Cesta do města

Odpověď byla, dokonce s informací, jak se to vlastně má. Existovali tři různé brány a já aspoň nyní i věděla, co tento znak znamená. Krátké kývnutí na naznačení mého vděku bylo asi to vše, čeho se mu mohlo dopřát a já tak směřovala směrem do města. Přeci jen zde nebylo přesně dané, jak daleko město je a… pokud jsem tam chtěla být před západem slunce, musela jsem vyrazit.
I když směrem mířilo více lidí, věděla jsem jedno, a to bylo to, že nejspíše ne všechny pustí do města. Jedna věc byla tato pohádka o nějakém zápisu, druhá byla realita, jak to vlastně probíhá. Nevadilo by mi sice být někde zaregistrovaná, ale… i tak.
Ještě, než jsem tedy odešla jsem se otočila na tu, která měla tu otázku ohledně mého přívěšku: „Nedá se minout… stříbrný okraj, uvnitř má tvar rudé spirály ve tvaru slzy, kdyby něco, najdeš mne jistě ve městě,“ usmála jsem se jejím směrem a šla ven.

S tímto jsem tedy vyhledala tu dívku, která se na lodi modlila, nabídla ji možnost doprovodu do města. Ať již chtěla zůstat nebo se ke mne chtěla připojit jsem si založila ruce za hlavu a vydala se směrem ke městu. Do setmění čas ještě byl, ale neměla jsem v plánu prozkoumávat okolí. Hlavně, když tu strašila Inkvizice a podobní dobrodruhové jako ten, co ochutnával šunku by si jistě rád přivydělal na mé hlavě. Jeho prostá mysl tomu i tak napovídala, že si neuvědomoval, že už jen mých pár slov o tom, že byl na stejné lodi jako jsem byla já by stačilo Inkvizici k tomu, aby ho hodili do žaláře hned vedle mne samotné.

Hrozba inkvizice

Po několika neúspěších jsem odhodil kusy dřeva a jen zíral na hřebík a vlasec. V ten moment mě osvítila vzpomínka na některé bojovníky, jejichž výcvik jsem pozoroval. Byli to nějací mniši z hor nebo někdo takový. Měli na laně uvázanou dýku a dokázali i na několik metrů zasáhnout docela přesně cíl. Po několika pokusech a vylaďování těžiště hřebíku se mi podařilo něco podobného. Hřebík není tak těžký, abych napáchal stejné škody jako ti mniši, ale pořád lepší, než v případě nouze být nucen bojovat tělo na tělo. Během tréninku kolem projde muž, co se představí jako Jack. Je to asi první člověk, co patřil k posádce a přežil. Nabídnu si pár kousků bobulí a dál pokračuji v tréninku před domem. Poté do domu přijde další muž, nebo spíše mladík starý jako já? Podle všeho také přeživší z lodi. Varuje nás před blízkou posádkou inkvizice a přináší první informace o tom, jaké nebezpečí nám hrozí od nich.

Možná bychom měli jít za nimi. Přestávám mít z tohoto domu dobrý pocit a kouř z komína dřív nebo později přiláká inkvizici, gobliny nebo i něco horšího přímo sem.
Upozorním ostatní, co zůstali v domě.

Nepanikařím zbytečně? Ten dům je nejspíš prázdný už roky. Proč by zrovna dnes měli prozkoumávat tyto domy na pobřeží?

Přijdu k Hildě a porozhlédnu se, zda bych mohl nějakého hotového zajíce nebo zbytek kýty pomoci zabalit a vzít. Knihu nechám zde. Nejraději bych ji spálil spolu s celou knihovnou a domem, ale ztrácel bych tím čas a pokud by nikoho nepřilákalo vaření, kvůli požáru domu by se seběhli všichni z okolí. Vyprosím si kousek kýty a pokud se nebudou mít ostatní k okamžitému odchodu, odejdu sám cestou, kudy odešla skupinka i ostatní. Na rozcestí přijdu v době, kdy je skupinka v přátelském rozhovoru. Téměř se je pokusím varovat, když si všimnu odznaku a trochu si oddechnu. Nevím jistě, nakolik jsou pevné vazby s inkvizicí, ale neplánuji to nějakými nenápadnými otázkami zjišťovat. Jen přelétnu zrakem skupinku a zjistím, kterou cestou se vydat a odcházím spěšným krokem směrem k městu. Jdu po cestě, bude to rychlejší a v případě nouze bych mohl z cesty sejít. Jdu sám, takže není problém se kdykoliv zastavit, zaposlouchat se, prozkoumat situaci za zatáčkami a pak zase pokračovat dál, co mi síly stačí.

