Cesta domů

Další krásný den ve škole. Takže vlastně šílená nuda a nic moc nového. Jediná věc, proč jsem tentokrát nespal nebo nedělal nějaké svoje věci během hodiny bylo to, že jsem sledoval mobil a každou chvíli aktualizoval stránku. A pak to konečně přišlo. Velký event, na který se těší každý hráč videoher. Okamžitě jsem tam koupil lístek a bylo to tak tak, protože jejich počet byl silně omezen. "Jen padesát... to bude hodně close event..." usmál jsem se v očekávání velkých věci a v myšlenkách už projížděl scénáře, co vše tam může být. Od první zkoušky hry až po nějaké nové informace. Či nějaké in-game bonusy? Hehehe...

Když pak konečně skončilo vyučování, shrnul jsem věci do batohu a zamířil ven ze třídy. Neuniklo mi ale, že i ti tři hráči z mojí třídy, si taky koupili lístky. Probudila se ve mě chuť je oslovit. Ale... jak? Čus... nezajdem tam všichni? Jo... to nepůjde... Místo toho jsem jen nasadil sluchátka a zamířil ven ze třídy do šaten a pak ze školy domů. Dneska jsem se ale nějak toulal. Poslouchal hudbu a prostě někam šel. Doma stejně dneska nic zvláštního není. Učení už taky moc není. Takže malý výlet neuškodí.

Cesta domů

Uběhlo pár minut a já nechávám budovu školy daleko za sebou. Šli jsme s Paulem spolu po obvyklé cestě, ale jak to tak vypadalo, tak měl na dnešek jiné plány. Nějaké zařizování ve městě, jak sám řekl. Jeho odpověď mě trochu zaskočila. Nestávalo se často, aby šel do města z nějakého jiného důvodu, než kvůli návštěvě obchodu s komixy nebo videohrami. Ne, že by byl Paul až tak jednoduchý, měl i svou vážnější stránku. Ta se však neprojevovala tak často, jako ta jeho veselá a hravá část.
Asi je to důležité.
„Žádnej problém.“ Okomentuji Paulovo sdělení a jenom pokrčím rameny. Chvilku přemýšlím, že bych se zeptal, o co jde, ale nakonec to neudělám. Kdyby Paul chtěl, tak mi to sám řekne. Protože to ale neudělal, tak z nějakého důvodu zřejmě nechce.
„Jestli nevadí, půjdu kousek s tebou. Potřebuju si po všem to sezení trochu protáhnout nohy.“

A tak jsme šli. Doprovodil jsem ho kousek k městu a nakonec jsem se odpojil a pokračoval domů. Byla to o něco delší cestou než obvykle, ale to mi nijak zvlášť nevadilo. To co jsem Paulovi říkal o protáhnutí nohou byla pravda. Lidi o hráčích obvykle tvrdí, že jsou líní a nemají žádný pohyb, ale v mém případě to rozhodně pravda nebyla. Navíc jsem měl procházky rád., člověk si mohl alespoň utřídit v klidu myšlenky.

Samuel:

Žiješ v menším městečku Morristown ve státe New Jersey. Je to menší ale přesto působivé město. Studuješ na místní střední škole, která je nedaleko od městského centra. V samém centru je pár obchodních domů, sídla několika společností od obchodních až po právní ale co především - Sídlí zde i herní společnost Virtual Gaming. Dnešní datum je 1.12... Zbývá už jen chvíle do vánočních prázdnin a do vydání samotné hry.
Na stránkách společnosti se objevila informace o chystané slavnosti. Má být tuto sobotu, 6.12. Je to vůbec poprvé od doby, kdy vytvářejí hru, co pořádají nějakou veřejnou událost. Příliš informací k tomu neposkytli ale stručný popis je nejspíš maximum, co jsou ochotní říct. Ovšem vzhledem k jejich tajnůstkářské povaze není divu, že ani zde neposkytli příliš detailů. Na stránkách se píše:
Krásný den všem našim věrným! Pokud sledujete tuto stránku, znamená to, že se těšíte na vydání naší herní sestavy pro virtuální realitu spolu s první hrou a za váš zájem jsme velmi vděční! Hra je již připravená a během vánoc půjde do prodeje. My vám do té doby nabízíme malou odměnu za vaši trpělivost. V sobotu 6.12 bude v naší společnosti veřejná akce. Ta bude začínat v 18:00 a pomalu se chýlit ke konci ve 22:00. Vstupenka stojí 50 dolarů. V ceně vstupenky je zahrnuto následující:
Bude zde pití a jídlo zdarma, možnost si vyzkoušet hru a též zodpovíme několik otázek hostů. To vše za doprovodu živé hudby.
Vstupenek bude pouze 50 a budou ke koupení jedině zde na této stránce.

