Andor.cz - Dračí doupě online

V zemi křesťanů, kebaby staví...

Fakt vtipný. Buď rád žes to nehodil, protože ještě jedna bomba pod moje nohy a šel by ses už definitivně koupat.
Asi neví, jak blízko zrovna byl od toho, abych ho prostě čapla, přeprala, pokusila se zatáhnout do svého pokoje k oknu a vyhodit ho ven do kanálu, který teče pod domem. Takhle blízko od toho byl! A on by se beztak do toho pokoje zatáhnout nechal, protože by si myslel, že se jedná o nějaký typ předehry - a svou chybu by si uvědomil, až by letěl dvě patra z okna do vody.
Koukám za jeho mizejícími zády a v duchu si představuju ten jeho zmatený výraz, až by vyplaval a plival slanou vodu.
Haha. I v představách je to prostě vtipný.

*****

Na sebe si beru brokátové, vypasované šaty s odhalenými rameny v barvě dobrého červeného vína se zlatým zdobením. Ne moc přehnané, nechci, aby se za mnou otáčeli náhodní lidé na ulici, ale zase nic úplně nuzáckýho, protože prostě a jednoduše mám i přes všechny životní nesnáze vtlučeno hluboko do hlavy, že nejsem žádný pleb. Šaty mají bílou volnou spodnici, pod kterou si schovám dýku, přes ni jednu černou sukni a navrch rudou brokátovou vrstvu s předními prostřihy. Obě dvě spodničky jsou širšího střihu, než běžně žena pro šaty potřebuje - ale život člověka naučí si nechávat zadní vrátka - a někdy je třeba běhat nebo, nedej bože - i šplhat. Což nesnáším, ale prostě se občas stane, že není zbytí. V šatech teda pěkně nahovno, upřímně raději budu plavat v brnění, než šplhat na střechu v šatech - ale dá se to.

Ještě že Bastiano zmínil že máme spoustu času, protože moje další zastávka je toaletní stolek, kde s pomocí líčidel nechávám zmizet posledni stopy po jizvách na obličeji. Obvykle je nosím s určitou hrdostí, narozdíl od někoho jinýho, koho znám, mě pár jizev nedokázalo vnitřně zpovykat natolik, abych se rozhodla si celý život zakrývat část obličeje - ale když jdu takhle ven, je to bohužel, ať chci, nebo nechci, nápadné poznávací znamení. Zvýrazním si i okolí očí černou barvou, ať se případně kolemjdoucí soustředí na ně a ne na ten zbytek, do složitého spleteného drdolu, který mi včera večer vytvořily kurtizány nakonec dám jehlice tři a do váčku u pasu, kde nosím peníze, si pro všechny případy schovám malou lahvičku s jedem.
Náhodou tohle taky umím, čůráci, ať se o mě povídá, co chce.

Jediné, v čem rozhodně nedělám komoromis, jsou boty. Střevíčky na mě prostě nikdo neuvidí. I teď mám vysoké, kožené měkké boty, které naštěstí pod šaty nejdou vidět, ale hodí se spíše k nějakému jezdeckému oděvu, než k paničce v šatičkách.


*****

"Sluší ti to,"
"Děkuji," odpovím a poslechnu si plán oběda, který si v duchu přeložím, jako "Nějaký Řecký něco s masem."
Doufajíc, že v tom budou dobře naložené olivy a že to nebude nějakej hegeš, se nechám obejmout okolo pasu a vést skrze dům ven. Cestou po očku sleduji, zda někoho, takhle spolu v romantickém objetí, mineme.

Přes Ponte delle Tette, do centra.

