Andor.cz - Dračí doupě online

Vittoria agli skákassini

Skákal jsem po střechách Benátek jako stín. Moje nohy se lehce dotýkaly každého šindele, ať už jsem stoupal nebo klesal. Střechy byly jako můj druhý domov, a věděl jsem, že se musím dostat do našeho úkrytu dříve než Alessandra.

Měsíční světlo osvětlilo střechy, a já jsem se pohyboval rychleji. Střecha za střechou jsem rychle překonával, a když konečně dorazil na terasu úkrytu asasínů, byl jsem veden svými instinkty.

Ale místo Darii, kterou jsem čekal, že už tu bude čekat, aby mi nadala, že jdu jistě pozdě, (což byl každý, kdo přijde po ní) jsem na terase potkal náhodného známého - zloděje, který právě lezl taky po střechách v okolí.

Zasekl jsem se a chvíli jsme na sebe koukali, než nám pořádně došlo, kdo jsme. Byl jsem špinavý a vyčerpaný od právě provedeného úkolu, a měl jsem potřebu sdílet náš den.

"Ciao," pozdravil jsem ho a pokusil se chytnout dech. "Jaký byl tvůj den Pietro?"

Zloděj se usmál. "Poměrně vzrušující Bastiano. Ale asi ne tak vzrušující jako tvůj, když přicházíš do úkrytu s takovým kvapem."

Pak jsem se obrátil k dveřím úkrytu a zamával na zloděje."Nebudu lhát, že bych nespěchal. Ale rád si zase popovídám, až bude lepší čas."

Beze slov kývl a já pokračoval do úkrytu asasínů, kde jsem se mohl konečně po celém dni umýt a odpočinout si. Pokud mistr Eizo nebude zase chtít něco řešit, ale tak či onak dostanu jistě pochvalu.

Vejdu do společenské místnosti a v rukou držím před sebou svůj dnešní velký úlovek. Rajče.

"Pohleďte co se mi podařilo získat! Místní obchodníci nám půjdou od zítra více na ruku, až jim zaplatíme tímto!"

Schůzka, která mohla bejt email?

Benátky jsou krásný město. Říkám si to, když večer z okna koukám do zálivu a zapadá slunce, říkám si to, když snídám, sedící na kašně e a hážu drobky holubům. Říkám si to, když dovezou do stánků v pondělí novou šunku, když pucuju svýho koně, svůj meč, když... když třeba schovávám mrtvolu idiota, kterej prostě musel bejt dost dotěrnej a musel se moc blbě vyptávat na to, kdo jsem, kam mám namířeno a proč u sebe nosím viditelně několik zbraní, do kupy sena.

Což dělám zrovna teď.
A to je pěkně nahovno, protože jednak už tak jdu hrozně pozdě a starej maestro se bude tvářit jak kyselá prdel a druhak, protože toho u sebe moc neměl, takže si jeden nemůže ani říct, že by se to zabití nějak vyplatilo. Bylo to prostě jen jednodušší, než se z toho nějak vykecat. S řeznickým nožem v ruce se ostatně z věcí vykecám vždycky nejlíp.

No, takže k věci. Tyhlety sekáčky dělají značný nepořádek. Spěchám. Jsem pěkně špinavá, protože ten, kdo vymyslel, že máme nosit bílou, by si zasloužil ležet v kopě sena vedle tadytoho náhodného mamlase. Po značně trapném pokusu si zakrýt krví zchlistaný kyrys malým ozdobným pláštěm se rozběhnu domů. Pokud možno bočními uličkami, protože lidi mají tendence z trochy krve dělat scény.

Než doběhnu na místo určení, všecko se to po kyrysu rozmaže, takže do místnosti vcházím tak, že se snažím to nějak odpatlat rukama a u toho sypu nadávky, za jaký by se styděl i poslední chytač krys.

"... Zoccola smandrappata cadavere merda!
Zaseknu se uprostřed nádechu k dalším pár důležitým slovům, poskytujícím mi falešnou útěchu úlevy, když si všimnu, že tu nejsem sama.
"Eh, nemáte někdo třeba kapesník?

