Andor.cz - Dračí doupě online

Zmaten

Chvíli poslouchám, co ti dva mudrují. V kterékoliv hospodě člověk slyšel kdejaké pohádky, historky a příběhy. Ale toto bylo i na mě příliš. Položím strážce na zem a kopnu do něj. Pokud se nijak neprojeví, prohlásím ...

Ten je umřítej a jen tak nevzbudit. Ale jestli jistotu, tak sekneme hlavu. Ten s orkáčskýma šípama ji taky nemít ... Nebo ho zhořet. Tutovka, ale potřebovat hodně moc dřeva.
Přemýšlím nahlas. Pak opět promluví Ingmar a pošle mě hlídat chatrč. Chvíli koukám střídavě na Ingmara, Ctibora a mrtvýho. Nabídnu jim sekeru, pokud by ji chtěli použít a pak se vrátím do srubu. Prohlédnu okna a hlavně dveře a pokusím se vymyslet způsob, jak je více zpevnit z toho, co máme k dispozici.

Vstavač

Ztuhnu vprostřed pohybu.
Co když vstane?
"Co tím myslíš? Vždyť ten chlapík před chvílí vypustil duši!"

Zastydím se. Ingmar je evidentně mnohem zkušenější nežli by se dalo vůbec odhadovat. Jistě, o nemrtvých člověk slýchává. Ti, co mají smůlu, je i potkají. A když mají nakonec aspoň trochu toho štěstí, tak to přežijí, aby o tom pak mohli vyprávět.

"Souhlasím. To zranění není obyčejné. A ta postava venku také nebyla tak úplně normální. Jestli karavana a následně orkové narušil jejich posvátný prostor, můžou tam ležet třeba poklady, neměli bychom tam chodit."

Ale toho muže chci rozhodně přikrýt. Když už ne zemí, tak sněhem. Jestli bude svázaný, mu bude nejspíš naprosto lhostejné.

Jdeme ven.

Konec trápení?

Stalo se přesně to co sem čekal, když vydechne naposledy a Kartůš se sklidní, je mi jasné že kdyby přežil, došli by si pro něj, i přes nás...

Smysl? Každý čin vyvolá odezvu. Zastavili se kde neměli, pokud porušili pohřebiště těch tvorů, propadli prostě hrdlem za svůj zločin. Viděl jsi tu ránu? To nezpůsobí obyčejná čepel..

Ještě jednou se na muže podívám a začnu přemýšlet, je mi jasné že za chvíli mě tady nebude mít nikdo o nic raději než doteť.

Musíme ho prohledat, vzít co by mohlo pomoci, a když už ho chceš pohřbít..co když díky té ráně vstane...měli by jsme ho nejméně svázat a modlit se..navíc víc než do sněhu ho stejně nedostaneme.

Možná uvažuji až moc pragmaticky, ale jemu už jeho věci k ničemu nejsou. Stejně tak mám i obavy že by opravdu mohl povstat. A to by mohl být problém, a valký.

Ne velikáne, na místo kde byli zmasakrování, tam se nevydáme. Už jen vstoupit tam by nás mohlo odsoudit ke stejnému osudu. Musíme ho svázat, zahrabat do sněhu a na jaře pohříbít, víc nyní nezmůžeme. a rozhodně bych se vyhýbal tomu hledat kde karavana skončila svou pout.

Pak teprve vezmu luk a lopatu.

Kéole drž stráž, kdyby vlčice začala vrčet zataras dveře...

Bylo nás pět (a už zase není)

Asi jsem musel usnout tvrději. Přibližně o půlnoci mě vzbudí heknutí toho strážce a vytí vlka a pak už je ticho. Přihlásím se tedy o hlídku a pár hodin hlídám a udržuji oheň.