Otázky a odpovědi

Snad bych si i myslela jak jsem zdatný zálesák, když všechno to dění na křižovatce se snažím obejít lesem. Avšak jen do té doby než mě Jan osloví. Nemám tedy důvod se dále ukrývat a přijdu až do těsné blízkosti všech přítomných. "Připlula jsem na té lodi spolu s ostatními, ale vypadá to že máme pramálo společného." Nu není tomu tak? Kromě sdílení podpalubí jedné zavšivené lodi, co kdo ví o někom jiném?

Naslouchám všemu co Jan říká. Vypadá že je velmi sdílný, přátelský a taky má povědomí o zdejším kraji.
Netrvá to dlouho a skupinku lidí se pomalu začíná rozcházet. Vím jistě že Castheldam není cílem mých kroků, přesto by bylo zřejmě dobré zařídit si občanství.

Posadím se vedle Jana abych i já přišla se svými slovy. "Vypadá to že se zde skutečně vyznáte a děkuji za všechny vaše slova. Jsou to důležité informace." Zhluboka se nadechnu. "Nejsem příznivcem velkých přeplněných měst, i když to jistě svoje má a každý si tam najde co potřebuje. Chtěla jsem se vás ale zeptat, hledám jednu horskou vesnici. Má nad ní být snad nějaký kostel nebo něco takového mi říkali." Pokrčím vymluvně rameny. "Nevěděl byste o takovém místě?"

Zvědavá jaká bude odpověď na něj hledím, pokud však vědět nebude, i já se dám na cestu dál. V opačném případě však zepředu rozhovor.

Na rozcestí

Vypadá to že onen chlapík je vyložený sympaťák, gardista/milicionář který dodá neuvěřitelně cenné informace. Moje intuice ohledně inkvizice se prokázala jako správná. Podle toho co Jan říkal tak kdyby se tomu vidlákovy podařilo na pláž přivolat mordpartu mužů v rudém, tak by nám tím slušně zatopil, ať už jsme jakéhokoliv původu. Nicméně se nevyhneme místním úřadům jen tak. Budu potřebovat potvrzení od ozbrojených sil že jsem občanem. Zřejmě to celé dělají, aby měli přehled o tom kdo tu je a aby potom mohli nás uprchlíky snadno mobilizovat, jestli by se síly temna dostali přes moře. Ale přímo vstoupit do armády by momentálně asi vlastně nebyl ten nejhorší nápad. Jestli se mi nepodaří sehnat si nějakou slušnou obživu asi to bude dobrá alternativa… Hlavní je že do Casteldhamu se dá dostat pouze jednou brannou.

Jan nás také dobře nasměruje. Statek jakéhosi Alfonsa, bude mým dalším cílem. Přinejhorším je to po cestě, kdyby mě statkář nepřivítal s otevřenou náručí.

„A pane Jane, jaké jsou zprávy z Casteldhamu? Stalo se v poslední době něco zajímavého? A ještě jednu otázku když dovolíte … tohle bude možná znít zvláštně … ale nevíte co je dneska za den? Týdny strávené na moři mě velmi dezorientovali…“ zeptám se. Přeci jenom takový dobrák, co je zjevně ke všemu dobře informovaný se nevidí často, byla by škoda nezeptat se, když mám možnost.

„Nevím co ty Karstane ale půjdu napřed na ten statek. Snad mě ten pantáta nechá pro něj sekat dříví nebo tak něco.“ Prohodím nakonec. Očekávám že bude mít stejnou cestu, ale nehodlám čekat na ty co zůstali v domě, vydám se tedy na cestu se všemi, kteří hodlají ihned vyjít z rozcestí směrem na statek.

Domek

Dům se docela rychle vyklidil jelikož nakonec se přistoupilo na Karstanův návrh vydat se po cestě a promluvit si s místním. A tak Karstan a skupinka několika dalších přeživších odešla. V domě zůstala Sybilla, Hilda, Emric, Tamala a Lazlow. Lazlow nic moc nedělal ačkoliv se tvářil jako, že drží hlídku a a dohlíží na bezpečí ostatních zatímco posedával u stolu a okusoval plátek šunky. Brzy se dovnitř ukázal i Jack. Kterého ale ani Emric ani Tamala nepoznávají jelikož nebyl v podpalubí ale je vidět, že to byl jeden z vás přeživších. Přinesl celou hrst lesních plodů. ,,Mám tu nějaké maliny a ostružiny pokud máte zájem." Řekla a usmál se na dva přeživší, které ještě nepotkal. ,,Mé jméno je Jack. Dělal jsem na lodi rybáře takže jsme se asi nepotkali. Jsem rád, že jste to přežili."