*****

"... no a přijde mi hrozně zajímavý, že takový stánky s jídly měli už naši předci za republiky. Jakože nemyslím samozřejmě naši Nejjasnější, ale jako TU naši starou republiku, než ji Caesar zničil. A samosebou myslím Julka, ne Borgiu, že jo."
"Jo," snažím se poslouchat přednášku o jídle v Římské Říši celou dobu, ale prostě někdy se přistihnu, že mi pozornost ujede. Tuhle k rybě v kanále, támhle k holubovi na okapu.
Hajzlové jedni, kdybyste nám do těch okapů nesrali, bylo by všem líp!... Jo, Julius Caesar a cicchetti.
Tlačím do sebe spokojeně Řecký národní pokrm, který tedy asi není ani nakonec Řecký, pokud si to pamatuju správně, usmívám se a nechávám ho vymluvit mi díru do hlavy. Mi je to vlastně nakonec úplně v prdeli, ale tak komu na celým světě to má asi tak říct?

Já bych se případně i zapojila, ale bohužel, tohle není zrovna studnice vědomostí, kterou bych oplývala. Vím toho hodně o zvířatech a rostlinách. Z dětství, kdy jsem vyrůstala jako dcera bohatého vlastníka rozlehlých pozemků a úrodné půdy na pevnině vím, kdy je sezóna čeho, která odrůda vína roste nejlépe a která je náchylná, poznám dobrýho koně, když ho vidím, sakra, asi bych s trochou cviku dokázala vybrat i dobrýho býka, případně dobře prodat průměrného, kdybych zůstala tím, kým jsem měla být.

Tedy... Já vždycky měla být assassinem, jako jsem nyní - ale k tomu jsem měla být také dcerou svého otce, kterou jsem nakonec neměla šanci být. Pozemky jsou pryč, pastviny jsou pryč, vinice jsou pryč, otec je pryč... A zůstala jsem jen já, v dost syrovém stavu.

Zamyšleně hledím na obzor, ozářený poledním sluncem, zatímco přemýšlím nad tím, že nebýt toho všeho, momentálně bych nejspíše řešila, jaká letos bude úroda Prosecca. Nebo bych řešila ty ostatní, neuvěřitelně otravné věci. Vhodný sňatek, vhodné dítě, vhodné otroky. Takhle, ať to vezmu z jakékoliv strany, jsem vlastně svobodná, jak jen můžu být. Můj život je můj a držím jej jen ve svých vlastních rukou. Co na tom, že osud má smysl pro humor a já tady nakonec sedím s člověkem, který, nebýt všech peripetií osudu, by se o mě nejspíše stejně ucházel, jen za jiných podmínek, neustálého dohadování rodičů obou a určitě ne v Řecké čtvrti v poledne na lavičce?

"Nikdy se ten pohled neomrzí co?"
KčertutadyjsemsepokipalanacosakramyslíšAlessandro...?
Nenápadně se snažím drobný flek rukou rozpatlat, aby nebyl vidět. Tohle by se mi určitě u trapnýho rodinnýho oběda nestalo.

"Hmm?"
Odpovím zamyšleně.
"Jo, tohle, " rozhlídnu se po okolí.
"Jsem ráda, že jsme zpátky tady,"
Odpovím po pravdě a pohled mi sjede k jeho ruce na té mojí. Opřu svoji hlavu o tu jeho, která mi spočinula po jídle na rameni.
"Řím byl hnusnej a smrděl."

Lets gooo- er, lets walk, lmao

"No jo, no jo, tak sparring dáme někdy jindy, když ty už jsi tak unavená..." a dám velký důraz na 'TY' který je na levelu sarkasmu zhruba 8K.
"Tak se převlečme a potkáme se venku." a mrknu na Alessandru, sáhnu k opasku a ... prostě odejdu. Opakovaný vtip, by už nebyl vtipem!

***
"No, není to těžký no," řeknu si pro sebe, zatímco se koukám na svoje vyskládané bílé košile a jedinou černou vestu. "Takže... beru tuhle" a šáhnou po jedné z identických košil "aaa holt, hmm, asi tebe!" a vezmu si svoji vestu.

