U Spáleného úhoře

Vprostřed místnosti právě došla šestice pozoruhodných hostí ke shodě. Navzdory okolnostem živícím vzájemnou nedůvěru a strach se rozhodli pro spolupráci.

Svým příchodem do Angvernu byli neznámým pisatelem doslova vrženi do zrádných vod skrývajících mnohé úklady, nepřirozená úmrtí a živících vzájemnou nedůvěru. Někteří takové riziko nehodlali pokoušet. Gunnhildre se místo toho držela svého původního cíle – najít za každou cenu ztraceného bratra. To se jí však moc nedařilo.

Zrovna, když ji vytížený hostinský odbyl, se pokusila oslovit rusovlasou děvečku. Ta se sice tvářila vyčerpaně, zato okamžitě uvítala možnost hovoru s nebezpečně vyhlížející seveřankou, zrovna když se k ní blížil neodbytný opilec.

„Hmm, vysoký, světlovlasý, dlouhé vousy… Takových jsem zde už viděla, madam!“ Pravila dívka pobaveně, myslíc si, že se jedná o narážku na blížícího se hejska, který právě hlasitě zakopl o židli. Když však seveřanka promluví o tetování, děvečka zbystří.

„No, takového bych si tady určitě všimla…“ Zamyslí se nahlas. Pak ale zarazí. „Proč se ptáte? Dluží Vám snad něco?“

V ten samý okamžik se k ženám dobelhá zcela ovíněný mladík. Gunnhildre jej viděla poprvé, přes to dle jeho chování a oděvu bylo velmi snadné určit jeho původ… a dost možná také „práci“.

Zbohatlický synek v tom nejvýstřednějším pestrobarevném oděvu přišel s nakřivo posazeným kloboukem s dlouhým volavčím perem a stříbrným znakem mečouna. Za pasem se mu navíc vyjímal šlechticky vyhlížející rapír a naditý měšec zlata. Rukou, která očividně nikdy nepoznala manuální práci následně uchopil překvapenou děvečku za ruku a prudkým trhnutím ji stočil k sobě čelem.

„Hej… hele! Já tě tady volám přes celou… budovu. A ty mi jen ukážeš svoji prdel? Tam mě máš co?! U prdele!“ Rozčiloval se, zatímco ji zatlačil zády až k baru, aby se tam na ni nalepil. Zda to bylo z důvodů chybějící rovnováhy nebo nižších pudů, si mohly Gunnhildre s Kaykou samy domyslet. Každopádně na služebné bylo znát že se jí to vůbec nelíbí… A přes to její odpověď zůstávala nadmíru omluvnou.

„Prosím o prominutí mladý pane. Já tady jen něco vyřídím a hned to bude.“ Snažila se mu vykroutit ze sevření. Zrakem při tom uhýbala jeho chtivým očím.

„A co? Pivo… Ty… Tak co bude?!“ S tím mužova hlava klesla do jejího výstřihu a ona se jej okamžitě pokusila odstrčit. Mladík se však držel pevně, zesílil sevření dívčiny ruky až se jí tvář zrůznila bolestí. V ten okamžik se Svan postavil a výhružně zavrčel, ignorujíc Kaykou nabízený kousek masa.

Gunnhildre nyní bylo jasné, že pokud se něco nestane, tak její rozhovor s nebohou děvečkou nabral konce. Zároveň si uvědomuje, že se k baru blíží opilcův kamarád, který se smál na plné kolo, zatímco jeho chůze vypadala o poznání střízlivěji než v případě podnapilého kumpána.

***

Mezitím u stolu vprostřed místnosti padlo konečné rozhodnutí. Družina se rozdělí na dvě pátrací skupiny a za hodinu či dvě se zde opět sejdou.

Jen co si tedy Hernando začal nasazovat rukavice, tak se jižan zvedl a vydal se ještě na slovíčko za hostinským. Minul u toho dvojici odpadlíků. Gunnhildre se právě snažila zjistit jakékoliv informace o svém bratrovi, zatímco Kayka ji u toho pobaveně pozorovala.

