Andor.cz - Dračí doupě online

S chutí do toho

To ráno bylo poměrně těžké. Ta dívka někam zmizela, snad hledat cestu a zkusit štěstí. Možná se ji to podaří, ale podle slov hraničáře spíše nikoliv. Na tváři se mi jen na chvíli objeví zamračený výraz. To jen do té doby, než obr zjistil že si sebou nevzala jeho kyj a on tak měl o starost míň. Nechtěla jsem si to připustit, ale upřímně jsem se pobavila. I když jen na malou chvíli. Hned na to se však pustím do práce.

Přikládat do ohně aby bylo teplo. A pak, i když budu jen v těsné blízkosti srubu, budu opatrná. Zvlášť potom co se chlapi baví o tom objevu. Můj cíl je jasný. Dostat dovnitř nějakou hlínu, udělat z ní blátíčko a zamazat všechny díry co ve srubu najdu.

"Kdybyste někdo s něčím potřebovali pomoct, dejte vědět." Pak se ještě podívám za Ingmarem a doprovodím jej slovy. "Buď opatrnej."

Stříbrný provázek

Detektiv, jak jsem si přejmenoval toho chlápka, po chvilce hrabání vytáhne lesklý provázek a pochválí za to mě.

Když myslíš. Já ryby nerad.
Pokrčím rameny a něco, co vypadá jako rybářský vlasec od udice mu bez protestů nechám. Na druhou stranu je otázka, jestli bude na výběr. Poté se konečně vydáme zpět a jednu z kostí si strčím pod košili.

Vrátíme se k dřevu a společně jej odtáhneme ke srubu. Tam se pejskařovi pochlubí mými nálezy a já mezitím ukáži svůj poklad pejskovi.
Na. Vem si. Kostička.
A hodím ji poblíž psovi. Pak se pustíme do řezání a štípání. Ze začátku to jde těžko, ale nakonec se to podaří a brzy je u chatrče hezká hromádka dřeva. Pak si zalezeme dovnitř a začneme sušit své oblečení a ohřívat prochladlé prsty na rukou a nohou. Když nikde nevidím Poslední dámu, leknu se a začnu kontrolovat zásoby jídla. Pak vyběhnu i na půdu zkontrolovat věci. Z části uklidněn se vrátím dolů.
Uf. Můj kyj nezmizel.
Pak se poohlédnu po něčem, co by se dalo sníst. Ještě je spousta práce

A jedna postel přebývá...

Nejblíže jsou orkové, to se vsadím, jak říkám nejsem zde v tom kraji poprvé...a osady nevznikají jen tak v tak nebezpečných podmínkách, ale pro to se musíme rozhlédnout po okolí...

Odpovím Maris na její dotaz a začnu se chystat na to že vyrazím ven, Kartůš stejně stojí zase ve sněhu a rozhlíží se jako by se již nudila...
Začnu zápasit s myšlenkou jít hledat onu mladou dívku co k ránu zmizela, ale pak jen pokrčím rameny, byla to její volba, a pokud se jí podaří přežít, bude to pro ni jistě dost dobrodružné a poučné...
Každý svého štěstí strůjce...
řeknu si polohlasem když vidím prázdnou postel a už se chystám vyrazit, to se ale Maris zase ptá na cestu pryč...na osadu...

V táboře toho moc nebude, ale za pokus to stojí, ale cestu hledat? V tomhle počasí? za noc napadlo víc jak 60 coulů sněhu, není šance projít dál...jsme v malém udolí, cesta dál vede přes průsmyky, a ty jsou nyní již zavřené..pěšky nebo na koni, je jedno...jít tam je čiré šílenství, ať tu Dívku provází štěstí a její bohové, ale spíš najdeme její tělo než že by jsme ji někdy potkali v krčmě za horami..

Než se však vydám dál vrátí se Ctibor a ukazuje mi tětivu ze stříbra...

Elfí lučištník? Kdo ví co nás tady ještě čeká.
Orkové?
trochu nelibě se podívám ven...

Držte se při sobě, a mějte oči nastražené...

O to větší je nyní důvod najít nejvyšší strom kousek od chaty a pokusit se na něj vylést pro pořádný rozhled po okolí...hledat kouř z osad, určit možné hrozby...

Co se třpytí ve sněhu

Už když se k tomu místu blížím, je mi jasné, že to nebude úplně příjemný pohled. Dívám se na tu spoušť. Buď si s tím ubožákem orkové pohráli nebo ho pak roztrhala zvěř. Nebo obojí.

