Andor.cz - Dračí doupě online

Slova zmrzlého muže

Není na něj hezký pohled a když ho prohlížíte je jasné, že se rána nedožije. A pokud ano, bude toho litovat.
Ruce má úplně černé a nohy na tom jsou stejně. Ran má několik a nevykrvácel jen proto, že na něm krev zamrzla. Ale ne všechny dokážete identifikovat. Něco má od meče. Schytal jeden šíp. Ale pak je tam rána, která vypadá jako zhojená jizva, ale přesto z ní teče krev. A její okolí je téměř zmrzlé.

„Bylo jich moc. Orků.“
Vyrazí ze sebe skrz zaťaté zuby.
„Obklíčili nás. Stříleli šípy. Pak nás napadli válečníci.“
Bolestivě zasténá, když se Ctibor dostane v ohmatávání končetin blíž k omrzlinám.

„Hodně nás zajali. Vzdát se a přežít. Říkal jeden z nich. Vzdal jsem se.“
Jazykem si olízne rty. I když mu je Ctibor pře okamžikem namočil, má je opět suché. Z očí mu svítí horečka.
„Pak přišli oni. Jakoby se zvedli ze sněhu. Bílé šaty, vlasy i kůže. Úzké čepele.“
Vyráží ze sebe.
„Ani orkové jim nedokázali čelit. Nekřičeli. Nikdo. Vše v tichu. Ledová kůže. Chlad okolo nich. Strašný chlad.“
Přivře oči. Spánek ho začíná přemáhat.

Balada o kyji

Viděla jsem všechno. Jak se otevřeli dveře a dovnitř se dostal on. Strážce karavany který vypadal jak vypadal. Napadli nás. Všechny pobili. Pak pobili je. Jeho slova mi zněla v uších a ač jsem jim rozumněla, byla v nich nejedna otázka a nejedna odpověď. Znělo to... divně.

Najednou jsem byla ráda že jsme se od karavany, i když nechtěně, odpojili. Měli jsme vlastně štěstí. Jeho slova zněla tak, jako kdyby někdo pobil lidi z karavany a pak někdo pobil útočníky? Nedávalo to smysl. Slyšela jsem i otázky které padly.
Pomalu jsem se odsunula od průlezu abych se posunula více do stínu podkroví, když v tom jsem se rukou dotkla něčeho velkého za zády. Lekla jsem se! Rychle se otočím abych si uvědomila že to je kyj. Zbraň našeho obra.

Pohled se mi stočí zpět k průlezu abych se lekla podruhé! Najednou tam byla jeho hlava.
"Co se přesně stalo?" Zeptám se kdybych náhodou něco přeslechla. "Jak na tom je?" Špitnu znovu. "Půjdu dolů." Pronesu nakonec, ale přesto čekám na reakci obra.

Host do domu, kyj do ruky

Detektiv otevře dveře. Dovnitř. Takže obráceně, než jsem si pamatoval.(*) To mě na chvíli zdrží ve výpadu. Stejně ale musím vyčkat, až Ten s vlkem vystřelí šíp. Mohu věnovat část pozornosti postavě, která se sesula do dveří. Pohledem několikrát mrknu na postavu a na dveře, zda se jimi nevrhne někdo další, ale když je ticho a slyším jen krev, tepající v mých uších, překročím postavu a vykouknu ven ze dveří. Krom nějaké postavy v dálce nevidím nikoho. Zamávám na postavu a pár vteřin čekám, jestli přijde, ale pokud odmítne pozvání, zavřu dveře, abych nepouštěl drahé teplo ven. Mezitím se detektiv věnuje našemu hostu. Když mluví o přepadení, nedá mi to než se zeptat.

Kdo přepadl? Orkáčové? Nebo ...
přiblížím se k nebožákovi blíž a šeptám, aby to Kartuše "neslyšela" a nerozrušilo ji to.
Rybáři?
Pak už ale nechám Detektiva, který nejspíš zkoumá známky po znásilnění. Vylezu nahoru, abych snesl dolů svůj kyj a brnění.

/* dveře jsou správně, jen si to kroll špatně pamatoval

Rampouch

Zubožený muž, který teď leží na prahu srubu nikterak nebezpečný není. Ale ten, kdo mu to udělal už ano.

Vtáhnu ho rychle dovnitř. Na krolla syknu, aby zavřel. Jen matně zahlédnu v dálce bílou postavu. Že by ta ho pronásledovala?

Nechám obranu či útok na zvážení ostatních. Já se pokusím muži ošetřit jeho zranění a zjistit, jak dalece jsou jeho omrzliny vážné. Nejspíš ztratil dost krve a spolu s počasím to omrzliny jen zhoršilo. Obávám se, že ho nedokážu zachránit. A pokud přežije, zbydou mu místo prstů pahýly.

