Andor.cz - Dračí doupě online

Teplo domova

Srub byl pro tolik lidí poměrně malý, ale o to dřív tady bude teplo. Člověk si musí na věci najít vždycky něco dobrého. Šlo to ráz na ráz. Půlobr běžel pro sníh aby byla voda, muž se psem jenž mi v noci dělal společnost se jal prozkoumat srub a rozdělat oheň, pomalovaná dívka se zase neváhala ohřát u právě rozdělaného ohně. A pak se stala věc nevyhnutelná. Vypadá to, že spolu budeme muset spolupracovat a Ingmar, jak se představil zdá se, že bude mít vůdcovské vlohy.

"Já jsem Maris." Představím se, zatímco jsem se přidala k Laui abych se ohřála u ohně. "Mám jen trochu sušeného masa. Nevím jestli to je do polívky úplně ono, ale můžu to tam dát." Nemám žádný problém se podělit o toto jídlo. "Lovit zvěř jsem asi ještě nikdy nebyla, ale s lukem to umím." Pochválím se a ono se i ostatně luk se šípy, či meč co mám sebou nedá moc přehlídnout.

"Není jako my, ale nemůžeme ho nechat venku na mrazu." Navážu na slova Laui když poukázala na toho velikého venku. Vlastně aktivně běžel udělat vodu a pak beze slova odešel. Nakouknu ven ze dveří abych viděla jeho stopy a když mi pohled šel po nich, za chvíli vidím i jeho. "Kêöle?" Zavolám na něj. Sedí tam venku sám, ani nevím proč. "Pojď dovnitř, zmrzneš tady." I přes únavu se snažím na tváři vyloudit úsměv. "Díky za tu donesenou vodu." Pár okamžiků ještě čekám než se zase přesunu k ohni.

"Vůbec nevím jak tady takovou dobu vydržíme. Jak to vypadá nahoře?" Zeptám se Ingmara.

HOROR

Buším na dveře, ale nikdo se zevnitř neozývá. V tom se vedle mě objeví mužská ruka a pokouší se dveře otevřít. Ustoupím bokem a zadívám se na vousatého muže. Několik vteřin s dveřmi bojuje, ale pak je otevře. Rychly náhled dovnitř ukáže, že je srub neobydlený. Vejdu dovnitř hned za ním a klepu se od zimy. Automaticky vyhledám krb a přejdu k němu. Dovnitř vstupují ostatní a dělají obhlídku místa. Já si zas dělám obhlídku jich. Jsem bůh ví kde, v opuštěné chatě s bůh ví kým. Trošku mě uklidňuje pocit, že je tady i ta bělovlasá holka.

Pak se dovnitř natlačí i ten obří muž. Vlastně je to ... ork? S vylekaným pohledem na něj couvnu dál, protože se vybral přímo na mě. Je odporný. Vzal hrnec a nádoby a vyšel ven. Neumí to ani mluvit pořádně. Všichni něco dělají, jenom já stojím v koutě a dívám se na cizí lidi.

Ten hnusný obr hodil nádoby se sněhem na zem. Jeden z mužů, dlouhovlasý, docela hezký bojovník s vlkem se vrátil se dřevem a zakládá oheň. Hned jak ho založí, se k němu přesunu. Kleknu si před oheň a ohřívám si ruce. Celá se chvěji. Kapuci mám pořád na hlavě dokud se trochu neohřeji. Sníh se topí a já se nemůžu dočkat až si dám horký čaj.

Muž s vlkem řekl, že máme jídlo na tři, čtyři dny. Proč by jsme tu zůstávali tak dlouho? Přece vyrazíme hned jak se ohřejeme ne? Nanejvýš zítra ráno. Přemýšlím nad tím co řekl a vytrhne mě z toho až fakt, že do vody hodil brambory a maso. Neeee, z toho měl být čaj! Já chci něco teplého hned! Ne až za hodinu! Proč jsi to udělal ty blbče?!
Natáhnu se po menší nádobě se sněhem, abych to nějak vložila k ohni. Chci čaj! Ale zaseknu se v polovině pohybu. Srdce se mi zastavilo a umřela jsem. V uších mi duněla ozvěna jeho slov .... tři až pět měsíců ... tři až pět měsíců ... tři až pět měsíců. Klid klid klid ... nesmím jim ukázat, že mám strach. Nebo mě zabijí a oloupí. Nebo něco hůř. Nechci tady být. S nimi.

