Andor.cz - Dračí doupě online

Bastiano? SUS!!!

"Možná bych to věděla líp, kdybys všechno neobrátil v urážku o tom, jak se neumím chovat a jak se o sebe neumím postarat," odseknu s trochou zlosti. Jednak jsem mu absolutně nesežrala, že to byl vtip a druhak mě to pořád trošku znepokojuje. Přišlo to takhle úplně zničehonic, vůbec jsem na to nebyla připravená. Doteďka jsem žila v přesvědčení, že jednoho dne, který není ani tak daleko, přebereme bratrstvo a budeme to dělat, dokud neumřeme. Což může být brzy, nebo za dlouho. Ale byl by to život který chápu a který jsem čekala.

"Co tím vlastně přesně myslíš, že se o sebe nedovedu postarat? Říkáš mi to každý den a někdy i víckrát. Já vůbec nechápu, jak to myslíš, vždyť se pořád starám sama o sebe. A koně jsem taky vychovala tak, jak potřebuju. Jako by se celý svět a každý tvůj rádoby vtip odvíjel od toho, že se o sebe neumím postarat. Tak mi to prosím konečně vysvětli, jak to myslíš. "

Nehledě na to, že teď budu žít v neustálém strachu, že se probudím a že Bastiano bude pryč. Měla bych ho, až se trochu vzpamatuju a někde sama vybrečím, ujistit, že pokud chce odjet, tak ho v tom, ať mě to zničí sebevíc, podpořím. Protože nechci, aby prostě jen tak jednou zmizel, bez rozloučení. Prostě mám obecně pocit, že jakmile vyřeším jeden životní problém, přijde druhý. Fakt nechápu, jak je to možný.

Tvl v Americe je zmar, bída a politb... No, to poslední asi ne. Vyměň to za indiány.

Mám čím dál tím víc strach, že to asi i myslí vážně. Popravdě, ještě že sedím, protože jinak bych letěla na Lucův způsob rovnou dolů. Sednu si na ruce, protože mám strach, aby se mi nezačaly třást. Tohle je na mě trošku moc šokující informace a celé trochu moc narychlo.
To tak moc chceš utéct před povinnostmi? Vždyť...
"To naprosto sedí, od někoho, kdo nepozná zelí od kapusty."
"Je to rostlina. Myslím, že tady roste." Bastiano da Mezzo včera večer, kolorizováno.

"Já nikdy neřekla, že to tady jde do kopru, to jsou tvoje slova, ne moje. Já řekla, že jsem ráda že jsme konečně zase doma," odpovím a rezignovaně si povzdechnu.
"A myslela jsem to vážně. Pořád to myslím vážně. Narozdíl od tebe, když jsi mi včera dával kázání o loajalitě k Bratrstvu a jeho cílech."
Celou dobu v Římě i Navaře jsem nechtěla nic jiného, než se vrátit domů. Proč jsem tady asi tak utekla každý rok na karneval? Pak jsme se konečně vrátili, neměli jsme prakticky čas vydechnout až do teď a teď když si tady můžeme konečně začít budovat domov, přijdeš s... Tímhle? Chtěl jsi to celou dobu? Proč jsi mi to nikdy neřekl? Nebo řekl a já tě jen nechtěla slyšet? I teď jsem si myslela, že je to jen blbej vtip, ale...
"On... To nebyl jenom blbej vtip, že?"
Do mých očí se pomalu vkrádá jistá stopa zoufalství.

Zkusit mě utáhnout na chov koní někde, kde výběr nových zvířat do chovu stojí stejně úplně zahovno.
"Jak dlouho už...?"
Nechám zbytek otázky viset ve vzduchu.
A vůbec, vypadám jako někdo, kdo by chtěl bydlet v NĚMECKU? Bože.
"Když řeknu, že tam nechci - necháš mě tady a prostě odpluješ?"
Možná to je ten důvod, proč je to mezi námi konstantně prostě jenom divný? Aby to pak bylo pro tebe lehčí, se rozhodnout zmizet? Najednou to skoro dává smysl.

Vyzvu ji k tanci a to netančím

Zadívám se Alessandře do očí a řeknu něco, co asi nečeká.

