Znovu na jedné lodi?

Když mi Sybila, jak se o něco později představila, nabídla, ať se připojím ke zbytku přeživších, nemohu odmítnout.

Potřeboval bych se dostat do Castledhamu.
Jsem Emric ...
Napřímím se a téměř hrdě se představím. Na okamžik se zdá, že budu ve svém představování pokračovat, ale zarazím se.
Jsem Emric.
Věnuji ještě krátký pohled na truchlící ženu, ale nemám ji teď jak pomoci a vlastně ani co říci. Vydám se tedy za Sybilou a ostatními. Ti již mají rozdělaný oheň, na kterém se již něco ohřívá a vedle leží i několik zajíců, které ale zatím nikdo nepřipravuje.
Obecně tu panuje trochu napjatá atmosféra. Moc mě nepřekvapuje, že je hlavně kolem Landise, který se netají svým odporem k nám, proklatcům, kterých je zde většina. Na druhou stranu patří k těm, které potřebujeme v současnosti snad nejvíce, obzvláště, pokud se podaří postarat se o jeho zraněnou ruku.

Zašít ránu by nebyl velký problém, pokud bych měl čím.
A pokud mě nechá na něj sáhnout.
Pronesu tiše. Je zde spousta jiných ranhojičů, kteří ale zatím spíše sahali po bylinkách.

Neměli bychom se postarat o mrtvé?
Odvážím se navrhnout, ale hned na to si uvědomím, jaká je to hloupost. Vykopat holýma rukama tak velký hrob by bylo prakticky nemožné, na postavení nějakého voru nám chybí nástroje, lana a dostatek dřeva. A spálit tolik mrtvých by trvalo možná i celou noc. Navíc těch velkých krabů zde bude nejspíš mnohem víc, mohou vyjít z moře až po setmění. Připadá tedy v úvahu snad jen vytvořit mohylu, tedy naskládat na hromadu mrtvých kamení. Ne že by to ty velký potvory nějak zdrželo od hostiny, ale alespoň určitou úctu bychom projevili.

Také zaslechnu zmínku o goblinech a začnou mi zmizelé předměty dávat větší smysl. Možná i malou naději, která je bohužel ušlapána tím, že ani početnější a vyzbrojená skupina žoldáků by si asi netroufla na hledání jejich doupěte kvůli pár drobným. Nezbývá, než se se ztrátou smířit a poradit si s tím, co máme.

Starý opuštěný dům

Odpověď týkající událostí na horní palubě vyvolala více otázek než odpovědí. Co přesně vyvolalo tu explozi se od něj zřejmě nedozvím. Na druhou stranu je celkem úleva slyšet že člověk zodpovědný za to příšerné zacházení zhebl. Dostanu od něj také směr, kterým se vydat do Casteldhamu, což se možná později bude hodit. Nejprve však musím zjistit jak daleko vůbec město je, k tomu nejspíš bude zapotřebí rada od místních domorodců - blbej farmář nebo rybář co by mi mohl říct kde přesně jsem.

Dojdu na vrchol kopce, nic moc výhled ale v dálce uvidím dům. K budově vede z pláže cestička, hlídaná nějakým mužem. Chvilku to vypadá, že by to mohl být Laslow – má podobnou zbroj ale ten hajzl byl těsně před výbuchem přece svázaný. „To není on ne? Leda že mu narostly žábry když spadl do moře… chudák zasranej“ pomyslím si při pohledu na záhadnou postavu. Je však moc daleko, takže těžko říct, třeba to bude někdo místní.

Během rozhlížení se po okolí mě vyleká náhlé šustění v lese, ze kterého vykročí Karstan. Když jej spatřím tak si viditelně oddychnu „Uf… Vylekal si mě. Myslel jsem, že by se tu mohli potulovat další ty … zelené věci“ otřu si čelo.