Muž se představí jako Ingmar a ptá se na jména nás ostatních.
Uložím nádobu k ohni a sundám si kapuci. Odhalím na pohled mladou tvář, možná až příliš mladou a hodně husté a dlouhé vlasy, zapletené v neohrabaných drdolech. Tvář mám pomalovanou symboly, které vám asi nic neříkají. Nejsou to tetování, je to jenom barva, to můžete vidět, protože některé jsou rozmazané. Noc strávená venku a vlhký sníh jim dal zabrat.
"Ja jsem Laui.... říkal jsi ... tři až pět ... měsíců? Tady?" Podívám se směrem venku, kam odešel obr. "S ním?" Ne že by pobyt v opuštěné chatě s cizími muži nestačil, ještě je tu i ork.

Otevřu batoh a podívám se na svoje malé zásoby. Nechci, aby Ingmar dostal chuť mě napadnout kvůli tomu co mám v batohu a tak vytáhnu balíček plný sušených hub. Musím se podělit a tak houby vysypu do ´polévky´. Maso nemám, ani zeleninu, jenom sušené ovoce a to do polévky nedám.

Nový domov

Ać jsem chtěl postupovat obezřetně, ostatní z našeho osazenstva neměli tolik obav jako já, nebo jim prostě byla až moc velká zima, nejdříve se kolem nás prohnala jako smyslů zbavená černovláska a začala bušit do dveří, v tu chvíli sem pevněji stiskl jílec meče. Nedělo se však nic, a černovlasé se postupně přidal další muž který dveře chaty otevřel.

Takže ostražitost této sebranky nebude valná..
prolétlo mi hlavou když jsme se dostali do chaty a vzduch v ní mě ujistil v tom že v ní dlouho nikdo nebyl, ale i to že v ní asi nikdo nezemřel, to by byl vzduch cítit po hnilobě a né jen zatuchlém prostředí dřeva, sazí a jiných věmů.

Když vidím krolla jak se ihned chytá nádobí, musím se pousmát, dokonce se dozvíme jeho jméno...
Nejdřív to bude chtít oheň, velikáne, bez toho voda nebude...

Pronesu po té co si prohlédnu zásoby ve spíši a dřevo, to zelí mě docela těší, alespoň něco co nám dodá trochu života. Rozhodně to ale bude chtít lovit. Bez dalších řečí si nachystám dřevo do krbu a po chvíli snažení už v něm plápolá oheň, nad který zavěsím kotlík se sněhem.

Až po té se vydám po žebříku nahoru abych zjistil zda se na půdním prostoru bude dát také přespávat, místa moc nemáme, zvláště pak s ohledem na našeho vrchního nosiče vody.

Vylezu po žebříku nahoru a opatrně se vydám k okenici abych do těch prostor pustil trochu světla.

Zároveň se nahoře snažím najít nějáké kůže a látky, bude lepší do dveří pověsit něco aby při každém otevření neuniklo moc tepla.

Slezu zase dolů a začnu se dívat i na to zda se tu nenachazí sklepení.

S trochou vůle, sebezapření a šetrnosti máme jídlo na dva až tři dny, plus to co máme každý u sebe, takže 4 nanejvýše, budeme muset lovit, sbírat dřevo a čekat...

Pronesu k ostatním, když si posuná jednu ze stoliček ke krbu abych do rozpouštějící se vody vhodil zbytek soleného mase a dvě bramobry ze své torny, není toho moc, ale když přispějí tím co mají i ostatní bude chudá, ale teplá polévka.
Kartůš si mi lehla k nohám, hlavně pro to aby se ohřála u krbu a já ji začal drbat mezi ušima, byla již odrostlejší, typicky zabarvená vlčice, s typicky žlutýma očima.

Takže, jak se jmenuje velikán už víme, vyslovovat to nebude chtít nikdo, ale to je u jejich jmen obvyklé, co vy ostatní, s kým tady vlastně budeme trávit nasledující tři až pět měsíců do oblevy?

Otočil sem se s otázkou v očích na ostatní, přeci jen bylo by dobré znát jména, jinak by to zatím byla bělovlasá, velikán, nedočkavá a nerozumný.

