Angvernská noční můra
V plášti zahalený elf odbočil spletitou sítí podzemních chodeb vedoucích do dosud neprobádaných hlubin města. Spěchal a při tom se snažil být ostražitým. Jeho prioritou bylo držet se plamenů vzdalujících loučí. Už přestával mít přehled o odbočkách, kterými se na toto tísnivé místo dal. Plně tak spoléhal na znalost těch, které poslední hodiny tajně sledoval.
Noldo chápal, do jakých problémů se svojí neuvážlivostí dostal. Souběžně se však přesvědčoval, že tady jde přeci jen o pověst. A nehoráznou sumu peněz v případě, že uspěje. Bylo však obtížné soustředit se pouze a jen na to.
Ve druhém podzemním podlaží bylo vlhko a zatuchlo. Zápach hniloby se zde slézal s puchem kanálů, které za sebou elfí špeh zanechal. Nyní byl v historické části podzemí. Prokleté místo zlých vzpomínek. Noldo už něco zažil, aby věděl, že zde rozhodně není bezpečno.
Došel až k rohu zákruty, kde na základě stagnujících odlesků pochodní zaznamenal, že se sledované osoby konečně zastavily. Tiše se tedy přikradl na kraj zatáčejícího tunelu, aby obhlédl situaci. Zde spatřil trojici postav. Dvě z nich držely pochodně, zatímco třetí rukou šátrala v boční stěně chodby. Právě v ten okamžik se před sledovanou skupinou rozevřely masivní dveře, které zvnějšku vypadaly jako prostá část zdiva. Všichni tři beze slov vyrazili tajnou cestou dále. Vrata se při tom ani neobtěžovali zavřít.
Toho povzbuzený špeh využil a tiše doběhl až k volnému průchodu. Pod ním se rozkládalo točité schodiště vedoucí o podlaží níže. A o třetím podlaží městského podzemí slyšel Noldo jenom to nejhorší. K pohybu vpřed jej nakonec donutila potřeba držet se vzdalujícího světla.
Když scházel poslední schody, uslyšel zvuk hovoru. A málem vrazil do dvojice strážných, kteří hlídali vchod do místnosti. Možná to bylo světlem sálajícím ze strážené prostory, nebo jednoduše podcenili možnost, že by je až sem někdo sledoval, každopádně si ani jeden z nich nevšiml toho, jak se kolem nich zkušený elf prosmýkl.
Dorazil do místnosti jejíž střed byl dokonale nasvícen v kontrastu s temnotou obestírající okolní stěny, kde se špeh nenápadně ukryl. V ten prchavý okamžik úspěchu si bedlivě naslouchající Noldo připadal jako host neuvěřitelného divadelního dramatu.
Před ním se v půlkruhu planoucích železných košů skvěl velký, křídou načrtnutý oktagram na jehož osmici vrcholů bylo k vidění stejné množství žhnoucích svící. Ve světlech tajemné scény se nacházela trojice rozmlouvajících bytostí. První z nich byla zahalená žena, jejíž kroky doposud sledoval. Klečela jako uprostřed přísahy a u nohou jí ležela stříbrná maska, kterou na sobě měla nasazenu zbylá dvojice přihlížejících. Jeden byl vysoké postavy, druhého prozradil malý vzrůst a táhlý vous. Žena cosi šeptala, dokud se zcela nečekaně nechopila nože, jehož ostřím si přejela po rozevřené dlani, ze které se začala linout čerstvá krev. Rovnou na složenou masku. V ten samý okamžik se místností prohnal závan větru a plameny všech svící se roztančily vysokým zeleným svitem. Šokovaný elf sledoval, jak se klečící postava zvedá ze země a nasazuje si zkrvavenou masku.
První se ozval dlouhovousý trpaslík:
„Vítej, sestro. Tvé snažení tě odměnilo členstvím v naší síti. Budiž to nový začátek pro Společenství Devíti v Angvernu!“
Zahlaholil upřímně, načež jí nabídl ruku k podání. Žena ji s úctou přijala, poté však ostražitě pohlédla na zádumčivě stojícího dlouhána.
