Andor.cz - Dračí doupě online

A rána jsou zde tichá

Né že bych nechtěl spát déle, ale probudila mne ještě za tmy Artůš když se zvedla a chtěla vypustit ven. Naštěstí sem byl zvyklí pohybovat se tiše a nechtěl sem nikoho budit tak sem do svítání zkusil meditovat, přeci jen se bude hodit být v plné síle. Chlad který ale rozbřesk přinesl byl tak silný že vyhnal i ten ze skomírajícího krbu.

Pomalu se ale začalo osazenstvo budit, nejdřív kroll jež se chopil v dřevníku náčiní a vyrazil na dřevo, čehož Kartůš zase využila aby se dostala ven, musel sem se pousmát tomu jak vypadala když se po chvíli vrátila, ale to se již zase roztápěl krb a já se rozhodl vstát.

Ráno...
Kývl sem na ty co již byli vzhůru, rozhodně sem nechtěl použít slovo dobré, protože na něm zatím moc dobrého nebylo.

Chceš s námi na průzkum?
otočím se na Maris a na chvíli se sednu ke stolu vezmu z vaku kousek sušeného ovoce i masa a vložím si ho do úst.

Nebo s Laui můžete v dřevníku kde je hliněná podlaha nakopat trochu hlíny, tu rozmělnit s vodou a prachem a zamazat ve stěnách každou průrvu u které se bude plamen táhnout ven, třeba od svíce...

Dám ji na výběr, přeci jen jít do té nepohody venku nebude zrovna procházka růžovou zahradou.

Jak sem řekl včera, musíme se rozhlédnout ze stromů, a najít zdroj vody, a určitě něco ulovit. Maso bude den až dva stejně vyset než ho zpracujeme...a musíme více zamezit tomu aby ucházelo teplo...na noc dávat velká polena co budou hořet pár hodin..

Zvednu se a zadívám ven z okna které je pomalu už zasypané čerstvým sněhem...

Stopovat půjde, ale zvěř v tomhle vyleze leda se napít...bude to o štěstí a našich schopnostech...

Když se Ctibor chopí menší sekyry jsem rád, jen ho ještě zastavím...

Budeme potřebovat kříže na členění kůže alespoń dva, a pár zavěsů na zvěř...myslíš že to spolu s velikánem dáte dokupy?

Jen doufám že pochopí co po něm chci. Nelíbí se mi jak moc sněžilo přes noc, ale nedá se nic dělat.

Ráno moudřejší večera

Přestože topíme celičký den, místnost i další prostory srubu se vyhřívají jen velmi pomalu. Nějaké ty škvíry se provizorně ucpat dají, ale stejně je zima venku drsná a obklopuje nás citelně, jak jeskynní tma plamínek svíčky. Posilníme se polévkou i teplým odvarem z bylin. Něco pohovoříme, veskrze kolem možností budoucích dní až měsíců. Ne každý je sdílný co se se své osoby týče. Ale však my se ještě poznáme. Možná lépe nežli nám bude milé.

Ač nejsem proti krollovi nijak zaujatý, spíše naopak, potěší mne, že se sám od sebe spokojil s půdou. Ono přeci jen, máte-li v takové malé místnosti krolla nebo nemáte, je dost velký rozdíl.

Pro tento večer jsem se schoulil v koutku, ideálně poblíž ohniště a v průběhu noci sem tam přiložím. Nakonec však usnu tak tvrdě, že mne vzbudí až ranní chlad. Je hrozná zima! Ale venku to vypadá optimisticky. Bouře ustala a vysvitlo slunce.

Jakmile se trochu rozhýbu a doplním zásobu topiva z dřevníku, požvýkám něco z tlumoku a pak se poradím s Ingmarem.
"Sníh bude hluboký, ale zase v něm půjde dobře číst. Mohli bychom toho využít a prozkoumat nejbližší okolí. Snad najdeme nějakou bystřinu, idelálně využívanou i zvěří."
Nechám ho rozhodnout, zda chce jít sám se svou vlčí společnicí nebo vezme někoho s sebou.