Po tom, co se odemkla možnost si pořídit vstupenku jsi reagoval rychle a jednu si pořídil. Naštěstí jsi to stihl, jelikož vstupenky se vyprodaly velmi rychle. A jejich prodej začal zrovna během vyučovací hodiny.
Ve třídě máš pár spolužáků, kteří též tráví spoustu času hraním her. Nicméně nikdo z nich není moc otevřený tomu navazovat přátelství nebo nějak více komunikovat s ostatními okolo. Je tady Paul. Vášnivý fanoušek, který se těší na vydání hry více, než na samotné vánoce. Dále Eric. Jeho dobrý kamarád a též vášnivý hráč různých her, ale jinak poměrně uzavřený člověk. A ještě Alexander. Relativně úspěšný youtuber, který má téměř milion sledujících a natáčí převážně herní videa. Ale ačkoliv ve videích působí energicky, ve škole to moc poznat nejde. Když končí škola, vidíš, jak Alexander přikročil k Paulovi a Ericovi s návrhem, že by na akci mohli vyrazit společně, jelikož mají všichni 3 vstupenku.

Eric a Alexander:

Paul zvedne pohled a podívá se na Alexandra. Moc se s ním neznáte, ale nakonec tam budete tak či tak. A pokud to nevadí tobě tak jen pokrčí lhostejně rameny na znak, že mu to nevadí "Dobře, tak se tam tedy sejdem" Odpoví bez většího zájmu v hlase a podívá se na Erica "Vlastně musím dneska do města... Takže půjdu ze školy jiným směrem" Sdělí Ericovi omluvně a balí si sešity do batohu.
Rád by šel s ním a ještě probral něco... Například to, co si myslí o Alexandrovi a taky, jestli bude večer hrát. Ale to muselo počkat, protože ho rodiče něčím pověřili.

Ukecaný Ray

"Vypadá fakt skvěle." Poukážu na dort který si Ray objednal. Sama jsem si dala horkou čokoládu abych se trochu rychleji zahřála. Vždyť už je prosinec.
"Ty seš dneska nějakej ukecanej." Začnu se smát s hrnkem čokolády v rukou když na mě Ray vybalí tu dlouhou větu. "Promiň." Omluvím se vzápětí za svoji odpověď. Ale fakt teď zaválel. "A vzali tě?" Zeptám se zvědavě.

"Mám od nich nachystanou smlouvu. Jen ji podepíšu a je to. Pozvali mě 6.12. navečer na nějakou jejich akci. A mě oslovili abych jim tam zazpívala." Culím se nadšeně. "Proto se tě ptám na moje písničky. Chtějí nějaký moje vlastní. Budou tam i známější zpěváci a pro mě je to obrovská možnost jak navázat kontakty." Byť jen na malou chvíli, zasním se abych konečně upila tu čokoládu až mi na puse zůstanou čokoládové vousy.

"To by bylo skvělý kdyby tě vzali a byl bys tam taky. A co to vlastně bude za hru?" Tenhle svět jde trochu mimo mě, ale zase si aspoň trochu rozšířím obzory.

V KAVÁRNĚ S DEE PERISHOVOU

Dee Perishová ze sebe chrlí jednu otázku za druhou. Ani nestihnu otevřít pusu, abych odpověděl. Je až podivně hyperaktivní. Dokonalý opak toho, jak působím na okolí já. Ruce strčené hluboko v kapsách, kšilt vražený do čela. Emoce na sobě dávám znát jen málo, i mé zadrhávání působí jako zaseknutí stroje.
Přepis odpovědí, tak jak šly po sobě:

D: "Ahoj!"
R: "Ah-"
D: "Rayi, nechceš se projít?"
R: "Ani n-"
D: "Nebo nechceš zajít do nějaký kavárny?"
R: "Jo..."
D: "Nebo čajovny?!"
R: "No ...to ne."

Jako obvykle si na tváři udržuju výraz mimoně, u kterého si člověk nemůže být jistý, zda skutečně vnímá, co je mu sdělováno.
D:"Abychom nezmrzli."
R.:"Hm"

Nicméně se nakonec vydáme směrem do KAVÁRNY. Mám skoro nulovou fyzičku, takže na procházky mě moc neužije a čajovny mám spojený se smradlavejma ezolidma. Navíc se už vidím s nějakým zákuskem. Prakticky se živím cukrem. Sladké mě udržuje při životě, i v dobách, kdy kvůli hraní nespím několik dnů za sebou.

D:"Už máš koupený nějaký dárky na Vánoce?"
R:"Nějaký jo."

Když přede mě číšnice položí jahodový dort s extra šlehačkou, začínám konečně vnímat štěbetání Perishové.
"Já se do VR hlásil kvůli práci na částečnej úvazek. Brzo předvedou novou hru. Bude to revoluce v herním světě," zamumlám s vidličkou v puse a je to reálně ta nejdelší věta, kterou ode mě Dee kdy slyšela.

