Andor.cz - Dračí doupě online

OMG, nebuď tak vážná, a hod do své mysli více zenů vole - Gandhí

"To je hrozně hezký."
"Já vím," odpovím Alessandře, "Ale to ty taky," a cvrnku ji prstem do nosu.

- Animus file corrupted. Data redacted -

"To, cos říkal, když jsme přišli do pokoje..."

No, přijdu mi prostě zvláštní, že tu Daria náhodou čekala... Ah, ona asi myslí to potom.

Zatímco je moje ruka stále spojená s její, zadívám se jí do očí a dám jí upřímnou odpověď.

"Věř mi, Alessandro," začnu tiše, "když jsem říkal, že jsi úžasná, myslel jsem to naprosto vážně. A ano, jsi mi nejbližší kamarádka, byť uznávám, že to není tak složité a není to žádná hodnotná pozice, vzhledem k okolnostem, ve kterých jsme. Ale jsi tu kromě mě jediná, kdo chápe jaké je to mít zničené dětství." Pohladím ji po tváří a přejedu prsty přes její jizvy. "Většinu života jsem strávil na jevišti hraním a před vstupem do bratrstva skoro nic jiného nepoznal. Však nebýt toho, dóže Loredan by mě nikdy do Bratrstva nedoporučil. Můj svět je složitý, plný rolí a masek. Ale když jsem s tebou, cítím, že nemusím hrát žádnou roli. Mohu být sám sebou. A to je pro mě nepostradatelné," řeknu a políbím Alessandru na čelo. "Ale nemusím se ti tu s ničím vyzpovídávat. Stačí, když tě chytím a ty stejně nikam neutečeš!" a dám Alessandře medvědí objetí.

Tvl, srdíčko mi taje, neasi, čaje.

Cože to říkal?
COŽE TO ŘÍKAL?
Kolik měl toho vína?
Nebude díky tomu náš komplikovaný vztah ještě o kus komplikovanější?
Co na to mám říct? Nebyla jsem připravená na... Tohle!

Nejhorší na tom všem je, že nějak úplně nevím, jestli to je pasáž z nějaké divadelní hry, kterou bych podle něj asi měla znát, jako spoustu těch dalších občasných keců, co vede, ale kterým prahovno rozumím, nebo jestli si ze mě prostě dělá srandu a nebo to snad myslí vážně. Když budu předpokládat, že to poslední a nebude to pravda, bude se mi vysmívat MĚSÍCE! MĚSÍCE!!! A nebudu na to moct říct ani popel, jenom se stydět sama za svou naivitu, že jsem něco takového vůbec dopustila.

A pak je tady ta věta "s člověkem, který mi rozumí."
Ksakru, kdybych mu alespoň trochu rozuměla, tak bych teď věděla, co si o tom všem myslet. Takhle mě to akorát trochu děsí, protože najednou otočil z malýho vypočítavýho hajzlíka v romantického prince, během doslova minuty a krmí mě tady kecy o mojí úžasnosti.

Nádech, výdech.
Tak co kdybych se prostě uklidnila a tuhle jeho jednu z miliónů rolí, které si pro sebe zrovna pro tuto chvíli vybral, přijala? Za chvíli z něj ostatně může být dávno úplně někdo jinej.
Ne, prostě ani po těch letech, co ho znám, nemám absolutně šanci poznat, zda mluví on a nebo nějaká jeho persona. Tohle je prakticky vzato dost možná i děsivý.

Jenže co na to prostě říct. Třeba to fakt myslí vážně a já ho od sebe zase akorát tak odeženu, jako obvykle, když budu předpokládat, že ne.
Proč. Je. To. Všechno. Tak. Složitý? Dohajzlu už!
"To je hrozně hezký."
wow, Alessandro, gratuluju, jde ti to! Naprosto přirozená reakce! Co bude příště, poděkuješ mu za sex? Kdybys radši hubu držela! Hlavně, že jsi se včera vnitřně rozčilovala, že se mu svěříš a chceš se rozpovídat upřímně o svém největším vnitřním strachu z naprostýho selhání a on na tebe místo reálné útěchy blbě čumí, pak řekne nějaký generický hovno a pak tě poplácá po rameni, takže se k tomu ani nedostaneš! 

Zatímco se snažím uklidnit svoji vnitřní paniku, zadívám se mu do očí, jako bych tam měla najít odpověď na své otázky. Někdy je lepší neříkat nic, prostě ho políbit a dát tomu volný průběh.

/// zde bychom případně využili možnosti "fade to black," protože se z podstaty věci nejedná o jeskyni sexuálního charakteru ///

O deset minut  O půl hodiny později.