Maris se nabízí s pomocí. Keol je už venku a bez zbytečných caviků se ujme těžké práce. Zatím nám to klape.
Pokývám ostatním, vezmu druhou, menší sekeru a vydám se v krollích stopách.

První noc

Nikdy bych nevěřila kolik radosti dokáže udělat trochu tepla z krbu. Oproti předchozí noci... Tohle byl úplně někde jinde. Zabrala jsem jednu z postelí která mi byla nabídnuta a ze svých věci vyndala teplou deku do které jsem se zachumlala až po uši a schoulila do klubíčka abych udržela tepla co možná nejvíc. Plášť z kožešiny ještě musím nechat pořádně uschnout.

Netrvalo to vůbec dlouho než se mi zavřely oči a já se odebrala do říše snů. Přesto než se tak stalo jsem měla ten večer ještě upřený zrak k oknu. Ven. Do tmy. A v hlavě neměla žádnou myšlenku. Těm, co byli ještě vzhůru jsem jen tiše zamumlala slova na dobrou noc.

"Mmmmm...." Probudí mě sluneční paprsky v obličeji a chlad který se do mě postupně zase zakousává. Musím něco dělat, hýbat se. Srub se musí pořádně prohřát teplem z ohně aby si pak udržel teplotu. Určitě tomu tak bude. Druhá noc bude určitě teplejší. Sedla jsem si na postel abych si na sebe vzala svůj plášť když v tom kolem mě beze slova projde náš obr a žene se rovnou vem. Tolik sněhu! Vykulím oči když jej zahlédnu otevřenými dveřmi které se zase hned zavřou.

Rozhlédnu se kolem sebe kdo už je všechno vzhůru. A pokud už je další z mužů na nohou, má otázka je jasná. "Co uděláme? S čím můžu být užitečná?" Když nahlédnu z okna, je patrné že obr se pouští do dřeva. Vezme mě někdo na lov? Nebo do ruky dá koště? Vezmu si ze svých zásob malinký kousek sušeného masa a dám jej do pusy.

Ráno raníčko ...

Teplo z krbu postupně odkrývá skutečnou únavu, kterou jsme během klopýtání za karavanou nabrali a začínají se mi klížit oči. Poberu své věci, ať už stačily uschnout nebo ne a odstěhuji se nahoru. Na plát složím část oblečení a použiji jako polštář, zakryji se dekou či pláštěm a palici položím vedle na dosah ruky. Usnu během vteřiny. Ráno se beze slova vstanu, obléknu se, naberu si trochu jídla na svačinu, sešplhám dolů a rovnou se odeberu ke skladišti dřeva, kde vezmu sekeru a nějaké lana. Pokud krb vyžaduje, přihodím polínko a vyjdu ven. Rozhlédnu se kolem a hledám nějaký suchý tenčí strom, ideálně vyvrácený nedávnou bouří. Případně jej sekerou zkácím nebo vlastní silou vyvrátím, osekám větve a pomocí lan stáhnu k chatě. Pokud bych se moc bořil do sněhu, přiváži si na chodidla nějaké větve a vytvořím si provizorní sněžnice. Takto pendluji až dokud nebude slunce úplně nahoře nebo mě někdo nebo něco nevyruší. Občas se zastavím, rozhlédnu a zaposlouchám, co se děje kolem mne ...
Nemám ani čas přemýšlet a úplně spokojenej pracuji bez starosti z budoucnosti a přítomnosti.

Začíná noc

Setmělo se až moc rychle, ale nebylo se čemu divit, údolí, vzrostlé stromy a husté sněžení si vybírají svou daň na úkor světla.

Ač bylo v kotlíku všlicos, nakonec se to stalo vítaným horkým pokrmem, oheň prohřál chatu alespon na tolik že se dalo po setmění zalehnout, a že každý zalehl rád...

Zasedl sem na svém místě ze kterého vidím dveře, rotáhl houni a dopil z hrnku zbytek polévky, tedy ne vše, vlčice si také vyžádala svůj díl.