Karstan nabídne jídlo a zdá se, že jemu patří ty měchy s vodou, jeden z nich jsem pro sebe zrekvíroval. Celkově vypadá velmi dobře, zdá se že se vzbudil o něco dřív a dal se brzo dohromady, sehnal vodu i zajíce. „Díky moc laskavý muži. Chtěl bych ale nejdřív prozkoumat ten dům v dálce. Rád nechávám prázdný žaludek, dokud není těžká část dne za mnou“ dodám a znovu se podívám na cestu s tím chlápkem.
„Doprovodím tě. Na pláži to už začíná ožívat, dokonce bude i ohínek.“ Prohodím hravě a společně s Karstanem se vydám zpátky na pláž. „Mimochodem, u toho baráku, támhle v dálce jsem viděl někoho v kožené zbroji, ten je s náma? "Zeptám se jej.

Na pláži se nic moc nezměnilo. Oheň se zatím chystá. Odpojím se od Karstana a pomalým krokem se vydám po oné cestičce na útes, směrem k tomu baráku.

Trosečníci

Dívka na kameni pohlédne na Sheerah, která k ní dorazí jako první když sleduje neznámé stopy v písku. Nejdříve na Sheerah bezeslovně hleděla několik momentů než se konečně zmohla promluvit. ,,Aspoň někdo přežil. Už jsem si myslela, že všichni umřeli." Řekla nejdříve a podívala se na pláž kde to náhle začalo ožívat. ,,Nevím jestli je najdeme. Viděla jsem ej chvíli na vedlejší pláži. Jsou malí, zelení a rychlý. Zmizely někam do lesa." Řekla ale pomalu se zvedla. ,,Ale asi bychom měli jít na druhou pláž. Možná tam někdo přežil a třeba tam bude jídlo. Tady není skoro nic." Následně se však zamyslela nad tím co Sheerah řekla. ,,Bohové nás museli chránit oba. Ta bouře byla strašlivá. Tak strašný hněv Aurentie by normálně pohltil všechny kdo na lodi stáli."

Pak se podívá směrem k lodi, která se pomalu plaví směrem na jih? Na druhou stranu od hor podél pobřeží. ,,Potřebuji najít nejbližší svatyni Aurentie. Pokud to je v Casteldhamu tak půjdu s tebou." Pokývne k Sheerah. ,,Můj ochránce zřejmě utonul ve vší jeho zbroji. Nemám moc čím bych ti zaplatila." Dodá po chvíli a rozhlédne se předtím než nakoukne na vedlejší pláž kde to také ožívá. Zatímco Sheerah vyrazí utrhnout lopuch s vodou přijde Emric, který mladé dívce jeden nabídne. ,,Děkuji ti." Pokývne dívka k Emricovi a mírně se na něj usměje zatímco si od něj lopuch vezme a napije se z něj. ,,Půjdeme na vedlejší pláž. Pokud se k nám chceš přidat?" Nabídne mu zatímco se vrátí Sheerah se svým listem. Jelikož už dívka jeden má Sheerah si svůj může ponechat a nemusí se vracet.

,,Teď jsme v Sakónii. Tady má být armáda krále Ruelgara i jeho Inkvizice. Snad narazíme na nějaké vojáky a ti nás doprovodí do města." Dodá s nadějí v hlase, když Sheerah poukáže na masivního kraba co si pochutnává na nebožtících. Než se vydáte mimo pláž dívka se mírně zarazí. ,,Moje jméno je Sybilla." Dodá trochu tiše jako by si nebyla jistá zda jim to má říct či nemá. Každopádně to ušetří čas komukoliv kdo k ní chtěl referovat. Sybilla pak poukáže na rudovlasou ženu klečící u mrtvého muže. ,,A co ona? Měli bychom ji vzít s námi?" Nezdá se, že by žena byla v nějakém nebezpečí jelikož krab si zatím ujídá někde stranou a měl na výběr mnoho jiných těl každopádně se nezdálo, že se plánovala přesunout ze své vlastní vůle v nějaké brzké době. ,,Nebo aspoň se pro ní musíme vrátit až zjistíme co se děje vedle." Řekne nakonec a vydá se na vedlejší pláž s Sheerah.

