si jí také nepamatuji.
Někdo z místních? Hmm těžko říct. Žena nemá potřebu se seznamovat a tak mi to vyhovuje. Nechám jí jít kousek před sebou a tímto tempem pokračuji vpřed.

Cesta mě nakonec dovede na rozcestí, kde potkám … ostatní přeživší. Nebyli na cestě poblíž domu? Takže to znamená ... Zatraceně! Šel jsem zbytečně oklikou. Skupinka přeživších se tu baví s nějakým mužem. Podle toho jak vypadá, se dá odhadnout, že to nebude nikdo z lodi. Tohle tušení potvrdí i část rozhovoru, který zaslechnu. Mám v úmyslu pokračovat dál po cestě, ale zaslechnu cosi o městě, tak ještě chvilku setrvám.
Jo, takže to přeci jen byla inkvizice. A co ro říkal dál? Velkostatek a tři brány? Nejlepší je jít tou třetí.
Víc slyšet asi nepotřebuji, tak se protáhnu kolem skupinky a pokračuji po cestě dál. Teď už vím, že jdu správným směrem a že je město nedaleko. Nicméně se mi v hlavě rozleží to, co ten muž říkal. Hmmm brána kterou chcete vstoupit, je až ta třetí. Proč každou bránu hlídá někdo jiný? A jak poznám která brána je ta třetí? Inkvizici už poznám, takže těm se vyhnu. Dá se mu ale vůbec věřit? Co když je to past?
Prozatím se spokojím s tím, že vím směr k městu. Cestu dovnitř začnu řešit v momentě, až budu na místě. Stejný nápad jako já dostalo i pár dalších, ale nikdo nejeví žádný zájem si povídat, tak je ani neotravuji.