Začíná noc, prvníí noc,,,
Opravdu se muselo stát zrovna toto?
Hlavou se mi před usnutím honí spousty myšlenek...a nejdou jen tak zastavit...dnes nemám na meditaci vůbec pomyšlení, bylo toho na pár hodin až moc co se stalo....

Nebýt pravidel na ztezce, už bych byl jinde...ale nyní? Musím je udržet naživu, nebloudí světem tak dlouho jako já a moje vlčice. Neví jak nebezpečné to tady v okolí je..a ten sníh...bílé peklo, bez ovoce, jen s trochou zelí, těla budou sesláblá na jaře pokud budeme jíst převážně maso, a nic jiného asi jen tak nanajdeme...

Promnu si tvář a zavřu oči, je pozdě, ještě hodím dvě větší polena do krbu, většina už vysílením usnula, dokonce i Kartůš mi spí s hlavou v klíně...

Lov, průzkum, vybavení, dřevo..je toho tolik co je třeba udělat, a já ani nevím proč mi tohle jako zkouška zpadlo do vínku, dva roky, dva roky sem nepromluvil na lidi,ted se tomu nemůžu vyhnout, a bude to horší, bude to o to horší že s nimi mluvit neumím, nejsem diplomat..vždyť já se jen toulám po stezkách a cestách, občas pomohu, a až je největší nouze sejdu do města pro zásoby..za co bohové, za co mě vlastně trestáte...?

Den druhý, ráno

Než sníte polévku a vypijete čaj, je venku tma. Zapálíte svíčky a nachystáte se na spaní. Nanosit dřevo, naložit pořádně do krbu a zalehnout. Není tu tolik prostoru, aby jste se usadil s krollem okolo stolu. Vlk hlídá. Čeká vás pohodlnější spánek, než by jste čekali.

Ráno vás probudí paprsky sluníčka, která se k vám derou oknem. Obloha je krásně modrá a okolo srubu, kam oko dohlédne je neporušená vrstva sněhu. Je ho mnohem víc než večer. Chumelilo asi celou noc. Ale s čistým nebem přišel i větší mráz. Ten, kdo by snad v hrnku nechal trochu čaje či polívky z něj má led.

NEZŮSTANU TU

Ať si říkají co chtějí, já tu nezůstanu. Maris je hodná, úsměv ji opětuji, ale Ctibor a Ingmar jsou trapní. Jsme tu pět minut a oni si už plánují všechno do detailu. Nic nevědí. Co když se zítra oteplí a ukáže se cesta a budeme moci odejít? Budou se cítit pěkně trapně.

Z menší nádoby se už paří voda, protože se v ní ohřeje rychleji. Takže vytáhnu z batohu zabalený svazek, který otevřu a tam se objeví pořádná hrst bylinek. Všechny hezky svázané do menších svazků. Z každého svazku vytáhnu několik stonek a hodím je do menší nádoby. Tohle bude ten nejlepší čaj. Vlastně, chybí mi med, takže to nebude zas tak ono. Ale z batohu vytáhnu ještě kůru skořice a hodím to taky dnu. Tenhle čaj mě postaví na nohy.
Máta, heřmánek, kopřiva, měsíček a marihuana. Každá má svojí nezaměnitelnou vůni, chuť a léčivé účinky.

Pořád myslím na to, že tu nemůžu zůstat. Celou zimu s cizími lidmi, to ne. Zítra odejdu, Rakh se o mě postará a nedovolí, aby se mi něco v horách stalo. Ještě dnes večer mu obětuji, aby mě zítra chránil a nezapomněl na mě.

Už mi začíná být tepleji a konečně se mi vrátil cit do rukou. Ještě pár minut a půjdu se podívat ven. Možná se mi podaří něco najít. Vylezu na strom ... sama .... jo protože i my holky umíme lézt po stromech pane Ingmare! Možná bych na strom vyšplhala ještě rychleji než ty s tím tvým tlustým zadkem. A právě proto vylezu na strom ještě dnes, jen si dám trochu čaje.