Mezitím se Zelv a Kael oba rozpohybovávají pláží. Krab se zatím jejich směrem nedívá. Těžko říct zda obří nestvůra se je pokusí sežrat na místě nebo je to nějaký mrchožrout co uklízí mrtvá těla. Asi ani jeden z nich nechtěl přijít až příliš blízko aby zjistil čím se tento velký tvor živý. Polonahý Kael co se dá na průzkum velmi rychle zjišťuje jak bídná situace na téhle pláži je. Jeho vlastní jídlo bylo promáčené a sušené ovoce obzvláště už nevypadalo moc jedle ale maso by se snad ještě dalo zkusit. Pokud by však chtěl něco čerstvějšího asi by musel otevírat ústřice nožem přímo z pláže. Nikdo u sebe neměl žádné jídlo co by přežilo mořskou vodu. Okolo jednoho námořníka plavala velká hnědá skvrna co kdysi bývala kus chleba než se úplně rozpustil ve vodě. Sám Racek toho u sebe neměl ale zdálo se, že kovo-zloději neprohledali úplně. Možná se báli kraba. A tak Kael u Racka ukořistil jeho malou pánev.

Podařilo se mu najít i pár měchů. Většinou poloprázdné a břečka co v nich byla, kdysi bývala vodou. Většina pasažérů úplně neměli možnost vodu vyměňovat napříč plavbou a tak pili tuto hnusnou zkaženou vodu. Ačkoliv to nebylo ideální a dost možná i riskantní bylo to alespoň něco k pití. Pokud by Kael náhodou šel dále od pláže tak by však ke svému štěstí mohl najít mnohem čerstvější zdroj vody, který se nacházel v plných lopuchových listech s dešťovou vodou. Také se mohl pokusit chytit menší kraby co běhaly po pláži. Bylo to docela lehké jelikož díky své velikosti nebyli úplně schopni mu utíkat. Nebylo v nich ale moc masa už od pohledu. Nejvíce živin by asi byli jejich vnitřnosti, které se však obecně nejedli jelikož nechtunali dobře. Jak Zelv tak Kael mohou vidět Sheerah a dívku v bílé róbě někam odcházet a pak zmizet za ohybem skály. Na pláži s nimi možná zůstává Emric a brečící rudovlasá žena.

Na druhé pláži to začíná ožívat. Když Hilda převrátí Hildu na bok tak se světlovlasá žena se zamručením začne probouzet. ,,Co se.." Zaskřípěla hrubým hlasem, který naznačoval, že ja na tom zhruba stejně jako všichni ostatní na pláži. Hilda se začala pomalu probírat a rozkoukávat po pláži. ,,Jsme na pevnině.." Hlesla zřejmě sama pro sebe a pomalu se postavila na roztřesené nohy. Zdálo se, že i přes její slabost byla odhodlaná se zvednout a dojít pro jeden z měchů na tyči ze kterého se potom hluboce napila. Pak si s vodou omila ruce a obličej než měch pověsila zpátky a podívala se k ostatním a co dělají. Když si všimla Landise, který se mezitím snažil rozdělat oheň za pomocí dřeva co nasbíral na pláži. Většina dřeva byla z vyplavených krabic a sudů. Dřevo nebylo úplně suché ale nebylo durch mokré jako většina dřeva na pláži. ,,Potřebuješ suché dřevo. A nějako slámu nebo trávu." Řekla mu hrubým hlasem a rozhlédla se kde by se něco takového dalo najít.