Nesahat na kameny ... mohyla ...
Nejsem z toho moc moudrý a své přemýšlení spíše přesunu na náš současný stav. Teď je nám docela dobře, ale bude třeba zajistit mnohem více jídla, dřeva, pro případ že by přišly nějaké bouře a nedostali se ven. Také opevnit srub by bylo vhodné. Po vystřídání hlídky si ještě na chvíli zdřímnu. Se svítáním začíná ruch. Detektiv kývne směrem k Bezbotníkovi a Ingmara pošle pro lopatu a luk. Z toho pochopím, že má v plánu toho chudáka tradičně pohřbít. Vzpomenu si na nalezené šípy a kosti s chybějící lebkou. Ještě jednou ho prohledám, jestli nemá něco zbytečného na sobě nebo u sebe (opasek, něco v kapse nebo botě ...). Pak zastrčím sekeru do opasku a bezbotníka vezmu sám do náruče. Pohodlnější by bylo si ho přehodit přes rameno, ale nechci se příliš umazat. Venku nejspíš nenajdeme vhodné větve na vytvoření sání, dotažené dřevo jsme zpracovali na spálení, takže nezbývá než tělo odnést v náruči.

Jestli orkáči přepadli, ale pak přepadli orkáče, tak tam asi zůstat spousta věci.
Pronesu myšlenku, která mě napadla při hlídce.
Karavana nebýt daleko, když on dojít za jeden den a zraněnej.

Kameny brát nebudeme, tak by to mělo být bezpečné.
Utěšuji sám sebe a opatrně se rozhlížím, jestli neuvidím nějaké nebezpečí.

Ráno chudší večera

Tohle bylo hodně zvláštní. Myslím tím chování vlčice. Že muž bluznil, tomu se není co divit. Horečka ho sžírala a nakonec i dohnala. Bylo to v jeho případě spíš vysvobození. Ačkoli bylo poznat, že mu Ingmar koupil svým léčením trochu času.

To mne zaujalo velmi. Snažil jsem se koukat mu na ruce, vnímal jsem energii, kterou transformoval ze sebe samého a vytvořil z ní léčivé pole. Dobrá práce. Leč, nestačilo to. Nic naplat.

"Dávalo vám to někomu nějaký smysl?" Zeptám se na konto strážcových posledních slov. Přeci jen, třeba někoho něco napadne. Nějaká souvislost.

"Mohyla... Že by se karavana utábořila na místě, které pro ty bílé něco důležitého představuje? A tohle byla msta, odplata, trest za prohřešek. On je poslední, kdo tam byl. Třeba nám dají pokoj. Nemáme s tím nic společného. Ledaže... ledaže by i tohle místo pro ně bylo svaté, ale to si nemyslím. Nenechali by tu ten srub stát."

Pak zatlačím muži. Ráno se podívám ven, a pokud nezuří vánice, chytnu mrtvému ruce, podívám se tázavě na Kêöla a kývnu směrem k nohám.
"Ingmare, vzal bys lopatu? ... a luk. Pro jistotu."

Postaráte se o muže, jak můžete. Uložíte ho do postele, dáte mu trochu vývaru a Ingmar mu zatáhne a vyléčí většinu zranění. Ale na omrzliny a zvláštní zmrzlou ránu jeho moc nestačí.

Bílá postava tam stále stojí a když ji Ingmar pozdraví, odpoví mírným kývnutím. A rozplyne se mu před očima. Jako když vítr foukne do hromádky prašanu.

Vlk je nervózní. Na nově příchozího temně vrčí, ale postavy venku se bojí.
Držíte hlídky. Možná i kvůli bílé postavě, ale hlavně kvůli zraněnému. Ten s sebou chvíli po půlnoci prudce trhne a hlasitě zasténá. Vlk táhle zavyje a nepřestává. Ocas má stažený a chlupy naježené.

„Říkal...špatný místo..na noc. Říkal...nesahat na kameny. Stará mohyla...říkal…“
Sýpe muž chraptivě a přerušovaně.
„Jdou si pro mě..“
Prudký nádech a dlouhý výdech. Je konec. Poslední strážce karavany právě dodýchal.

A vlk se v tu ránu uklidnil.

Mrazivá hrozba

Když do světnice padne ranný strážce, sklopím luk, rychle založím šíp a když zavěšuji luk na rameno pohlédnu ze dveří na onu postavu v dály.

Tak a teď to bude zajímavé...

Muž začne blábolit o přepadu, a následném přepadu onoho přepadu, že jsou všichni mrtví, což mi jen utvrdí to že ona mladá dívka nemá naději projít.