„Nejspíš to byl muž. Těžko říct jaká rasa, asi člověk. Bez hlavy se to těžko určuje. Tu si vzali orkové jako trofej, řekl bych. Ale podívejme se… Tohle je zajímavé.“

Stříbrná tětiva. No tohle!

„Pěkný nález, kamaráde. Doufejme, že nám přinese štěstí a brzy něco ulovíme.“

Jdeme zpátky v krollích stopách. Pomůžu KêöIovi efektivněji svázat větve. Když něco vytrousíme, můžeme se pro to vrátit. Času je habaděj. Jen ta zima… Přistihnu se, že se už zase vidím u ohýnku.

Nanosíme dřevo z druhé strany chaty, aby bylo u dřevníku. Pak se pustíme do zpracování. Jako koza se dá použít leccos, třeba i druhé dva kmeny. Anebo již přítomný špalek! Kroll má opravdu sílu. Když zabere za pilu on, trhne mi to ramenem. Několikrát jsme museli list znovu nasazovat. Ale za chvíli už se dostáváme do tempa a daří se nám pěkné kulatiny.

Jakmile se ovšem pustíme do štípání, zarazím se. Ty údery seker se ponesou klidně dobrých několik mil. No, uvidíme, jestli k nám nepřijde brzy nějaká návštěva.

Dojdu se pak napít dovnitř. Dám nahřát plášť – sám jsem se zahřál už prací, ale stejně je tu příjemněji. A ukážu Maris a Ingmarovi, není-li na pochůzce, nález.

Trochu smutně pomyslím na Laui. Kdo ví, jaký ji čeká osud. Snad ne stejný, jako minulého majitele tětivy.

Tajemství kostry

Vrátit se po stopách krolla a jeho tří stromů opravdu problém není. Kostra naštěstí leží kousek mimo hlavní dění, takže když odházíte sníh v trochu širším okolí, poskládáte skoro celého člověka. Mimo lebky.
Kostra nejeví známky nějakých dalších zranění.
Jsou tam i zbytky ošacení. Kalena, kalhoty a boty. Vše potrhané a zničené. Použít se nedá nic.
Ale pod místem, kde byl nalezený hrudní koš se cosi zaleskne. Když to vyjmete vidíte tětivu do dlouhého luku z tenoučkých stříbrných vláken.

Cesta tam a zase zpátky

Cestou, ještě nějaký kus od chaty, potkám Toho druhého. Podám mu šípy a chystám se pokračovat dál, ale zastaví mě. Šípy jsou už dost staré, otázkou je, zda budou použitelné nějak. Ukážu směrem, odkud jsem přišel a považoval jsem to za vyřízené, ale stále na mě kouká.
Zase zpátky? Myslel jsem, že jsi stopař.
Vím, že je lepší, když mlčím, zvlášť když přemýšlím. Konce lan tedy opatrně položím navrch nákladu, aby nenamrzly nebo nenavlhly a neodpustím si hluboký povzdech.
Tak tedy tudy.
Jdeme zpět a když po pár desítkách metrů míjíme díru, upozorním ho na ni.
Pozor jáma. Je fakt hluboká a blbě se z ní leze.
Pokračujeme dál až k místu, kde ještě leží známky mé práce. Ukáži prstem na zbytky nějakého těla. Prakticky se jedná o hrudní koš a několik málo kostí okolo, roztahané nějakou divou zvěří. Dívám se na svého společníka velmi pozorně.
Umí určit, jestli to znásilnili před zasmrcením? Nebo to umí jen ten s vlkem?
Ale nijak jeho zkoumání nenarušuji. Vím, že vyšetřovatelé potřebují čas. A fajfku.

Tří šípy Kêölovy

Na závěsy bude čas. Ještě jsme nic neulovili.
Ale Ingmarovi jen beze slova kývnu, že jsem rozuměl. Nechci podceňovat jeho lovecké schopnosti. Koneckonců má s sebou vlčici. Může najít a skolit zvěř mnohem jednonušeji než já.

Pořádně se obléknu a se sekerou v ruce jdu v krollích stopách. Je vidět, že tu a tam sebou plácl do sněhu. Není to pro něj žádná sranda tady venku. Ale to pro nikoho z nás. Ani pro vlka. A pokud ještě připadne... Sněhu mohou být ještě hromady!