Akmadan nejdříve tiše vzhlédl k Tamale, která k němu přešla. Následně přikývl. V jeho očích nebyly žádné slzy a v jeho tváři bylo jen odhodlání. ,,Mě taky." Řekl nakonec a pak společně vykopali jámu pro jeho ženu. Akmadan se pak posadil stranou a a promnul si jeho rozedřené a zmožené ruce. Zatímco tamala odříkala svou modlitbu Akmadan mírně sklopil hlavu. ,,Věděli jsme, že to tak dopadne. Na chvíli jsem měl naději. Na jednu malou chvíli." Řekne zahořkle a odfrkne si. ,,Jakej zkurvenej bůh může stvořit tak proklatý cyklus. Tak proklatý svět. Kde je spravedlnost a milost když je lidé skutečně potřebují?" Řekl bylo jasné, že Akmadan se rozhodl smířit se svou ztrátou jiným způsobem než většina ostatních. ,,Děkuji ti. Je mi jedno co si bohové myslí, tvá krev je čistší než kdejakého člověka." Řekl pak tiše a pokývl Tamale.

Redrick a Tamala se rozhodli natrhat nějaké bylinny načež se Redrick vydal nahoru směrem ke kopci aby měl lepší rozhled. I tak je jeho výhled soti limitovaný. Avšak si může všimnout, že z pláže vede vyšlapaná cesta nahoru na útes a pak podél útesu až k nějakému domu v dálce. Že by tady někdo žil? Před cestou stál nějaký člověk který vypadal jako by hlídal cestu k domu. Vypadal jako Lazlow? Rozhodně měl jeho koženou zbroj. Zatímco se Redrick rozhlížel po okolí zašustil vedle něj les a po chvíli se vynořil Karstan. V jedné ruce nesl tři zajíce a v podpaží měl hrst suchého dříve. Karstanovi modré oči se otočili k Redrickovi. Mohutný muž polo-upírovi tiše pokývl a pak mu ukázal zajíce kdyby si jich náhodou nevšiml. ,,Mám jídlo. Pokud nějaké chceš. Na pláži je voda co jsme přinesli." Řekl jeho hlubokým hlasem. Narozdíl od ostatních na pláži nijak nechraptěl. Buďto ztroskotání zvládl lépe než vy ale zdálo se, že byl vzhůru už několik hodin a tak byl schopný to rozhodit. Pak se vydal dolů na pláž kde byli ostatní.

Karstan dorazil na pláž s jeho dřevem a zajíci. ,,Jste vzhůru to je dobře. Doufám, že tady na pláži nebyly problémy zatímco jsme byli pryč." Řekl a hodil dřevo dolů do písku. Rozhlédl se po všech přítomných. Tamale krátce přikývl jako by jí chtěl oznámit, že si jí pamatuje. Potom se otočil k Landisovi a jeho zkrvavenému rukávu. ,,Jsi zraněný." Řekl a přešel k němu. Odhodil všechno dřevo co Landis nasbíral a využil své vlastní dřevo z lesa, které bylo mnohem sušší. Také vytáhl nějaký suchý mech co tam musel nasbírat. Rychle popadl dva kameny co Sheerah hodila do písku a vykřesal z nich jiskru, která zapálila mech. Nejdříve oheň mechu rozfoukal než ho strčil pod dřevo, které postavil do jehlanového tvaru. ,,Máte někdo nějaké víno?" Zeptal se potom a otočil se mezi Kalistó a Tamalou. ,,Budete umět zašít jeho ránu?" Zeptal se potom zatímco z kožené brašny vytáhl rendlík, který na oheň položil.

