Andor.cz - Dračí doupě online

Prase

Chvíli koukáme z okna, když se ozve nepravidelné klepání. Úplně přeslechnu začátek, ale usoudím, že je to ono znamení. Otevřu dveře a už jen malou škvírou se dovnitř dostane studený vzduch s ledovými kapkami a vločkami. Hned za nimi začnu zavírat, aby nešlo teplo pryč, když mě upozorní na prase venku. Už už se chystám ho pochválit, když oznámí, že je to úlovek orků. Chvíli přemýšlím, co vlastně řekl, než se opět proberu.

Nebudou to prase hledat?
Zeptám se. Pak si ale dojdu pro kus provazu, abych praseti svázal nohy. Viděl jsem už mockrát, kdy se prase zvedlo a začalo běhat, přestože mělo být mrtvé. Tady vevnitř by bylo hodně nebezpečné a venku by nám zmizelo. A podřezávat ho přímo tady taky nechci, přestože tu ten strážce nadělal svinčíku dost.

Společnými silami pak odtáhneme prase do spižírny, kde se dáme do práce. Pro nás oba tam místo není, takže se tak nějak kolem sebe motáme (i s Ingmarem, Kartuší nebo Maris, pokud budou chtít), co a jak je zrovna potřeba. Sem tam nějaký odřezek případně kost hodím Kartuši, aby přestala čenichat kolem masa a měla i svou odměnu.

Bez práce nejsou koláče...

Orkové! Hrkne ve mně a mám docela nahnáno. Ještěže si všimli dřív kance nežli nás. Jinak by se radovali z dobré trefy, ale šíp by trčel ze mé hrudi. Zajímavé, že ani vlčice nevarovala. Také ji asi pach kance zabral veškerou smyslovou koncentraci.

Stahujeme se, chtěl jsem zagestikulovat na Ingmara. Bez pořádné výzbroje (rozuměj krolla) by to byl tuhý boj a jen malá šance, že bychom uspěli bez zranění. Do toho se náhle prudce zkazí počasí. Je to až příliš divné, ale aspoň nám kryje ústup.

S vypětím sil a s rukama naprosto zkřehlýma se ocitáme před srubem, kde...
U všech všudy! Kanec! Ještě z něj trčí kus zlomeného šípu.
Rozhlédnu se, ale nikde nic.
Copak nám ho orkové přinesli jako dáreček na uvítanou nových sousedů? To jistě ne.
Spíš za tím tuším tu podivnou bouři.
Pohlédnu mlčky na Ingmara, pak pokrčím rameny a nakonec zabouchám na dveře smluvené znamení.
Nerad bych dostal po hlavě kyjem.

Jakmile naši přátelé otevřou a vpustí nás dovnitř, poukážu na kančí tělo.
"Pomoz mi ho odnést do spižírny, tam ho pověsíme a zpracujeme. Jen tak úplně nechápu, kde se tu vzal. Ten šíp je orkský. A ne, neznásilnili ho." Dodám raději honem, abych předešel krollovým otázkám.

Dancing in the snow

Pustím se do práce na spíše provizorní závoře na dveře. Práce je to zdlouhavá, hlavně kvůli nedostatku vhodného materiálu a nářadí. Změny počasí si při práci nevšimnu, upozorní mě až komentář Maris. Vykouknu ven a jsem rád, že jsem s nimi nemusel být teď venku. Celý srub skřípe a kvílí, ale teplo se zde drží dobře. Na chvíli se vrátím k práci a ani se nestihnu zorientovat, kde jsem předtím skončil, tak mě Maris tahá za rukáv k oknu. Ukazuje na postavu venku a moc nechapu, co ji na ní tak děsí. Bílovec stojí a vypadá, že si sníh a vítr užívá, podobně jako někdy vesničané při letním dešti. Rozpalený vzduch, kterým padají chladivé kapky.

Chvíli se zasním a vyruší mě až šramot Maris. Ze svých věcí vytáhne s cinkaním lucernu a pokouší se ji zapálit. Mně přijde, že je zde dost světla. Snažím se nepřekážet a snažím se pochopit, o co se snaží. Něco drmolí o tom, že ta postava venku přivolala bouři. Já přemýšlím, jestli je větší blázen ona, nebo Ingmar a jeho chodící mrtvoly. Pak si vzpomenu na svou trochu bláznivou teorii o sněžných rybách a nic nekomentuji. Hory na nás začínají mít zvláštní vliv.

