Andor.cz - Dračí doupě online

Cesta necesta

"Měla to být poslední cesta k trpaslíkům a výhodný obchod, jenom z tohoto kšeftu bychom přečkali pohodlně zimu na jihu a ještě by zbylo na doplnění zásob a vybavení na další sezónu."
Ve snu slyším hlas pana Vekse. Jmenoval se jinak, měl dlouhé a složité jméno, ale nevadilo mu, že jsem mu říkal pan Veks a nezkoušel se mě po těch letech opravovat. Ale pan Veks tu dnes se mnou není. Nikdy nebude.

Nespím. Pan Veks!
Trhnu sebou, když mi rozpuštěná kapka ledu steče za krk a vzbudím se. Kolem už svítá a vše je zarovnáno čerstvým sněhem včetně nás, ohniště a hlavně stop karavany. Zkontroluji, jestli mi něco nezapadlo do sněhu během spánku a pokusím se udělat pár kroků směrem, kterým jela karavana, ale bez úspěchu. Bořím se příliš hluboko a tímto tempem bych brzy padl vyčerpání. Zkusím počkat, až vrstva promrzne. Pán s vlkem a Bílá madam, jak jsem si je pojmenoval, se mezitím vydali ke srubu, který celou noc stál kousek od nás. Než se k němu přiblížím, prohlédnu si jeho okolí. Kouř z komínu, shrnutý sníh u hromady dřeva u stěny srubu, hlasy nebo jiný hluk, zkouším i zavětřit nějaký pach. Pak chvíli sleduji i vlka, který by na případné nebezpečí také reagoval. Mé zkoumání přeruší Poslední dáma. Která se vrhne ke dveřím a tlučením na ně na nás upozorní. Zůstanu stát o kus dál a počkám, co se bude dít.

Pan Vex by věděl nejlíp, co bychom měli udělat ...
Řeknu tiše a jsem zase smutný.

ZIMA ZIMA

Karavana šla ve předu, za ní menší skupinka a ještě za nimi o několik kroků já. Kapuce přes hlavu a dívám se na svoje boty. Boty, které rozhodně nejsou vhodné do takového počasí. Ale nejsem tak nepřipravená, nohy jsem si nejdřív omotala srnčí kůži a až tak je s velkou námahou strčila do bot.
Počasí se zhoršuje každou minutou a já jsem každou minutou blíž k skupince. Nesmím je ztratiť z dohledu, nebo jsem mrtvá. I když se normálně neskupinkuju, stejně by mi nikdo z nich nepomohl, kdybych upadla nebo něco. Ale přesto se cítím bezpečněji. A v tomhle počasí by jen totální vůl řešil, jestli jsem za účast v karavaně zaplatila nebo ne.

V tom sněhu se mi jde hůř než ostatním. Nejsem tak silná, ani vysoká, tak kráčím za tím největším. Nevím co je to za chlapa, ale dělá stopu tak velikou, že se do ní můžu postavit oběma nohama. A ještě pořád zbude dost místa.

Ani nevím kdy, najednou zvednu hlavu a karavanu není vidět. Ani světla, ani stopy po kolech a koních, nic. Dělám co můžu, abych držela krok s ostatníma a přes drkotající zuby si šeptám modlitbu.
"Vševidoucí Rakh, vyveď mě ze ztracena, ukaž mi cestu domů a zaveď mě na místa bezpečná." A tohle opakuji pořád dokola, protože víc si nepamatuji.

Vítr a sněžení bylo tak silné, že jsme nakonec skončili někde kde až tak nefoukalo. Byla jsem unavená a promrzlá. Někdo se snažil založit oheň, ale v tomhle počasí to prostě nešlo. Schoulila jsem se do klubíčka co nejvíc a oči se mi zavírali sami. Ještě jsem spatřila pejska. Chtěla jsem ho pohladit, ale neměla jsem na to ani sílu, ani vůli.

Vzbudila jsem se a vůbec necítím se dobře. Jsem podchlazená a bolí mě v krku. Klepu se od zimy a na tváři mám bolestivý výraz. Není mi dobře. Rozkoukám se kolem a vidím jak jeden muž a žena kráčí směrem k nějakému ... srubu. To fakt? Jako fakt? Jenom několik desítek metrů od nás je srub a my spíme venku ve sněhu?!

