V KAVÁRNĚ S DEE PERISHOVOU

Dee Perishová ze sebe chrlí jednu otázku za druhou. Ani nestihnu otevřít pusu, abych odpověděl. Je až podivně hyperaktivní. Dokonalý opak toho, jak působím na okolí já. Ruce strčené hluboko v kapsách, kšilt vražený do čela. Emoce na sobě dávám znát jen málo, i mé zadrhávání působí jako zaseknutí stroje.
Přepis odpovědí, tak jak šly po sobě:

D: "Ahoj!"
R: "Ah-"
D: "Rayi, nechceš se projít?"
R: "Ani n-"
D: "Nebo nechceš zajít do nějaký kavárny?"
R: "Jo..."
D: "Nebo čajovny?!"
R: "No ...to ne."

Jako obvykle si na tváři udržuju výraz mimoně, u kterého si člověk nemůže být jistý, zda skutečně vnímá, co je mu sdělováno.
D:"Abychom nezmrzli."
R.:"Hm"

Nicméně se nakonec vydáme směrem do KAVÁRNY. Mám skoro nulovou fyzičku, takže na procházky mě moc neužije a čajovny mám spojený se smradlavejma ezolidma. Navíc se už vidím s nějakým zákuskem. Prakticky se živím cukrem. Sladké mě udržuje při životě, i v dobách, kdy kvůli hraní nespím několik dnů za sebou.

D:"Už máš koupený nějaký dárky na Vánoce?"
R:"Nějaký jo."

Když přede mě číšnice položí jahodový dort s extra šlehačkou, začínám konečně vnímat štěbetání Perishové.
"Já se do VR hlásil kvůli práci na částečnej úvazek. Brzo předvedou novou hru. Bude to revoluce v herním světě," zamumlám s vidličkou v puse a je to reálně ta nejdelší věta, kterou ode mě Dee kdy slyšela.

Samozřejmě, že o VR vím. Vím o nich všechno, byť okolo vývoje jejich nové hry střeží všechny informace, sem tam se něco dostane ven jako fáma. Proč se, ale Dee zajímá o VR? Měl bych ji říct, že jsem zvanej na tu předváděčku? Nemá s tím nic společnýho, tak je zbytečný to vytahovat. Dee se o hry nikdy moc nezajímala. Jediný co ji vážně zajímá je její ...

Málem mi vylýtne kafe nosem: "Z-zpěv?!"
Pokusím se rychle změnit téma. Dee se ráda poslouchá, tak by to mohlo fungovat: "Proč se zajímáš o VR?"

Škola

Šestého prosince v šest večer. To je skoro za chvilku. Pokynu Paulovi na souhlas. Hned potom si udělám si do telefonu poznámku a nastavím připomenutí několik hodin před termín. Jsem si docela jistý, že bych na to jinak zapomněl.
Sobota večer není zrovna doba, kterou bych chtěl strávit venku. Určitě bych si dokázal vzpomenout na celou řadu věcí, kterou bych místo toho mohl dělat, ale … už jsem to slíbil, takže půjdu.

Den se pomalu vleče a já se přesouvám z třídy do třídy. Pořád je to ta samá rutina. Zasednou do lavic, poslouchat a občas si udělat nějaké ty poznámky. Nic moc zajímavého. Obvykle bych si dlouhou chvíli zkrátil povídání s Paulem, ale po tom co nás učitel rozsadil, už to nebylo možné.
Teď jsem seděl vedle Maggie. Jedna z našich třídních krásek. Její pozornost byla během hodin zaměřená výhradně na studium, takže s ní žádná řeč nebyla. Ne, že by nebyla hezká. Líbily se mi ty její dlouhé černé vlasy, nebo jak se smála, ale naše zájmy byly hodně odlišné. Pro ní jsme byli s Paulem dvojice divných kluků, co pořád mluví jen o videohrách.
No jo, co se dá dělat. Některý lidi to prostě nepochopí.
Většinu času strávím nad notesem, který mám položený hned vedle sešitu. Obvykle do něj kreslím obrázky, nebo píšu nějaké svoje nápady. Výsledkem byl tenhle chaos, který na první pohled neměl žádnou hlavu ani patu.

