U Spáleného úhoře

Mezitím co na baru spolu rozmlouvala skupina kolem Kayky, tak se přeplněným lokálem decentně prosmýkli Enlil s Gamalou, aby se přidali k tajemné dvojici postav ve stinném rohu místnosti.

Zatímco jeho krajanka se s ostatními uvítala vřele, na jižanovi byla znát ostražitost. Jako by vytušil, že je mu něco tajeno.

„Enlil Abú-Milís.“ Odvětí na rozdíl od Gamaly tichým hlasem, načež se bez dalšího vysvětlování posadí čelem k nim a zpod pláště poodhrne zvací list. Podobný, jako obdrželi všichni přítomní.

„Obávám se, že člověk, který toto psal, už není mezi námi. Stejně jako že i vy budete jedněmi ze členů zrazených nájemných sil, kterým nikdo nezaplatí, dokud se sami o něco nepokusí…“ Chtělo se mu pokračovat, když v tom mu do řeči skočí drobná pomalovaná dívka hned za zády rytíře Šestého řádu, odkud měla slušný výhled na profil jediné zahalené postavy v místnosti. Možná za tím stála dívčina nebývalá vnímavost nebo prostá zvědavost, každopádně si poměrně rychle uvědomila, že se jedná o temnou elfku.

Při slovech o dopise se Enlil pobaveně ušklíbne a vykloní se přes hlavy rytíře Ferguse a Morrígan, jejíž tmavé tváře si právě zaskočená Kayka ke svému úděsu povšimla.

„Myslím, že nemá cenu to dále tajit veřejnosti. Určitě v ten okamžik budeme nápadní jako ocelová rukavice v sultánově harému, ale co jiného nám zbývá?“ Hlesne Enlil, který se zase začne zvedat od stolu, načež družně pokyne opodál sedící jižance.

„Až po Vás… Třeba se ještě něco užitečného dozvíme. Nebo ne, ale při nejmenším dáme všechny zasvěcené hlavy dohromady a jistě už něco vymyslíme.“ S tím v plášti a kožené zbroji oděný muž vstane od stolu, posune si kulatý štít na zádech a s šavlí významně drženou u boku vyrazí k místu, které s Kaykou okupovala pětice různorodých hostí.

Mezitím u stolu, který se už brzy z Hernandova popudu stane středobodem všeho dění, zaměřil Tobold svoji pozornost na tázající se hobitku.

„Přesně jak říkáte, Eleanor. Nevěřím tomu, že by vězněný převor vládl takovou magií, která na dálku bere životy, zatímco on úpí na mučidlech útrpného práva. V tomhle se domnívám, že vězí něco víc. Přesně takové osoby jako jste vy, mi jistě přivedl samotný osud. Nám… moji přátelé se jistě postarají o potřeby spojené s vaším ubytováním, stravou a zejména o životně důležité informace, kterých mám nyní poskrovnu. O tom nemůže být pochyb… Jen se podívejte, náš hovor přivedl pozornost také dalších ozbrojenců. Vítejte!“

Tobold přátelsky ukáže rukou na volná místa, čímž vybídne Hernanda s Gunnhildre, aby se u nich bez okolků posadili. Brzy je dožene také rozhozená Kayka, jejíhož vnitřního neklidu si okamžitě všimne Svan, který jí oplatí nejistý pohled.

V ten samý okamžik si mohl pozorný zrak kteréhokoliv z dobrodruhů povšimnout prostě oděného umouněného mladíka. Skoro by se dalo říci, že ještě chlapce. Ten s pohledem upřeným na Alberichův stůl, vstal z hloučku šeptajících rybářů a rychlým krokem vyrazil ke dveřím hostince, skrze které hodlal pokračovat do tmy nočního města.

Závěrem toho všeho se k Hernandově družině přidal Enlil, předpokládajíc, že mu v patách kráčí také ostatní od předchozího stolu. Odcházejícího mladíka si všiml, ale z jistých důvodů se mu rozhodl nevěnovat další pozornost. Pak se zastavil před Hernandem, který sebevědomě zabíral místo v čele stolu.

„Dobrý večer, jmenuji se Enlil Abú-Milís a jak pevně doufám, toto je dnes naposledy, kdy se někomu cizímu představuji. Jak jste si správně povšimli, také my tu jsme s naprosto stejným cílem, jako vy. Dovolte mi představit vám svoji krajanku Gamalu Atias, mladého válečníka Ferguse a…“ Nejistě se zarazí s představováním temné elfky, jejíž rasa zde očividně nebyla zrovna nejsrdečněji vnímána.