No, mít tu nějaké zrcadlo, mohl bych se na sebe podívat. Ale tak nemůže to být špatný, protože mistr Ezio říkal, že v mém věku něco podobného nosil ve Firenze. A ten styl měl... No... ještě něco tomu chybí, pomyslím si, zatímco se koukám na svoje masky na zdi. A po delším rozhodování si nakonec vezmu černou masku s červenými doplňky. No, snad to není maska v Templářských barvách, pomyslím si a uchechtnu se svému vlastními vtipu, jako skoro vždycky, protože jsem pořádně jediný vtipný člověk v celé budově.

***
"Sluší ti to," pronesu k Alessandře, nehledě na to, co si na sebe vezme, protože tak či onak to bude pravda. "Věděla jsi o tom, že za Scuola dei Greci nedávno otevřeli nový stánek z Cagym? Říkal mi to Pietro, že je fakt packa. Otevřel si to nějaký Řek, který už nemohl vydržet 'naše jídla' a chtěl něco, co mu připomene Costantinopoli. Na jednu stranu drzý, ale prý je fakt dobrý. Měla jsi vlastně Cagym vůbec někdy? Myslím, že to je právě tak super jídlo, které se hodí na misi. Je to grilované maso na rožni, které nakrájí, přidají zeleninu a zarolují ti do něčeho, jako nějaká orientální focaccia. Víš, můžeš ho vzít do jedné ruky a prostě jíst po cestě. Je super. V teorii jde i zabalit do látky a klidně dát do tašky a vzít i sebou na misi a najíst se v uprostřed mise, přesunu či pozorování, pojď, jen o tom mluvím, a mám na něj zase chuť!" Nečekám na Alessandřinu odpověď a beru ji kolem pasu, abysme přeci jenom vypadali jako zamilovaný pár a měli lepší krytí, a beru ji přes Most Koziček směrem k naší první misi dnešního dne - žvanci. "."Není to daleko, je to mezi Markem a Arsenálem. Což, hehe, je vtipný, že si to ten Řek tak patrioticky otevřel, víš co, ono už etymologicky, je jasné, že to jídlo není řecký, ani osmanský, ale nejspíše arménský..."".


***

"... no a přijde mi hrozně zajímavý, že takový stánky s jídly měli už naši předci za republiky. Jakože nemyslím samozřejmě naši Nejjasnější, ale jako TU naši starou republiku, než ji Caesar zničil. A samosebou myslím Julka, ne Borgiu, že jo." hustím do Alessandry další užitečné a zajímavé informace, které ji jistě zajímají, zatímco sedíme na lavičce a tlačíme do sebe maso a střídavě koukám na Alessandru a na okolí. Řecká komunita se naštěstí pro nás rozhodla usadit kolem Řecké školy, která je na zhruba půli cesty mezi majestátním kostelem Svatého Marka a naším slavným benátským arzenálem. A tím pádem máme odtud před sebou ohromující výhled na Benátky a jejich okolí.

"Nikdy se ten pohlede neomrzí co?" řeknu Alessandře mezi sousty laškovním tónem, který naznačuje, že můžu myslet jí i Benátky. Oboje je pravda, takže si to nemůže vyložit špatně.

Před námi se rozkládalo město na laguně jako unikátní klenot. Střechy budov všech tvarů a velikostí se třpytily pod slunečními paprsky, a každá z nich byla příběhem a historií sama o sobě. Většinu jsme osobně znali. A některé byli spjaté i s naší historii. Přeci jen, samotné Benátky byly krásné, bohaté a mocné, nevšak rozlohou veliké. Pestré fasády domů se zrcadlily v hladině kanálů a vytvářely malebné odrazy. Benátky byly jako živý obraz, který měl tu moc vás vtáhnout do svého kouzla.

Moře, které obklopovalo město, se táhlo do dáli, až na obzor, kde se modrá voda setkávala s nebezpečím neznámých horizontů. Občas prolétla kolem malá loďka rybáře nebo gondola, která se neslyšně klouzala po vodní hladině. Zvuky vody a ptáků vytvářely klidnou symfonii, která doprovázela tento nádherný pohled.

