Andor.cz - Dračí doupě online

Jako poznávací zájezd

Nedala jsem se dvakrát přemlouvat a potom, co Ingmar nadhodil že si můžu vzít jednu z posteli, ihned jsem tak učinila. Posadila jsem se na tu, kdy budu mít pěkný výhled z okna. Na zasněžený les. Budu tady asi tvrdnout dlouho, tak si to musím nějak zpříjemnit. No ne? Odložila jsem své věci abych ulevila zádům, taky svůj plášť z kožešiny a konečně nejsem po nějaké době úplně zabalená.

Všichni tak mohou vidět, že jsem přibližně stosedmdesát coulů (myšleno centimetrů) vysoká, štíhlá (avšak s plně ženskými tvary v oblasti hrudi) dívka. Zelené oči jako kočka, dlouhé vlasy měsíční barvy, v uších kruhové stříbrné náušnice a v nose malý kroužek ze stejného materiálu. Na sobě mám kožené vysoké boty, kožené kalhoty a bílou halenu. Věkem se určitě nepohybuji více než dvacet let.

"Nestraš ji Ingmare. Proč by to měla zkoušet u orků?" Vlastně ani nevím jak přišel zrovna na tato slova. Pohled mi padne na Laui. Přijde mi nesvá. Ostatně kdo by v takové situaci taky byl. Přesto všechno zachovám chladnou hlavu. Ono... Musíme se přizpůsobit, nějak spolupracovat, pak můžeme vydržet. "Všechno bude v pořádku Laui." Snažím se ji konejšit. "Řekl jen to, co je pravda." I když asi jemu způsobem vlastním. "A ty máš pravdu taky. Dokážeme se o sebe postarat." Na tváři vyloudím milý úsměv.

"Kdyby mi nešlo lovit, dobrovolně se hlásím že budu hledat větve na tu parní chýši." A rozhodně ji chci vyzkoušet! "Ale jestli mě lovit naučíte, naučím vás za to..." Poškrábu se na hlavě abych měla na oplátku co nabídnout. "...zpívat a tancovat." Plácnu první co mě napadlo a i v této nelehké situaci se začnu smát.

Pak už mi však padne pohled na Ctibora který hned poznal můj luk a přikývnutím mu dám za pravdu. Nakonec vážným hlasem odpovím. "Jsem jen unavená. Musím se zahřát, najíst a odpočnout. Potom hned budu j užitku."

CHCI DOMŮ

Druhá holka se představí jako Maris. Je mi sympatická, vypadá být hodná. Možná až moc, když zve tu obludu dovnitř, ale nenamítám. Nic o těch lidech nevím a je jen otázka času než se některý z nich ukáže co je zač. Přijde k tomu. Nedostatek jídla, nedostatek místa, nedostatek bezpečí dělají z lidí zvířata. A to nemluvím o tom, že žádný chlap nevydrží pět měsíců bez sexu. Taky je to jenom otázka času kdy si ho budou vyžadovat násilím.
Maris udělala chybu, že si jako žena dovolila vlastnit luk, protože všichni se tu hned začnou bušit do prsou jak jí naučí to používat. Protože oni jsou svalnatí borci a všechno mají pevně v rukách.

Ale Ctibor zatím vypadá fajn. Dokonce se omluvil, co je na chlapa jako on nevídané.
Ale Ingmar? První pohled na něj byl fajn, hezký, urostlý, ale otevřel pusu a už mi je nesympatický. Poslouchá se vůbec?
"Znásilní tě orkové, potřebujeme tuk, nechci čaj!, půlka z VÁS onemocní, já ne protože já jsem drakobijec já nemůžu onemocnět, naučíme tě lovit, já spím na zemi protože nenávidím luxus jako je postel, postavím parní chýši a budete držet hlídky vy cháska líná! A mám vlka, který neumí lézt po řebříku!"

Klečím u ohně a ohřívám si ruce, tvář mám otočenou k ohni, ale potichu se koukám bokem na Ingmara. Je až trapné jak moc nám dává vědět, že jsme mu vlastně na přítěž, ale neochotně se chopí roli vůdce. Ať si říká co chce, já mu tu nebudu dělat služku ani matraci. Zítra vyrazím za karavanou a dostanu se do města.

Ale i když vím, že mi hrozí, že dostanu přes držku, tak mi z ní unikne ... "Jsme už dospělé, dokážeme se o sebe postarat." Vtáhla jsem do toho i Maris, protože vidím jak na ní koukají, jako by to bylo nějaké děcko co neumí v ruce ani držet luk.  