„Ženu, kterou rozhodně chcete mít na své straně, když dojde na nejhorší.“ Zkusí ji nahlas otipovat a při tom hodit výhružný pohled komukoliv v dosahu, kdo by si povšiml její identity. Posléze usedne po Alberichově pravici a raději se ohlédne, zda jej zbytek Fergusovy skupiny skutečně následuje.

U Spáleného úhoře

U Spáleného úhoře

Poslouchám Toboldovy odpovědi a jen sem tam přikývnu. Tak nějak se to shoduje s tím, co jsem sám předpokládal. „Informace jsou vskutku hodnotné i když jak jsem řekl, jsem zde kvůli slibu práce od nějakého zadavatele a pokud zde tato práce není, měl bych jít dál...“ odpovídám spíš pro sebe a když vidím, jak se na mě dívá Eleanor i Tobold, zastavím jejich případné připomínky pozvednutím ruky. „Ale co se týče odměny... Pracoval jsem v životě už za různé částky i přísliby. A tady ten váš případ mě navíc zajímá. Takže... Řekněme postel a strava? Dál se uvidí..." navrhnu a čekám, co mi na to Tobold odpoví. Podle toho, jak do toho vstoupila Eleanor, vidím, že to vnímá asi stejně nebo minimálně podobně.

„Souhlasím se slečnou Eleanor... Jak jste řekl, vaši přátelé mají informace a ty podle mě budou minimálně užitečné k nějakým dalším krokům a nebo nám mohou spoustu času ušetřit...“ souhlasím s návrhem Eleanor, ale první se chci určitě najíst když už jsem si jídlo objednal. To už k nám ale zamíří dost nesourodá dvojice, což mě sice trochu překvapí, ale když mi dojde, že vypadají stejně rozdílně jako já v obyčejném oblečení a slušně oblečená Eleanor, jen se pousměju. „Dobrý večer. Za mě nemám nic proti, ale záleží tady na slečně...“ vyjádřím svůj názor a počkám na to, co řekne Eleanor. „Ano, to souhlasí.“ potvrdím pak odhad cizince, který se nám zatím nepředstavil. O tom, co jsme řešili s Toboldem, zatím nic neříkám.

U Spáleného úhoře

Město Angvern,
hostinec U Spáleného úhoře
Pátek, 12. září 895, večer

Tak přece jsme tu všichni ze stejného důvodu, i když Kayka žádný dopis nedostala, stejně tu má také čekat. Na její dotaz odvětím, abych jí upřesnil, o co tady jde: “V dopise se toho příliš jasného nepíše. Nejspíše jde o něco diskrétního, co zadavatel nemůže vyzradit dopisu, aby neohrozil svůj život. Má se tu potulovat jakýsi přízrak, který vraždí nevinné v Angvernu. Může se však samozřejmě jednat o metaforu, kdo ví.”
Hovořím polohlasně, aby mě neslyšel nikdo krom dvou dotyčných. Pak se rozhlédnu po hostinci, kde po zadavateli nebyly ani stopy. “Obávám se však, že jsme možná přišli pozdě, vzhledem k tomu, že tu už měl dávno být.”

Čas neúprosně plynul. Hudba hrála, podnapilí hosté se hlasitě smáli a přitom se neukázal nikdo, kdo by se k nám chtěl hlásit. Všiml jsem si akorát, že ona temná elfka se dala do řeči s dalšími hosty. Asi nás bude ještě více.
Zadavatel nedorazil, a tak jsem se rozhodl na vlastní pěst svolat ostatní případné účastníky naší skupiny, abych to trochu zorganizoval. Třeba se pak společně dozvíme více nebo do té doby někdo přijde.

Otočím se zpátky ke Kayce a rozhodně pronesu: “Myslím, že bychom měli shromáždit i ostatní. Nejsme tu totiž sami, kdo byli pověřeni stejným úkolem. Vidíš tamhle…” pokynu diskrétně směrem ke stolu, kde seděla zahalená elfka a další dobrodruzi. “Minimálně ta zahalená žena je v tom s námi také. Zajdi za nimi, ať si k nám přisednou. My s Gunnhildrou na vás počkáme u tamtoho stolu.” Pak ukážu ke stolu, kde seděl trpaslík se dvěma hobity.
Je na čase jednat. Pokynu seveřance, nechť mě následuje, přičemž na pult odložím dopitý korbel. Otočím se a vyrazím k dalšímu stolu.