Tu ho vidím, jak jde zpátky. Kêöl táhne několik nahrubo svázaných kmenů a větví. Dává mi to hrubější představu o jeho síle. Musí být náramná. Pokusím se na něj usmát a pochvalně ho poplácat po ruce, když se začne ošívat v pokusu vytřást sníh ze svršků.

Úsměv se mi nejprve roztáhne do ještě větší šíře, načež mi ztuhne na rtech, protože v obrově dlani zaznamenám trojici ošklivých šípů. Orkové!
Prohlédnu si je zblízka. Jak mohou být staré? Trčely z mrtvoly pár dní nebo celé týdny či měsíce? Je mi jasné, že na tom teď závisí náš pocit bezpečí. Musím tu mrtvolu prozkoumat. Hned.

„Ukaž mi, kdes ty šípy našel. Dřevo tu nech. Vrátíme se pro něj pak a já ti s ním pomůžu.“

Dřevorubec Kêöl

Bez nějakého zdržování vybaven jen sekerou se vydám hledat vhodné dřevo. Musím najít suché stromy na doplnění nejnutnější zásoby. Později přijdou na řadu i ty živé, ale s těmi bude víc práce a potrvá týdny, než alespoň trochu proschnou. Ale hezky provoní chatrč. A budu mít ruce zapatlané od smůly.

Topím se!
Hlesnu, když se zabořím do sněhu. Naštěstí jsem velký a nezabořím se celý. Trvá nějakou dobu, než se vyhrabu ze zasněžené díry ven. Opatrně kolem díry zastrkám do sněhu několik větví v iluzi, že do díry při cestě zpět nespadnu znovu. Na okamžik mě osvítí moudrá vzpomínka a na nohy si uváži zkroucenou pletýbku z větví. Moc nedrží a na levé noze ji mám menší, takže se každÿ druhý krok probořím hlouběji. Pokračuji pár minut dál, když narazím hned na trojici uschlých stromků, které snadno vyvrátím. Větve osekám a pokusím se hromadu svázat. Stejně tak trojici stromů, pokud uznám za reálné je odtáhnout všechny tři. Cesta zpět je horší. Jednak tři kmeny jsou těžké a různě se zasekávají. Také svázané větve se spíš motají pod nohy a během chvíle jsem skoro polovinu vytratil. Zrovna v momentě, kdy to ale začalo jít líp, mále šlápnu na klacek trčící ze sněhu a ve snaze si neprobodnout nohu zavrávorám a sletím téměř po hlavě do díry ve sněhu, kde už jsem jednou byl. Opět následuje vyhrabávání zpět a bohužel v díře nechám obě sněžnice.
Kêöl chtěl ukázat sněhové boty.
Jsem smutný, protože mi tyto super vymakané boty nebude nikdo věřit.
Vydám se dál po cestě a ještě pomaleji než předtím se deru po svých stopách k chatě.
Pokud někdo obra uvidí u chaty, nebo na něj narazí cestou, uvidí spíše sněžného muže než krolla. Jakmile narazím na prvního z naší party, začnu si stěžovat.
Kdy už bude konec sníh? Nemám rád sníh. Studí a dostat se všude. I tam, kam doktor ... doktora nepustím.
Chvíli mi to chrousta v hlavě. Na jednu stranu mi to dává smysl, ale na druhou stranu to nezní úplně správně. Vytřepu z kalhot sníh. A dodám.
Najít okráčské šípy.
Ukaži trojici šípů, které se mi nepodařilo ztratit a dám mu/jí je.
Být tam mrtvola, ale nevědět, jestli orkci znásilnili před umřítím nebo po umřítí.
Pokrčím rameny a dojdu si pro pilu, abych kmeny nařezal na polínka.

.......

"Postarám se o ty škvíry a aby oheň hřál celý den než se vrátíte." Nemělo by to být nic složitého a měl by to zvládnout i takový člověk jako já. Při své odpovědi jsem se však na malou chvíli zadívala postupně na Ingmara a Ctibora. "Bavíme se o tom jak se zabezpečit na zimu. Ale nemůže být poblíž třeba nějaká osada?" Pokrčím vymluvně rameny. "Musí tady být přece kousek cesta po které jsme šli s karavanou. Neměl by někdo z nás zkusit i tu cestu najít než se jen smířit s tím že tady prostě zůstaneme?"

Nevím, nejsem žádný horal. Jen mě to prostě napadlo.

"V tom našem původním táboře mohlo taky i něco zůstat." Pronesu další myšlenku.