Bílé peklo nebo ráj?

A postavy začali mluvit, a tváře dostali jména.
Šlo to ráz na ráz ale jak jinak než se dívky ihned vrhnou k ohni. Nedivím se jim...

Ano, 3 až 5 měsíců, pokud tedy nebude extrémní zíma...ale abych ti to přiblížil, přejít horské úvaly a průsmyky pěšky, v tomto počasí je rovno sebevraždě, nikdo z nás by neprošel, možná zkušenější chodec, či druid jež se promění ve zvíře, i tak mám obavy o tu karavanu, pokud bude sněžit pořád tak vydatně, dojdou zvířatům síly a uváznou, nejbližší civilizovaná osada je vysoko v horách, trpaslíci, možná se tam dostanou, možná na jaře najdem jejich těla, kdo ví...

Promluvím k Laui a pokrčím rameny...
Nebo to můžeš zkusit u orků, ale tě znásilní a zabijí, otázka je v jakém pořadí, na rozdíl od krolla co je zde s námi...takže toho se bát nemusíš.

Znovu pohladím Kartůš a zadívám sei na Maris..
Sušené nevadí, potřebujeme troch tuku vyvařit, čaj sice zahřeje, ale polévka by mohla zabránit tomu aby půlka z vás měla nemoc z chladu, tudíž je vítano vše

Pokynu ji a pro jistotu to co už v kotlíku je promíchám...

Luk navíc se bude hodit, jak řekl tady Ctibor, naučíme tě lovit, stahovat i zpracovat zvěř do poslední kůstky..
A že to bude potřeba, kosti se dají použít na nástroje, nebo na výrobu hrotů šípů, pokud naše ocelové dojdou, kůže na oblečení žebra na sněžnice, tuk na jídlo a impregnaci bot..

nahoře je provizorní postel z jehličí a sena, s trochou sebezapření se tam vleze Kêöl a jeden navíc, já tedy budu spát tady na zemi, postel není nic pro mne, navíc Kartůš se po žebříku nedostane takže mi ani nic jiného nezbyde, postele jsou vaše dámy..

Sundám si konečně rukavice a nechám je vyschnout u ohně stejně jako sepnu ze zad plášť a zavěsím ho vedle krbu, až se víc rozhoří oheň tak proschne až se kameny trochu zahřejí...


Až donesme první zvěř, naškvaříme sádlo, bude třeba si vymazat pláště, boty rukavice, a bude li to jen trochu možné, postavím později parní chýši, ale je otázka zda na ni najdeme dost větví, musíme pořádně prozkoumat okolí, najít stezky zvěře, lesní včely, a poznat co nám okolí nabízí...

Na chvíli zavřu oči a vydechnu...

A bude to chtít držet hlídky, jsou li v okolí orkové, zavětří pach kouře ...

Je to zvláštní, vlastně jsem už dlouho nemluvil s lidmi, od té doby co můj bratranec zůstal ve velkém hvozdu aby se učil na druida a já se vydal domů aby mě otec vycvičil na chodce mi jednou společnost dělala vlčice. Jsme statnější postavy, havraních vlasů, zeleno šedých očí, po té co si sundám rukavice jde vidět že mám i tetování, na zápěstí jež se táhne pod rukáv hábitu. Po chvíli co sedím na stoličce si sundám i zbraně, a začnu se o ně starat, z hraničárského luku sejmu tětivu a kontroluji zda ji mráz moc nepoškodil, pak ji promnu v ruce do které si naliji trochu oleje z malého flakonu, a také si začnu brousit a ošetřovat čepel meče i dýky.

Srub

Bylo hodně pravděpodobné, že bude srub prázdný. Žádný kouř z komína nestoupal, kolem ani stopa. Jen blázen by byl zalezlý a klepal se den nebo víc zimou, když se může ohřát. Nebylo tedy pro mě ani tak překvapení, že uvnitř nečekal někdo s napřaženou sekyrou, jako spíš to, že nebyly dveře nijak zajištěné a šly, ač ztuha, otevřít.

Jak vpadnu dovnitř, nejprve se, stejně jako ostatní, zběžně porozhlédnu. Nejvíc iniciativy projevuje nějaký Ingmar. Hraničář. Tedy kolega. Není mi nesympatický, ani ta jeho vlčice. Podle jeho chování pochopím, že se takhle skupinka jen náhodou ocitla v zapeklité situaci. A já s nimi. Nejsou to tedy organizovaní lupiči.