Nejdřív ale sečné rány. Pokud půjde sundat zbroj, budu se snažit zastavit krvácející rány všemi dostupnými prostředky. Nebo aspoň na rány přiložit tlakový obvaz.

Nedám ho až k ohni. Jen ať si pomalu přivyká na teplo uvnitř.
Pokud se hřála nějaká voda na čaj, trochu namočím kus látky a otřu mu rty a čelo. Začnu opatrně prohmatávat končetiny a zjišťovat jejich citlivost.

Hlavně se ale snaží z něj dostat nějaké bližší informace o útočnících.
"Kolik jich bylo? Jak vypadali a jakým způsobem útočili?"
Zajímá mě, jestli byli organizování nebo spíš divocí a zákeřní.

Strážce karavany

Nachystáte se a otevřete dveře. Ať už je venku kdokoli, jste na něj dobře připraveni. Ctibor prudce otevře dveře a do srubu vpadne chlap. Určitě byl o dveře opřený.
Velmi zubožený chlap. Mokré šaty na něm zmrzly. Má jen jednu botu. Druhou nohu má omotanou kusem pláště. Po meči zůstala jen pochva u pasu, ale na druhém boku má nůž. Kožená zbroj je na několika místech proseknutá a zbarvená krví.
Muž je promodralý zimou a ruce nesou známky těžkých omrzlin. Přes obličej se mu táhne čtveřice dlouhých šrámů, i když ne nijak hlubokých. Ale jaký tvor mu to mohl udělat je hádanka i pro zkušené lovce. Šrámy a zkrvavený obličej dost pozměnil jeho vizáž, ale i tak ho poznáte. Je to jeden ze strážců karavany.
„Napadli nás. Všechny pobili. A pak pobili je.“
Zamumlá muž roztřeseným hlasem.

A v dálce za ním, téměř na hranici dohledu, kvůli stromům ne počasí, stojí postava v sněhově bílých šatech. Podle všeho dívka. Ale kdo ví...

Nezvaná návštěva

Po náročným dnu, v teple které vydával oheň a něco skončilo v žaludku, prachsprostě jsem se natáhla na postel abych si udělala pohodlí a tak nějak si hověla. Aspoň maličkou chvíli.

Ingmar se se mnou pustil do řeči a já mu věnovala úsměv. Je to potřeba, udržovat si dobrou náladu jak to jen jde. Ač jsme tu teprve chvíli a je nás hned o jednoho míň. "Můžu to zkusit pokud nebudu na obtíž." Nadechla jsem se abych pokračovala dál, když v tom by se ve mě krve nedořezal jak se leknu. To ten hlas za dveřma!

Rychle jsem sáhla po svém meči, tak jako všichni tady byli připraveni. Jen Ctibor mě posílá pryč. Co? Proč?! Poví můj pohled. Chápu ho, snaží se mě jen chránit. Pak tu máme obra a Ingmara a já vlastně takový pokyn vezmu za vděk. V téhle malé místnosti bychom si mohli ublížit navzájem a já rychle spěchám po žebříku nahoru do obrova pokojíčku abych nakukovala co se bude dít.

Kde nic tu nic...

Bylo to trochu zklamání když jsem se dostal do koruny vzrostlé borovice a odhalil se mi výhled na bílou pustinu bez jediného sloupce dýmu. A třeba za to může mlha kdo ví. Chvíli se dívám a určuji přesně záchytné body, přeci jen kdyby přišla obleva abych věděl kudy se vydat co nejkratší cestou do civilizace, nebo spíš je navést na tu cestu.

Pak už ale slezu dolů a vydám se zpět do chaty.
Čí je ta kost že ti tak nevoní?
Využiji svou moc k tomu abych se Kartůš zeptal co ji tak vadí a tu kost chytím a vyhodím co nejdále od chaty se mi povede.

Zapadnu k ohni a cítím že Maris se musela dost činit, už tu neprofukuje jako první noc...

Velmi dobrá práce, a pokud chceš další, když už se tak hlásíš, můžeme jít lovit...

řeknu ji s úsměvem když si zase zavěsím plášť na komín od krbu a chystám se prostě na chvíli jen užívat si teplo. Vím že lov bude náročný, když tu najednou se ozve tupá rána a po ní volíní o pomoc. Bez rozmyslu sejmu luk a během mrknutí oka je tětiva napnuta a založím šíp, mířím s ním přesně na dveře a sleduje krola který se změní v bojovníka během mrknutí oka...

Ne vše co je venku se loví...
řeknu polohlasem a připraven na nebezpečí mu dám pokynutím hlavy najevo že má otevřít...