Jen přes všechnu práci pro Cech už člověk neměl moc času se nechat vtáhnout do této krásy každodennosti. Nechat se očarovat touto harmonii klidu. Protože různobarevná a krásná paleta barev se v našem okolí většinou měnila jen v šeď v namodralém odstínu ze svitu měsíce. Voda nezrcadlila starobylou a bohatou krásu města, ale byla jen plná krve a bezvladných těl. Neslyšeli jsme bezstarostný šelest moře a spěchající obchodníky, ale jenom rytmicky klepat boty po dlažbě a zvuk, který vydá padající tělo. Místo krásy a různorodosti, hnus a krvavá rutina. Když někdy zavřu za bílého dne oči, slyším spíše tohle, než okolí.

Nemůžu se už dívat na moře a radši se upnu na druhou stranu. Benátský arzenál, městská loděnice a vojenská základna, se tyčil na druhé straně a dodával pohledu na město nádech odvahy a síly. Místo krásy a obchodu, strohost a síla. Toto historické místo bylo centrem benátského námořnictva a připomínalo nám všem slávu Benátek, i když náš význam pomalu po pádu Východního Říma a nedávno prohrané válce s Turkem pomalu upadal a bylo jen otázkou času, kdy se i Benátky stanou jenom bezvýznamnou zmínkou na stránkách historie psanou někým dalším. 

Přesto to byl pohled, který byl nejen nádherný, ale také naplňoval pravého Benátčana pocitem úžasu a úcty k tomuto jedinečnému městu plnému historie a kultury. Bylo to něco, co stálo za to bránit. Bylo to něco, za za stálo umřít. Vezmu Alessandru za ruku a upřu se o nic. Republika nebylo to jediné, za co stálo v Benátkách bojovat.

Lulw, tak mě to prostě zajímalo, ne!

"No, právě že nevypadáš, ale tak zajímalo mě, jestli se někdo odvážil ponížit mladého vznešeného pána."
Uchechtnu se.
"Taky mě zajímalo, jaký to je, ale upřímně mě to nezajímá dost na to, abych to někdy v životě chtěla zkusit, takže se pak Lucy možná moc mile zeptám, aby nám to, nejlíp u jídla, barvitě popsal."

Menší arzenál? Teď?
Jako já toho o nenápadnosti moc nevim, jo, ale...???
" Beru si do vlasů dvě jehly a do spodničky dýku a pochybuju, že použiju cokoliv z toho."
Odpovím popravdě.

"Času máme dost."
"Tobě ráno nestačilo? Někdy je s tebou zjevně těžký držet krok, co?" lehce do něj strčím rukou, jak jdeme po chodbě.

"Neber si to osobně, ale tentokrát upřednostním to jídlo. U snídaně jsem moc neměla chuť a tak jsem se v těch vejcích jen tak hnípala a teď toho hořce lituju. Vůbec bych si nestěžovala, kdybychom si cestou ve městě sehnali něco dobrýho. Můžem u toho sedět na lavičce a soudit lidi, to nám dycky šlo perfektně. "

Jsou otázky

"Ne, nikdy jsem nedrhl záchody. Vypadám snad jako někdo, kdo drhne záchody? Máš taky nápady. Ale lezl jsem po zdech, což dokážu i v civilu, který je stejně praktičtější, že jo, ale hůř pak u toho vypadá, když člověk tahá náš menší arzenál... ne, že bychom se teď měli dostat do situace, kdy je třeba použít... Takže, jdeme se převlíct a dám si venku něco k jídlu a nebo máš ještě nějaké... ehm, jiné plány?" a mkrnu na ni. "Času máme dost."

"I like him, he says Oki Doki!"