To ještě neznamená, že to lupiči nejsou. Mlčky si projdu srub a zjišťuji stav vybavení, zásob, dřeva. Obr se projevil jako samostatně myslící bytost a je navíc užitečný. Někde v hloubi duše si oddechnu. Věnovat se téhle postavě ale rozhodnu později.

Ostatní celkem logicky rozdělají oheň. Ingmar věcně seznamuje ostatní se svými závěry. Nejmladší dívka reaguje hystericky jak na stav věcí, tak na hromotluka. Jak se u šech bohů někdo takhle mladý octnul sám na trpasličí stezce?

Ač se pán vlčice zatím chová, jako by se považoval za vůdce, neodporuji. Někdo by to tu měl mít na povel. Aspoň ty dvě holubičky by mohly být vděčné za ochranu a obstarat nějaké domácí práce. Jestli bude řeč s krollem, zjistíme časem. Nejvíc mě ale zajímá, co Ingmar našel na půdě. Ještě jsem se totiž nezbavil podezření, že by tohle mohl být nějaký úkryt pro pašeráky nebo lapky. Ačkoli… takhle blízko cesty? Spíš ne.

Nakonec si tedy také dřepnu v místnůstce, našem stávajícím domově. Taky rád strávím chvilku poblíž ohně a ohřeju se.

„Chcete říct, že jste se vydali na cestu do civilizace bez zásob?“ Zakroutím zamyšleně hlavou, když každý hází do polévky jen pár drobků. „Ingmar má pravdu, pár dní vydržíme. S trochou štěstí přestane sněžit, jinak bude lov hodně obtížný.“

Druhá dívka, Maris, se projevila vřeleji a hromotlukovo blaho jí leží na srdci. Tak to nejspíš tu maličkou přehlasujeme. V duchu se ušklíbnu. Pak se však bělovláska začne chlubit svým střeleckým uměním a to mě zaujme tak, že mě to vrátí ze zamyšlení do reality.

„Omlouvám se. Štěkám, že nejste vybavení, přitom sám mnoho nemám. Jenže mé potraviny zůstaly na zásobovacím voze karavany, která je fuč.

Já jsem Ctibor. Stejně jako Ingmar mohu být užitečný při obstarávání potravy.

Ukaž mi ten tvůj luk… Maris jsi říkala, že se jmenuješ, že? Jak na něj koukám, je spíš vojenský než lovecký. Ale to neznamená, že s ním nemůžeš skolit zajíce nebo srnce,“ pokusím se o povzbudivý úsměv.

„Rád tě vezmu s sebou na lov. Doufejme, že bude okolí na zvěř bohaté.“

Teplo domova

Srub byl pro tolik lidí poměrně malý, ale o to dřív tady bude teplo. Člověk si musí na věci najít vždycky něco dobrého. Šlo to ráz na ráz. Půlobr běžel pro sníh aby byla voda, muž se psem jenž mi v noci dělal společnost se jal prozkoumat srub a rozdělat oheň, pomalovaná dívka se zase neváhala ohřát u právě rozdělaného ohně. A pak se stala věc nevyhnutelná. Vypadá to, že spolu budeme muset spolupracovat a Ingmar, jak se představil zdá se, že bude mít vůdcovské vlohy.

"Já jsem Maris." Představím se, zatímco jsem se přidala k Laui abych se ohřála u ohně. "Mám jen trochu sušeného masa. Nevím jestli to je do polívky úplně ono, ale můžu to tam dát." Nemám žádný problém se podělit o toto jídlo. "Lovit zvěř jsem asi ještě nikdy nebyla, ale s lukem to umím." Pochválím se a ono se i ostatně luk se šípy, či meč co mám sebou nedá moc přehlídnout.

"Není jako my, ale nemůžeme ho nechat venku na mrazu." Navážu na slova Laui když poukázala na toho velikého venku. Vlastně aktivně běžel udělat vodu a pak beze slova odešel. Nakouknu ven ze dveří abych viděla jeho stopy a když mi pohled šel po nich, za chvíli vidím i jeho. "Kêöle?" Zavolám na něj. Sedí tam venku sám, ani nevím proč. "Pojď dovnitř, zmrzneš tady." I přes únavu se snažím na tváři vyloudit úsměv. "Díky za tu donesenou vodu." Pár okamžiků ještě čekám než se zase přesunu k ohni.

"Vůbec nevím jak tady takovou dobu vydržíme. Jak to vypadá nahoře?" Zeptám se Ingmara.