Nakonec se ozve zvonek, ohlašující konec dnešního dne. Konečně. Všichni si začnou balit věci a rychle opouštět třídu. Já naspěch ale nemám. Hezky v klidu si strkám věci do batohu, zatím co se Paul posadí vedle a začne mi povídat o nějaké hře, kterou právě hraje. Mlčky přikyvuji a uklízím stůl. Společně s námi ve třídě zůstane ještě Alex, který k nám po chvilce připojí.
Hned začne povídat o blížící se akci, což si nepochybně získá Paulovu pozornost. Pomalu zvednu hlavu a podívám se na něj. Můj unavený výraz se nesnažím ani maskovat, byl to konec konců dlouhý den.
Že bych mu hodil Paula na starost a zůstal doma? Je to jenom nápad a zní docela lákavě. Ale Paulovi bych to nemohl udělat.
“Pro mě za mě.“ odpovím a pokrčím rameny. “Stejně tam tak jako tak budeme všichni, tak proč ne.“ S tím si hodím batoh přes rameno a zvednu se ze židle. “Jdeš taky, nebo máš v plánu ještě zůstat?“ Bez ohledu na jeho odpověď nakonec zamířím ze třídy a pak asi rovnou domů. I když si tím ještě jistý nejsem.

Sledujíc mobil, myšlenkami jinde a zaposlouchaný do rozhovorů do druhých stojím na chodbě natolik ponořený do vlastních myšlenek, že když náhle zazvoní nová sms, málem mi telefon vypadne z ruky. Při překvapení s sebou trhnu tak nešikovně, že mi vyskočí z rukou a po pár zběsilých pokusech se mi ho podaří chytit. Překvapeně se podívám na telefon, když vidím, kdo poslal tu sms, ale pohled se rychle změní v rozmrzelé protočení očima v sloup. Chvilku váhám, jestli zprávu rovnou nesmazat... Ze zkušenosti už tuším co mi chce. No nakonec stejně zprávu otevřu a překvapeně čtu obsah.
Co ten přizdisráč zkouší? Chce mi to pak předhazovat, až bude něco potřebovat? Mít na výběr, napíšu mu ať si s tím vytře... Ale bohužel na výběr nemám.
Přemýšlím, jestli ho i tak na oko odpálkuju, nebo napíšu nějaké mrzuté poděkování? Naštěstí škola vyřeší mé dilema zvoněním. Takže prostě neodepíšu. I to je možnost

Během školy ještě přemýšlím co dělat. Nakonec si řeknu, že pokec s tím Paulem by nebyl od věci. Je to podle všeho zarytý fanoušek... A Eric? Asi taky? Většinu spolužáků docela aktivně ignoruju. O některých vím jen to, jak se jmenují, a to jen díky pravidelné kontrole od učitelů...
No mít s sebou někoho bude rozhodně lepší, než tam jít sám. Počkám si, až skončí škola a jelikož jsme ze stejné třídy, nemusím je nikde vyhlížet. Když odzvonila poslední hodina, ani jsem nespěchal s balením a hned po odchodu učitele jsem prostě vstal a došel k těm dvěma. Naštěstí mám s mluvením bohaté zkušenosti díky videím, takže žádný nervózní úsměv ani přemáhání se. Jen profesionálně naučený veselý úsměv a pokývnutí hlavou "Čau. Hele vím, že jsme spolu nikdy moc nemluvili ale náhodou jsem vás slyšel na chodbě a taky budu na té akci... Co se sejít před budovou a jít spolu? Nerad bych šel sám a myslím, že je to super šance poznat i jiné hráče" Řeknu jim stručně ale pokusím se o přátelský až trochu i povzbudivý tón v hlase.

Škola

Eric a Alex

Eric

Když se Paulovi podaří tě přesvědčit, vidíš v jeho tváři záblesk radosti. Nejspíš by tam šel tak či tak, ale vždy je lepší někam vyrazit s dobrým kamarádem, než sám. "Bude to 6.12... V sobotu v 18 hodin" Informuje tě hned, když se zeptáš. Moc informací o samotné akci nemá, ale je teprve pondělí a další informace společnost možná teprve zveřejní. Ale vzhledem k jejich přehnaně tajnůstkářské povaze okolo celého vývoje v posledních letech je více možné, že tento stručný popis je vše, co jsou ochotní prozradit. Naneštěstí moc času na další rozhovor není a přestávka končí. Ale nakonec v tomto tématu toho už příliš nebylo.
Další hodinu matiky využiješ k dohnání nedostatku spánku a probudí tě až zvonění, které je v rozespalém stavu snad ještě pronikavější.
Zbytek školního dne je relativně monotónní a poměrně se ti vleče, než konečně skončí poslední hodina. Ale co dělat po škole? Možná naplánovat něco s Paulem? Nebo se věnovat zase obvyklým koníčkům...