,,A co jídlo?" Zeptala se ho Hilda a koukla na zajíce co přinesl a potom na oheň.
,,Zatím žádné jídlo. Nahoře na útesu je opuštěný dům. Půjdeme ho prozkoumat. Pokud tam bude ohniště uvaříme tam. Starý Jack je ještě v lese a chytá více zvěře." Zabručel Karstan. Pokud mu někdo podal víno tak ho do rendlíku nalil a zatím čeká, než se dostatečně ohřeje.
Akmadan co seděl opodál u jeho vykopaného ale stále nevyužitého hrobu Karstanovi pokynul. ,,Viděl jsi něco?"
Karstan pokrčil rameny. ,,Cestu. Pak jsem se vrátil." Po chvíli mlčení dodal. ,,Ani stopa po Jorym. Zmizel někde v lese." Pak se zvedl a poukázal na rendlík. ,,Až se víno začne vařit můžeš ho sundat a nalít ho na ránu. Zabrání to infekci ale bude to bolet. Pak jí ale musíš ošetřit.. Nejlépe zašít nebo aspoň obvázat." Řekl a nechal Landise nebo kohokoliv kdo se ujal jeho léčení ve vedení vaření vína zatímco přešel k Akmadanovi a bezeslovně mu pomohl položit jeho ženu do mělkého hrobu. Zatímco scéna na pláži pokračuje tak Akmadan a Karstan jí zasypou vykopanou hlínou a pak začne Akmadan navršovat na její hrob kamení jako na mohylu s čímž se mu po chvíli rozhodne Karstan pomoct.

Průzkum pláže

Mladík, který mě prosil o pomoc, se zdá být v pořádku. Vypadá sice pořád ještě trochu mimo, ale po tom co se stalo, se mu nemůžu divit. Kdo by nebyl, když se jen tak tak vyhnul smrti. Nabídne mi víno, ale gestem ruky odmítnu. “Díky, mám ještě nějakou vodu.“ Odpovím a poklepu při tom na vak, s věcmi, ve kterém mám zbytek svých zásob.
Otázkou je, jak dopadlo jídlo. Hádám, že asi nebude v dobrém stavu, ale k jídlu by být ještě mohlo.
Mladík ještě poznamená, že by bylo dobré z pláže odejít. Na důvod se ho ptát nemusím. Klapání už nějakou dobu slyším a tvora jsem si také všiml. Vypadá nebezpečně a fakt, že tam ohlodává nějakého nebožtíka, to ještě potvrzuje. Odejít ale ještě nechci. “Možná.“ odpovím nejistě a rozhlížím se kolem sebe. “Ještě bych se podíval, jestli nenajdeme něco užitečného.“ Tvor navíc nevypadá nejrychleji a jsem si jistý, že bych mu v případě potřeby dokázal utéci.
A tak se vydám prohledat těla a vyplavené trosky. Ze všeho nejdříve se ale ještě rozhodnu vysvléknout z většiny mokrého oblečení, čímž vystavím na slunce svou ne zrovna působivou postavu. Jsem hubený, bledý a na mých kostech není zrovna moc svalů. Společně s pobledlou tváří a tmavými kruhy okolo očí nejde o nic, co by stálo za obdiv. Třeba ale pro monstrum nebudu představovat lákavé sousto. Věci společně s pláštěm pak rozprostřu na pláži, aby trochu proschly. U sebe si nechám jenom dýku, pro případ, že bych se musel bránit.

Chvilku chodím po pláži, když si mojí pozornost získá známá tvář. Dojdu k němu, abych se ujistil, a je to opravdu on. “No vida co nám to tu moře vyplavilo.“ Řeknu pobaveně, když poklekám k Rackovu tělu. Už samotná barva napovídá, že to má dávno za sebou. "Dobře ti tak zmetku jeden." Prohodím pro sebe a odplivnu si. Potom prohledám tělo, jestli se mu před smrtí nepodařilo ještě něco schovat. Když s ním skončím pokračuji dál v hledání.
Je vidět, že ten kdo mě obral, sebral všechny zbraně a cennosti které u sebe měli i ostatní. Tohle ale nejsou věci, které hledám, i když by se určitě hodily. Ne, to co se snažím najít, je jídlo, měchy na vodu (klidně prázdné) a cokoliv užitečného, jako třeba provaz.
Možná v těch bednách, nebo víc ve vodě. Celou dobu při tom poslouchám klikavý zvuk, který krab vydává.