HOROR

Buším na dveře, ale nikdo se zevnitř neozývá. V tom se vedle mě objeví mužská ruka a pokouší se dveře otevřít. Ustoupím bokem a zadívám se na vousatého muže. Několik vteřin s dveřmi bojuje, ale pak je otevře. Rychly náhled dovnitř ukáže, že je srub neobydlený. Vejdu dovnitř hned za ním a klepu se od zimy. Automaticky vyhledám krb a přejdu k němu. Dovnitř vstupují ostatní a dělají obhlídku místa. Já si zas dělám obhlídku jich. Jsem bůh ví kde, v opuštěné chatě s bůh ví kým. Trošku mě uklidňuje pocit, že je tady i ta bělovlasá holka.

Pak se dovnitř natlačí i ten obří muž. Vlastně je to ... ork? S vylekaným pohledem na něj couvnu dál, protože se vybral přímo na mě. Je odporný. Vzal hrnec a nádoby a vyšel ven. Neumí to ani mluvit pořádně. Všichni něco dělají, jenom já stojím v koutě a dívám se na cizí lidi.

Ten hnusný obr hodil nádoby se sněhem na zem. Jeden z mužů, dlouhovlasý, docela hezký bojovník s vlkem se vrátil se dřevem a zakládá oheň. Hned jak ho založí, se k němu přesunu. Kleknu si před oheň a ohřívám si ruce. Celá se chvěji. Kapuci mám pořád na hlavě dokud se trochu neohřeji. Sníh se topí a já se nemůžu dočkat až si dám horký čaj.

Muž s vlkem řekl, že máme jídlo na tři, čtyři dny. Proč by jsme tu zůstávali tak dlouho? Přece vyrazíme hned jak se ohřejeme ne? Nanejvýš zítra ráno. Přemýšlím nad tím co řekl a vytrhne mě z toho až fakt, že do vody hodil brambory a maso. Neeee, z toho měl být čaj! Já chci něco teplého hned! Ne až za hodinu! Proč jsi to udělal ty blbče?!
Natáhnu se po menší nádobě se sněhem, abych to nějak vložila k ohni. Chci čaj! Ale zaseknu se v polovině pohybu. Srdce se mi zastavilo a umřela jsem. V uších mi duněla ozvěna jeho slov .... tři až pět měsíců ... tři až pět měsíců ... tři až pět měsíců. Klid klid klid ... nesmím jim ukázat, že mám strach. Nebo mě zabijí a oloupí. Nebo něco hůř. Nechci tady být. S nimi.

Muž se představí jako Ingmar a ptá se na jména nás ostatních.
Uložím nádobu k ohni a sundám si kapuci. Odhalím na pohled mladou tvář, možná až příliš mladou a hodně husté a dlouhé vlasy, zapletené v neohrabaných drdolech. Tvář mám pomalovanou symboly, které vám asi nic neříkají. Nejsou to tetování, je to jenom barva, to můžete vidět, protože některé jsou rozmazané. Noc strávená venku a vlhký sníh jim dal zabrat.
"Ja jsem Laui.... říkal jsi ... tři až pět ... měsíců? Tady?" Podívám se směrem venku, kam odešel obr. "S ním?" Ne že by pobyt v opuštěné chatě s cizími muži nestačil, ještě je tu i ork.

Otevřu batoh a podívám se na svoje malé zásoby. Nechci, aby Ingmar dostal chuť mě napadnout kvůli tomu co mám v batohu a tak vytáhnu balíček plný sušených hub. Musím se podělit a tak houby vysypu do ´polévky´. Maso nemám, ani zeleninu, jenom sušené ovoce a to do polévky nedám.

Nový domov

Ać jsem chtěl postupovat obezřetně, ostatní z našeho osazenstva neměli tolik obav jako já, nebo jim prostě byla až moc velká zima, nejdříve se kolem nás prohnala jako smyslů zbavená černovláska a začala bušit do dveří, v tu chvíli sem pevněji stiskl jílec meče. Nedělo se však nic, a černovlasé se postupně přidal další muž který dveře chaty otevřel.

Takže ostražitost této sebranky nebude valná..
prolétlo mi hlavou když jsme se dostali do chaty a vzduch v ní mě ujistil v tom že v ní dlouho nikdo nebyl, ale i to že v ní asi nikdo nezemřel, to by byl vzduch cítit po hnilobě a né jen zatuchlém prostředí dřeva, sazí a jiných věmů.