"Taky můžu spát na zemi, jsem zvyklá." Na posteli se vyspím tak jednou, maximálně dva krát týdně, většinou je to někde v slámě, nebo na dece na podlaze. Ale postel bych brala, abych měla sílu na zítřejší cestu, ale jestli Ingmar může hrát drsňáka, tak budu i já. A skončíme tak, že na posteli bude vlček a my dva na zemi. To by byla hrozná prča. Vtipná historka, která by všechny pobavila.

čekání na jaro

Začalo se mi stýskat po samotě, po klidu, po pustině...ale zároveň sem stál před novou výzvou. Né sice chtěnou ale to se na cestách stává. Při ošetřování zbraní jsem mlčky naslouchal, vše se zdálo jako špatný vtip. Jenže já nespím, ani nebdím.

Když se zjeví velikán a začne Kartůš nabízet maso, vlčice se postaví, přivře oči a lehce začne vrtět ocasem, dívá se však střídavě na kus masa a na mne, lehce přikývnu než si svou kořist vezme, zaleze do rohu tak aby na všechny viděla a začne maso nejdřív olizovat, ostražitě si však všechny měří pohledem. Musím se tomu pousmát a dál brousím meč.

Buk či bříza i když jsou nasáklé vodou, dokáží i tak vydat víc tepla než třeba proschlý smrk, ale ano zásoba musí být větší, ale náš velký přítel očividně nebude mít problém s kácením...

Zkonstatuji zamyšleně a podívám se na pomalovanou dívku jež se asi moc nezamlouvá kde skončila a že za pár dní nebude moct jít vytouženým směrem...

Netvrdím že se nepostaráš sama o sebe, tvrdím že nepřejdeš hory...to není podceńění tvých schopností, to je fakt, nikdo z nás by nepřešel...
Leda tak na druhý břeh...

Pasti zní jako dobrý nápad, ale až po tom co budeme vědět že jsou třeba, první dva dny budeme muset prostě nabrat víc sil a doplnit zásoby, takže není moudré hned plýtvat silou na lov či drvoštěpexvví kvuly pastem, nejdříve musíme obhlédnout okolí někde tady bude studánka nebo potok, nikdo by nepostavil srub bez vodního zdroje v blízkosti. A co se týče zpěvu a tance drahá Maris, tanec možná ale zpívat mě slyšet nechceš, leda by se to dalo použít jako obrana proti orkům...

To že neumím zpívat je holý fakt, ale zase umím hrát na píštalu, kterou jsem se naučil používat i při meditaci, jako prvek který mne uvrhne do rozjímaní snáze. Zasunu meč do pochvy a vydechnu, pak zase promíchám polévku...

To máš pravdu všichni jsou unavení, hladový a chtěji si ohřát klouby, proto bych dneska navrhoval odpočinek, jídlo bude, teplo taky, a zítra už se vydáme na průzkum okolí, jak říká Ctibor, nechoďte ven sami, Kêöl má vrozenou výhodu svého sluchu, ten by mohl na dohled od chvaty, ale bude to chtít se držet pohromadě. Zítra tedy vyšplháme se Ctiborem na stromy a zkusíme se porozhlédnout po okolí.

Nemluvím rychle, občas i hledám slova, ale to je tím že sem byl hodně dlouho mimo civilizaci...

Jo parní chýše bude potřeba, chata je malá, je nás tu hodně a koupat se by měl každý jednou za čas...
Zvednu s a otočím plášť zavěšený u krbu tak aby proschl i z druhé strany.
Má někdo karty nebo kostky? Večery budou dlouhé...

Sekera je za dva zlatý

Kêöl se vrátil poslušně do chaty. Musím se pousmát. I to jeho jméno zní jako „kroll“, kdyby ho někdo neuměl vyslovit s „r“. Možná ho tak pojmenoval jeho bývalý pán. Jistě nějakého měl. To věcné chování je typické pro sloužící. Ostatně, já sám jsem několik let sloužil. Než mi znovu bylo odebráno, co mi přirostlo k srdci. Jako už kolikrát.