Zatímco se stále vařilo čehož se tedy ujala převážně Hilda tak se Emric dal do kutilství a Tamala zabalí své byliny do malých keramických nádobek. Emricovi se nakonec podaří vytvořit jakousi provizorní zbraň za pomocí přetrženého vlasce a hřebíku. Nyní hřebík na vlasci dost pevně visí a dá se s ním mávat což mu dodá nějakou dosah se zbraní a také jí dělá více nebezpečnou při úderech jelikož za každým útokem může být více rychlosti a síly. S tímto hotovým se Emric vydá přečítat si knihy, které místní nechal na polici. Emric neviděl žádnou z těhle knih předtím. Tohle je čistě severská literatura a zdá se velice odborná či náboženská. Knihy jsou však ve velmi špatném stavu a jejich stránky jsou suché, popraskané a velice jednoduše se drolí. Pod ruku mu přijde Casteldhamský Pentagram. Je to zvláštní kniha částečně psaná jako odborná studie mágů na to jak probíhá vyvolávání démonů a částečně jako vyprávění místního příběhu. Podle knihy před mnoha lety v Casteldhamu jistý mág vytvořil neobvyklý pentagram. Tak silný, že na tento svět byl schopný přivolat mocného démona. Její jméno bylo "Lilith". Jméno, které se objevovalo i v jižanských textech o démonech. Údajně mocná démonka, která vynikala ve svádění smrtelníků. Podle této knihy jejich styk zapříčinil požár města a zabijácké polo-démony běhající po ulici. Od té doby byla akademie mágů přestěhována na ostrov mimo město - Aby odtamtud nikdy nic nemohlo napadnout místní obyvatelé.

Tamala se mezitím začetla do své vlastní knihy, kterou našla. Jednalo se o knihu příběhů. Ale u každé je napsána situace při, kterých je vyprávět. Zdálo se, že to tedy spíše byly modlitby? Tamala asi o severu moc neslyšela ani o jejich víře, každopádně se říkalo, že jejich modlitby nejsou písně ani překadla ale příběhy z mytologie.
"A Asilar se snesla do hloubek pekel aby našla zrádného bratra,
Skrze hordy krvelačných bestií prořízla jako horký nůž máslem,
Její hněv neznal utěšení, její touha po spravedlnosti nešla zadržet,
A když zahlédla kotel pekelný a v něm Lokirnara uschovaného,
S válečným pokřikem vehnala kopí světla skrz srdce temnoty."
-V temných časech musíme pamatovat. Asilar za nás bojuje. Asilar nás osvobodí. Asilar vždycky zvítězí. Temnota bude rozehnána světlem.

To se náhle ukáže Kael a všichni spozorní. Zrovna už začíná Hilda otáčet zajíce nabodnuté na rožních. Které Kael může vidět, zajíci obalování v šunce. Hilda na mladého chlapce překvapeně zamrká zatímco si snaží vybavit kdo je. Ale než stačí něco říct tak se Kael zase vypaří. Hilda chvíli přemýšlela než se nahlas zeptala. ,,Kdo to byl?" Mírně zaraženě. Po chvíli přemýšlení se ale zamračila. ,,Pokud v lese hrozí nebezpečí někdo by měl varovat ostatní co šli nahoru po cestě. Aby náhodou nenarazili na - Tyhle - Lidi v červených róbách.." Řekla mírně zamyšleně a podívala se na zajíce. ,,A také by jim měl říct, že jídlo bude za chvíli hotové. Už se tam s tím místňákem vybavují dost dlouho. Třeba je už chytly pokud jo to by jsme taky měli zjistit a kdyžtak utéct. Nepřežila jsem rozbitou loď jen aby mě nějaký magor v červeném mlátil po hlavě." Řekla přesvědčeně a pokývala ke všem kolem přítomným. Nezdálo se, že by plánovala jít sama jelikož stále klečela u jídla.