Já jsem Ingmar, hraničář...a tohle je Kartůš, a do toho kotlíku dejte trochu masa a zda máte zeleninu bude vítaná, nebude to panské jidlo, ale zahřeje, ..navíc co nám zbývá ze zásob bude lepší zdělat nyní, a s tím vzadu zacházet střídmě...není toho moc, ale vystačí to, do prvních lovů...

Airbnb

U dveří je docela plno, proto přejdu k jednomu z oken a pokusím se otevřít okenici (předpokládám, že se otevírá zvenku) a přes okno nahlédnu dovnitř. Jakmile se u dveří udělá prostor pro mou hlavu, strčím ji dovnitř, abych se podíval, co ve srubu je a není. Není tu nikdo, není tu sníh a ani zima jako venku. Není tu moc prostoru, ale jinak je tu vše, co bych mohl potřebovat k nabrání sil. Protlačím se ke krbu, kde vezmu vše-kotlíky, hrnce, v čem by šlo něco uvařit a opět se deru ven.

Kêöl udělá vodu!
S těmito slovy za sebou zavřu vstupní dveře. Ty, kteří ho zaslechli a nevyznají se v kultuře Krollů možná pohltily obavy, jakou vodu mám na mysli. O několik okamžiků jsem ale zpět a nádoby jsou nacpané čerstvě napadaným bílým sněhem bez známek jakékoliv tělesné tekutiny. A postavím je na nejbližší volné místo na zemi, aby sníh mohl roztát.

Chvíli čekám, usmívající se, jako bych čekal na pochvalu a když mi dojde, že je teď ve srubu opravdu málo místa, vyjdu opět ven, kde si najdu suché místo, kde bych se posadil a počkal ... na co vlastně? Na nového pana Vekse? Možná ... Sedím, a sleduji a poslouchám přírodu kolem sebe.

Srub

Každý váš krok se se tím bílým měkkým tichem nese. Natož pak bušení do dveří. Ty, ale nepovolí. Dají si říct, až když do nich vrazí další z vás. I jemu sice vzdorují, ale skřípěním se otevřou. Není skřípot kovu, spíš jsou zkřivené a dře se dřevo o dřevo.

Dýchne na vás trocha zatuchliny, ale je tam sucho. Ta trocha světla, která se tam dostane dveřma vám ukáže slabé obrysy zařízení. Dvě úzké postele, obdélníkový stůl s šuplíkem, dvě stoličky, jednoduchý krb a na stěně police a háčky s nádobím. A na protější stěně další dveře, zavřené na jednoduchou klapku.
Na pravé i levé stěně je po jednom malém okni a za dveřmi žebřík nahoru.

Pro dva lidi se psem dostatečně pohodlné. I pro tři. Ale nacpat sem i krolla bude zážitek.

Po bližším ohledání zjistíte, že dveře vedou do dřevníku a špajzu. V dřevníku je špalek na sekání a dřeva tam na tři dny.
Ve špajzu najdete několik pytlíků se sušenou zeleninou, několik seschlých jablek, kameninový soudek se zelím, solené maso pro jednoho člověka tak na týden a velký pytel fazolí. Plátěné pytlíky s různými bylinkami visí nad krbem.

Bílo

Bílo. Všude je bílo.
I v mé mysli je bílo.
Hlava třeští. Horší je bolest nežli ten chlad. Nahmatám si na zátylku pořádnou bouli.
Hajzl!

Dostal mě, to se musí uznat. Počkal, až budu k němu zády. Nejspíš použil vozovou vzpěru nebo něbo nějaký obušek. Rána naštěstí nekrvácí.

Zběžně se prohledám, ale je mi už předem jasné, že většina zlata je pryč. Jistě...
Tohle si vyřídíme, ty zmetku. Já si tě najdu a pak budeš litovat, že jsi zvolil právě tuhle cestu.

Cesta!
Je ještě vidět stopy. Jsou už téměř zaváté. Karavana je už dlouho pryč. Stopy vozů jsou téměř nezřetelné. Ale někdo šel ještě po jejich stopách. Velké i malé šlépěje. Ale dají se spočítat na prstech jedné ruky. Tedy nějaká kumpanie. Lupiči? Možná. Já teď půjdu v jejich stopách, za které mohu děkovat bohu. Kterému ale? Nevím.