Alex

Během tvého... Šmírování... Spolužáků a hypnotizování mobilu ti přijde sms. Letmo se podíváš a vidíš, že je od otce. Nemáš nic lepšího a tak si ji zběžně přečteš.
"Alexi, v sobotu tady bude nějaká akce v sídle té herní společnosti. Napadlo mě, že by tě to mohlo zajímat a koupil jsem ti rychle lístek... Zmizely z prodeje fakt rychle... A jestli už jeden máš... No... Můžeš někoho pozvat. Už jsem ti tu vstupenku přeposlal na tvůj e-mail."
Můžeš si asi jen domýšlet, co se stalo, že má natolik dobrou náladu, aby ti jen tak koupil vstupenku. Vlastně je zázrak, že vůbec ví o tomhle a o tvém možném zájmu... Ale ať je jeho důvod jakýkoliv, právě teď nemáš příliš jiných možností...
Krátce po přečtení sms zvonek hlásí konec přestávky a vracíte se do třídy.

"Ahoj!" Zašvitořím vesele směrem k Rayovi když mě pozdraví a nepatrně se u toho zakoktá. Nemám k tomu ale žádný poznámky, nic. Jasně, vím o něm že je trochu nesmělej, ale je to Ray.

"Rayi, chceš se projít? Nebo nechceš zajít do nějaký kavárny? Nebo čajovny?" Zkouším navrhnout kde by se mu mohlo líbit. "Aby jsme nezmrzli." Zazubím se na něj.

Tak či tak dle reakce si to namířím směrem který bude potřeba abychom došli k cíli, pokud se tedy rozhoupeme. "Už máš nakoupený nějaký dárky na Vánoce?" Zeptám se ještě než po cestě začnu povídat rovnou k věci. "Ta firma Virtual gaming zní jako něco co by tě mohlo zajímat." Vím o některých Rayových zálibách. Vlastně jen málo, ale vím že hraje nějaký hry. "Nevíš o nich něco?" Zeptám se zvědavě.

V hlavě se mi honí jedna myšlenka za druhou, ale nechci svého spolužáka hned zahltit. I když vím, že bych dokázala mluvit asi poměrně dlouho. Ale stejně... "Znáš vlastně moje písničky?" Zastavím se abych přihmouřila oči a podívala se na Raye. Na první pohled to vypadá jako bych měla být snad nějak přísná, ale na tváři se mi hned objeví úsměv.

LEGENDA ZEPHYRUS

Zephyrus sesílá mračno kyselých ropuch na veselý červený drak
veselý červený drak byl/a zabita
Zephyrus získal/a 1500EXP
Zephyrus sesílá elegantní žvýkačková mlhovina na přisluhovač temného orákula
přisluhovač temného orákula byl/a zabita
Zephyrus získal/a 220EXP
Jura.Bouchač to Zephyrus, HEJ, CO DĚLÁŠ. TY PIČO?
Betynka.Gamerka to Zephyrus: Domluva byla, že lootime spolu!
Master_of_the_world253 to Zephyrus: WTF ??????????
Zephyrus sesilá désť polibkového omráčení
Jura.Bouchač: fuck
Jura.Bouchač lvl 3 byl/a zabita
Zephyrus získal/a 150EXP
Betynka.Gamerka lvl 10 byl/a zabita
Zephyrus získal/a 150EXP
Master_of_the_world253 lvl 1 byl/a zabita
Zephyrus získal/a 150EXP
Zephyrus opustil/a hru

* * *

MÉTE 3 NEPŘEČTENÝCH ZPRÁV

From Lisa_guildmaster: Ahoj Zephy, mezi hráči se šířej zvěsti o tom, že se chystáš odejít do Virtual Gaming, hned jakmile to spustěj. Nechci být dotěrná, ale není to pravda, že ne? Dost lidí si bez tebe Oblohu lemující blesky nad křídly draků neumí představit. tak nechci, aby se nám rozpad celej server. Byl jsi tu, když jsme vyštípali Happy_pedoBeara, když odešel Paladin07. Pamatuješ? Dej mi prosím vědět co nejdřív!