Zvednu se na nohy a zatočí se mi halva. Myslím, že mám trochu horečku. Vezmu svůj batoh a vydám se za nimi. Jsem ráda, že je téměř prázdny, jinak bych ho ani neuzvedla. Ale čím jsem blíž srubu, tím rychleji jdu. Vidina tepla a horkého čaje je tak silná, že už nehodlám na nic čekat. Ti dva se plíží, ale na to nemám čas. Proderu se rychle kolem nich, téměř až během a skoky v sněhu. Doběhnu ke dveřím a pěstí na ně silně zabouchám.
"Haló je tam někdo? Potřebujeme pomoc! Otevřete prosím!" A zabouchám ještě pár krát.

A zase byla zima

Když se jeden vydá na zkušenou, potažmo na stesku, nikdy neví kam ho osud zavane, jistě hraničáři kráčí po stezkách které mnozí tvorové nespatří, ale v tom bílém pekle co nastalo bylo o mnoho rozumnější držet se skupiny která postupovala za karavanou. Né že bych kdy toužil s takovou karavanou cestovat, přeci jen je to na mne moc lidí ale i tak bylo příjemné jít v jejich stopách, už jen pro to že nám vlastně ve sněhu vyšlapou brázdu ve které se kráčí o něco příjemněji. Kartůš to moc neřešila, vlastně už byla na přelomu štěněte a dospělce, ale nyní pokojně kráčela za mnou, a možná i byla ráda že se v těch závějích nemusí prohrabávat. Čas plynul...Plynul si svým zimním tempem...světlo se zjevovalo čím dál později a tma kraj pohltila vždy o něco dříve než předešlého dne.

Nebylo mi moc po chuti takto paběrkovat na cestě, ale nehodlal sem se zbytečně plahočit a vysilovat. Sil je třeba mít dost, zvláště v zimě a zvláště v těchto horách. A to že jsme v horách mě naplnilo bázní z té nespoutané síly hor. A jak jinak než že nám hory své umění dokázali víc než záhy.
Přespat ve vývratech byla jasná volba, alespoń nějáké závětří, a oheň? no pokus byl ale netrval moc dlouho na to aby nás zahřál, byl sem vcelku zvyklí na to spát venku, i v mrazu, ale tohle bylo příliš, věděl sem ale že Kartůš se za mnou brzy přifaří k houni. K mému překvapení tak učinila bělovlasá, snad byla už jen vysílená, ale bylo mi to jedno, nechal sem ji u sebe a snažil se ji ještě trochu zahřát třením ruky přes její houni, usnula ale rychleji než se zjevila má drahá vlčí slečna. Nežárlila, naklonila zvědavě hlavu a přilehla k bělovlasé, mé záda byli stejně kryty vývratem. A po chvíli sem i já zavřel oči, i když jsem ještě notnou chvíli poslouchal kvílení větru a snažil se...o co vlastně? V tomhle počasí i kdyby někdo chtěl nedostane se k nám bez povšimnutí, leda by uměl létat...

Né že se vykradeš dokud se nevzbudí, teplo bude všem
Použil sem svou schopnost mluvit se zvířaty, přeci jen sem byl rád že má vlčice nezačala vrčet ale přijala svůj osud.

Ráno bylo jako každé jiné, vstal sem ještě za tmy a záda oné dívky jsem zahalil svou houní, pak jsme vstal a rychle se vydal na cestu, už pohled byl nevábný, po karavaně ani stopa, sníh je zavál tak rychle a tak hluboko...a na obzoru ani černé šmouhy, ani světla luceren či loučí.

Nebyl čas burcovat ostatní, naše ulehčení cesty bylo to tam. A před námi jen bílé peklo, nebo ráj, záleží na pohledu.

Okolí bylo mrazivě tiché, jako hřbitov, či márnice, ani hlas zvěře, jen tiché křupání sněhu pod botami. Všude panovalo až posvátné ticho, chlad se zakusoval do kostí a kůže na tváři palila mrazem. Pár osob, ranníí šero a ...
Srub?

Oči se mi stáhli do úzkých škvírek, došel sem pomalu k našemu ležení kde sem viděl již onu bělovlasou dívat se také na naší snad poslední možnost na teplo...