Dean Winchester

"Nevztekej se, nedělá ti to dobře a bude tě zase bolet hlava."
"Madonna Mia, já se nevztekám, já se..." rezignovaně vydechnu. "Nojo, vztekám a zatím úspěšně vzdoruju okamžitému nutkání jim rozkopat držky."
Má pravdu.
"Jenomže kdybych si sebou na misi vzala hejno tuňáků, vysledek bude v zásadě stejnej a ještě se na konci jako bonus nažeru."

"... doufám, že Luca s rejžákem to trošku vyžehlí u paní Vittorie. Snad mu za to nedá nějakou odměnu, aby pak nekravil prevít častějí..."
" No tak to moment, koláčky od mama Vittorie jsou všechny pro mě! A to jsem jim teda nikdy hajzly nemyla. Já vlastně asi nikdy v životě nemyla hajzly a teď přemýšlím, jestli je to proto, že jsem nebyla dostatečnej malej zmrd a nebo proto, že maestro Ezio je prostě měkkej na to, aby mě na todle poslal. Hm... Hele ale my bejvali malí zmrdi."
A teď jsme trošku větší zmrdi, noaco. To patří k procesu dospívání v tvrdým prostředí, nebo ne?
" Takže... Je Ezio měkkej, nebo sis to dycky odsral za mě?"
Ono to otvírá nové otázky.

" Střechy bych nepružila, prostě se tam okolo projdeme a podíváme se, co tam vůbec je. Vyšplhat nahoru, kdyby to náhodou bylo třeba, dokážeš snad i v košili, nebo si na sebe hodláš brát večerní šaty? "

Oukej doukej dpčekej?

Daria si z nás dělá srandu. Prvně hledá Claudia, pak ho najde pomalu dřív, než my sejdeme schody a teď chce hledat Claudii, když jsme od ní doslova před pár minutami odešli?

"Dario, nemyslím si, že tam musít ve finále běžet s kasičkou a vyskládat jim denáry na dřevo. Imho stačí, i když řekneš, že se to zaplatí po práci. Nikdo hádám nepředpokládá, že zrovna naše gilda bude ta, která nesplácí pohledávky. Taky si nemyslím, že když mistr Auditore renovoval Řím, tak běhal po městě s valníkem mincí," řeknu a pokrčím rameny. No, že máme i směnky se radši nebudu ani vyjadřovat...

Přijmu Alessandřinu ruku a jdu s ní zase dovnitř.

"Nevztekej se, nedělá ti to dobře a bude tě zase bolet hlava. Stejně ničemu nepomůžeš. Chceš si půjčit dýmovnici a hodit ji na ně? Hehe, ale opakovaný vtip už by nebyl vtipem, dneska už jim asi to kuckání stačilo. A když jsem u toho, doufám, že Luca s rejžákem to trošku vyžehlí u paní Vittorie. Snad mu za to nedá nějakou odměnu, aby pak nekravil prevít častějí..." Ježíš, snad si teď nebude myslet, že pálím po madam Vittorii. No, radši to nechám být a nebudu do toho nijak zabředávat. "Když se ty jdeš převlíct, mám jít taky s tebou v převleku a nebo raději jistit ze střechy? Oboje je mi asi jedno a ve finále, to asi bude jedno i tak. Ani bych se nakonec nedivil, kdyby v tom baráku 'nic' nebylo či to měl už i klidně pronajaté někdo jiný, když tam ten kontrakt tak dlouho leží..."

Záhada mizející Claudie

"... a nevíte, kde je Claudia?"
Jako jsem dneska opravdu obklopená samými poloretardovanými delfíny?
"Tak Dario, vzhledem k tomu, že ještě před DOSLOVA pár minutami jsme s ní mluvili všichni v její pracovně,"
Mluvím pomalu a schválně pořádně artikuluji, jako by byla pologramotná,
"Tak předpokládám,"
Mávnu rukou směrem kterým se nachází místnost, ve které ještě před malou chvílí byla a plynule z mávnutí přejdu do gesta, kdy zatlačím ukazováček a prostředník proti palci a zamávám takto s rukou před obličejem, "Že se ještě nestihla dostat nikam daleko!"