Někdo přeci jen zareaguje a tak s dušením se nemusím bojovat sám. Silné údery na zádech mne málem překotí zpět do písku, ale splní to požadovaný účel. Tvrdohlavá voda se konečně pustí mých plic. Párkrát se zběsile nadechnu, než mé tělo usoudí, že kyslíku již není nedostatek. Utřu si koutky a zhluboka vydechnu. Usměji se na svého zachránce. "Je to lepší, děkuji," pokývnu drobně hlavou. Poděkoval bych běžnějším způsobem, avšak to by momentálně dozajista neocenil.

Teprve, když je hrozba zadušení pryč, začnu vnímat další skutečnosti. Někdo mne dost obral. Inu, lehce nabyl lehce pozbyl. A také ten cvakavý zvuk nevěští nic dobrého. Jedno ale po druhém. Uvolním měch a drobně v něm smočím rty. Jen tak, abych navlhčil patro a krk, ale v ostrém horku a na prázdný žaludek mi to příliš neudělalo. Nabídnu i mladíkovi s varováním, že je to víno. I přes toto utišení akutní žízně a škrabání v krku, se mi nezdá, že vstávat je moc dobrý nápad. Pátrání po pláži přeci jen již provádí jiný mladík.

Po chvilkovém sledování jeho počínání se mi konečně podaří zaostřit na tu velkou věc, co do sebe cpe nějakého nebožáka. "Asi bychom se měli přesunout..." navrhnu tiše, s pohledem upřeným na tvora. Jeden nikdy neví, kdy se to rozhodne, že živé je lepší.

Jsem na pláži, jsem zpět

Slyšela jsem hlasy. Některé mi byly povědomé, ale jeden z nich jsem neznala. Pod sebou cítím pevnou zem a v tu chvíli mi hlavou problesknou útržky toho, co se stalo. Bitva na lodi, výbuch a všechno potom šlo do kytek. Nešlo tomu ale zabránit. Byla to volba mezi zlem a menším zlem. Cítila jsem mokré věci které jsem měla na sobě a při sobě.

Srdce mi tluče a ač to bude zvláštní... necítím žádný vztek. Možná spíš úlevu. Jsem pryč z jihu, jen nevím kde.

"Udělám to." Promluvím k Landisovi jen co zaslechnu jeho hlas že potřebuje zavřít ránu. Ani vlastně nevím jakou ránu, ale se svými slovy otevřu i oči. Hlas mám chraplavý jako potom co bych vypila spoustu vína a prohýřila noc. Sama se pomalu převalím na všechny čtyři abych ze sebe vykašlala zbytky slané vody a teprve potom se v nepohodlné pozici rozhlédla kolem sebe.

Náš hrdina z podpalubí, léčitelka z podpalubí, ta pašeračka ze shora a muž kterého vidím poprvé. "Kde jsou ostatní? Kde to jsme?"

Pak zjistím, že... "Kde jsou moje zbraně?!" Rukou rychle šmátrám ve svých věcech a úlevou si vydechnu. Co potřebuji, mám. Sednu si proto abych otevřela svůj měch plný vína a pořádně se napila.

Domov?

Léčitelka Kallistó je v bezvědomí, zato ten muž co vyřídil Laslowa je vzhůru, a samozřejmě nevypadá zrovna šťastně.
„Uklidni se vidláku, jen si trochu loknu“ pronesu unaveně, a napiji se z vaku, který ležel u Kallistó, a pak ho zas položím na zem. Onen muž moc nápomocný není, ale upozorní mě na velkou loď na obzoru. Z lodě mám smíšené pocity. Vlajka Sakónie mi potvrdí, že jsem nejspíš nakonec dorazil do cíle cesty, na druhou stranu fakt že jsem se plavil na pirátské lodi, převážející bůh ví co, by taky mohl znamenat problémy se zákonem. Navíc jak onen muž naznačil, mohlo by se taky jednat o loď inkvizice. Osobní zkušenost s touto organizací nemám, netuším jestli militarizovaný náboženský řád má v lásce uprchlíky a rozhodně to nemám v plánu zjistit.

