Andor.cz - Dračí doupě online

What kind of cyclical hell is this?

"Broučku, tys mě zase neposlouchala a jenom sis ve své hlavě představovala, že zabíjíš templáře co?!"
"Jo," odpovím jen tak mimoděk a automaticky, než spustí znovu. Ještě, že umí mluvit fakt rychle, protože jinak bysme s tímto přístupem snad nestihli ani oběd. Blabla... Fiorella je neschopná a několik let zbytečně prozevlila, blabla, Luca ho posral a asi bude něco čistit, nebo co, blabla... Aha.

" Tak, už to chápeš, jak jsem myslel, že nám to mentorování jde?"
Vteřinu uvažuji, jestli, kdybych zopakovala, že ho maj všichni novicové na salámu, spustilo by to třetí kolo týhletý tragédie. Mám chuť to zkusit, ale buďme kolegiální s Darií a Claudií. Určitě chtějí taky dneska jíst.
"Tak samozřejmě, že ti to jde. Promiň, úplně jsem přehlídla, jakou přirozenou autoritou pro ně jsi a jak k tobě vzhlížejí, kudy chodí."
Zahihňám se.

"No... Co tady pro nás máte hezkého?"

Tolik slov, vole! Bue bue hue - ANO *Stares in CHAD*

Doprdele, ona mě zase neposlouchá! MIO DIO!!!!!! ooooh, nádech, výdech, musíš se chovat, ne jako před novici, nádech, výdech...

"Broučku, tys mě zase neposlouchala a jenom sis ve své hlavě představovala, že zabíjíš templáře co?!" zvýším trošku hlas a zapojím do přednesu ruce, abych si získal její pozornost tím, že se jí něco hýbe v zorném poli. "Tak tedy ještě jednou a tentokrát mě zkus poslouchat, ano? Já si u nich buduji přátelství a důvěru, která je lepší než nějaký neupřímný respekt, který pochází jenom z uměle vytvořené hierarchie - takhle fungují Templáři. Rodrigo se učí naslouchat starším a je nasměrován k tomu, studovat knihy, což se k jeho věku hodí více, než práce v terénu. Salvio se učí pracovat samostatně, protože v tom bude nejspíše nejlepší, ale zároveň k povinné spolupráci s ostatními, protože naše práce vyžaduje koordinaci, ale pořád tak, aby vynikla jeho zjevná přirozená iniciativnost. Fiorella se učí zodpovědnosti a organizování samostatné práce, protože na ni nemůže pořád někdo dohlížet a nikdo nechce, aby jenom bezcílně zevlivla na parapetu. A Luca... ten se holt teprve bude muset těžkou cestou naučit, jak funguje přeci jenom nějaká poslušnost v rámci řádu a že je třeba dbát na rozkazy mentorů, protože teď se nestalo nic, ale v misi by se jeho tvrdohlavost mohla stát smrtelnou. Takhle se to naučí bez žádného nebezpečí a ještě se u toho procvičí s rejžákem. Což se hodí, mít kvalitní svaly v loktu a předloktí, když bude stále natahovat kuši. Tak, už to chápeš, jak jsem myslel, že nám to mentorování jde?"

Tolik slov, vole!

"Ah milá Alessandro, tys naprosto dezintrepetovala..."
A pak následuje smršť slov. Někde u "Francouzi říkají" ztrácím automaticky pozornost a nechám ho si odemlít všechny ty jeho chytrý poučky z knih. Kdyby míň slintal do knížek a víc sekal mečem, třeba bychom bok po boku mohli templáře naběhnout jednoho dne čelně, to by bylo krásný a hodný nějaké zamilované písně o lásce a statečnosti.

Zatímco on mele a já přemýšlím nad tímto, nasadím automaticky ten nepřítomný výraz, co mívá i Alessio a stačí málo, abych se začala šťourat z nudy v nose, což teda samozřejmě neudělám, protože jsem buran jen trošku a dáma určitě hodně.

"... už to chápeš, jak jsem myslel, že nám to mentorování jde?"
Aha? Už se vyžaduje moje reakce? Co to říkal?
"Stejně na tebe pěkně serou."
Odtuším suše.