Chvíli se hrabu v čerstvém sněhu vedle místa, kde jsem ležel a naštěstí záhy nahmatám ratiště oštěpu. To je dobré. S jeho pomocí tápu kolem a nalézám i batoh. Tak přece mi něco zůstalo. Šmejd jeden, neměl dost času zahlazovat stopy nebo mě důkladně prohledávat. To už by si někdo z karavany nejspíš všiml, že se děje něco podezřelého.

V první chvíli se leknu, že mi přeřízl tětivu luku, ale pak si vzpomenu, jak jsem ji schválně nechal odepjatou. Tesák u pasu. Fajn. Jde se. Hodím batoh na záda a s přivřenýma očima se vydám vánicí vpřed. Je to vysilující pochod. Už se mi pomalu klíží oči vyčerpáním, když mě stopy dovedou k polozasněžené hromadě těl. Ne, nejsou mrtví, jde jim od úst pára. Jen nadzdvihnuvší se vlk mě na okamžik poděsí a já ztuhnu. Ale on se zase přikrčí, zřejmě u svého pána či přítele a dál ho zahřívá. Tak tedy přidám svou trošku do mlýna a lehnu si z druhé strany, přičemž přikrývám kožešinovým pláštěm i postavu vedle sebe. Usínám takřka okamžitě.

Ranní probuzení je jako rána bičem. Zasyknu. Hlava ještě bolí. Ale lebka jistě prasklá není. To jen to včerejší náročné prodírání se sněhem. Vztyčím se a oklepu ze sebe napadlý sníh. Zády ke mně stojí obrovské chlapisko. Tak jemu vděčím za tu prošlápnutou stopu! Snad mě nebude chtít hned chytit pod krkem. Do křížku se nechci pustit s nikým. Aspoň ne v nejbližší době. Vidím málem dvakrát, jistě bych jich dvakrát tolik schytal.

Dvě ženské postavy a ještě jedna mužská. Ta s vlkem. Hledí... Hledí na srub. No to je rána!

Zahýbu prsty a děkuji v duchu za jelenicové rukavice, stále měkké. Pak zkontroluji i prsty na nohou. I ty se nezdají omrzlé. Ale úplný cit bych do nich rád vrátil třením. Jenže ne tady venku. Batoh si vezmu znovu na ramena. Ostatní se už opatrně blíží k chatě, volají, dokonce buší.

Rozhodným krokem projdu mezi nimi přímo ke dveřím a rázně beru za kliku.

Cesta necesta

"Měla to být poslední cesta k trpaslíkům a výhodný obchod, jenom z tohoto kšeftu bychom přečkali pohodlně zimu na jihu a ještě by zbylo na doplnění zásob a vybavení na další sezónu."
Ve snu slyším hlas pana Vekse. Jmenoval se jinak, měl dlouhé a složité jméno, ale nevadilo mu, že jsem mu říkal pan Veks a nezkoušel se mě po těch letech opravovat. Ale pan Veks tu dnes se mnou není. Nikdy nebude.

Nespím. Pan Veks!
Trhnu sebou, když mi rozpuštěná kapka ledu steče za krk a vzbudím se. Kolem už svítá a vše je zarovnáno čerstvým sněhem včetně nás, ohniště a hlavně stop karavany. Zkontroluji, jestli mi něco nezapadlo do sněhu během spánku a pokusím se udělat pár kroků směrem, kterým jela karavana, ale bez úspěchu. Bořím se příliš hluboko a tímto tempem bych brzy padl vyčerpání. Zkusím počkat, až vrstva promrzne. Pán s vlkem a Bílá madam, jak jsem si je pojmenoval, se mezitím vydali ke srubu, který celou noc stál kousek od nás. Než se k němu přiblížím, prohlédnu si jeho okolí. Kouř z komínu, shrnutý sníh u hromady dřeva u stěny srubu, hlasy nebo jiný hluk, zkouším i zavětřit nějaký pach. Pak chvíli sleduji i vlka, který by na případné nebezpečí také reagoval. Mé zkoumání přeruší Poslední dáma. Která se vrhne ke dveřím a tlučením na ně na nás upozorní. Zůstanu stát o kus dál a počkám, co se bude dít.

Pan Vex by věděl nejlíp, co bychom měli udělat ...
Řeknu tiše a jsem zase smutný.