Na rozcestí

Po tom co se Kael vrátí zpátky na pláž a vyrazí stejnou cestou napříč lesem zpátky k cestě někde po cestě narazí na Bodhi. Ať už jdou společně nebo se ignorují oba dorazí na cestu kde na jedné straně jsou vidět muži v červeném a na druhé straně je momentálně jen vidět les a cesta co do něj zahýbá. Jakmile se ale vydají po cestě směrem na jih vrzy zaslechnou hlasy. Ačkoliv o tom ještě nevědí prakticky velkou oklikou právě došli k rozcestí. Pokud okamžitě neutečou pryč tak zjistí, že na rozcestí jsou další z trosečníků. Bodhi je poznává jako ti, kteří ještě před chvílí byly v domě než se po cestě vydaly na horu. A nyní rozmlouvali s nějakým místňákem co seděl na lavičce uprostřed rozcestí obklopený jeho předměty jak se zdálo. Pokud mu přijdou na dohled okamžitě na ně upozorní. ,,Ti jsou s vámi co?" Než se Kael nebo Bodhi nebo oba dva dokážou nenápadně protáhnout okolo skupinky přeživších.

Když Zelv nabídne svůj vlastní měch tak mužovi povyskočí obočí. ,,A co je tohle? Víno?" Následně přičichne k měchu a napije se z něj. ,,Jižanská vína. Tak jemná ale mírně nakyslá. To už jsem dlouho neměl. Děkuji ti můj dobrý muži!" Zasmál se na Zelva a podal mu jeho měch zpátky. Hned potom pozvedl další láhev tentokrát plné červené tekutiny evidentně také víno. ,,Pokud neholdujete pivu možná byste preferovali místní víno? Bude to pro vás něco nového. První severské víno - Mohu vám slíbit, že to bude úplně jiný zážitek." Pokud jste vyzkoušeli místní pivo či víno bylo to pro vás asi docela překvapení. Severské víno nebylo jemné ani kyselé. Bylo naopak velmi silné, aromatické a sladké jak cecek. Pivo bylo také velice jiné. Jižanské pivo bylo hutné skoro jako chleba a mělo nasládlou chuť. Ale toto severské pivo bylo trochu řidší a mělo silnou hořkou příchuť skoro jako měděné mince.

Přátelsky se na vás všechny usměje a pokývne. ,,Nabídl bych vám něco k jídlu ale sám už nic nemám bohužel. Tak vám jenom můžu dát něco k pití. Ale kdyby jste potřebovali vím, kterým směrem najdete velmi dobrého kuchaře." Dodá po chvílí a napije se trochu svého vína. ,,Tak dobrodruh? To je mi ale aspirace. Těch tady moc už nevidíme. Většina dobrodruhů narukovala do armády." Řekl s menším pobavením v hlase. ,,Musím říct, že všichni máte docela štěstí. Kdyby jste dorazily jen o několik dní dříve chytla by vás tady Inkvizice. Jeden pohled na vás, řekli by, že jste uprchlíci z jihu. A pak by vás dobrovolně či nedobrovolně odtáhli do kláštera aby vás integrovali do severské společnosti." Jeho výraz náhle zvážněl. ,,Vyhýbejte se rudým plášťům dokud si u armády oficiální nepotvrdíte občanství. Pokud vás chytnou bez papíru zkonskriptují vás na místě a stanete se akolyty řádu. Tedy samozřejmě pokud se k ním nechcete přidat. Pak bych vám doporučil se rozeběhnout tamtím směrem a vejít jím přímo do tábora." Řekl a poukázal na sever k opevnění co stálo na cestě.

Na chvíli se zamyslel a pak se zarazil jakoby mu právě něco došlo. ,,Lanďák.. Rád tě poznávám. Pardon má mysl tíhne k lokální politice čím dál víc. Ani jsem se nepředstavil!" Mírně se uklonil nebo alespoň jak nejlépe mu to v sedě šlo. ,,Jean-Philippe jméno mé. Ale stačí Jean - Nebo po Sakónijsku Jan." Protočil své oči v sloup. ,,Hrubý jazyk pro hrubý lid." Zasmál se mírně a pak poukázal dále na jih na druhou stranu od Inkvizice. ,,Touto cestou do města. Nejdříve budete mít na levo od sebe velkostatek. Starý Alfonso to tam provozuje už léta. Pokud hledáte práci, jídlo nebo oblečení tak se tam zastavte a možná se budete moct uplatnit jak nádeníci. Jinak pokračujte dál na jih a dojdete do Casteldhamu. Od velkostatku už město nemůžete minout táhne se přes celý obzor - Je hlučné - A hlavně smrdí jak je typické pro taková velká města. Užil bych si tady čerstvého mořského vzduchu dokud ho ještě máte v plicích vážení."