"Ano, seděl bych tam na lavici před svým domem, choval slepice a pěstoval zelí. Jako Diocletianus. První a poslední císař, který abdikoval a obstarával si farmu. Když ho prosili o návrat do funkce, pozval si z Říma delegáty na svoji farmu do Ilirije, aby jim ukázal svoje zelí, které i vyhrávalo místní farmářské soutěže, aby sami viděli, jestli stojí vzruch a politikaření v Římě vůči tomu, si sám vlastníma rukama něco vypěstovat a užívat si klidu a míru. Pro ně to však byla jenom ztráta potenciálu, který měl. Zahození talentu. Pro něj to byl ale ideální a klidný život. Jak jsi sama řekla, jde to tady do kopru. Proč tu zůstávat a neodjet pryč? Můžeme odjet spolu. Pěstovat zelí, chovat slepice a klidně i koně. Už to není taková divočina, jakou si představuješ. Však už tam i funguje Florentská banka! Za chvíli tam bude víc civilizace než mají v Německu! A co pár měsíců z Itálie či Ibérie vypluje nějaká expedice a co jsem pochytil, lidi jako jsme my by chtěl v posádce každý. Řekni, nechtěla jsi být někdy královnou v dalekých zemích? Nemuset řešit ten marast co tu je? A třeba si jenom chovat ty koně? A když to napadlo mě, časem to napadne i Templáře. Nebál bych se, že nový svět zůstane dlouho bez jejich vlivu a čím dřív tam budeme my, tím těžší pak budou mít se tam uchytit sami."

Z Billa na Nováka - ale naopak!
Žel, dle google neexistuje song "jsem domácí typ, vy kokoti."

Ten medvěd po lese neběhá, popravdě, ten medvěd se porcuje sám a sám zrovna skáče na rožeň, jenom ty, jak se zdá, to ještě nevidíš. No, však nech to pár dní utřepat a ono to dojde. Můžeš se tomu bránit, já to chápu, já se bránila i myšlence na to, mít vůbec učně. Ale když už to musí bejt, tak to chci prostě úplně se vším a celým bratrstvem navrch. Buď všechno, nebo... Cože Ameriga? FUJHO! JÁ V ŽÁDNÝM PŘÍPADĚ NECHCI ODPLOUT NĚKDE DO BEZBOŽNÝ PRDELE SVĚTA!

"Když pominu fakt, že Luca je naprostá elita bratrstva, doslova člověk, kterýho bych si vzala nejen do neprobádaných končin Amerigy, ale taky třeba na pustej ostrov, protože je tak schopný a spolehlivý-"
úkosem se na Bastiana podívám, jestli to jako pochopil, ten absolutní humor,
"tak ne, nikdy jsem neuvažovala nad tím že bych odjela za oceán. Ne, že bych nad tím někdy uvažovat chtěla. Nadřízené prakticky nemám -" a nebo si z nich stejně hovno dělám a dělám věci po svým, "a... K čemu je být assassin tam, kde neexistují žádní templáři?"

Kurva tak já nevím, jestli ses jako posral hodně, nebo jenom trošku, ale pokud sis nevšiml, Navarra byla pro mě absolutní maximum, kolik jsem ochotna a schopna vytáhnout paty z krásných, civilizovaných a pohodlných Benátek. Já jsem popravdě nejšťastnější tady, doma. Možná by mi ke štěstí trošičku přispělo, kdybych si úspěšně nárokovala rodinné dědictví, pozemky a palác. Ale jinak se pro mě osobně nic nevyrovná tomu, že žiju v tomto požehnaném centru světa.

"Co bys tam v Americe tak asi chtěl dělat, kluku z města? Chovat slepice?"
SRÁT DO KADIBOUDY?
"Úplně tě vidím, jak si každé ráno sedneš uprostřed pustiny mezi horami v zemi nikoho před kurník a čteš drůbeži nahlas Vergilia.
Třeba by ses poprvý v životě začal starat o toho koně. Minulej týden? Je sobota, SOBOTA!

Žiju si svůj diskopříběh eeeéjé

"Ano, všímám si věcí. Však jsme za to placení, že jo." Tak když si nevšímáš věcí, pak končíš ve vodě a i s kuší, že jo. "A ve stáji jsem byl minulý týden! Ale o tom se teď vůbec nebaví, řešíme tebe, ne mě! Tak!" a dupnu si do tašky.