ZIMA ZIMA

Karavana šla ve předu, za ní menší skupinka a ještě za nimi o několik kroků já. Kapuce přes hlavu a dívám se na svoje boty. Boty, které rozhodně nejsou vhodné do takového počasí. Ale nejsem tak nepřipravená, nohy jsem si nejdřív omotala srnčí kůži a až tak je s velkou námahou strčila do bot.
Počasí se zhoršuje každou minutou a já jsem každou minutou blíž k skupince. Nesmím je ztratiť z dohledu, nebo jsem mrtvá. I když se normálně neskupinkuju, stejně by mi nikdo z nich nepomohl, kdybych upadla nebo něco. Ale přesto se cítím bezpečněji. A v tomhle počasí by jen totální vůl řešil, jestli jsem za účast v karavaně zaplatila nebo ne.

V tom sněhu se mi jde hůř než ostatním. Nejsem tak silná, ani vysoká, tak kráčím za tím největším. Nevím co je to za chlapa, ale dělá stopu tak velikou, že se do ní můžu postavit oběma nohama. A ještě pořád zbude dost místa.

Ani nevím kdy, najednou zvednu hlavu a karavanu není vidět. Ani světla, ani stopy po kolech a koních, nic. Dělám co můžu, abych držela krok s ostatníma a přes drkotající zuby si šeptám modlitbu.
"Vševidoucí Rakh, vyveď mě ze ztracena, ukaž mi cestu domů a zaveď mě na místa bezpečná." A tohle opakuji pořád dokola, protože víc si nepamatuji.

Vítr a sněžení bylo tak silné, že jsme nakonec skončili někde kde až tak nefoukalo. Byla jsem unavená a promrzlá. Někdo se snažil založit oheň, ale v tomhle počasí to prostě nešlo. Schoulila jsem se do klubíčka co nejvíc a oči se mi zavírali sami. Ještě jsem spatřila pejska. Chtěla jsem ho pohladit, ale neměla jsem na to ani sílu, ani vůli.

Vzbudila jsem se a vůbec necítím se dobře. Jsem podchlazená a bolí mě v krku. Klepu se od zimy a na tváři mám bolestivý výraz. Není mi dobře. Rozkoukám se kolem a vidím jak jeden muž a žena kráčí směrem k nějakému ... srubu. To fakt? Jako fakt? Jenom několik desítek metrů od nás je srub a my spíme venku ve sněhu?!

Zvednu se na nohy a zatočí se mi halva. Myslím, že mám trochu horečku. Vezmu svůj batoh a vydám se za nimi. Jsem ráda, že je téměř prázdny, jinak bych ho ani neuzvedla. Ale čím jsem blíž srubu, tím rychleji jdu. Vidina tepla a horkého čaje je tak silná, že už nehodlám na nic čekat. Ti dva se plíží, ale na to nemám čas. Proderu se rychle kolem nich, téměř až během a skoky v sněhu. Doběhnu ke dveřím a pěstí na ně silně zabouchám.
"Haló je tam někdo? Potřebujeme pomoc! Otevřete prosím!" A zabouchám ještě pár krát.

A zase byla zima

Když se jeden vydá na zkušenou, potažmo na stesku, nikdy neví kam ho osud zavane, jistě hraničáři kráčí po stezkách které mnozí tvorové nespatří, ale v tom bílém pekle co nastalo bylo o mnoho rozumnější držet se skupiny která postupovala za karavanou. Né že bych kdy toužil s takovou karavanou cestovat, přeci jen je to na mne moc lidí ale i tak bylo příjemné jít v jejich stopách, už jen pro to že nám vlastně ve sněhu vyšlapou brázdu ve které se kráčí o něco příjemněji. Kartůš to moc neřešila, vlastně už byla na přelomu štěněte a dospělce, ale nyní pokojně kráčela za mnou, a možná i byla ráda že se v těch závějích nemusí prohrabávat. Čas plynul...Plynul si svým zimním tempem...světlo se zjevovalo čím dál později a tma kraj pohltila vždy o něco dříve než předešlého dne.