Nebudu lhát, na nějakou dobu jsem zapomněla na jakékoliv negativní myšlenky i realitu světa okolo mě. Jsou to pro mě vzácné chvilky, kdy existujeme jen my dva, vše ostatní je nepodstatné a odváté kouzlem okamžiku.

Když ale ležím, oblečená jen v rozepnuté halence v posteli, s hlavou, položenou na jeho hrudníku, některé myšlenky se mi vrátí a otázky hlodají. Vím že se nemám ptát, vím že se k tomu nejspíše nechci vracet, protože strach, že všechno to, co mi přijde hezké, nakonec přeci jen utopím v hořkých slzách, je dost silný na to, abych prostě couvla a nechala to tak. Že někdy je lepší si představovat, jaké by to mohlo být, než čelit realitě, která nemusí být tak růžová.

Ale musím. Musím se prostě zeptat. 
"To, cos říkal, když jsme přišli do pokoje," a ne, nemyslím tím Dariu a ty to moc dobře víš. Propletu prsty své ruky s tou jeho. "Jak jsi to myslel? "
Opravdu mám nějaké místo ve tvém srdci? Nebo jsem prostě a dobře jen nejlepší kamarádka, která je občas po ruce?
Prostě to musím vědět. Co se může stát?

Alessandra Steel #hue

"No, dobře, to je nejspíše uspokojivá odpověď," řeknu Alessandře, zatímco mě táhne do postele.

Ještě se u toho z leže rozhlédnu po místnosti plné mečů a zbraní, obklopeni tichým šepotem dějin a vojenského umění. A že bych jich přece jenom měla stejně? Meče na stěnách a výstroj na poličkách zdůrazňovaly sílu a odvahu, ale také historii a tradici, které v řádu oba zastáváme.

Moc nevím, co v takové chvíli říct, tak se usměji a dostanu ze sebe: "Alessandro, jsi stejně úžasná jako tento arzenál," řeknu a políbím ji na čelo. "Jsem rád, že jsi mě sem přivedla. Jsem rád, že mohu sdílet čas s tebou, s člověkem, který mi rozumí a má místo v mém srdci."

Kdo ví, třeba časem naše láska bude stejně vzácná a hodnotná jako tyto zbraně. Ať už vstoupíme do boje nebo do vztahu, vím, že jsme spolu silnější než kdykoli předtím.

Never!

"Na mě? To si nemyslím. Možná nám šla dát tu nalezenou misi, kterou jsi ty chtěl a ona u snídaně slíbila. Asi sis všiml, že jsem jí naznačila, že si na nás bude muset počkat, hm?"
Teď bych ostatně věci, jako kutí piklí nerozmazávala.
"Pak ji najdem, určitě nám neuteče."

Možná je to lehce netrpělivý, ale abych zamezila dalším vtěrným otázkám, týkajícím se vlastně něčeho, co nemá ani vědět, ho raději chytnu za boky a zatímco před ním couvám ho nasměruji k posteli.
A dost, žádný další pitomý dotazy! Teď máme ostatně něco na práci a času není tolik, kolik bych chtěla.
S touto myšlenkou sebou hodím na záda na měkkou matraci a stáhnu ho za sebou.

Ale bezevšeho, ozvalo se ze sluchátka

Hmm, neměla kdysi těch zbraní trochu víc? pomyslím si, když si prohlížím Alessandřin pokoj.

"Máme tak hodinku, než bude čas si jít po práci."

Ah, už zase práce, vzpomenu si znovu na moudrého dřevorubce.

"No, jestli jsme si nic nerozmyslel, záleží na tom, jestli se mi to zdálo a nebo na tebe tady čekala Daria se štosem papírů, protože něco kujete?"

Neboj, pokoje se nepřemisťují, naše ještě nebyly nikde řečené. Ale máš prostě tu čtvercovou budovu s vnitřním dvorem, co byla v uvodce na obrázku - tak logicky uvnitř toho čtverce je chodba a po jedné straně máš pokoje co viděj do dvora a po druhé ty, co viděj ven. A jasně, že ty dva drzí hajzli bydlej blízko u sebe XDDD

Daria!
Na sekundu se zaseknu. Ale nejsem ten typ, který by snadno vytuhnul, takže mě to zrovna nerozhodí a přizpůsobím se situaci.
Podle jejího klidného výrazu je zabořená do práce a nemá páru, co se děje. No tak přece ji v tom nenechám. Začnu jednou rukou znakovat a posílat signály, kterými si navzájem předáváme informace na misi. Naše osobní týmová znaková řeč vznikla původně mezi mnou a Bastianem, protože zatímco já jdu po zemi, on je zpravidla někde po střechách a protože je to naprosto praktická věc brzy jo pochytili i Daria s Claudiem.
Přijdeme. Později.
Některé výrazy v ní nicméně chybí, takže občas člověk musí improvizovat.
Rozpoutali jsme chaos. Dole. Kryj nás. Nejsme tu. Mizíme.

