U Spáleného úhoře

Město Angvern, hostinec U Spáleného úhoře
Pátek, 12. září 895, večer
Všichni

Všímám si, že Enlil toho ví o poznání více než my. Je tedy velmi dobře, že se k nám připojil a pomohl nám objasnit celou situaci. Důležitým přísedícím se stal také dosud mlčenlivý hobit Tobold. Půlčík se zdál potěšen naší pomocí, což se nám mohlo hodit, navíc když má kontakty s místní chudinou, jejíž informace budou potřebné.
Když oba postupně hovořili, v hlavě jsem si rovnal myšlenky. Po ulicích města se potuluje Stín, který vraždí nevinné. Až nyní, když zabil i aristokrata, zvedlo se teprv pátrání. Intriky konšelů by nám v budoucnu mohly házet vidle do našeho pátrání. Již ze Zaragozy jsem se naučil, že bohatým více než na pravdě a životech nevinných záleží na prestiži a penězích. Naše pátrání se tak bude opírat zejména o věrné chudé a naše vlastní dovednosti.

Kdo je však onen Stín? Normálně bych tvrdil, že se bude jednat o organizovanou skupinu zdejšího podsvětí, avšak nezvyklá brutalita vražd se zdá zvláštní. Navíc co by měl jakýkoliv člověk za prospěch ze zabití žebráků? V kombinaci se snem, jenž se mi minulou noc zdál, jsem začal mít špatný pocit, že tohle není dílo člověka. To však může až potvrdit či vyvrátit naše vyšetřování.
Jak ale začít? Nejprve musíme zjistit co nejvíce informací o onom Stínu. Až potom budeme vědět, jak pokračovat dál. Jak ale říkal Tobold, hrajeme o čas. Každou chvílí, co tu sedíme, se zkracuje život nevinného převora a znásobuje se počet obětí. Nemá tedy smysl příliš dlouho čekat. Rozvaha je sice věc dobrá, avšak neměla by se plést s otálením.

Tobold se ke mne obrátí a nabídne pomoc zdejšího lidu. S velkou nadějí ve tváři k němu promluvím: “Děkujeme ti, Tobolde. Pomoc místních bude zásadní při odhalení skutečné identity Stínu. Nemusíš se strachovat, rozhodně vám pomůžeme a zbavíme vás onoho postrachu. Budeme také jistě dosti rychlí a zprostíme zavčasu Arnulfa viny.”
Následně se zamyslím a pak se Tobolda ještě zeptám: “Naše přítelkyně Gamala měla dobrou poznámku. Chtěli bychom vidět tělo zavražděného Widukinda, případně i místo činu. Nevíš, kde se tady nachází márnice, kde by byl uložen?”

Pokud mi odpoví kladně, rozhodně nám to pomůže. Krom zprostředkovaných informací svědků bych rád viděl i výsledek vrahova díla. Kombinace těchto zdrojů nám lépe pomůže zrekonstruovat, co se stalo. Do té doby bychom se tu asi jen zmateně potulovali po ulicích.
Pokud mi řekne, kde se Widukind nachází, již začnu plánovat naše první kroky vyšetřování. Musíme prověřit jak tělo tak i svědky. Dva zásadní úkoly.
Vzhledem k tomu, že sedím v čele, mohu se dobře rozhlédnout po všech spolupracovnících. Pronesu ke všem: “Je tedy třeba, abychom začali konat a to rychle. Každou chvílí, co jsme tady, se zkracuje život nevinných obyvatel Angvernu. Musíme tedy nyní prošetřit dvě první a základní věci, co máme k dispozici – svědky a místo činu. Abychom byli rychlí, měli bychom se při plnění úkolů rozdělit do dvou skupin.”
V tu chvíli si také již postupně vytipuji vlohy a povahy svých druhů. Naštěstí nás zůstalo také poměrně dost. Jen temná elfka odešla sledovat jakéhosi chlapce a Gunnhildra zřejmě dostala strach. Možná také nejistá vidina finanční odměny mohla být motivací odejít. V tuto chvíli zůstali opravdu jen ti, co měli zájem pomoci. V ten okamžik si teprve také všimnu, že zmizela i Kayka. To však není v mé moci, pokrčím nad tím rameny a pokračuji: “Já se vydám prozkoumat tělo Widukinda a místo činu. Ocenil bych při tom i tvou pomoc a informace, co jsi dosud získal, Enlile.” Pohlédnu na jižana, zda bude souhlasit. Pak svůj pohled obrátím ke Gamale: “I tvůj doprovod bych ocenil, Gamalo. Byl dobrý nápad ohledat tělo zemřelého. Navíc když budeme tři, nic nám neunikne a lépe se vypořádáme s případnými obtížemi, co nastanou.”
Následně se obrátím i k ostatním: “Vy tři byste mohli jít mezitím s Toboldem. Potřebujeme získat co nejvíce informací od zdejších obyvatel. Je to úkol neméně důležitý a ušetří nám to mnoho času.”
Výběr mých společníků byl logický. Enlil tu byl dřív a získal větší přehled než my, jeho rada bude důležitá. Slyšel jsem také, že jižané jsou obvykle vzdělaní a v léčitelství zběhlí. Byla to ostatně Gamala, kdo zmiňoval příčiny smrti Widukinda. To byl důvod, proč má volba padla na ni.
Ostatní zase měli velmi důležitý úkol v ulicích města. Řádový bratr Fergus v doprovodu muže z lidu to jistě učiní snáze. Dobře bude také, když jim k ruce bude od pohledu zkušený trpaslík a hobitka.
Vyčkám tedy jejich reakcí.