Mio Dio, to je dneska fakt den!
Ne. 
Nebudu křičet. Prostě nebudu. Musím se ovládat. 
Ještě že tímto evidentně tupý dotazy pro tuto konkrétní chvíli končí, nebo bych se snad nabídla, že radši budu drhnout hajzly s Lucou, nebo nevím!
AAAARGH!

"Takže my se jdeme převlíct do běžného oblečení a podívat do města, jak vypadá ten barák. Vy si zatím... Asi všichni dělejte co chcete, protože já mám jen jedny nervy."
Natáhnu k Bastianovi ruku s nevyřčenou otázkou, jestli jde se mnou.

Jako Bastiano ty projebaný tagy upravovat už asi nebude, tak šifruj XD

„Tady jste!“
Aha? Takže jakýpak copak, ty malá lhářko! "Je to i váš kamarád!" případně "Já ale nevím, kde je!" Tak asi určitě, než jsme sešli dolů a prohodili s učni pár vět, už jsi zpátky a máš hotovo? Jenom přiznej, že víš naprosto přesně, kde se ten negr potuluje dvacet čtyři hodin denně a šla jsi na jistotu! Navíc to znamená, že ten černej zmrd zevlí někde tady v budově, i když nám vehementně tvrdil, jak jde chlastat do města! Aha! A pak nám zase jednou zkus říct, že my jsme dva hajzlové, co se věčně snaží ostatních zbavit a někde se spolu zašít! No počkej!

Přikývnu, když Bastiano upřesní čas. Až hodiny na kostelní věži odbijou sedmkrát, bude to tak akorát čas na to vyrazit, ať tam dorazíme za tmy. S trochou štěstí to tam bude do devíti hořet a nikdo nebude mít tušení, odkud to přišlo.

"Co si budeme, nejspíše pak bude i světla dost."
"No, oheň leckomu prosvítí život, "
Odpovím opatrně a snažím se nenuceně zasmát. Popravdě ale nejsem úplně na pevné půdě, protože narozdíl od vtiípků, které nejsou zase tak osobní, nebo necílí na žádné extrémně citlivé místo, které po něm střílím celý den hlava nehlava - tady upřímně nevím, co je ještě vtipný a co už by třeba mohlo reálně bolet. Takže haha, oheň, no. Dokázala bych vymyslet spoustu fakt zlých věcí, který bych mohla vypálit, ale... Eh.
Přešlápnu z nohy na nohu, upravím si vlasy a rozhodnu se soustředit na něco jinýho.

"No tak kdyby nám Claudio byl ochotný jít zařídit ty lodě, bylo by to od něj moc pěkný a samozřejmě taky velká osobní oběť." mimoděk protočím oči v sloup.
Trošičku zápalu by mu jakože prospělo. Ta mise nepočká.

"Ještě nějaký dotazy?"
Fiorellka nic? Žádný tupoučký otázečky tentokrát?
"Pokud ne, my půjdeme omrknout terén."
A taky se cestou někde nažrat, protože jsem od snídaně dělala dost věcí, po kterých mi vyhládlo.

Barva z vesmíru

"Můj osobní tip je, že templářská bude asi v kontextu černá. Ale taky si jenom tak tipuju a netuším. Jako přirozeně se nabízí bílá s červneou, mno ale..."[/b] a rozhlédnu se po novicích "... to asi není úplně nejlepší poznávací znamená no."

Ten kontrakt psal fakt nějaký idiot no. A nebo vtipálek...

"Ehm, asi v sedm bych se tu setkal a vyrazil. Je tak akorát, ať dojdeme v klidu za stmívání na místo a pod rouškou tmy můžeme rozjet naši zábavu. Co si budeme, nejspíše pak bude i světla dost." a mrknu na Alessandru.