Dobré ráno, to měli, pokud nechceme aby nás na jaře našla zvěř nebo orkové, vysušené od mrazu...
Pronesu když se dostanu k ni, zamotám rychle houni do řemínků a upevním jako vždy k pasu, pak se zadívám ke srubu...

Ale opatrně, nevíme kdo tam může zimovat, nebo co....

Pomalu se vydám směrem ke srubu, a mé oči snad ze zvyku začnou hledat stopy, jakékoliv stopy které by mi mohli říct zda jsme tady samy nebo nás ve srubu někdo bude vítat, či čekat se zbraní...sám mám ruku na jilci svého meče. Na stezkách se opatrností nesmí šetřit...

Osud se naplní

...Ale ne dnes. Tu noc mi hlavou proběhlo spoustu myšlenek. Přemýšlela jsem nad tím proč jsem vlastně tady. Vzpomněla jsem si na své mladí, nad tím že jsem se až do dnešního dne měla vlastně dobře. Na to, že bych se měla možná líp kdybych se dostala do rukou těm ozbrojencům. Čert to všechno vem. Všechno bylo ta tam a pozdě dumat nad tím co by se stalo kdyby.

I když jsem byla zabalená do kožešiny kterou jsem měla v téhle zimě, v těchto horách na místo pláště. Jakous takous ochranu poskytla, ale mohla vzdorovat takovému počasí celou noc? I když jsme byli chránění před větrem? Těžko říct. Instinktivně jsem však udělala to co udělala. Prostě jsem chtěla žít dál. Jestli jsem dobře viděla, bylo nás tam schovaných několik. Já, jedna žena pomalovaná v obličeji, tři muži. Vlastně dva jako takový a jeden... obrovský? Půlobr? Nějaký krol? Přimáčkla jsem se k jednomu z těch tří abych získala co nejvíc tepla. Nedívala jsem se kdo to byl. Oči mi padly únavou...

Bylo po všem. Otevřela jsem oči. Bylo ráno a jasno. Zmrzlá jako psí lejno se dívám kolem sebe, zda tuto noc přežili všichni. Když v tom zahlédnu ten srub. Bohové nás tady ještě chtějí. Zachumlám se do kožešiny a obejmu se rukama. Nevím kde je cesta, jak jsme daleko.

"Měli by jsme to zkusit." Promluvím tiše a pomalým krokem se vydám k tomu srubu.

Hněv i milosrdenství Bohů

Jirat. Mohutný a bezohledný chlap, o kterém se říká, že občas fušuje do kšeftu lupičům. Teď se tváří jako ten hodný, který chrání karavanu před nebezpečím. Je tvrdý, je schopný a k vaší smůle i dost drahý. Platbu, kterou si může dovolit karavana a obchodníci, si nemůžete dovolit vy. Víc než polovina vašeho jmění by změnila majitele.

Táhnete se tedy za karavanou a můžete jen doufat, že případného útočníka bude víc zajímat karavana, než pár trhanů na jejím chvostu.
A asi by to i fungovalo, kdyby se jedné noci nezvedl opravdu silný vítr, který přinesl celou řadu problémů.

Nejdřív vítr rozehnal oheň, u kterého se lidé hřály a hořící polena založily požár na několika povozech. Tažná zvířata se rozutekla a lidem z karavany dalo hodně práce aspoň některé pochytat. Balili ještě v noci. A mohli jen děkovat osudu, že je to počasí zastihlo až na cestě zpět.
Snažili jste se s nima držet krok, ale moc blízko vás nepustili.
Velké vločky sněhu vás téměř oslepují a ledový vítr vám trhá oblečení. Stačí jen několik okamžiků, aby vám zalezlo za nehty a chladem promodraly rty. Karavana je na tom přeci jen o trochu lépe. Zachumlaní do kůží či plachet, sedě na povozech, se vám začínají vzdalovat.
Vichr je to tak strašný, že ani ork, kroll, půlobr či co se to s vámi potácí, není schopný nepřízni počasí příliš vzdorovat.

Útočiště najdete za několika vývraty. Tam jste chráněni před větrem. Ráno, když se rozední, se obloha náhle vyjasní. Pára vám jde od úst a kam oko dohlédne, všude jsou vysoké závěje sněhu.
Ale Bohové jsou na vaší straně. Nedaleko od vás zahlédnete srub se zavřenými okenicemi.