Jeanovi oči nakonec spočinou na Sheerah a on se na ní usměje než shlédne dolů na jeho hruď kde se nachází zlatý symbol slunce. ,,Ááále tahle cetka, To je symbol města Casteldhamu. Uvidíte ho všude na vlajkách a na zbrojích městské gardy. Tak je rozeznáte od vojáků. Vojáci jsou v bílém a mají na sobě černého gryffa nebo rudého lva. Občas obojí." Pokýval jí hlavou. ,,Já technicky patřím k městské gardě. Nebo spíše k venkovské? Dohlížím na dění mimo město pro moje lidi. Vzal jsem si službu tady protože je tu krásný výhled na moře a na bouřky. Včera tam byla jedna opravdu silná bylo to docela děsivý. Hádám, že kvůli tomu jste tady co?" Protáhl se mírně. ,,Jestli plánujete jít do města dávejte si pozor. Jakmile tam dojdete musíte si vybrat mezi třema branami. První brána je pod dohledem Inkvizice. Tamtudy bych rozhodně nešel - To už můžete rovnou jít támhle k pánům v jejich táboře. Zatknou vás a pošlou do kláštera." Poklepá vážně směrem k mužům na sever od vás. ,,Druhou bránu střeží stará městská garda. Ti vás sice nezatknout ale jsou to pánové docela prohnilý takže pokud náhodou nemáte pár set zlatých tak vás dovnitř asi nepustí. Brána, kterou chcete vstoupit je až ta třetí. Tu drží králova armáda. Ti vás pustí bez poplatku jenom si vás zaregistrujou jako občany Sakónie. A tím se zbavíte i Inkvizice." Vysvětlil a pokrčil rameny. ,,Ale je to na vás. Klidně můžete po řece vplavat do města jen vás asi proud vyplaví do zátoky a vy se tam dříve utopíte než se vydrápete na pobřeží."

Krátká návštěva domu

Zajímalo by mě, jak daleko je odsud město. Den, dva? Nebo je hned za lesem? A jak tam potom najdu strýce? Táta říkal, že žije Casteldhamu a má tam rodinu. Nikdy se ale nezmínil, kde. Bude tam pořád? A co když se odstěhoval?
Zatím co přemýšlím nad tím, kam se bude moje cesta dál ubírat, racek se peče. Není zrovna moc tlustý, takže netrvá tak dlouho, než se hezky propeče. Potom už zbývá počkat až vychladne a pustím se do jídla. I když ono to moc ani jídlo není. Masa na sobě racek moc nemá, takže ho zhltnu jedním soustem. Uvítal bych ještě jednoho, ale to bych si ho musel ulovit. Možná později.

Jakmile skončím s jídlem, tak poberu své věci a zamířím si to k domku, kam podle všeho odešla většina přeživších z pláže. Chvilku mi to trvá a než se tam dostanu a cestou si všimnu,že se část z nich sebere a jde pryč. Že já sem vůbec lezl. Za nima už se nepoženu. Zevnitř domu zaslechnu ale další hlasy. Asi neodešli všichni. Proč taky. Asi jdou na lov. Vlezu teda dovnitř, abych zjistil kdo zůstal. Spatřím dvě ženy a divku z pláže (a možná Emrica, záleží kam si zalezl).
"Ehm ... dobrej. " řeknu nesměle a usměji se.. "Nevím jestli ste někdo už byl v lese, ale dávejte si pozor. Potuluje se tam u cesty nějaká banda v červenejch róbách a nejsou moc přátelský. Ztloukli někoho kdo vypadal, že přežil ztroskotání a někam ho pak odtáhli." Potom taky ukážu, kterým směrem by se ona hrozba měla nacházet. Nevím co oni, ale já je jako hrozbu určitě beru. "No ... to bude asi všecko. Už bych měl jít. Mějte se." Déle se už nezdržuji a opustím dům.
Vsadím se, že by se tu našla spousta užitečných věci, ale nemůžu to tu prohledávat když se tu už zabydleli, smůla. Možná příště.
Pokud by mi někdo chtěl něco říct, tak se zdržím, ale jinak zamířím zpátky do lesa. Jdu stejnou cestou jako před tím a k místu, kde jsem viděl ty podivné lidi v červeném. Samozřejmě nejdu k nim, ale opačným směrem, než měli svůj tábor. Netuším, jestli tahle cesta vede zrovna k městu, ale rozhodně vypadá bezpečněji, než kdybych šel opačným směrem. Snad nebudou i tady.
Na cestě jsem obzvláště opatrný a dávám si pozor na kohokoliv, kdo se objeví, obzvláště na muže v rudém. Celou dobu se držím víc u kraje, abych mohl kdykoliv utéci do lesa. Uvidíme, kam se dostanu. Slunce je pořád vysoko.

