U Spáleného úhoře

Jsem ráda, že je Alberich ochotný se taky zapojit a když se k nám ke stolu přidají i další osoby co jsem tu dnes viděla, nevadí mi to a jen se na ně přátelsky usměju. Do jejich hovoru se však nezapojím, jsem spíše tichá osoba a když se baví najednou hodně lidí, nemám moc důvodů se zapojovat a vzhledem k tomu, že o tématu vím asi tak stejně jako Alberich, nechám mluvit jeho a ostatní a jen pečlivě poslouchám jejich debatu, protože mě zajímá co nakonec vymyslí. Když se k našemu stolu přidá dívka s vlkem, ostražitě vlka sleduji, koneckonců vlci jsou šelmy, ale i tak dále poslouchám debatu, která začíná být velice zajímavá. Někteří příchozí odejdou, mezi nimi i vlk a jeho majitelka, takže se mi trochu uleví. Přijde mi trochu divné, že příchozí muž tu začne tak samozdřejmě velet, i když někdo se toho asi chopit musel, i když se měl nejdřív zeptat ostatních jestli s ním chtějí spolupracovat a nebrat to jako samozřejmost. Nechali mrtvého na místě? To mi přijde nehezké vůči mrtvému a jeho pozůstalím a už jen představa, že jdu po ulici a vidím na zemi rozkládající se tělo a cítím pach smrti, udělá se mi trochu špatně.

U Spáleného úhoře

Město Angvern, hostinec U Spáleného úhoře
Pátek, 12. září 895, večer
Všichni u stolu

No, podle všeho si odchodu Morian nikdo nevšiml nebo to spíše neřeší. Což je možná dobře, protože na to zbytečně upozorňovat nemá smysl. Já jsem zatím plnil to co říkala a to, že jsme zjistil, kdo je ten z toho lístku. Náš mrtvý. Toho jsem se trošku bál, protože kdyby to byl někdo živý, tak by se z něj informace daly dsotat snáz než z někoho, kdo už podle všeho nějakou dobu hnije. Při zmínce o mrtvole, která leží někde nepohřbená jsem se požehnal znamením oktagramu.

"To je hrozné barbarství a neúcta!"

Zavrčím možná víc než bych asi chtěl, ale opravdu mě to vytočilo. Tohle město nemá žádný jiný problém a jistě má muže zkušené a učené, kteří si poradí s nějakým prokletím. Samozřejmě se děje, že se tělo nepohřbí, ale má to svá specifika. Toto nepatří mezi ně. Šlo to proti obecně mému přesvědčení a to, že mám jít někam jinam mi v tom moc nepomáhalo. Což jen tak mimochodem bylo skvělé, že se někdo ujal organizování. Problém možná vidím v tom, že automaticky předpokládal, že všichni budou dělat co on řekne. Informace zatím byly velice kusé a já obecně nevím jestli je dobré se teď dělit. Sice ve velké skupině budeme jako pěst na oko, ale v místě jako je toto, kde jsme všichni cizinci? No je to otázka...

"Dobře. Souhlasím, že nám to ušetří čas, ale myslíš že je rozumné se rozdělit? Nevíme proti čemu stojíme a jsme ve městě, které neznáme. Ve městě, kde nechávají mrtvé jen tak hnít na ulici... Tobolde jen tak mimochodem, kde drží toho převora? Přístup k němu není?"

Hernanda nezpochybňuji, ale chci aby to zaznělo. Mám tady z toho opravdu špatný pocit.

U Spáleného úhoře

Město Angvern, hostinec U Spáleného úhoře
Pátek, 12. září 895, večer
Všichni u stolu + hlavně Hernando

„Kdo je, nebo není pisatel, je ve výsledku jedno. Jediná věc, která se touto neznámou konstantou mění, je, že jak si nevíme, od koho bychom případně měli dostat odměnu.“ Pokrčím jemně rameny, když pronesu nahlas informaci, která napadla úplně každého. Což neznamená, že místním lidem nechci pomoc, jen je zbytečné toto zamlčovat.

Pár základních informací se nakonec dozvím a aspoň obrysy toho, co se tady děje, tak začínají dávat smysl. Město se prostě potýká s člověkem, démonem, organizovanou skupinou, to je jedno, který vraždí a asi má za sebou těch obětí už docela dost. Vedení města vše řeší pouze na oko. A normální lidé se bojí, že budou další na řadě.
Dále se rozbíhá hlubší debata mezi Toboldem, Hernandem a Enlilem. Ale vlastně všichni tři pouze dokola opakují to samé, co už tu jednou padlo. Osobně se do debaty dál nezapojuju. Padlo jedno jméno, zavražděného konšela Widukinda, pak se mluví o nějakém převorovi, který pravděpodobně má být onen vrah. Další informace už ani takhle od stolu v hospodě pravděpodobně nezjistíme.

„Nechali ho tam?“ Nechápavě vystřelím otázku, když se dozvíme, že tělo nebožtíka je stále někde v jeho vile. „To nemají ani trochu úcty, aby pomohli jeho duši nalézt klid?“ Ošiju se, když mi projede mráz po zádech.
„Ale samozřejmě, klidně půjdu s vámi se na tělo podívat. Myslím, že by neměl být problém zjistit, jestli zatím stojí lidská bytost, nebo něco více nadpřirozeného. A pokud se lidé opravdu bojí, že je dotyčný prokletý, tak čekám, že bude vše v původním stavu, takže tam snad najdeme i nějaká konkrétnější vodítka.“
Pak se ale pousměju poněkud nervózněji a jistá sebejistota v hlase, kterou jsem do teď měla, tak se vypaří jako pár nad hrncem.
„Jen tedy s těmi tvými případnými obtížemi vám asi moc nepomůžu. To jen abychom si to vyjasnili hned na začátku, a pak jste nebyli překvapení.“
Vlastně pokud by došlo na nějaký ostřejší střet, který by nebyl pouze v rovině konverzační, tak jsem prakticky nepoužitelná. Nejen že násilí naprosto nesnáším, ale ještě k tomu moje schopnosti byly spíše vedené, abych nože a skalpely používala pro zachraňování životů, nikoliv naopak.