U Spáleného úhoře

Město Angvern, hostinec U Spáleného úhoře
Pátek, 12. září 895, večer
Všichni, hlavně Kayka a hostinský

Všimla jsem si Svanovo váhání, jistě se mu některý z dobrodruhů líbil, možná všichni, možná jen Kayka. Neříkám, že bych jeho pocity nesdílela, ale na přátelení nebyl čas. S každým dnem se můj bratr vzdaloval a já jej potřebovala najít. Prostě jsem musela. Nedokázala jsem vysvětlit proč, ale bylo to tak. Ten pocit byl tak naléhavý, že nikdo z rodiny ani z vesnice neprotestoval, když jsem řekla, co mám v úmyslu. Všichni to na mě poznali. A Svan také. Snad proto nakonec šel za mnou. Mnozí si nejspíše mysleli, že vztah mezi mnou a mým společníkem je stejný jako člověka a psa, nevěděl by, jak moc daleko od pravdy je. Byli jsme rovnocennými partnery, společníci. Ve všem jsme si byli rovni, já a Svan.

Když na mne Hernando promluvil, abych si k nim sedla, možná jsem v půlce kroku zaváhala, trochu zpomalila a lehce pootočila hlavou zpět k nim, ale nakonec jsem pokračovala dál. Jak jsem už řekla, celá tahle záležitost začínala zavánět něčím, do čeho jsem se nechtěla motat. Vím, že to bude znít sobecky, ale nebyla to má věc. Jediné, co mě s těmito lidmi a tímto místem pojilo, byl jeden dopis psaný osobou, která nejspíše už nežije a tudíž mi již nemá co nabídnout. A pak ta skutečnost, že tu byl viděn můj bratr. To mne však pojilo jen s tímto místem, ne s těmi lidmi.
A to mne přivádí zpět k baru a hostinskému, který se ke mě opět přitočil.
"Inget av detta," zamítavě zavrtím hlavou, "Nic to. Jag letar efter min bror. Mhm... Jag..." ukážu na sebe, "hle-dat bror. Bra-tr." Je mi jasné, že neví, jak bratr vypadá, tak se dám do popisu: "Han är lika lång som jag, massiv, med långt skägg och långt blont hår." A pak mi zase dojde, že mi nerozumí, takže začnu krkolomně vysvětlovat: "Han... eh... on. Vys-oky," ukážu jak moc vysoký je (jen o kousek více jak já). "Moh-mohu-mohu-tný," samozřejmě ukážu jak mohutný. Hodně mohutný. A v tu chvíli přijde Kayka, na kterou se jen pousměji. "Långt skägg... ehm..." začnu usilovně přemýšlet nad tím, jak se v obecné řeknou dlouhé vousy. "Dlo-he vo-sy," snažím se mu naznačit jak dlouhé vousy má. "Långt... uhm, dlo-he hår," vezmu do ruky vlasy, abych mu ukázala co myslím. "Som jag," dodám a opět ukážu na sebe. Skoro až bezmocně a zoufale koukám na hostinského a doufám, že mi alespoň trochu rozuměl.
"O Všeotče, je tohle nějaká zkouška?" postesknu si tiše na účet Odinův.

U Spáleného úhoře

Hostinec U Spáleného úhoře dnes čekal nevšední večer. Důkazem tomu byla skupina mnohdy kvalitně vyzbrojených cizinců. Ti se po více jak čtvrt hodině nejistého seznamování a odhalování všech dostupných informací, sesedli kolem stolu uprostřed lokálu.