Bruh, stahp

"Ah milá Alessandro, tys naprosto dezintrepetovala moje výcvikové metody a jak vidno, jsi je nejspíš sama nepochopila," a poplácám Alessandru pro hlavičce, zatímco si vracím kapuci. "Ale to nevadí, je ti je tedy vysvětlím. To co tobě přijde jako nerespekt, tomu Francouzi říkají 'esprit de corps' což jsem čekal, že budeš znát, když se sama představuješ ve formálních situacích ve francouzské podobě tvého jména. Já si u nich buduji přátelství a důvěru, která je lepší než nějaký neupřímný respekt, který pochází jenom z uměle vytvořené hierarchie - takhle fungují Templáři. Rodrigo se učí naslouchat starším a je nasměrován k tomu, studovat knihy, což se k jeho věku hodí více, než práce v terénu. Salvio se učí pracovat samostatně, protože v tom bude nejspíše nejlepší, ale zároveň k povinné spolupráci s ostatními, protože naše práce vyžaduje koordinaci, ale pořád tak, aby vynikla jeho zjevná přirozená iniciativnost. Fiorella se učí zodpovědnosti a organizování samostatné práce, protože na ni nemůže pořád někdo dohlížet a nikdo nechce, aby jenom bezcílně zevlivla na parapetu. A Luca... ten se holt teprve bude muset těžkou cestou naučit, jak funguje přeci jenom nějaká poslušnost v rámci řádu a že je třeba dbát na rozkazy mentorů, protože teď se nestalo nic, ale v misi by se jeho tvrdohlavost mohla stát smrtelnou. Takhle se to naučí bez žádného nebezpečí a ještě se u toho procvičí s rejžákem. Což se hodí, mít kvalitní svaly v loktu a předloktí, když bude stále natahovat kuši. Tak..." odmlčím se a kouknu na Alessandru jako na štěně, kterému se vysvětluje, že na otoman, narozdíl od Otomana, se nečůrá, "... už to chápeš, jak jsem myslel, že nám to mentorování jde?"

Jako on prostě do toho kanálu poletí.

„Měli jste dopoledne napilno?“
Vlastně měli, napálili jsme novice, ztropili trochu bordel, všechno samozřejmě pro studijní důvody, žejo, abychom zjistili, co v nich je a...
Nadechnu se, abych odpověděla něco rozumného a podala to tak, aby Claudie ocenila náš výborný nápad a jak geniální to vlastně celé bylo. Otevřu pusu,
"Cože? To to naše šukání bylo slyšet až ven?"
Zakuckám se a instinktivně mu jednu vrazím loktem do žeber. Cítím, jak rudnu, zatímco se snažím sesbírat poslední zbytky svojí lidský hrdosti a sebeovládání.
Takhle to tu dropnout. Před starší ženskou, která mě zná od doby, kdy jsem byla mladší, než ten prcek Rodrigo a taky jsem s ní kdysi vedla takový ten protivný a divný rozhovor, kterej maj vést s dcerami jejich matky? No jak já se stydím!
Bastiano, proboha!!!

ale pro příště je v našich lumpárnách určitě místo i pro dalšího, pokud by jím samosebou nebyl Claudio,"
A tím chce říct, že je zve...? Nebo...?
"Signora Claudia, řekněte jedno slovo a já mu prostě jednu ubalím."
Už tu kombinaci studu a vnitřního pobavení nad tím, jaký je někdy blb, prostě neunesu a rozesměju se.

A pak začne mluvit o tom, jak nám vše jde a jak jsme nejlepšími mentory světa.
No to asi žiješ v nějakým jiným vesmíru.
" Co to meleš, " odpovím a stáhnu mu kapuci přes obličej.
"Chce si vzít na misi všechny a jejich prabáby s nima a má u nich naprosto nulovou autoritu, protože se chová jako jejich nový nejvíc nejlepší kámoš." Směju se nahlas. "Takže jestli todle je skvěle, nevím, co je hrozný."

Úkol? For me?

„Měli jste dopoledne napilno?"

"Cože? To to naše šukání bylo slyšet až ven?" Ohh, ona možná myslela ten vtípek s bombama... "Teda ano, chtěl jsem říct ano. Měli jsme na pilno, ale pro příště je v našich lumpárnách určitě místo i pro dalšího, pokud by jím samosebou nebyl Claudio," a šibalsky mrknu. Ona určitě asi myslela ty bomby. Ale tak, jeden nikdy neví...

„Jak se cítíte v mentorském hávu?“

"A mentorování dám jde skvěle. Oběma. Novicové nás poslouchají, je vidět že se těší na své zlepšení a prokázání schopností na nějaké misi. Což je teda mimochodem i důvod, proč jsme tady!"