Obávám se že ti chladní nebudou rozlišovat kdo je ork nebo člověk, je li toto jejich země, jsme tady proti jejich vůli...
Povzdechnu si a naberu zbytek vývaru do naběračky a raněnému dám lehce napít, ne moc, přeci jen je promrzlí a mohl by se rozkašlat, pak si stoupnu k němu a vztáhnu nad jeho rány své ruce, vím že moje léčítelské schopnosti nejsou zatím ta dobré, ale je to lepší než nedělat nic.
Začnu se soustředit a ti pozornější si mohou všimnout že po chvíli prostor mezi mými dlaněmi a ránami začne jako by vlnit, snažím se udělat co jde, některé menší ranky se zatahují, ale bude to stačit?

Po chvíli couvnu a na slova Maris jen přikývnu, dostat ho do postele nebude tak těžké.
Chvíli si musím odpočnout. Vydám se ke dveřím a pokud ještě zahlédnu onu bílou postavu, pozdravím ji pozdravem poutníků na znamení mírů.
Položím ruku na srdce, skloním lehce hlavu a pak dlaň otevřenou na znamení toho že nedržíme zbraň napřáhnu k ní.

Nemám tušení kdo to je, ale ta rána jejich zbraní není hezká, tu vyléčit nedokáži. Ale svět je hodně starý, a než se lidé rozšířili od moře k horám, obývali tyto kraje ti kteří tu byli po věky. Ustoupili až rozpínavosti lidí, a teď možná chtějí zpět to co jim po staletí patřilo.

Slyšela jsem všechno. Všechno co se venku stalo. Věděla jsem že ten muž který býval strážce karavany pro nás není hrozbou a já se rozhodla po chvíli slézt dolů. To když se odmlčel a taky když se náš obr vydal zpět potom co si vzal své věci.

Kývnu bradou k neznámému těžce raněnému muži a dívám se přitom na Ctibora který s ním mluvil.

"Neměli bychom ho položit do postele a postarat se o něj? Třeba. " Nedořeknu svoji myšlenku abych na raněného pohlédla. "Třeba ještě není pozdě." Zhluboka se nadechnu. "To co říkal o těch bílých. Kdo to je?" Neřekla jsem to, ale z těch slov mě mrazilo.

Odstoupím od muže na zemi, když upadne do spánku spravedlivých. Nejspíš už se neprobudí.

Rozhlédnu se starostlivě po ostatních.
Krom Maris, která zůstala zalezlá, což je jenom dobře.

Kroll se uvelebil u krbu. Vypadá, že by si taky zdřímnul, ale má na sobě zbroj a po ruce kyj. Je tedy připraven. Pokud se na něco z toho, o čem ten chudák vyprávěl, dá vůbec připravit.

Co na to vlčice a její pán?

Sněžní rybáři

Vykouknu na půdu a chvilku se dívám na Bílou dámu. Pak mi dojde, že dole nebyla a odešla nahoru, nejspíš bránit moje věci.

No ... detek ... teda Ctibov
začnu nejistě.
Otevřel dveře a chlap padl dovnitř ... a nemá jednu botu.
Dodám, jakoby to bylo to nejhorší, co neznámého strážce karavany teď trápí. Bílá dáma se vydá dolů, takže se nějak vyhneme a s kyjem a plátem ji následuji dolů. Docela zřetelně slyším, co Bezbotník říká.

Vzdali se ... to by měli ostatním vrátit peníze, když karavanu neochránili.
Přemýšlím a jsem rád, že jsem ušetřil hodně moc peněz za takovou zbytečnost. Když zmíní tenké čepele, přemýšlím, jak to zapadá do mé teorie o rybářích.
No jasně! Udice! V tom zmatku nepoznal rozdíl asi. Si říkají strážci karavany.
Co už ale nechápu, proč loví ryby ve sněhu. Neznám žádné sněžné ryby. A už vůbec ne rybáře, co by dokázali porazit orkáče. Většinou jen sedí u vody, čumí a čekají, až se ryby chytnou samy. A nadávají, že jim kazí jejich lovení, protože prej dupu. Tady musí být strašlivé horské ryby. Až půjdu ven, budu si muset dávat víc pozoru.

Ty rád, že ti ... bělouši ... ochránili před orkáči. Mohls dopadnout víc hůř.
Mrknu na Detektiva významně. Plát si nasadím na záda a pak si sednu opět k ohništi, opřu se o kyj a zavřu oči.