O jejich úmyslech nemohlo být zasvěceným duším pochyb. Pokud takové duše samozřejmě existovaly. Vše naznačovalo tomu, že pisatel zvacího listu nebude schopen přijít na místo určení. Bál se přijít? Byl uvězněn či mrtev? To byly otázky, které se nyní mnohým dobrodruhům stále dokola převalovaly hlavou, zatímco se dozvídali o zneklidňujících detailech úkolu, který je dost možná brzy čeká.

Ne všichni se však rozhodli zůstat na místě.

První se iniciativy chopila pohotová Morrígan. Ta se rozhodla sledovat podezřele se chovajícího mladíka, který vyšel ven z hostince. Temná elfka ještě stihla zaúkolovat Ferguse, než zmizela v černočerné tmě nočního Angvernu. Beze sporu se jednalo o odvážný krok ve zjišťování informací. Za jakou dobu se však vrátí a zda ve svém snažení bude úspěšná, věděli jen samotní bohové.

Druhou oddělivší se kupodivu stala urostlá Gunnhildre, která se navzdory zcela očividné síle a odhodlání rozhodla bez dalších řečí opustit skupinu. Strach z toho, do čeho se shromáždění hodlali namočit byl možná přespříliš silný. Každý z přítomných to mohl pociťovat ve větší či menší míře. Rozhodnutí každopádně padlo a závisí jen na seveřance, zda se v odpověď na Hernandovo volání otočí nebo ne.

V případě, že se rozhodne pokračovat k baru, tak za ní vyrazí Kaykou dosud mazlený Sven. Ten se cestou za Gunnhildre ještě párkrát zastaví a váhavě ohlédne za hrdiny, které hodlali nechat za sebou. Také hostinský si jí všimne.

„Ano? Přejete si něco k jídlu, pití, nebo snad příjemné ubytování pro vás a vašeho… psa?“ Váhá nad posledním slovem zařazujícím Svena na určitou pozici domácích mazlíčků běžných obyvatel Angvernu. V ten okamžik u ní stane věrná Kayka, která věří v utvoření přátelství, které by obě ženy posunulo ve sledování svých cílů v tomto jinak neznámém a očividně smrtelně nepřátelském prostředí.

V centru hospodského dění se mezitím ostatní snažili konstruktivně vyhodnotit vzniklou situaci.

První se slova chopil Alberich, který ve zkratce zrekapituloval to, co se dozvěděl od přísedícího Tobolda, váhajícího nad tím, zda může před tak početnou družinou promluvit. Zatím se proto omezil na uctivé pokynutí hlavou všem nově příchozím.

Vzápětí se do hovoru vložila Gamala, Fergus a také Hernando, moderující celou schůzi. Tehdy se slova chopil nečekaně dobře informovaný Enlil:

„Domnívám se, že pisatelem dopisu bude právě onen měšťan Widukind.“ S tím se významně rozhlédl po přítomných.

„Aby bylo jasno, do Angvernu jsem připlul už předevčírem a za tu dobu jsem se jen nevyhříval na zdejším mdlém slunci. Od místních jsem se snadno a rychle dozvěděl, že městem v posledních dnech obchází strach, kterému tamní přezdívají Stín. O jeho obětech se mi nepodařilo více zjistit, všechny vraždy však údajně mají společného jmenovatele. Osobitou brutalitu, kterou jsou provázeny.“ Praví, načež si pro odlehčení poručí u kolemjdoucí děvečky číši vína.

„A Widukind je jeho jedinou potvrzenou obětí. Nejbohatší obyvatel Angvernu, čelní představitel městské rady. Někdo, kdo má dost vlivu a financí k tomu najmout si soukromou ochranku a pátrací skupinu v jednom – nás.“ Ukončí tok svých myšlenek a s povděkem přijme víno od navrátivší se služebné. Byla zde rekordně rychle a se zaujetím se snažila odposlechnout poslední jižanova slova. Enlilovi to už bylo jedno.

Když odešla, tak první, kdo na jeho otevřenou řeč zareagoval, byl Tobold. Snažil se mluvit potichu, a tak se v celé své droboučké výšce pokusil nahnout nad stůl, aby mu ostatní rozuměli.

„Já jsem pro změnu místní, pane Enlile Melo a co vím, že podobná slova už přivedla do hrobu nejednoho poctivého kmána. Ve slumech mám přátele a někteří z nich se snaží vypátrat původ Stínu. Obávají se, že to nemůže být člověk… že převor Arnulf z Bělavy je nevinný a Stín nadále vraždí méně privilegované, zatímco smetánka si mezi sebou vyřizuje účty na pozadí vraždy konšela Widukinda.“ Praví, načež s úsměvem pohlédne na Hernanda ze Zaragozy.