Špatný obchodník a horší kutil Emric

Emric si sedne do kouta a pokouší se z hřebíku od Sheerah vyrobit něco, čím by se alespoň chvíli dokázal ubránit a současně by to nepoutalo zbytečně moc pozornosti jako kuchyňský nůž. K Sheerah se nakonec nikdo nepřidá a zdá se, že se s tím smířila. Alespoň prozatím.
Také se mi něco ztratilo. Ale ani nemám jistotu, že jsem to neztratil někde mezi lodí a pláží. Také těch tlup by tu mohlo být víc. Jestli je máme najít, měli bychom se je pokusit vystopovat, dokud je čas. Spíš se ale budeme muset smířit s tím, že se s našimi věcmi už neshledáme.
Lazlow na moje rýpnutí vyjede přesně tak, jak se dalo čekat. Bohužel pro něj jeho vrchol slávy již pominul a teď bude muset doufat, že se na něm nebudou mstít ti, které o něco obral. Upřímně se divím, že je stále naživu.
Někteří se vydají ven na křižovatku, aby zjistili, kde jsou a kudy do města. Já se nakonec rozhodnu zůstat v domě a pracovat dál na mém pokusu. Zatím jsem se nedobral ani zdaleka uspokojivému výsledku, ale trpělivosti mi ještě stále zůstává dost. Navíc bych mohl tento čas využít k porozhlédnutí se po domě a najít třeba nějaký nástroj, který by mi se mým projektem pomohl. Pokud by mi zůstal čas, prohlédnu si těch pár knih, které tu jsou a pokud by mě nějaká zaujala, nebo bych neznal, tak si ji zkusím prohlédnout.

One polite, another trying to be smart and some stranger

Můj plán úplně nevyšel, nejenom, že Lazlow to pochopil úplně obráceně, než jsem zamýšlela, ale nakonec to všichni bojkotovali. Aspoň někdo (Emric) měl trochu úcty a nabídl něco použitelnější, než jsem měla.

Usmála jsem se na něj a řekla: „Asi to bude vhodnější než ten hřebík, co jsem našla…“ s úsměvem jsem si vzala od něj nůž, pohodila v ruce a protočila na dlani. Následně skončila zbraň u mého boku, kdy jsem vytáhla kus sušeného masa se slovy: „Pokud nechceš riskovat tu šunku, toto by mohlo postačit,“ podívala jsem se tedy na Lazlowa a toho druhého, který můj titul bral na lehkou váhu. „Je škoda, že někdo jako ty jsi byl v podpalubí, jistě bys volil jiná slova, kdybys věděl, co ten titul znamená,“ mrkla jsem spiklenecky na něj a nechala toto hašteření být.
„Vypadá to, že se výprava na ty zelené ďábly odkládá… kdyby tam někdo pak našel můj náhrdelník a donesl by mu, buďte si jistý, že bude odměněn,“ řekla jsem všem, protože mi bylo jasné, že tam i tak někdo půjde po své vlastní ose. Poznámku o mapě jsem nechávala být… pořád to bylo asi jediné, co nám říkalo, kde vlastně jsme…


Na to konto se ukázal muž, kterého se hned chytil náš dobrodruh, který si pochutnával na šunce. Už-už jsem plánovala jít, než jsem si všimla toho znaku na jeho hrudi. Podzvedla jsem obočí, položila mapu před toho, který se ptal na směr... jako odpověď mu to muselo stačit… otočila jsem se na nově příchozího muže, prstem ukazující na jeho hruď s otázkou: „Tento znak… co přesně znamená. Za své léta jsem viděla jeho iteraci, ale ne přesně tento,“ čekajíc na odpověď s cílem se vydat na západ. Město nejspíše nebylo zas tak daleko, když sem táhl pivo…