Nebylo mi moc po chuti takto paběrkovat na cestě, ale nehodlal sem se zbytečně plahočit a vysilovat. Sil je třeba mít dost, zvláště v zimě a zvláště v těchto horách. A to že jsme v horách mě naplnilo bázní z té nespoutané síly hor. A jak jinak než že nám hory své umění dokázali víc než záhy.
Přespat ve vývratech byla jasná volba, alespoń nějáké závětří, a oheň? no pokus byl ale netrval moc dlouho na to aby nás zahřál, byl sem vcelku zvyklí na to spát venku, i v mrazu, ale tohle bylo příliš, věděl sem ale že Kartůš se za mnou brzy přifaří k houni. K mému překvapení tak učinila bělovlasá, snad byla už jen vysílená, ale bylo mi to jedno, nechal sem ji u sebe a snažil se ji ještě trochu zahřát třením ruky přes její houni, usnula ale rychleji než se zjevila má drahá vlčí slečna. Nežárlila, naklonila zvědavě hlavu a přilehla k bělovlasé, mé záda byli stejně kryty vývratem. A po chvíli sem i já zavřel oči, i když jsem ještě notnou chvíli poslouchal kvílení větru a snažil se...o co vlastně? V tomhle počasí i kdyby někdo chtěl nedostane se k nám bez povšimnutí, leda by uměl létat...

Né že se vykradeš dokud se nevzbudí, teplo bude všem
Použil sem svou schopnost mluvit se zvířaty, přeci jen sem byl rád že má vlčice nezačala vrčet ale přijala svůj osud.

Ráno bylo jako každé jiné, vstal sem ještě za tmy a záda oné dívky jsem zahalil svou houní, pak jsme vstal a rychle se vydal na cestu, už pohled byl nevábný, po karavaně ani stopa, sníh je zavál tak rychle a tak hluboko...a na obzoru ani černé šmouhy, ani světla luceren či loučí.

Nebyl čas burcovat ostatní, naše ulehčení cesty bylo to tam. A před námi jen bílé peklo, nebo ráj, záleží na pohledu.

Okolí bylo mrazivě tiché, jako hřbitov, či márnice, ani hlas zvěře, jen tiché křupání sněhu pod botami. Všude panovalo až posvátné ticho, chlad se zakusoval do kostí a kůže na tváři palila mrazem. Pár osob, ranníí šero a ...
Srub?

Oči se mi stáhli do úzkých škvírek, došel sem pomalu k našemu ležení kde sem viděl již onu bělovlasou dívat se také na naší snad poslední možnost na teplo...

Dobré ráno, to měli, pokud nechceme aby nás na jaře našla zvěř nebo orkové, vysušené od mrazu...
Pronesu když se dostanu k ni, zamotám rychle houni do řemínků a upevním jako vždy k pasu, pak se zadívám ke srubu...

Ale opatrně, nevíme kdo tam může zimovat, nebo co....

Pomalu se vydám směrem ke srubu, a mé oči snad ze zvyku začnou hledat stopy, jakékoliv stopy které by mi mohli říct zda jsme tady samy nebo nás ve srubu někdo bude vítat, či čekat se zbraní...sám mám ruku na jilci svého meče. Na stezkách se opatrností nesmí šetřit...

Osud se naplní

...Ale ne dnes. Tu noc mi hlavou proběhlo spoustu myšlenek. Přemýšlela jsem nad tím proč jsem vlastně tady. Vzpomněla jsem si na své mladí, nad tím že jsem se až do dnešního dne měla vlastně dobře. Na to, že bych se měla možná líp kdybych se dostala do rukou těm ozbrojencům. Čert to všechno vem. Všechno bylo ta tam a pozdě dumat nad tím co by se stalo kdyby.

I když jsem byla zabalená do kožešiny kterou jsem měla v téhle zimě, v těchto horách na místo pláště. Jakous takous ochranu poskytla, ale mohla vzdorovat takovému počasí celou noc? I když jsme byli chránění před větrem? Těžko říct. Instinktivně jsem však udělala to co udělala. Prostě jsem chtěla žít dál. Jestli jsem dobře viděla, bylo nás tam schovaných několik. Já, jedna žena pomalovaná v obličeji, tři muži. Vlastně dva jako takový a jeden... obrovský? Půlobr? Nějaký krol? Přimáčkla jsem se k jednomu z těch tří abych získala co nejvíc tepla. Nedívala jsem se kdo to byl. Oči mi padly únavou...

Bylo po všem. Otevřela jsem oči. Bylo ráno a jasno. Zmrzlá jako psí lejno se dívám kolem sebe, zda tuto noc přežili všichni. Když v tom zahlédnu ten srub. Bohové nás tady ještě chtějí. Zachumlám se do kožešiny a obejmu se rukama. Nevím kde je cesta, jak jsme daleko.

"Měli by jsme to zkusit." Promluvím tiše a pomalým krokem se vydám k tomu srubu.