ZIMA SE BLÍŽÍ

Zablácené ruce jsem si otřela o kalhoty. No a co, stejně jsou celé ušpiněné. Koukla jsem se na své ruce, několik nových škrábanců a další zlomený nehet. Au. Ten skořicovník byl už starý a kůra dost tvrdá, ale pořád chutná dobře. Za ten nehet to stálo. Vyhodila jsem si na záda přeplněný batoh, který mě téměř stáhl k zemi. Směšných sto padesát pět centimetrů, jsem jako jednohubka pro trolla. Jsem nedaleko za městem a začíná se stmívat, měla bych se vrátit. Zítra odjíždí karavana a já v ní musím být. Zima se blíží a bez trpasličího zlata zamrznu někde v špinavý uličce. Neštěkne po mě ani pes.

Ráno se dala karavana do pohybu. Hromada obchodníků, žoldnéřů a nákladu. Přes hlavu mám kapuci a snažím se neexistovat. V tom jsem dobrá, vlastně je to můj dar, lidi se koukají mým směrem, ale nevidí mě. Hlavně když prosím o kousek jídla, nebo o vodu, nebo o práci, nebo o kost z kuřete, kterou raději hodí čoklovi. Samozřejmě jsem za karavanu nezaplatila, takže tu nemám co dělat. Celou cestu jsem zalezlá mezi nákladem, nebo se motám mezi vozy, ať mě nevidí vedoucí karavany.

Když jsme dorazili na místo, byla jsem nadšena. Ještě nikdy jsem nebyla u trpaslíků, konečně někdo menší než jsem já. Obchodníci jsou líní, jdou rovnou za kupcem a prodají mu všechno zboží. Jenže kupec chce taky vydělat a tak to všechno kupuje pod cenu. Já jsem vklouzla někde, kde jsou běžní trpaslíci a svůj tovar jsem rozložila kolem sebe. Hromady sušeného ovoce, svazky bylinek, sušené houby, ořechy, skořicová kůra, semínka, drápy zvířat a tak dále. Všechno co se dalo najít v lese. Ve městě bych za to dostala drobek, ale tady, pro trpaslíky je to vzácný tovar a tak se mi zlato začíná hromadit. Zimu přežiju jen tak tak, ale konečně začínám věřit, že to bude lepší.

Je čas jít zpátky. V batohu mi zůstalo nějaké jídlo na cestu a zlato jsem si dobře schovala do vnitřních kapes. Nenápadná jako vždy jsem se opět zamotala mezi lidi a těším se na cestu do města. Konečně teplé jídlo ... maso ... ó maso jsem neměla tak dlouho. A teplou postel!

Zima v Černých horách

Černé hory. Místo, které tvoří hranici mezi královstvím lidí hutěmi trpaslíků. Místo, které je nehostinné v kterékoli roční období. Na jaře, když taje sníh, jsou brody téměř neprůjezdné a z úzkých kaňonů se stávají dravé řeky. Léto patří orkům, kteří v horách žijí a vylézají ze svých děr. A ani počasí není stálé. Buď prší a cesty se mění v řeky a nebo je sucho a voda se stává vzácnou. Ani podzim není klidný. Málokdo dokáže odhadnout, kdy je ještě bezpečné projít skrz. Teplotní výkyvy jsou veliké. A zima, ta stojí opravdu za to. Teplota klesá hluboko pod bod mrazu a silný vítr znepříjemňuje život. Navíc začíná sněžit často už v půlce října.



A přesto je tato cesta hojně využívaná. Hlavní obchodní cesta Černé hory obchází, ale je drahá. Obchodníci platí za její použití, mosty i ochranu. Navíc se uzavírá s koncem září a znovu se otevírá až na jaře. Takže ten, kdo dostane zásoby k trpaslíkům se dostane k velikým penězům.

Vy jste, stejně jako několik dalších, riskli podzimní cestu. U trpaslíků vyložili zásoby jídla a s pořádným měšcem se vraceli domů. Ale silný vítr a obrovské přívaly sněhu vás v horách uvěznily a vaší jedinou nadějí na přežití se tak stal jeden z loveckých srubů.

Dokážete se vzepřít osudu a přežít do jara?