Tpč jak jako pocuchali, oni mi ani nestihli retailovat, jak jsem tehdy naházela kostky! Prostě sebou jebli o zem!

"Jak jako pocuchali? Pocuchal jsi mě možná tak ty dneska ráno, ty blbečku!"
Ohradím se se smíchem. Celou historku má v hlavě nějak romanticky zabarvenou, nebo nevím.
"Ti prostě padali, jeden za druhým. A byli teda jen tři. Čtvrtej utek do prdele, což mu asi tehdy zachránilo život. Akorát teda toho jednoho koně je mi líto, ten už by to nedal."
Povzdechnu si. Ráda zabíjím lidi, nerada zabíjím zvířata. A mám ráda koně, tak to pro mě bylo trochu smutný. A pak tý krve všude. Všude.

"Já se ani nebojím o sebe, já se ze všeho vždycky nějak vymlátím ven." obrátím na vteřinu oči v sloup. "Jenom... No, kdyby jsme na cokoliv, co tu pro nás mají, šli sami dva, měli bychom větší šance na úspěch. Vždycky, když je to jen o nás, je to jednodušší. Oni jsou riziko, bohužel ale asi povinný, pokud máme stoupat po nějakým společenským žebříčku v řádu. A jednou to tu... "
No, nelžeme si, jednou to tu bude prostě naše. Připravují nás na to dost intenzivně.
Nedořeknu to a pokrčím rameny ve stylu "no, však víš."

Jasně že tady nakonec zůstaneme my. Ezio se asi vrátí nadobro do Říma, Peršanka se taky vrátí zpátky ke svému mateřskému bratrstvu, až tady najde, co hledá. A Saracéna pravděpodobně odvane vítr osudu za nějakým dalším dobrodružstvím. Taky že cizák by prostě nemohl... Bratrstvo v Benátkách... No. Tak. Vědí to tak nějak všichni, jen se o tom nemluví, protože náš čas ještě neuzrál. 

Otevřu tedy dveře. Ať nejsme zbytečně formální. 
"Dobré poledne, Claudie, Dario." 

Mise? For me?

No, jak to pěkně jde dětem. Hezky se rozutekly, jako namazaný stroj. Ach, jsem skvělý mentor.

***
"Strach je nejlepší motivátor, jak říkává mistr Machiavelli. Protože ať se děje cokoliv, strach tě nikdy neopustí a vždy na něj myslíš, protože to riziko, že se nám na misi něco pokazí tam bude vždycky. A tím pádem se budeš o to více snažit, aby se jim nic nepokazilo. Ale je to zbytečné. My dva sami dokážeme přemoci většinu templářů ve městě, bez větších problémů. Však pamatuješ, jak ses vsadila, že sejmeš najednou čtyři rytíře na koni a i když tě trošku pocuchali, tak jsi je prostě sejmula. Tím pádem, se nemusíme nějak přehnaně strachovat. Vždy to dobře dopadne a kdyby se přeci jenom pokazilo, od toho tu máme naše dottores. Všechno bude dobré," řeknu Alessandře a plácnu ji přes rameno.

"A teda myslím, že je zbytečně formální ťukat a čekat," pronesu, zatímco klepe na dveře Eizopracovny.

A tak jako je ta Chiara sestřenice Fiorelly nebo ne nebo co

Po oznámení, že zkusí najít na sparing Chiaru, pokrčím rameny. Mi je asi fuk s kým se rozhodne trénovat, on sám musí vědět, kdo mu může být důstojným soupeřem. Troufám si tvrdit že z toho mála, co jsem měla tu možnost vidět, jeho úsudek nebude úplně špatný. Bude to dobrý, schopný kluk, který toho evidentně nenamluví víc, než je třeba. Musím doufat, že minimálně celou dobu vnímá a přemýšlí a nemá vše komplet na salámu, ale to asi zjistím prostě časem.

"Jako asi už jsme v životě byli ve větších sračkách, jo," prohodím nenuceně, zatímco jdeme chodbou k Eziově pracovně, zrovna okupované Claudií, "Ale jak je vidím, mám trochu strach, jestli jsme je nepřecenili. Nevím, jak pak Eziovi budeme vysvětlovat, že nám někdo zhebl na první misi."

Zabuším na dveře pracovny. Rázně. Oplátovaným hřbetem ruky na rukavici.