Odhodí několik vrstev – ten jen tak nezmrzne, pomyslím si. Dokonce i část nějakého brnění. Začíná mě zajímat snad ještě víc než ti ostatní. Totiž, Ingmar je na první pohled velice zkušený. Jen tu praktičnost vyvyšuje nad sociální interakci. Laui zatím jen nespokojeně fňuká. Však je také mladičká, ale může se z ní ještě vyklubat ledacos. Maris se mi líbí. Nevyvyšuje se, nepanikaří, zdá se být milá a přátelská, dokonce už nabízí pomocnou ruku.

Ovšem náš obrovitý přítel (rád bych, aby jím zůstal) ukáže nejen velké břicho, velké svaly, ale také velký důvtip.

„Máš pravdu, brachu. Bude to chtít dřevo. Hodně dřeva. Naštěstí jsme v lese. Nějaké ty nástroje jsem v dřevníku našel – pila i pár seker tam naštěstí jsou. Budou potřebovat nabrousit. Kdybyste tu někdo narazili na brousek…

Pak bychom mohli jít hledat padlé dřevo. Ne shnilé, ale alespoň trochu proschlé. Mrtvé stromy budou nejlepší. Živé by hořelo jen velmi špatně a bude čoudit na míle daleko. Stejně ale nějaké bude dobré naštípat. Vysychat může i pár měsíců. A kdyby se zhoršily sněhové bouře a my se nějakou dobu nedostaneme ven, bude dobré mít zásobu.

A co se orků týče, jsou hloupí. Jenže jejich síla spočívá v množství. Většinou se pohybují ve větších skupinách. Nejsou nijak dobře organizovaní. To by museli mít opravdu dobrého vůdce. Pak by byli sakra nebezpeční. Ne že by nebyli nebezpeční i bez toho. Nikdy nevíš, co od nich čekat, ale dobré to není. Musíme vždy chodit alespoň po dvou a smluvit si nějaký poplašný signál.“

Zpět do chaty

Chvíli sedím a je mi vlastně i docela dobře, když za mnou přijde Bílá madam a pošle mě zase dovnitř. Když se zvedám, jde to docela těžko, mokré oblečení na mě začalo tuhnout mrazem. Opatrně se tedy rozhýbu a vydám se za teplem. Vevnitř si najdu volný kousek místa a začnu ze sebe svlékal horní vrstvy oblečení které zkusím někde pověsit za hřebík ve stěně nebo něco podobného. 6elezný plát na zádech odepnu a opřu o stěnu, stejně tak svoji dřevěnou těžkou palici. Později si věci přenesu nahoru, kde mi Pán s vlkem dovolil spát. Spodní vrstvu si nechám na sobě, protože
... Nikdo není na tvůj pupek zvědavej ... jak by řekl pan Veks.
Ale i ta by už snesla přeprání ve sněhu. Poslouchám, jak si ostatní povídají, ale za chvíli mě z toho moc-mluvení bolí mezi ušima a tak se raději koukám do ohně. Z tlumoku vytáhnu kousek sušeného masa a opatrně nabídnu vlčici. Ať už si ode mě vezme nebo ne, tak si kousek masa dám do pusy a tlumok položím mezi ostatní. Je tam toho docela dost. Nic extra chutného nebo výběrového, zkrátka aby zasytilo, nezkazilo se, vydrželo zimu a případně trochu vlhka. Zkušenější by mohli poznat, že by to Keolovi nevystačilo na celou cestu až na jih.
Jestli my tady dlouho ... tady málo dřeva. V lese hodně dřeva, ale potřebovat sekera a pila.
Poté opět chvilku poslouchám.
Jestli tady orci, my udělat pasti na ně. Orci hloupoučcí ... hehe
Zdá se, že se Kêölovi s rostoucím pohodlí v rámci možností vrátila, respektive objevila dobrá nálada.