Enlil se kus od nich opřel o barpult a když zřel vytíženého hostinského, netrpělivě si odkašlal.

„Co je zas?“ Spustil podrážděný hostinský, který se domníval, že je to zase ta neodbytná seveřanka. Když spatřil podezřívavě se rozhlížejícího jižana, tak prstem ukázal na rozmlouvající rusovlásku, za kterou se už v pozadí sunul opilý mladík.

„O pivo si řekněte Jarmile, teď nemám čas…“ Zkoušel Enlila odbýt, ten však na stůl položil rovný jeden stříbrný. Lehce dostupný peníz tak pustil Enlila ke slovu.

„Nechci zdržovat. Mám pouze dvě přání.“ Pravil, když v tom si všiml nebezpečně blízkých uší opodál sedící Kayky. Vypadala, že mu od svého odchodu ze skupiny nevěnuje pražádnou pozornost. I tak se jí nedalo věřit.

Posunkem proto naznačil hostinskému, aby se za ním nahnul přes bar s vyleštěnými korbely. Enlil nešeptal dlouho a když skončil, hostinský zamítavě vrtěl hlavou.

„Od toho já tady ale nejsem, za koho mne…“ Další slova vzalo cinknutí druhé stříbrné mince položené na stůl hnedle přes tu první.

„Diskrétně, prosím… bez rozčilování. Co teď? Tohle už bude stačit, nebo se mám obrátit na někoho jiného?“

Nyní už barman neprotestoval. „Ale tak… Co já bych pro své zákazníky neudělal, že? Vše vyřídím k Vaší spokojenosti, můžete se spolehnout!“ Poslední slova musel volit nahlas, protože to mu již Enlil ukázal záda a rychlým krokem si to rázoval za ostatními dobrodruhy. Bez většího znepokojení se prosmýkl kolem zoufalé děvečky a zmizel ve dveřích hostince. Tam už na něj čekali ostatní. Současně s tím si Gamala zařídila za 3 měďáky večerní stání pro Sněženku. Pak, když už se všech sedm postav sešlo před Spáleným úhořem, už nezbývalo než se ve dvou skupinách rozejít do temných ulic nočního města. Venku byla zima a dle zvedajícího se větru a drobného mrholení se očividně schylovalo k pořádnému dešti.

U Spáleného úhoře

Pozorně poslouchám konverzaci a plánování ostatních, ale nijak zvlášť se do toho nezapojuju. Není mi zvlášť příjemné dělat s lidma, o kterých nevím vlastně vůbec nic a ještě k tomu prakticky bez peněz, ale s tím toho asi moc udělat nejde a tak jen sem tam vypouštím k vyschlým stropním trámům obláčky namodralého kouře. Když nad tím tak přemýšlím, jsem asi rád, že jsem ve skupině s Eleanor a Fergusem, protože se mi zdá, že kdybych byl v té druhé a měl se dostat nepozorovaně do vily, nedopadlo by to asi úplně dobře. My trpaslíci jsme na takové nenápadné plížení a vstupy nikdy nebyli...

„Jo, to zní dobře. Klidně bych se pak potkal zase tady, proč vymýšlet něco jiného... Ale jestli máte nějaké jiné místo a zvládnu ho tady najít, nemám problém.“ odpovím nakonec ohledně místa setkání. „Dobře, zkusíme se poptat a kdyžtak dáme vědět.“ reaguju i na Gamalinu poznámku ohledně poskytnutí lékařské péče. I když podle mých zkušeností většinu nemocí chudých vyléčí dost dobře dostatek čisté vody a jídla, ale minimálně to druhé jim určitě zajistit nedokážeme. Teď už jenom čekám, až budou nachystaní ostatní z naší skupiny a můžeme klidně vyrazit.