Na Benátkách je zajímavé pár věcí. Místo chodníků je tu voda, a tam kde jde položit suchou nohu, narazíte na lehce oděné děvy, které umí velkolepě mrkat. Ale aby se z Benátek nedělalo město lehkých žen, případně lehkých mužů, abychom udělali radost i něžnějšímu (často drsnějšímu) pohlaví, nabízí město i další zajímavosti.

Tak kupříkladu najednou před vámi padne na ulici mrtvola, která ještě před chvíli šla! Nebo okolo běhají zmatené stráže, prohlížejí si davy a pak najednou vykřiknou: „Esto lo! Get him!“ což je signál, aby se stráže seběhly a vyrazili stejným směrem. Už je vůbec nezajímá, že podivně oblečená osoba v bílém, ozbrojena od hlavy k patě, stojí v hloučku chichotajících se dam, které ji snad taky nevidí?

Benátky jsou krásné místo, pokud nejste stráž. Jejich úmrtnost rapidně stoupla hlavně na střechách. Prý už mají hazardní hry, kdy hrají o místo, kde hlídkovat. Najednou je nejvíce zájemců o drhnutí špinavých kotlů v kuchyni.

Přemístěme se nyní na místo, které lahodí očím už kvůli krásným ženám sedících na parapetech oken s laškovným máváním na kolem plující gondoly. Na opačné straně budovy zase postávají pod terasami porostlými popínavými rostlinami a obsluhují hosty, kteří vyměnili projížďku za trochu toho odpočinku a vzrušení.



Nikdo ani koutkem oka nezaznamenal pohyby v horních patrech budovy. A proč taky. To, co se děje dole, je mnohem zajímavější.
Spodní dvě patra jsou vystřižena jak z omalovánky, kterou někdo vymaloval kombinací růžové a červené barvy a nalepil na ni plno kýčovitých kytiček. Jen málo dveří je otevřeno a jen z mála se neozývá nic.

Jedny dveře však do světa volají: „Jestli tudy projdete, stihne vás krutá a nemilosrdná smrt!“ doplněno o věnec květin a růžovo červené stužky. Za nimi se skrývá schodiště vedoucí do vrchních pater. A jako by vám někdo dál facku černou rukavicí. Jestli dole bylo plno světla, vůně a kýče, tak tady někdo zapomněl zapálit svíčky v kovovém lustru, okna byla většinou zavřená a spíš to tu páchlo po zatuchlém dřevě a … medvědovi?

Nad příborníkem stojícího hned u vchodu ze schodiště, visela velká tabule s nalepenými vzkazy, úkoly a obrázky, které někdo nakreslil v rychlosti, aby tím vzkázal světu, že takhle ne!
Na přiborníku stála truhlička s vyřezaným otvorem jako na mince. Mince v ní nebyly. Samotný příborník jako příborník nesloužil. Doporučení: Při otevírání si dávejte pozor na prsty! … stálo na jednom ze vzkazů na tabuli.

***
Ezio Auditore da Firenze, jednu věc, kterou nesnášel, když mu někdo komolil jméno. Po smrti Cesareho, jako by mu ze zad spadl jeden balvan a nahradil ho druhý. Byl mentorem asasínů a snažil se ze všech sil tyto řady rozšiřovat. To, že se většinou členem stal někdo, kdo od života dostal pořádný kopanec, byl detail. Jeho cílem bylo sjednotit co nejvíce stejnomyšlenkářů a dát kopanec všem, kdo se zasloužili o ten první.

Čekal, ve společenské místnosti, která asasínům sloužila pro odpočinek, sem tam tu měli i představení od dam/pánů zdola, ale hlavně sloužila jako místo, kde se mohli scházet. Další místnosti vrchních pater byly menší a ve většině případů sloužily jako ubikace. Ti lepší, měli pokoj sami pro sebe.
Jako první vstoupila Daria. Vždy chodila jako první a hlavně včas. Po chvilce se objevil Claudio rychle si upravujíc košili. Ezio se nedivil. Byl taky takový.
„Tak kde jsou ti dva?“ postěžovala si Daria, která se mezitím usadila do křesla blízko krbu. „Jako vždy chodí pozdě,“ jestli chtěla udělat dojem na mentora, moc se jí to nedařilo. Nicméně díky své chytrosti a vynalézavosti se stala cennou členkou Bratrstva.
„Tak nechoď tak brzo,“ zavtipkoval Claudio.