„To, co říkáte zní velmi rozumně, pane. Rozumně a logicky. Pokud je převor Arnulf nevinný a slíbil vám odměnu, tak vám nezbývá moc času. Budete muset odhalit Stín do této neděle, která se bez toho stane jeho poslední. Využijte moji nabídku spolupráce… S dobře informovaným lidem ze slumů za zády toho jistě dokážete více než sami o sobě.“

U Spáleného úhoře

U Spáleného úhoře

Město Angvern,
hostinec U Spáleného úhoře
Pátek, 12. září 895, večer

Mám radost, že mě trpaslík i s hobity uvítal. Sednu si do čela stolu a přitom dostanu i kladnou odpověď, že trpaslík je tu ze stejného důvodu. “Tak to je dobře. Brzy se to zřejmě celé vyjasní. Již jsem přizval i ostatní, aby se přidali.” Pokynu hlavou směrem ke Kayce, která zrovna oslovovala ostatní dobrodruhy. Následně nabídnu trpaslíkovi i ostatním přísedícím ruku: “Mimochodem, já jsem Hernán, zřejmě jsme spolupracovníci.”

Kayka se osvědčila, jak jsem očekával, a přivedla s sebou další členy skupiny. Ostatně to byl i důvod, proč jsem jí o to požádal. Už na první pohled jsem vycítil, že je to přesně takový ten hovorný typ, který se nebude bát oslovit druhé.
Jako první k našemu stolu přistoupil exoticky vypadající jižan se šavlí. Představil jako první sebe a posléze i ostatní, krom temné elfky, jejíž jméno nám zatím unikalo. Ona se ani nepřipojila jako ostatní ke stolu, nýbrž vyrazila ven z hostince za jakýmsi chlapcem. I já jsem se nakonec ostatním představil: “Těší mě, já jsem Hernando Alvarez ze Zaragozy. Můžete se posadit k nám, přátelé.” Pak rukou ukážu na volná místa po krajích stolu, v jehož čele jsem seděl.
Nemohu si však nevšimnout toho, že seveřanka se i s vlkem odebrala beze slov pryč. Měl jsem spíše dost práce se shromažďováním ostatních dobrodruhů, avšak jen za ní pronesu, aby mě slyšela: “Také se k nám můžeš posadit, Gunnhildr. Máme volné židle.”
Nemám však čas se za ní vracet. Místo toho již vyslýchám vše, co dosud zjistili ostatní spolupracovníci. Každý ví zřejmě něco jiného. Ze slov trpaslíka jsem pochopil, že zde byl křivě obviněn jakýsi pohanský převor z vraždění chudiny. Kdosi ubližuje nebohým a není potrestán. To potvrdilo informace z mého dopisu a ještě více mě utvrdilo v tom, že se chci dozvědět více.
Gamala pak potvrdila to, s čím se potýkali všichni tady. Pisatel dopisu tu nebyl. Byl snad již mrtvý? Spojil jsem si to se slovy, jež trpaslík pronesl předtím a začal si vytvářet teorie. Všiml jsem si, že případná smrt zaměstnavatele rapidně snižuje motivaci všech přísedících pokračovat.
Rozhlédnu se tedy po ostatních a zvýším hlas, aby mě všichni přísedící slyšeli. Složím zamyšleně ruce na stole a pronesu k nim: “Dobrá, shrňme si, co víme. Všichni jsme byli obesláni naléhavým dopisem a jeho autor tu nečeká. Teď už můžeme s jistotou říci, že ani nepřijde.
Nemyslím si však, že je mrtev. Z toho co slyším, se zdá pravděpodobné, že autorem je sám vězněný převor. Kdo jiný by mi přeci psal, že na tom závisí boží království? Neměli bychom tedy propadat zoufalství, nýbrž si vše ujasnit a posléze konat.”
Prohlížím si reakce všech dobrodruhů a nakonec pohledem spočinu zpátky na trpaslíkovi: “A co přesně o tom převorovi víme? O něm jsem ještě neslyšel. Pokud by byl obviněn ze smrti toho pisatele, přeci bychom nakonec znali identitu onoho autora.”
Trpělivě vyčkám jeho odpovědi. Je třeba, abychom dospěli k nějakému rozumnému shrnutí. Otázek již bylo mnoho, nyní je na čase dojít k pravdě.