Když vidím krolla jak se ihned chytá nádobí, musím se pousmát, dokonce se dozvíme jeho jméno...
Nejdřív to bude chtít oheň, velikáne, bez toho voda nebude...

Pronesu po té co si prohlédnu zásoby ve spíši a dřevo, to zelí mě docela těší, alespoň něco co nám dodá trochu života. Rozhodně to ale bude chtít lovit. Bez dalších řečí si nachystám dřevo do krbu a po chvíli snažení už v něm plápolá oheň, nad který zavěsím kotlík se sněhem.

Až po té se vydám po žebříku nahoru abych zjistil zda se na půdním prostoru bude dát také přespávat, místa moc nemáme, zvláště pak s ohledem na našeho vrchního nosiče vody.

Vylezu po žebříku nahoru a opatrně se vydám k okenici abych do těch prostor pustil trochu světla.

Zároveň se nahoře snažím najít nějáké kůže a látky, bude lepší do dveří pověsit něco aby při každém otevření neuniklo moc tepla.

Slezu zase dolů a začnu se dívat i na to zda se tu nenachazí sklepení.

S trochou vůle, sebezapření a šetrnosti máme jídlo na dva až tři dny, plus to co máme každý u sebe, takže 4 nanejvýše, budeme muset lovit, sbírat dřevo a čekat...

Pronesu k ostatním, když si posuná jednu ze stoliček ke krbu abych do rozpouštějící se vody vhodil zbytek soleného mase a dvě bramobry ze své torny, není toho moc, ale když přispějí tím co mají i ostatní bude chudá, ale teplá polévka.
Kartůš si mi lehla k nohám, hlavně pro to aby se ohřála u krbu a já ji začal drbat mezi ušima, byla již odrostlejší, typicky zabarvená vlčice, s typicky žlutýma očima.

Takže, jak se jmenuje velikán už víme, vyslovovat to nebude chtít nikdo, ale to je u jejich jmen obvyklé, co vy ostatní, s kým tady vlastně budeme trávit nasledující tři až pět měsíců do oblevy?

Otočil sem se s otázkou v očích na ostatní, přeci jen bylo by dobré znát jména, jinak by to zatím byla bělovlasá, velikán, nedočkavá a nerozumný.

Já jsem Ingmar, hraničář...a tohle je Kartůš, a do toho kotlíku dejte trochu masa a zda máte zeleninu bude vítaná, nebude to panské jidlo, ale zahřeje, ..navíc co nám zbývá ze zásob bude lepší zdělat nyní, a s tím vzadu zacházet střídmě...není toho moc, ale vystačí to, do prvních lovů...

Airbnb

U dveří je docela plno, proto přejdu k jednomu z oken a pokusím se otevřít okenici (předpokládám, že se otevírá zvenku) a přes okno nahlédnu dovnitř. Jakmile se u dveří udělá prostor pro mou hlavu, strčím ji dovnitř, abych se podíval, co ve srubu je a není. Není tu nikdo, není tu sníh a ani zima jako venku. Není tu moc prostoru, ale jinak je tu vše, co bych mohl potřebovat k nabrání sil. Protlačím se ke krbu, kde vezmu vše-kotlíky, hrnce, v čem by šlo něco uvařit a opět se deru ven.

Kêöl udělá vodu!
S těmito slovy za sebou zavřu vstupní dveře. Ty, kteří ho zaslechli a nevyznají se v kultuře Krollů možná pohltily obavy, jakou vodu mám na mysli. O několik okamžiků jsem ale zpět a nádoby jsou nacpané čerstvě napadaným bílým sněhem bez známek jakékoliv tělesné tekutiny. A postavím je na nejbližší volné místo na zemi, aby sníh mohl roztát.

Chvíli čekám, usmívající se, jako bych čekal na pochvalu a když mi dojde, že je teď ve srubu opravdu málo místa, vyjdu opět ven, kde si najdu suché místo, kde bych se posadil a počkal ... na co vlastně? Na nového pana Vekse? Možná ... Sedím, a sleduji a poslouchám přírodu kolem sebe.

Srub

Každý váš krok se se tím bílým měkkým tichem nese. Natož pak bušení do dveří. Ty, ale nepovolí. Dají si říct, až když do nich vrazí další z vás. I jemu sice vzdorují, ale skřípěním se otevřou. Není skřípot kovu, spíš jsou zkřivené a dře se dřevo o dřevo.