Škubnu Bastiana za ruku sebou, než se objeví kdokoliv jiný a zabouchnu za sebou dveře, které následně zamknu.
"Tady nás snad hledat nebudou. A když jo, tak jsem tady od rána nikdy nebyla."
Jasně, někdy Dariu určitě taky štveme, ale ještě nikdy nás nepodrazila. I tu halapartnu mi tehdy s brbláním o tom, že "jsem jak děcko a všechno potřebuju," pomohla odtáhnout.

Můj pokoj je přeci jen trošku jiný. Jeho středobodem je velká, vyřezávaná postel s nebesy, kterou zdobí lila závěsy se stříbrným lemováním. Lůžkoviny jsou z jemného brokátu, v ladících barvách - a stejně tak složitě řasený, těžký závěs na vitrážovém okně. Závěsy si obvykle zatahuji jak na posteli, tak v okně, protože mě zpravidla budí první světlo. 

Naproti posteli je téměř přes celou zeď se táhnoucí obrovská skříň. Vedle ní se v rohu nacházejí čtyři figuríny. Tři s dlouhými šaty a jedna s mou zbrojí, která se po včerejší údržbě zase krásně leskne. Za figurínami je na kupě naházená hromada ornamentálních plechových plátů, ladících zdobením se zbrojí na figuríně. Kdo už někdy viděl koně, možná odhadne, že se z velikosti a typu plátů jedná o rozložený barding.

V místnosti je také nevelký psací stůl, poházený bordelem a papíry a toaletní stolek se zrcadlem, na kterém se válí několik lahviček, spon a tři různé kartáče na vlasy. Na malé komodě mám pak odložené všemožné drobné mementa a osobní upomínkové předměty, nastřádané za dlouhé roky.

Zbytek zdí pak zdobí nástěnné stojany, které drží v řadách pod sebou obrovskou hromadu zbraní. Celý pokoj voní směsicí těžkého, kořeněného parfému a oleje na kov.

"Máme tak hodinku, než bude čas si jít po práci." 
Zvednu svůj pohled ode dveří. 
"Takže pokud sis to nerozmyslel..."

Jo a ještě dodatek, co náš Sasuke… tak kostka hodila 13… to by mohlo skoro být

Nádvoří mělo tvar čtverce, kolem ji lemovala terasa, takže jste klidně mohli vylézt z okna na úzkou stříšku a seskočit dolů. Oblíbená kratochvíle všech asasínu.
Bastianova kouřová bomba dopadla právě na střechu hned před oknem, kde okouněl učeň. Takže nedostal přímou palbu do obličeje, ale dým ho donutil se stáhnout.

No jakoby, pojďme si pozichrovat, že nám tu nevleze ten Sasuke v kápi.

"Kdo je u tebe mlátička," zamumlám a pokusím se o dotčený výraz.

Fakt, že mě hned nepovalil do postele na záda, ale šel ještě ke dveřím, mi dal přesně tu sekundu přemýšlení navíc , kterou jsem potřebovala.
"Někdo si možná všiml, že jsme tady."
Byli jsme docela nenápadní a koukali jen tak nějak na tajňačku přes parapet - ale to neznamená, že někdo z nich nemůže mít talent pozorovat.
"Můj pokoj je naproti a není situován do dvora. Tak co kdybychom rychle přeběhli, než se celý ten chaos přesune nahoru a ztratili se u mě?"
Představa, že nám z jedné strany začne bušit na okno nějaký novic a z druhé strany na dveře někdo další, mě úplně nebere.

Pár rychlými, plavnými kroky se přesunu k němu ke dveřím a nakouknu ven. Nezapomenu se o něj naprosto náhodou otřít bokem.
" Čistý vzduch," Narozdíl od dvora, ehehehehehehe "Pojď?" Mrknu spiklenecky.

Aááh

Ahá

"Ah, moje milá mlátičko, že já už tuším, o co ti tedy celou tu dobu jde. Inu, dovol tedy, abych udělal tu chytřejší a důležitou věc, která se obecně více očekává od nás dvou z mé strany a šel zamknout dveře." Oznámím s hraným překvapením a jdu zamknout dveře.