Samozřejmě, že o VR vím. Vím o nich všechno, byť okolo vývoje jejich nové hry střeží všechny informace, sem tam se něco dostane ven jako fáma. Proč se, ale Dee zajímá o VR? Měl bych ji říct, že jsem zvanej na tu předváděčku? Nemá s tím nic společnýho, tak je zbytečný to vytahovat. Dee se o hry nikdy moc nezajímala. Jediný co ji vážně zajímá je její ...

Málem mi vylýtne kafe nosem: "Z-zpěv?!"
Pokusím se rychle změnit téma. Dee se ráda poslouchá, tak by to mohlo fungovat: "Proč se zajímáš o VR?"

Škola

Šestého prosince v šest večer. To je skoro za chvilku. Pokynu Paulovi na souhlas. Hned potom si udělám si do telefonu poznámku a nastavím připomenutí několik hodin před termín. Jsem si docela jistý, že bych na to jinak zapomněl.
Sobota večer není zrovna doba, kterou bych chtěl strávit venku. Určitě bych si dokázal vzpomenout na celou řadu věcí, kterou bych místo toho mohl dělat, ale … už jsem to slíbil, takže půjdu.

Den se pomalu vleče a já se přesouvám z třídy do třídy. Pořád je to ta samá rutina. Zasednou do lavic, poslouchat a občas si udělat nějaké ty poznámky. Nic moc zajímavého. Obvykle bych si dlouhou chvíli zkrátil povídání s Paulem, ale po tom co nás učitel rozsadil, už to nebylo možné.
Teď jsem seděl vedle Maggie. Jedna z našich třídních krásek. Její pozornost byla během hodin zaměřená výhradně na studium, takže s ní žádná řeč nebyla. Ne, že by nebyla hezká. Líbily se mi ty její dlouhé černé vlasy, nebo jak se smála, ale naše zájmy byly hodně odlišné. Pro ní jsme byli s Paulem dvojice divných kluků, co pořád mluví jen o videohrách.
No jo, co se dá dělat. Některý lidi to prostě nepochopí.
Většinu času strávím nad notesem, který mám položený hned vedle sešitu. Obvykle do něj kreslím obrázky, nebo píšu nějaké svoje nápady. Výsledkem byl tenhle chaos, který na první pohled neměl žádnou hlavu ani patu.

Nakonec se ozve zvonek, ohlašující konec dnešního dne. Konečně. Všichni si začnou balit věci a rychle opouštět třídu. Já naspěch ale nemám. Hezky v klidu si strkám věci do batohu, zatím co se Paul posadí vedle a začne mi povídat o nějaké hře, kterou právě hraje. Mlčky přikyvuji a uklízím stůl. Společně s námi ve třídě zůstane ještě Alex, který k nám po chvilce připojí.
Hned začne povídat o blížící se akci, což si nepochybně získá Paulovu pozornost. Pomalu zvednu hlavu a podívám se na něj. Můj unavený výraz se nesnažím ani maskovat, byl to konec konců dlouhý den.
Že bych mu hodil Paula na starost a zůstal doma? Je to jenom nápad a zní docela lákavě. Ale Paulovi bych to nemohl udělat.
“Pro mě za mě.“ odpovím a pokrčím rameny. “Stejně tam tak jako tak budeme všichni, tak proč ne.“ S tím si hodím batoh přes rameno a zvednu se ze židle. “Jdeš taky, nebo máš v plánu ještě zůstat?“ Bez ohledu na jeho odpověď nakonec zamířím ze třídy a pak asi rovnou domů. I když si tím ještě jistý nejsem.

Sledujíc mobil, myšlenkami jinde a zaposlouchaný do rozhovorů do druhých stojím na chodbě natolik ponořený do vlastních myšlenek, že když náhle zazvoní nová sms, málem mi telefon vypadne z ruky. Při překvapení s sebou trhnu tak nešikovně, že mi vyskočí z rukou a po pár zběsilých pokusech se mi ho podaří chytit. Překvapeně se podívám na telefon, když vidím, kdo poslal tu sms, ale pohled se rychle změní v rozmrzelé protočení očima v sloup. Chvilku váhám, jestli zprávu rovnou nesmazat... Ze zkušenosti už tuším co mi chce. No nakonec stejně zprávu otevřu a překvapeně čtu obsah.
Co ten přizdisráč zkouší? Chce mi to pak předhazovat, až bude něco potřebovat? Mít na výběr, napíšu mu ať si s tím vytře... Ale bohužel na výběr nemám.
Přemýšlím, jestli ho i tak na oko odpálkuju, nebo napíšu nějaké mrzuté poděkování? Naštěstí škola vyřeší mé dilema zvoněním. Takže prostě neodepíšu. I to je možnost