From Cutecat: Ahoj, Lisa říkala, že jí nebude vadit, když ti tohle napíšu. Jde o to, že se chci zeptat, zda bys se mnou někdy nešel na virtrande! Vím, že jsi s Lisou občas virtrandoval na tom guestu se sbíráním peříček v Lesosluji. Já teď potřebuji nějaký ropuší vejce na lektvary pro svou druidku, tak mě napadlo, že bysme se mohli domluvit a zajít spolu. Lisa fakt říkala, že jí to vadit nebude. Jestli je to trapný, tak na to nic nepiš a jestli chceš zajít, tak napiš! Budu se těšit. P.S: Nevím jestli si na mě pamatuješ, oslovila jsem tě minulou sobotu před tím raidem v Bobří osádce.

From Houbičkovej_kormidelník: Čauky Zephe, nechceš si někdy zopakovat žhavej roleplay? Poslal bych ti tentokrát ještě odvážnější fotky. V příloze malá ochutnávka. Víš, že nejsem moc na přemlouvání.





Celou noc jsem zase propařil v Oblohu lemující blesky nad křídly draků. Kdysi to bývala nejlepší onlineovka na trhu. Jenže s nástupem Virtual Gaming všechny tyhle nanicovatý sračky zaniknou. Nostalgická hra o čas. Věnoval jsem OLBNKD téměř 4 roky svýho života a to v osmnácti není málo, ale teď je konec. Je čas jít dál a říct všem dětem ... pápá.

Virtual Gaming mě pozvalo na slavnostní zahájení své velké online kampaně s příslibem získání práce. I když bylo mé první CV odmítnuto, neztrácím naději. Ve třinácti jsem hacknul školní web a napsal na domovskou stránku, místo úvodního slova ředitele, že Dee Perishová, je nanicovatá uvřískaná kráva. Dodnes nikdo nezjistil, že jsem to byl já. V patnácti jsem se naboural do PC učitelky na ájinu a změnil si všechny známky, ale to byl teprve začátek. Ve školním programátorským kroužku prakticky opravuju učitele. Má budoucnost je práce pro VG, o tom není pochyb.

Ještě jsem se asi neznímil o tom, že kromě toho, že jsem na určitý věci génius, jsem i dost asociál. Prakticky nemám žádný přátele a nenávidím lidi. Zvlášť nerad zvedám telefon a obecně mluvím. Jakmile mám mluvit před větším množstvím lidí, tak se úplně zaseknu. Moje úplně nejbližší osoba je Lisa_guildmaster, má virtuální kamarádka. Lisa je ve skutečnosti takovej vyžilej týpek po čtyřicítce, kterej pracuje jen, aby splácel alimenty a veškerej svůj volnej čas tráví ve OLBNKD. Jednou jsme spolu byli na kafe a bylo to to nejdivnější setkání. Myslím, že jsme každej řekli tak dvě věty i s pozdravem.

Takže by se dalo říct, že my gameři máme obvykle dvě tváře. Má druhá tvář je Zephyrus, ale o tom zase příště.

Poslední dobou mě hodně znepokojuje moje spolužačka Dee Perishová. Je to přesně ten typ člověka, co je oblíbenej, ale z nějakýho důvodu se se mnou začala bavit. Děje se to od té doby, co nás v zasedacím pořádku novýho školního roku posadili k sobě. Dee neví, že jsem to byl já, kdo tehdy hacknul školní stránky. Byla pro mě vždy ztělesněním všech tech trapáků, který tak nesnáším.
Dneska ráno mi dokonce volala, celej jsem se z toho rozklepal. Extroverti nikdy nepochopěj jak těžký je pro introverta zvednout telefon. To, že ji z VG pozvali na tu předváděčku mě sice překvapilo, ale i přesto jsem nedokázal říct víc než: "Hm. To jo, tak to jo!"