„Počkat, ty sem chceš přivolat Inkvizici?!“ vyprsknu smíchy. Snad ví co dělá.
Ohledně osudu lodi a posádky se mi s odpovědí vyhýbá „No celkem by se hodilo vědět, jestli třeba kapitán z toho vyvázl, nebo co přesně se tam nahoře stalo.“ Pokrčím rameny. Jak loď vyletěla do vzduchu je pro mě nadále záhadou.

Poté co jsem se lokl vody a trochu vzpamatoval, se rozhodnu prozkoumat ještě pláž. Nedaleko narazím na kůl, na kterém jsou dva měchy s vodou, stejné jako ten co byl vedle Kallistó. Nějaká dobrá duše je nám tu musela nechat. Jeden vezmu, a pokračuji směrem dál k Akmadanovy, které ho však nechám na pokoji. Můj zájem je čistě o jednu z bylinek - Ogrův zub. Pokud by se mi ho podařilo zpracovat, mohl by se hodit při nějaké krizové situaci. Bylinu utrhnu a hned si jí schovám do kapsy. Nejsem jediný kdo měl podobný nápad, opodál si všimnu druhé léčitelku Tamalu, kterou pozdravím pokynutím hlavy.
Hodilo by se zjistit kde se přesně nacházím. Rozhodnu se proto pomalým krokem se vydat nahoru na vrchol strmého kopce, kde začínal růst les, s cílem získat výhled nad okolím. Asi to bude otravná a dlouhá cesta ale možná spatřím i nějaké známky civilizace.

The Fire

Můj plán najít ty děti, které mi ukradli můj přívěšek… byl brzo odložen, když pár kroků do kopce pro mne znamenal málem dvakrát skončit s obličejem mezi kameny. Stopy zde zůstávali a vedli na druhou pláž…
Držící kámen poblíž mladé dívky, která shlížela na to, co se stalo. „Co kdybychom se šli ohřát k ohni… možná se trochu usušit… pak půjdeme najít ty malé skřety, kteří nám ukradli věci,“ podívala jsem se na ní a s povzdychem dodala: „Protože ses pomodlila za mé bezpečí a… já přežila… co kdybych tě doprovodila do Casteldhamu. Tvůj ochránce… to nejspíše nepřežil. Cestou mi můžeš aspoň povyprávět o tom, jestli tvé modlitby byly aspoň trochu vyslyšeny… a pak se můžeš pomodlit, abychom přežili cestu do města,“ ukázala jsem směrem na obrovského kraba: „Jestli něco podobného potkáme, nevěřím, že nás modlitby zachrání,“ ukazujíc směrem na loď v dálce: „A tamti jsou nejspíše rádi, že se dostanou do města. Aspoň ale víme, jakým směrem to město je…“ sledujíc, jestli loď putuje vlevo nebo vpravo, abych mohla usoudit aspoň směr, kterým se pak máme vydat. Popojdu opodál, utrhnu jeden z listů a donesu jej dívce, kdy se vrátím sama pro jeden. Dva vhodné kameny jsem si dala do kapes, abych neměla plné ruce.

Ať se již dívka rozhodla jakkoliv, buď využít mé nabídky či ji odmítnout… vydala jsem se směrem k tomu snažilci (Landis), který měl v plánu rozdělat oheň. Sedla jsem si opodál, sledující jeho snahu rozdělat oheň za pomocí střepu. Pomalu upiju z listu se slovy: „Chceš s tím pomoct?“ Usmála jsem se a čekala, jak dlouho mu to bude trvat. Oheň jsem nerozdělávala, ale měla jsem aspoň nějaké ponětí, o co mu jde… ale připadalo mi vhodné se aspoň zeptat, když už si užívám jeho malého představení. Po chvilce jsem ale vytáhla ty dva kameny, které jsem našla a hodila je mezi nás dva, naznačující, že by mohl třeba zkusit pak i ty... třeba by vznikla jiskra?