"A nevím, přijde mi blbý, porcovat medvěda, co ještě běhá po lese. Až ten čas přijde, nebál bych se o to, že tomu tady bude šéfovat Claudio. Hehe, nebo Luca, a my se chytneme za ruce a odjedeme do Amerigy! Což, jako není ve finále taková blbost, když se nad tím zamyslíš. Je tam klid, nikdo tě nebuzeruje, v teorii žádní Templáři a určitě by se tam hodilo mít Bratrstvo a mohli bychom tam přinést civilizaci, jako správní Italové... Žádní nadřízení, žádní Templáři, jenom klid a svoboda. Neuvažovala jsi o tom někdy?"

Dlouhá noc! Nikdo z nás nejde spát! ...Jo moment, to je vlastně jiná národní umělkyně.
No nic, popojedem!

A nebo víš, co, raději neodpovídej, kdo ví, co by z tebe ještě vylezlo a já zjistil, že mě nakonec nepotřebuješ!"
Zmateně zamrkám.
Jako já bych mu neřekla nic hrozného! Vlastně je hezký, že se všema těma penězma (a že jich není málo, protože my si svoje kontrakty vždycky plnili svědomitě, precizně, efektivně a rychle!) nojo, co vlastně Bastiano dělá se všemi těmi penězi? Oblečení si nekupuje, o tom, že se prostě někdy nají cestou ve městě, tam nemůže bejt ani řeč, že by mu to z celkového příjmu nějak ubralo. Oblečení si nekupuje, šperky si nekupuje, knížky nejsou levný, ale taky jich nemá tisíce. Schovává si všechno a na něco to šetří? Investuje to do něčeho? Prostě je nepotřebuje a v zájmu nějakého svého vnitřního přesvědčení vše dává bratrstvu? Bratrstvo má ale vlastní příjmy a ne malé. Není přece potřeba aby... Hm.
No, asi je to jeho věc. Ale docela mě žere zvědavost když se to načalo. Samozřejmě, že ze začátku jsme své výdělky potřebovali. Na zbraně, na zbroj, několik náhradních sad oblečení. No a pak dospějete do fáze, kdy prostě... Už nakupujete zbytečný bejkárny a nebo si tím cpete truhlu.

Dva kousky masa si ještě rychle vytáhnu a podám Bastianovi do ruky celý ten pytlík, zatímco si vyslechnu zbytek toho, co má na srdci.
Ach, oběti, které musíme činit pro lásku!

"Ah, všiml sis toho bardingu? Chtěla jsem ti ho nechat prohlídnout zblízka, ale nebyl na to čas, plánuju ti to ukázat! Ještě není hotový, na některé pláty ještě čekám, ale bude ve stejném provedení, jako moje zbroj, bude to..."
Zamračím se, když mi dojde, že to byla jako urážka a náznak toho, že ho nepotřebuju!!!
"To ty nepotřebuješ koně! Apropo, taky to podle toho vypadá, úplně na něj sereš! Však kdy jsi naposledy byl ve stáji?"
Založím ruce na hrudi.
Já nejsem žádný hedonista! Mám úplně normální běžně vybavený pokoj! To mám jako pro lepší pocit spát na zemi, vedle sebe mít dřevěnej škopek a chodit v pytli? Nebo jako je problém s mými zbraněmi? Tak hlavně kdo má zdi plný masek! A víš co? Dost z nich beztak stálo jmění! Ale prostě ty nemáš ani zrcadlo a vystačíš si s třema, nebo kolika STEJNÝMA KOŠILEMA! Za to já ale nemůžu! Todle není žádný mnišský řád se slibem řehole a chudoby! Ne, že by se teda ve tvým případě stejně o nějaký chudobě dalo mluvit, jenom si na to tak hraješ, aby ti bylo v duši líp! Pffffts!