Během školy ještě přemýšlím co dělat. Nakonec si řeknu, že pokec s tím Paulem by nebyl od věci. Je to podle všeho zarytý fanoušek... A Eric? Asi taky? Většinu spolužáků docela aktivně ignoruju. O některých vím jen to, jak se jmenují, a to jen díky pravidelné kontrole od učitelů...
No mít s sebou někoho bude rozhodně lepší, než tam jít sám. Počkám si, až skončí škola a jelikož jsme ze stejné třídy, nemusím je nikde vyhlížet. Když odzvonila poslední hodina, ani jsem nespěchal s balením a hned po odchodu učitele jsem prostě vstal a došel k těm dvěma. Naštěstí mám s mluvením bohaté zkušenosti díky videím, takže žádný nervózní úsměv ani přemáhání se. Jen profesionálně naučený veselý úsměv a pokývnutí hlavou "Čau. Hele vím, že jsme spolu nikdy moc nemluvili ale náhodou jsem vás slyšel na chodbě a taky budu na té akci... Co se sejít před budovou a jít spolu? Nerad bych šel sám a myslím, že je to super šance poznat i jiné hráče" Řeknu jim stručně ale pokusím se o přátelský až trochu i povzbudivý tón v hlase.

Škola

Eric a Alex

Eric

Když se Paulovi podaří tě přesvědčit, vidíš v jeho tváři záblesk radosti. Nejspíš by tam šel tak či tak, ale vždy je lepší někam vyrazit s dobrým kamarádem, než sám. "Bude to 6.12... V sobotu v 18 hodin" Informuje tě hned, když se zeptáš. Moc informací o samotné akci nemá, ale je teprve pondělí a další informace společnost možná teprve zveřejní. Ale vzhledem k jejich přehnaně tajnůstkářské povaze okolo celého vývoje v posledních letech je více možné, že tento stručný popis je vše, co jsou ochotní prozradit. Naneštěstí moc času na další rozhovor není a přestávka končí. Ale nakonec v tomto tématu toho už příliš nebylo.
Další hodinu matiky využiješ k dohnání nedostatku spánku a probudí tě až zvonění, které je v rozespalém stavu snad ještě pronikavější.
Zbytek školního dne je relativně monotónní a poměrně se ti vleče, než konečně skončí poslední hodina. Ale co dělat po škole? Možná naplánovat něco s Paulem? Nebo se věnovat zase obvyklým koníčkům...

Alex

Během tvého... Šmírování... Spolužáků a hypnotizování mobilu ti přijde sms. Letmo se podíváš a vidíš, že je od otce. Nemáš nic lepšího a tak si ji zběžně přečteš.
"Alexi, v sobotu tady bude nějaká akce v sídle té herní společnosti. Napadlo mě, že by tě to mohlo zajímat a koupil jsem ti rychle lístek... Zmizely z prodeje fakt rychle... A jestli už jeden máš... No... Můžeš někoho pozvat. Už jsem ti tu vstupenku přeposlal na tvůj e-mail."
Můžeš si asi jen domýšlet, co se stalo, že má natolik dobrou náladu, aby ti jen tak koupil vstupenku. Vlastně je zázrak, že vůbec ví o tomhle a o tvém možném zájmu... Ale ať je jeho důvod jakýkoliv, právě teď nemáš příliš jiných možností...
Krátce po přečtení sms zvonek hlásí konec přestávky a vracíte se do třídy.

"Ahoj!" Zašvitořím vesele směrem k Rayovi když mě pozdraví a nepatrně se u toho zakoktá. Nemám k tomu ale žádný poznámky, nic. Jasně, vím o něm že je trochu nesmělej, ale je to Ray.

"Rayi, chceš se projít? Nebo nechceš zajít do nějaký kavárny? Nebo čajovny?" Zkouším navrhnout kde by se mu mohlo líbit. "Aby jsme nezmrzli." Zazubím se na něj.

Tak či tak dle reakce si to namířím směrem který bude potřeba abychom došli k cíli, pokud se tedy rozhoupeme. "Už máš nakoupený nějaký dárky na Vánoce?" Zeptám se ještě než po cestě začnu povídat rovnou k věci. "Ta firma Virtual gaming zní jako něco co by tě mohlo zajímat." Vím o některých Rayových zálibách. Vlastně jen málo, ale vím že hraje nějaký hry. "Nevíš o nich něco?" Zeptám se zvědavě.

V hlavě se mi honí jedna myšlenka za druhou, ale nechci svého spolužáka hned zahltit. I když vím, že bych dokázala mluvit asi poměrně dlouho. Ale stejně... "Znáš vlastně moje písničky?" Zastavím se abych přihmouřila oči a podívala se na Raye. Na první pohled to vypadá jako bych měla být snad nějak přísná, ale na tváři se mi hned objeví úsměv.