"Doufám, že budou co nejdřív zpátky. Venku to vypadá, že se všichni čerti žení. Nebo teprve začnou." Dívala jsem se z okna na tu spoušť. Tedy spoušť....Vlastně nevím jak to nazvat. Vítr jako trám, vločky všude... Srub o sobě dává vědět že má taky svoji duši. To když pod náporem větru sténá. Ale jsem přesvědčena, že to vydrží. Koneckonců, mě je tady s obrem dobře. Jsme v teple, nefouká nám za uši. Má dobrý nápady, to musím uznat. Jen ty myšlenky na Ctibora s Ingmarem.

Snad bych si užívala pravou zimu u ohně v krbu, kdy jeden plamínek poskakuje vedle druhého a tančí spolu.
Chtěla jsem se právě odebrat od okna když koutkem oka zahlédnu v té chumelenici zase tu bílou postavu!

"Dívej se! Podívej!" Naléhám na obra a beru jej za rukáv abych ho donutila podívat se z okna. "To je zase on! Ta bílá postava! To on určitě udělal tohle počasí!" Jsem o tom skálopevně přesvědčena a mluvím abych zahnala svůj strach.

Tak jako tak jsem jednou rukou nahmatala svůj meč. Jestli půjde dovnitř, kdo ví, co se bude dít. Ví o nás. Nejspíš nemá smysl se zabednit v patře a dělat že tady nejsme.

"Oheň! On je zima sám. Led a oheň se nemají rádi." Pustím meč a rychle ve svých věcech nahmatám lucernu s okenicemi abych ji zapálila. Je v ní olej. Pokud on půjde k nám, rozbiju o něj lucernu...

Kêöl a Maris

Dva odešli pohřbít tělo. Vy jste zůstali. Udržujete oheň a Kêöl vymýšlí způsoby, jak srub zabezpečit. Pár nápadů by bylo. Závora, vzpříčené klády možná nějaké pasti. K krbu praská oheň a venku je ticho a hezky.
Dokud se zprudka nezvedne vítr a ze dne se nestane, díky vločkám, noc. Ale obloha, kterou tu a tam zahlédnete, zůstala čistá. Jen venku to vypadá na tornádo. Vítr skučí a dřevo srubu hlasitě skřípe. Ale takhle z vyhřátého srubu to není zase tak zlé.
Aspoň do okamžiku, než si všimnete útlé postavy s bílých šatech. Hlavu má zakloněnou a ruce široce rozpažené.

Ingmar a Ctibor

Ingmar si nachystá luk i šíp a pomalu a tiše se přiblížíte ke zvířeti, které o vás nemá ani tušení. V poklidu ryje v zemi a co vlastně hledá ví teď jen on.
Lovec natáhne luk a zamíří na zvíře. Bude to jedna jistá rána.
Pak se prudce ochladí. Jak šlehnutí ledovým bičem.
Lesním tichem se ozve svit šípu. Ale ne vašeho. Do těla kance se zaryje orčí šíp a vzápětí se velký kus od vás ozve vítězný hrubý skřek. A několik dalších hlasů střelce chválí.
Korunami stromů se prožene poryv větru a shodí z nich většinu sněhu. Silný vítr se protáčí v mnoha vírech a nevědět, kterým směrem je srub, neměli by jste šanci ho najít. Během několika vteřin zmizí i vaše stopy a rychle poletující sníh vás oslepuje.

Když se, promrzlí a unavení dostanete ke srubu, čeká vás tam překvapení. Vedle dveří leží mrtvý kanec.

ty jdi sem a ty jdi tam

Kêol mě stále překvapuje. Je tak... praktický!
Teď nemluvím o návrhu useknout mrtvému hlavu, i když i to se počítá.
Když muži odepjal pásek, zatrnulo mi. Přeci jen, ty jeho věcné řeči o zabíjení a pak znásilňování a podobně.
Dost jsem si oddechl, když rozbalil malý útržek papíru a po chvíli, co do něj jen tak civěl, mi ho podal.

Přelétl jsem slova očima. Zajímavé! Ale teď to počká. Podám papírek Maris. Může si s tím teď lámat hlavu. Stejně není moc co jiného uvnitř chajdy dělat. Pochopitelně může připravit snídani a uvařit čaj.
Na nás s Ingmarem čeká pochmurná služba.

Když jsme uplácali poslední kupku navršeného sněhu, vlčice zbystřila. Už jsme byli připraveni k odchodu. Teď to vypadá, že se zdržíme.
Kanec! No vida. Kdo si počká, ten se dočká.
Podívám se na Ingmara a sleduji, jak potichu snímá z ramene luk.
Já si pomalu vytahuji tesák, abych případně zraněné zvíře mohl rychle dorazit.