"Všechno zní blbě když to podáš takhle! No myslela jsem spíše iniciativu v tom, že evidentně doufáš v to, že Ezio přijde a my nebudeme muset nic řešit, jenom jít, kam nám řekne a udělat, co nám řekne. Popravdě to tady hodlám chytit pevně do rukou a už ze spárů nepustit. To po nás totiž chce, abychom udělali. Prostě si to teď osaháme a pak si bratrstvo urveme pro sebe. Vždycky spolu, pamatuješ? Malíčky jsme si na to kdysi podali!"
Uchechtnu se při té vzpomínce. Teď mi to přijde tak dávno.
"Včera večer jsem z tebe měla skoro pocit, že cokoliv, co uděláme, je k ničemu. Bylo mi smutno z toho, tě takhle vidět a, no... Já moc nevím, jak ti v takovou chvíli pomoct. Já to s lidma moc neumím. V tomhle ohledu, minimálně. To ty."
Já to s lidma umím když je třeba, aby se strachy posrali nebo vyklopili i to, co neví.

To je jenom, když dlouhý noci jsou!

"Ty jsi si ještě nevšimla, že já jsem velmi skromný člověk? Vážně? Vnímáš mě vůbec a nebo se semnou taháš jenom proto, že potřebuješ někoho, kdo ti bude předčítat úkoly? A nebo víš, co, raději neodpovídej, kdo ví, co by z tebe ještě vylezlo a já zjistil, že mě nakonec nepotřebuješ!" Beztak by zní vylezl jenom zabiják. Prd zabiják, haha, klasická Alessandra.

"A nemusíš mi říkat, že jsi náročnější. Každý ví, že jsi hedonista. Jsem viděl, kolik zbytečností máš v pokojíčku! Úplná marnotratnost! My nepotřebujeme ani koně a stejně ten tvůj musí mít i zbroj."

A přitom každý ví, že člověku ke štěstí stačí pár košil.

"Ale musím uznat, že tvoje potravinové bohatství je požehnáním a nehodlám tě urazit odmítnutím!" pronesu a natáhnu ruku žebračku. "Původně jsem měl v plánu se najíst cestou dolů, ale ty jsi mi trošku zkazila plány. A já mám zápal pro věc, nebo myslíš, že benátské drogové impérium se pro bratrstvo udělá samo? A nebože vůbec začít ho budovat je málo iniciativy? Pff, nevím co bys po mě holka chtěla. Mi to nepřijde tak málo... No, když nad tím tak přemýšlím, doopravdy, co bys tak po mě holka chtěla v tomhle ohledu, abych dělal více iniciativního?"

Tak jako tvl, abych se s ním nepoprala nožem a nebo sekerou!

Pobaveně si odfrknu nosem a vyskočím na parapet, ze kterého se odrazím na okap a vyškrábu na střechu.
"Jako by pod třema vrstvama hader bylo co vidět, ne."
No, není to možná to nejelegantnější, co umím, ale na střechu se dostat dovedu. No, narozdíl od Lucy se na ni umím i udržet.
"Ale pokud jsi nenáročný, skromný kluk a spokojíš se s málem, tak ti to asi budiž ku cti."

Počkám až vyleze za mnou, čapnu si za okap na okraj střechy a podívám se, kdo už je dole.
"Já jsem asi o trochu náročnější," pokračuji v předchozí konverzaci. "A nemyslím si, že Ezio přijede zpátky a všechno bude jako dřív. Víš, co si myslím?" ještě je chvíli čas, takže si sednu na zadek a vytáhnu sušené maso, které jsem si včera nachystala.
"Že až maestro přijede, bude se aktivně zajímat, jak jsme si zrovna specificky my dva vedli. Nemůže nám tady hlídat zadky věčně. Má na práci i jiná, starší bratrstva po celé Itálii. Nehledě na to, že by se taky měl někdy objevit v Římě. Neřekl ani kdy se vrátí. Může to být zítra - to by bylo teda docela trapný jak od něj tak pro nás. Může to být za měsíc, půl roku," pokrčím rameny. " Ale i když se vrátí, myslím, že se nevrátí ani nadobro ani nadlouho. Musíme se naučit to tu vést sami. Na to nás ostatně už delší dobu připravujou."

"Chceš taky?" nabídnu mu mezi řečí pytlík s masem a plynule pokračuju.
"Čekala bych od tebe větší... Zápal pro věc. Vždycky jsem myslela, že to budeš ty, kdo to tady po Eziovi povede."
Já naopak nikdy nechtěla přemejšlet nad věcma, ale musím uznat, že mě prostě rozčiluje myšlenka, že kvůli neschopnýho zbytku bratrstva budu mít ostudu. A tak tady kurva jsem a zařizuju věci, protože kdo jinej to udělá?