Bude li tam víc postav, nečekejte na nic a zaútočte...
Dodám k ostatním, připraven na to vystřelit a pak tasit...

Bum

Teď už chápu, proč se vlčice neustále chová jako kdyby jí šel někdo po krku.
Kêöl se naježí taky a čapne jednu z právě dobroušených seker. Tu menší. Za jiných okolností by to vypadalo až směšně, jako kdyby se rozhodl jíst s dětskou vidličkou, ale v ten moment to nikdo nemá čas řešit, natož komentovat. Je našponovaný jak struna a čeká na povel: Trhej. Nebo tak něco.

Já vyskočím a přitisknu se vedle dveří, zády ke stěně a vytáhnu tesák. Ukazovákem před ústy nejdřív udělám jasné gesto, aby nikdo ani nehlesl. Pak se významně zadívám na Ingmarův luk, na samotného Ingmara a pak na vzdálenější kout, ze kterého bude dobrá pozice pro střelce vidícího nejen na dveře, ale také na to, co je za nimi.

Nakonec rychlým posunkem vykážu Maris do některé ze zadních místností. Znovu ukazováček před rty. Jako by to nebylo dost jasné. To vše zabralo ani ne půlminutu, ale s vybuzeným krollem v místnosti a zoufalými výkřiky za dveřmi je to pocitově nekonečné.


Jakmile je Maris z dohledu a Ingmar reaguje dle svého uvážení, odstraním opatrně západku a pak dveře prudce otevřu.

Narušitel

Rozmlsanej hafan.
Utrousí pobaveně Keol, když vidí Kartůš pohrdat kostí a odnese ji tedy dovnitř srubu. Pokud bude Kartůš stále z kosti nervózní, odnese ji do svého podkroví. Další výpravu pro dřevo jsme již nepodnikali a hladové ohniště hltá polénko za polénkem. Odpoledne strávil na půdě, kde se po vzoru Bílé madam snaží zapravit několik škvír a obecně zabydlet pokoj, který má k dispozici jen pro sebe nyní. Navíc se zdá, že v noci bude opět sněžit. Sedíme u krbu, Keol si bere brousek a desítky minut pracuje na ostření seker. Když skončí, vše po sobě uklidí a poté se opět usadí k ostatním. Během několika minut začne usínat a probudí ho zvuk z venku.
Něco venku. Jít lovit?
Ozve se Keol s nadějí v hlase, že do jídelníčku konečně přidáme i čerstvé maso. O chvílku později se ozve hlasitý úder do dveří a prosba o vpuštění dovnitř. Keol okamžitě vyskočí na nohy a chytne do ruky první věc, kterou lze použít jako zbraň bez ohledu na to, zda ji někdo zrovna používá nebo to plní nějaký jiný účel zrovna. Keol špicuje uši a snaží se ze zvuku odhadnout, zda a jak velké nebezpečí hrozí. Adrenalin nalitý do žil mu nedovolí stát v klidu, ale ke dveřím se zatím nepřibližuje, aby je otevřel. Jako bojové plemeno psa čeká, až mu některý páníček dá pokyn zničit cokoliv, co se k nim dovolilo přiblížit. Nozdry má rozšířené v reakci těla na riziko boje o holý život a zvýšený požadavek vzduchu.

Návštěva

Dřevorubci se pustí do řezání a sekání a jde jim to od ruky. Ctibor si najde vhodný strom na průzkum, ale široko daleko nezahlédne žádný kouř. Na první pohled se toto místo zdá naprosto opuštěné.
Maris se podaří najít hlínu a vytvořit bláto. Nejdříve zamaže všechny díry, co jsou vidět a následně ty, které odhalí plamínek svíčky. A za chvíli je ve srubu zase o něco lépe.

Je co jíst, máte teplo a střechu nad hlavou. Vlastně, na tu bídu, je to skvělé.

Jen vlk odmítá okusovat darovanou kost. Drží se od ní co nejdál. Je naježený, má stažený ocas a temné vrčení se střídá s vyděšeným kňučením.

Uklidíte dřevo, vyvětráte a necháte srub vyčichnout od hlíny. Uděláte si jídlo a už se začíná zvolna šeřit. Mohou za to těžké mraky, které slibují další příděl sněhu. Pomalu se sunou po obloze a spolu s tmou přichází i zvláštní tíseň. Vlk je stále nesvůj.

V krbu praská oheň a plameny vytváří mnoho pohyblivých stínů. Náhle se ozve prudká rána do dveří. Příliš velká, než aby to byla rána pěstí. Spíš jakoby na dveře někdo nebo něco spadlo. A pak zabušení a mumlavý křik.
„Otevřte! Prosím! Nechci umřít!“