Další věc, která mi hned po telefonování nejde je říkat lidem ne, takže za chvilku už si to šinu směrem do parku, kde máme s Dee Perishovou scuka. Vůbec nerozumím tomu jak se tenhle bledolící zakrslík, kterýho si učitelé imrvére pletou s holkou, dostal do hledáčku někoho jako je Perishová. Z probdělné noci mám pod očima kruhy jako švestky. Do čela mám vraženou kšiltovku, abych se nemusel česat. A možná ... se v ní cejtím i tak nějak bezpečnějc.

"D-dobré ráno, Dý."

Co tu děláš Rayi? Mohl jsi v klidu sledovat nový videa svýho oblíbenýho youtubera a místo toho stojíš uprostřed posranýho parku s Perishovou. Týkráso.

Ráno mě probudil budík. Poslepu šmátrám po mobilu, než ho najdu a s otráveným, rozespalým zamručením vypnu. Potom i druhý... Až při třetím budíku se probudím tak nějak pořádně a pomalu si sednu.
Zkurvenej budík...
Pomalu vylezu z lůžka a jdu zkontrolovat svůj kanál na youtube, kde nahrávám různé herní videa. Od recenzí, přes lets play až po top 10-20 zajímavostí... Jen se krátce podívám na postup ve sledovaných videích a během snídaně si u počítače chystám podklady k novému videu. Nemít tak protivné rodiče, nemusel bych ani studovat. Nepatřím mezi světově známé ale i tak mám už téměř milion sledujících. Díky tomu mám už teď lepší plat než někteří dospělí... Ale co, studium netrvá věčně a pak budu mít od rodičů klid a budu se moct naplno věnovat natáčení... A do té doby možná i dosáhnu na ten milion...

Ve škole to je celkem nudné... Ne že bych byl premiant - spíše naopak... Jsem rád, když mám za 3 ale většinou to jsou 4... Hlavně když projdu... Alespoň tam jsou ale další známí, kteří si rádi zahrajou a dá se s nimi mluvit i o jiných věcech, než kdy bude nějaká další chlastací akce... Jedním z nich byl Mark. Byl to skoro stejný nadšenec do her jako já a občas jsem s ním i natáčel. Můj důvod natáčení je prostý. V životě mě štve snad každá druhá věc ale nemůžu to dávat moc najevo. Ve hrách mám ale možnost se pořádně vyřádit a trošku tak zklidnit hormony.
Když potkám Marka jen mu kývnu "Zdar jak je?" Pozdravím ho a pokusím se o zdvořilý úsměv. Když se Mark zmíní o chystané akci přímo v sídle Virtual Gaming, nadšeně se usměju a hned mám lepší náladu. "Vážně? To je super, rozhodně tam musíme!" Řeknu nadšeně a snažím se pak hlídat jejich stránky a okamžik, kdy pošlou lístky do prodeje. Bohužel se to stane během hodiny a jak jinak to zmeškám...
Zkurvenci... Proč v tak blbou dobu? Do prdele, záznam z toho mohl mít víc shlédnutí než moje nejlepší videa!
Jedna z mála výhod školy? Když člověk dává pozor, nemusí přemýšlet o tom, co všechno je na hovno... Zeptat se někoho? Ne díky, takovej trapas si neudělám... Stojím na chodbě a letmo si všimnu Paula. Pokud vím, je to extrémní nadšenec do Virtual Gaming... Ten tam určitě nebude chybět. Mluví s jedním z mých spolužáků a já se zrovna na chodbě celkem nudím a pohledem v mobilu hypnotizuju stránky Virtual Gaming, jestli se neobjeví nové lístky. A tak se z nudy zaposlouchám do jejich rozhovoru.

Nový den

Když jsem se ráno vzbudil, bylo mi hned jasné, že to bude jeden z těch dní, kdy bych nejradši zůstal doma. Teploměr za oknem ukazoval, že venku mrzne a sebemenší představa toho, že bych se v tomhle počasí měl vydat do školy, se mi nelíbila. Navíc jsem šel spát asi někdy kolem půlnoci, takže by mi hodinka nebo dvě v posteli určitě neuškodily.
Díky bohu, že jsou prázdniny skoro za dveřmi. Ještě chvilku to budu muset trpět a potom volno.
Potom se ozve budík, který měl už mého polehávání dost.