Pohřeb

Kroll prohledá muže. Velmi důkladně a přinese to ovoce. V kapse na vnitřní straně opasku je složený kus papíru. A na něm několik slov.
Srub, východ, balvan, 300 kroků dál, přes vodu, kámen pod borovicí, vchod do jeskyně.

Strážce karavany se vám podaří pohřbít jen do sněhu. Půda sice ještě není promrzlá natolik, že by to nešlo, ale velké množství kamení a kořenů vám hlubší kopání znemožní. Ale i tak je důstojně pohřben. Aspoň do jara.

Vlk je v naprostém klidu. Chvíli si hraje ve sněhu, chvíli se jen tak prohání a jen tu a tam se zastaví, aby se rozhlédl a zkontroloval situaci. A právě při poslední kontrole se zarazí, zavětří a ostražitě se zadívá jedním směrem.
To, co ucítil on vy dřív slyšíte než vidíte. Kanec. Spíše mladý. Necelých padesát sáhů od vás. A podle všeho o vás neví.

Vyšlo to vlastně úplně skvěle. Muž je uložen k odpočinku a objeví se kanec.

Zmaten

Chvíli poslouchám, co ti dva mudrují. V kterékoliv hospodě člověk slyšel kdejaké pohádky, historky a příběhy. Ale toto bylo i na mě příliš. Položím strážce na zem a kopnu do něj. Pokud se nijak neprojeví, prohlásím ...

Ten je umřítej a jen tak nevzbudit. Ale jestli jistotu, tak sekneme hlavu. Ten s orkáčskýma šípama ji taky nemít ... Nebo ho zhořet. Tutovka, ale potřebovat hodně moc dřeva.
Přemýšlím nahlas. Pak opět promluví Ingmar a pošle mě hlídat chatrč. Chvíli koukám střídavě na Ingmara, Ctibora a mrtvýho. Nabídnu jim sekeru, pokud by ji chtěli použít a pak se vrátím do srubu. Prohlédnu okna a hlavně dveře a pokusím se vymyslet způsob, jak je více zpevnit z toho, co máme k dispozici.

Vstavač

Ztuhnu vprostřed pohybu.
Co když vstane?
"Co tím myslíš? Vždyť ten chlapík před chvílí vypustil duši!"

Zastydím se. Ingmar je evidentně mnohem zkušenější nežli by se dalo vůbec odhadovat. Jistě, o nemrtvých člověk slýchává. Ti, co mají smůlu, je i potkají. A když mají nakonec aspoň trochu toho štěstí, tak to přežijí, aby o tom pak mohli vyprávět.

"Souhlasím. To zranění není obyčejné. A ta postava venku také nebyla tak úplně normální. Jestli karavana a následně orkové narušil jejich posvátný prostor, můžou tam ležet třeba poklady, neměli bychom tam chodit."

Ale toho muže chci rozhodně přikrýt. Když už ne zemí, tak sněhem. Jestli bude svázaný, mu bude nejspíš naprosto lhostejné.

Jdeme ven.

Konec trápení?

Stalo se přesně to co sem čekal, když vydechne naposledy a Kartůš se sklidní, je mi jasné že kdyby přežil, došli by si pro něj, i přes nás...

Smysl? Každý čin vyvolá odezvu. Zastavili se kde neměli, pokud porušili pohřebiště těch tvorů, propadli prostě hrdlem za svůj zločin. Viděl jsi tu ránu? To nezpůsobí obyčejná čepel..

Ještě jednou se na muže podívám a začnu přemýšlet, je mi jasné že za chvíli mě tady nebude mít nikdo o nic raději než doteť.

Musíme ho prohledat, vzít co by mohlo pomoci, a když už ho chceš pohřbít..co když díky té ráně vstane...měli by jsme ho nejméně svázat a modlit se..navíc víc než do sněhu ho stejně nedostaneme.

Možná uvažuji až moc pragmaticky, ale jemu už jeho věci k ničemu nejsou. Stejně tak mám i obavy že by opravdu mohl povstat. A to by mohl být problém, a valký.

Ne velikáne, na místo kde byli zmasakrování, tam se nevydáme. Už jen vstoupit tam by nás mohlo odsoudit ke stejnému osudu. Musíme ho svázat, zahrabat do sněhu a na jaře pohříbít, víc nyní nezmůžeme. a rozhodně bych se vyhýbal tomu hledat kde karavana skončila svou pout.

Pak teprve vezmu luk a lopatu.

Kéole drž stráž, kdyby vlčice začala vrčet zataras dveře...