„Ještě není co oslavovat.“ Pronesl muž hlasem chladným jako ocel. „Stále je na živu poslední Světlonoš. Městem se stále pohybují spící agenti a nezapomínejme na dopisy, které Bělovlasý rozeslal před svým zadržením. Naše budoucnost je stále nejistá a vyžaduje naši plnou soustředěnost.“
Na okamžik nastalo ticho zjevně způsobené úctou k osobnosti vysokého muže, které přerušil teprve pozitivní trpaslík.
„Nestrachuj se, bratře. Vnitřní světlo Bělovlasého už brzy vyhasne a co se týče podomních špiclů…“ Trpaslík se významně rozhlédl po místnosti, div že se Noldovi nezastavilo srdce zděšením, že na něj přišli. „…tak z těch bych strach skutečně neměl. Vždyť je to jen tlupa vypitých trosek, co ani neví, kdo je ve skutečnosti platí a že už to má dávno za sebou.“
„A ty dopisy?“ Zeptala se vzápětí žena se zkrvavenou maskou. „Mohou nám nějak ublížit?“
„Noo, myslím že ne…“ Pustil se do dalších úvah trpaslík, kterému však do řeči skočil kovový hlas jeho druha.
„Ano i ne. Když se o adresáty postaráme dříve, než se jim o nás podaří cokoliv zjistit, pak nám nic nehrozí. Tak tomu vždy bylo, a tak tomu vždy…“ Slova muže se stříbrnou maskou náhle přehlušil strašlivý výkřik odkudsi ze zadní chodby. Všem při tom skřeku přeběhl mráz po zádech.
„Běs.“ Hlesl trpaslík napjatě, mezitím co jeho společníci se bez dalšího váhání otáčeli k rychlému odchodu z místnosti. „Dobře, více si povíme zítra. To už budeme vědět, s kým máme tu čest.“
Než se ve stínu krčící špeh vzpamatoval, byli už všichni pryč. Zůstal po nich pouze oktagram se svícemi, jejichž plameny pohasly s dalším kvílivým stenem, který se rychle přibližoval.
Déle Noldo neváhal a rozutekl se točitým schodištěm zpět do druhého poschodí. Kluzké schody překonával po dvou a zhluboka při tom oddechoval. Byl asi v půli cesty, když v tom uslyšel prásknutí zavíraných vrat.
To ne! Div že nevykřikl hrůzou, když si uvědomil, že ho zde ti cizinci zavřeli. S absencí jejich světla se zděšený elf ponořil do temnoty. Schody bral slepě po čtyřech, dokud hlavou nenarazil do zavřených dveří. Několikrát se do nich opřel ramenem, ale nepovolily.
Chodbou za ním se rozlehl další zoufalý jekot. Strachy vzlykající elf se bezmocně sesunul na podlahu. Snažil se být zticha a rukou si před blížící se hrůzou zakryl tvář. To už k němu doléhaly stále zřetelnější zvuky kroků blížící se bytosti. Hlasitě plakala a neartikulovatelně bědovala. Ztělesněné zvuky zoufalství, které nyní hrůzou oněmělý špeh pocítil na vlastní kůži. Kroky se nakonec zastavily před ním.
Noldo sevřel oči v očekávání nevyhnutelného. Pak ucítil ledový dotek na tváři. Něčí kostnaté prsty stahovaly mužovu dlaň z tváře a tehdy pohlédl do očí tomu nejděsivějšímu, co ve svém životě spatřil. Panicky vykřikl, když se vzduchem prohnala stinná paže, která nebohého elfa jedinou ranou sprovodila ze světa.
Začínáš cítit, že to celé byl pouze jen sen. Poslední co se ti v neklidné mysli před konečným procitnutím zjeví, je zářivý oktagram obestřený tajemnou symbolikou, které nerozumíš. Stejně tak nemůžeš tušit, že naprosto stejná noční můra se zdála několika dalším dobrodruhům s nimiž se už brzy setkáš v tom samém městě, pod kterým se odehrál Noldův tragický příběh.