Ve škole bylo jako obvykle hodně živo. Nic na co bych si potrpěl, ale hlavně, že tam bylo teplo. Jedna z mála věcí, co mě v zimě nutí být ve škole co nejdřív. Neuběhlo ani pět minut a já už viděl, jak mým směrem míří povědomá postava. Alespoň, že ten je tady.
“Čau.“ Pozdravím Paula a věnuji mu unavený úsměv. “Ale jo jde to.“ Cesta do školy mě sice trochu nakopla, ale stejně jsem byl v pokušení si zdřímnout, alespoň trochu.
Možná během matiky? Stejně už se teď skoro neučíme.
Společně s Paulem pak zamíříme směrem do třídy a on hned spustí o Virtual Gaming. V poslední době o ničem jiném ani nemluvil. Poslední dobou se o nich hodně povídalo a není zpráva, která by Paulovi neunikla. Já se v tom zas tolik neorientoval. Zatím nepadlo ani slovo o tom co chystají a
já bycl k takovému přístupu trochu skeptický. Nicméně to podle Paulova popisu vypadá na nějakou velkou akci.
“Hmmm.“ je všechno, co mu na to řeknu. Tyhle akce nebyly zrovna něco, co by mě moc lákalo. Jídlo a pití zdarma jsou fajn. Ale zkoušet si hru, zatím co vám za zadkem stojí dalších deset lidí, čekajících, až na ně přijde řada, to člověka akorát znervózňuje.
Paul ještě nějakou dobu naléhá, až na to konečně kejvnu. “ Tak fajn, vyhrál jsi. Kdy že to bude?“

Seděla jsem ve svém pokoji na posteli a četla dopis který mi byl adresován. Od Virtual gaming. S každým dalším slovem, s každou další větou jsem byla víc a víc nadšená. "Já věděla že to jednou přijde!" Zamumlala jsem si tiše sama pro sebe. Avšak s úsměvem na rtech. Byť na přípravu mám jen krátce, vůbec mi to nevadí. Vlastně čím dřív, tím líp. Rovnou do toho skočit a člověk nad tím nemusí pak dlouho přemýšlet.

"Mami! Tati!" Vyběhla jsem i s dopisem rovnou z pokoje. Po schodech dolů do obýváku. "Mami! Tati! Já to věděla!" Mávám tím dopisem a směju se na všechny strany. "Já věděla že to jednou přijde." Radostí jsem až poskakovala."To je úplně něco jinýho než zazpívat na školním večírku." Ano, je to tak. Aniž bych si nějak fandila, snažila jsem se o dvě věci. Tou první bylo to že dělám na velmi dobré úrovni extrémní sjezdy na horském kole. Ale tou druhou věcí co mi šlo ještě líp bylo zpívání. A můj učitel zpěvu o tom velmi dobře věděl. Skládala jsem si i nějaké svoje texty a zpívala v doprovodu muzikantů nejvíc rockové písničky. Ať už ty divočejší nebo i některé balady. Některá vystoupení byla tak akorát, jiná jsem se nechala unést a předvedla se tak jak má být aby se co nejvíc rozparádilo publikum čítající několik desítek lidí ze školy kteří na ty večírky chodí. "Pozvala mě tady ta firma na svoji akci. A budou tam prej i známější zpěváci!" Rodičům jsem vlepila pusu a utíkala nadšeně zpátky do pokoje k telefonu. "Musím podepsat smlouvu! Dostanu ještě zaplaceno!" Volám ještě za rodiči.

To už jsem v ruce držela telefon a volala svojí nejce Victorii. "Vicki, to musíš slyšet...!" A všechno jsem ji vysypala. Ani jsem ji nepustila ke slovu a to už točím další telefonní číslo. "Rayi! Co teď děláš? To musíš slyšet! Normálně mě pozvala firma Virtual gaming abych jim zpívala na večírku. Budou tam ještě známější zpěváci!" Poskakovala jsem nadšeně. S Rayem máme nějaký společný hodiny a myslím, že si celkem rozumíme. Proto ho taky točím hned po svý nejce. "Nejdeš ven? Potřebuju to pořádně s někým probrat. Jen se obleču a letím. Možná přijde taky Vicki!"

Dělám co můžu. Je mě teď všude plno a jen melu. To už koukám do skříně co si vezmu na sebe a pokud mi to Ray odsouhlasí? Mažu ven! Kolik je vlastně hodin? Rychle ťuknu na mobil abych to zjistila.