Dýchne na vás trocha zatuchliny, ale je tam sucho. Ta trocha světla, která se tam dostane dveřma vám ukáže slabé obrysy zařízení. Dvě úzké postele, obdélníkový stůl s šuplíkem, dvě stoličky, jednoduchý krb a na stěně police a háčky s nádobím. A na protější stěně další dveře, zavřené na jednoduchou klapku.
Na pravé i levé stěně je po jednom malém okni a za dveřmi žebřík nahoru.

Pro dva lidi se psem dostatečně pohodlné. I pro tři. Ale nacpat sem i krolla bude zážitek.

Po bližším ohledání zjistíte, že dveře vedou do dřevníku a špajzu. V dřevníku je špalek na sekání a dřeva tam na tři dny.
Ve špajzu najdete několik pytlíků se sušenou zeleninou, několik seschlých jablek, kameninový soudek se zelím, solené maso pro jednoho člověka tak na týden a velký pytel fazolí. Plátěné pytlíky s různými bylinkami visí nad krbem.

Bílo

Bílo. Všude je bílo.
I v mé mysli je bílo.
Hlava třeští. Horší je bolest nežli ten chlad. Nahmatám si na zátylku pořádnou bouli.
Hajzl!

Dostal mě, to se musí uznat. Počkal, až budu k němu zády. Nejspíš použil vozovou vzpěru nebo něbo nějaký obušek. Rána naštěstí nekrvácí.

Zběžně se prohledám, ale je mi už předem jasné, že většina zlata je pryč. Jistě...
Tohle si vyřídíme, ty zmetku. Já si tě najdu a pak budeš litovat, že jsi zvolil právě tuhle cestu.

Cesta!
Je ještě vidět stopy. Jsou už téměř zaváté. Karavana je už dlouho pryč. Stopy vozů jsou téměř nezřetelné. Ale někdo šel ještě po jejich stopách. Velké i malé šlépěje. Ale dají se spočítat na prstech jedné ruky. Tedy nějaká kumpanie. Lupiči? Možná. Já teď půjdu v jejich stopách, za které mohu děkovat bohu. Kterému ale? Nevím.

Chvíli se hrabu v čerstvém sněhu vedle místa, kde jsem ležel a naštěstí záhy nahmatám ratiště oštěpu. To je dobré. S jeho pomocí tápu kolem a nalézám i batoh. Tak přece mi něco zůstalo. Šmejd jeden, neměl dost času zahlazovat stopy nebo mě důkladně prohledávat. To už by si někdo z karavany nejspíš všiml, že se děje něco podezřelého.

V první chvíli se leknu, že mi přeřízl tětivu luku, ale pak si vzpomenu, jak jsem ji schválně nechal odepjatou. Tesák u pasu. Fajn. Jde se. Hodím batoh na záda a s přivřenýma očima se vydám vánicí vpřed. Je to vysilující pochod. Už se mi pomalu klíží oči vyčerpáním, když mě stopy dovedou k polozasněžené hromadě těl. Ne, nejsou mrtví, jde jim od úst pára. Jen nadzdvihnuvší se vlk mě na okamžik poděsí a já ztuhnu. Ale on se zase přikrčí, zřejmě u svého pána či přítele a dál ho zahřívá. Tak tedy přidám svou trošku do mlýna a lehnu si z druhé strany, přičemž přikrývám kožešinovým pláštěm i postavu vedle sebe. Usínám takřka okamžitě.

Ranní probuzení je jako rána bičem. Zasyknu. Hlava ještě bolí. Ale lebka jistě prasklá není. To jen to včerejší náročné prodírání se sněhem. Vztyčím se a oklepu ze sebe napadlý sníh. Zády ke mně stojí obrovské chlapisko. Tak jemu vděčím za tu prošlápnutou stopu! Snad mě nebude chtít hned chytit pod krkem. Do křížku se nechci pustit s nikým. Aspoň ne v nejbližší době. Vidím málem dvakrát, jistě bych jich dvakrát tolik schytal.

Dvě ženské postavy a ještě jedna mužská. Ta s vlkem. Hledí... Hledí na srub. No to je rána!

Zahýbu prsty a děkuji v duchu za jelenicové rukavice, stále měkké. Pak zkontroluji i prsty na nohou. I ty se nezdají omrzlé. Ale úplný cit bych do nich rád vrátil třením. Jenže ne tady venku. Batoh si vezmu znovu na ramena. Ostatní se už opatrně blíží k chatě, volají, dokonce buší.

Rozhodným krokem projdu mezi nimi přímo ke dveřím a rázně beru za kliku.