U Spáleného úhoře

"Hm?" zpozorním, když zaslechnu své jméno. Podívám se na Hernanda a chvilku mi trvá, než si v hlavě přelouskám co vlastně říkal. Jasně, další dopisy, je nás víc atd. A my teď jdeme ke stolu s trpaslíkem a dvěma... malýma lidičkama. Vím, že jim nějak říkají, ale nemohu si vzpomenout jak.
"Svane, pojď. Hodnej kluk," promluvím na vlka, i když zbytečně a podrbu ho za ušima. Stačí mi krátký pohled, abych poznala, že mu začíná být horko. Je zvyklí na zimu, stejně jako já. A jestli začíná být horko mě, nechci se ani domýšlet, jak se cítí on.

Spolu s Hernandem dojdeme ke stolu trpaslíka a dvou... hobitů, tak bylo to slovo... takže tedy dvou hobitů, načež je hned prvně jmenovaný osloví. A celkem sebevědomě, musím říci. Já se jen pousměji a položím ruku vlkovi na hlavu, když si sedne těsně vedle mě. Zatímco si Hernando po chvilce sedl, já zůstala stát. Po nějaké době se vrátila i Kayka, která se hned pustila do dalšího mazlení Svana. Věřím, že mu je to normálně příjemné, ale nevím jak se na to bude tvářit v tomto horku.

Chvilku po Kayce přišel i exoticky vypadající muž, kterého následovala jeho krajanka a spolu s nimi přišla i zahalená s koženou zbrojí. Všechny jsem si je prohlédla, každému z nich kývla, ale jinak mlčela a poslouchala. To, co jsem slyšela se mi moc nelíbilo a upřímně jsem o to vše přestávala mít zájem. Mým hlavním cílem bylo najít mého bratra a celá ta situace s dopisem byla jen... příležitost k tomu si něco přivydělat a možná přijít k nějakým informacím. Jenže teď, když všichni měli podezření, že pisatel je mrtev, nebo přinejmenším nezvěstný, neměla jsem moc důvodů zůstávat. Ba naopak. Ať tak, či onak, nechtěla jsem se zamotat do nějakých místních problémů.

Když pak zahalená kamsi zmizela, zamračila jsem se. Ne proto, že by zmizela, ale proto, že se mi nelíbilo, jak se tady situace vyvíjela. Kdosi rozeslal osm dopisů, do všech napsal to stejné a pak se ani neukázal? A ke všemu tu začne kolovat myšlenka, že je onen pisatel zajat nebo dokonce mrtev? To se mi nelíbilo.
Nakonec, vědoma si těchto informací, se rozhodnu. Bez dalšího slova se otočím na patě, klepnu se lehce rukou do stehna, abych upoutala Svanovu pozornost a vykročím zpět k baru.
"Tohle nikam nevede, kamaráde. Hold budeme pokračovat jako doposud. Poptáme se hostinského," řeknu tiše v rodné řeči vlkovi, zatímco kráčím k baru.

"Gästgivare, er... krč-mář, pane." zavolám na hostinského, jakmile dojdu k baru a trpělivě čekám, až ke mě přijde.

U Spáleného úhoře

Zatraceně... Kam a do čeho jsem se to zase připletl. Začínám si říkat, že kdybych zůstal u vojska, měl bych se asi lépe a riskoval smrt jen boji nebo táborové rvačce místo dýky do zad v některé z úzkých uliček... Ale nahlas nic z toho neříkám a jen za občasného vyfouknutí kouře z dýmky poslouchám Tobolda i Eleanor. Sotva se k našemu stolu dostaví další lidé, zaregistruju koutkem oka mladíka mizícího dveřmi na ulici. Všimnu si i té zahalené ženy, která za ním zamíří a v duchu pokrčím rameny. Rozhodně raději ona než já. Přece jen, pro nějaké plížení jsem nikdy vlohy neměl a pro nějaké běhání po městě taky ne, zatímco ona na tom byla určitě lépe.

"No, podle toho, co jsem se tady zatím dozvěděl to skutečně vypadá, že pisatel dopisu již není naživu a z jeho smrti je obviněn jakýsi převor místní církve..." seznámím příchozí s informacemi od Tobolda. Zatím jsou to věci, které by se dozvěděli i kdekoliv jinde, takže nemám problém jim je povědět. "Ale místním se to moc nezdá. Lidi, hlavně chudina, umírají pořád dál a moc to nevypadá na to, že by převor měl vraždit z káznice pokud by neměl spoustu kompliců nebo přímo celou organizaci..." dodám poté a nechám každého, ať si to vyloží jak chce.

U Spáleného úhoře