Dorazil jsem ke stolu, kde seděl trpaslík poklidně pokuřující dýmku a zrovna rozprávěl se dvěma pulčíky. Zdvořile a přátelsky pronesu: “Zdravím vás, nebude vadit, když si k vám přisedneme?”
Pokud nebudou proti, sednu si do čela stolu, abych viděl na všechny přítomné. Hned na to spustím: “Nemohu si nevšimnout, jak zcestovale vypadáte.” Přitom se dívám zejména na trpaslíka a hobitku. Onen pulčík, prostě oděný, co si k nim až později přisedl, vypadá spíše na příslušníka zdejší chudiny. “Podle toho, co jsem vyzjistil, tak zde zřejmě také čekáte na jistého zadavatele zakázky.”
Vyčkám odpovědi, avšak tuším, že bude kladná. Byla by velká náhoda, kdyby se sem nachomýtli tito do očí bijící cizinci zcela náhodně.

U Spáleného úhoře

Město Angvern,
hostinec U Spáleného úhoře
Pátek, 12. září 895, večer

Musím se spokojeně pousmát, když Hernando správně vysloví mé jméno. Jakmile Kayka pustí Hernandovu ruku a obrátí svou pozornost zpět ke Svanovi, jen si tiše povzdechnu. Vím, že Svan rozezná dobré lidi, ale že na sebe nechá takhle mluvit? Čím mne ten vlk ještě překvapí?
Hernandovu nabízenou ruku přijmu a pevně stisknu. Když se mi dostane stejné odpovědi, opět se lehce pousměji.
"Ja," přikývnu na Hernandovu otázku ohledně dopisu a podívám se na Kayku. Dopis prý nedostala, ale kdosi ji sem poslal. Elf. Elf... že by ten... napadne mne, ale hned tu myšlenku zase zaženu. Místo toho se rozhlédnu po místnosti. Všimnu si, že do hostince přišla další postava, podobající se svým vzezřením jižanovi, který zde seděl, když jsem přišla. Možná proto jsem nebyla překvapena, když jsem je viděla spolu. Zrovna mířili ke stolu, kde se usadila slečna zahalená a s ní tam seděl muž v koženém s tím divným znakem na hrudi.

O zahalené jsem již věděla, že má taky nějaký dopis. Alespoň podle toho, co jsem zaslechla, když se s ní Hernando bavil. Ovšem netušila jsem, jestli je to stejný dopis jako ten, co mám já. A nyní mi začínalo připadat, že i onen muž, u kterého seděla, taky nějaký má. Ovšem jak se zdálo, pisatel zde stále nebyl.

U Spáleného úhoře

Město Angvern,
hostinec U Spáleného úhoře
Pátek, 12. září 895, večer

Jako první mě hned zaujme Kayka projevenou vlnou přízně. Její prostý šat a upřímná otevřenost svědčila o skromnosti a autentičnosti této dívky. Byl jsem rozhodně rád, že jsem tady konečně narazil na někoho, s kým šlo navázat plynulý a nenucený hovor.
Okamžitě bylo zřejmé, proč hovořila za obě, neboť Gunnhilder, jak se seveřanka představila, měla očividně jasné problémy s vyjadřováním v obecném jazyce. Pobaveně se usměji, když se snaží vyslovit své myšlenky. Nečiním tak výsměšně, spíše mě až dojímá, s jakou snahou tak činí.
Vyšel jsem její snaze vstříc a důrazně přikyvuji na souhlas, že jí dokonale rozumím: “Těší mě tedy Gunnhildr.” Chci jí také podat ruku, avšak celou dobu si všímám, že mě za ni drží Kayka. Ještě jednou se na ni tedy vlídně usměji a pobaveně sleduji, když mě pouští. Pak podám ruku i druhé ženě. Zde však již očekávám pevnější stisk, a tak, pokud bude mé očekávání správné, oplatím jej.

Hned na to se vrátím ke Kayce: “Tak to se náramně hodí, že znáš místní zvyky, neboť já jsem ve Fregwadlu nový. Zaragoza je hodně daleko na jihozápad odtud za mořem. No, co bych ti povídal? Je to tam úplně jiná zem a nevím, zda jsi o ní někdy mohla slyšet.” Pak se pousměji: “Možná že bys někdy slyšela o býčích zápasech, které se u nás pořádají.”

Následně na otázku odpověděla i Gunnhildr. Z jejích pracně vyřčených slov mě zaujalo zejména jedno – dopis. V tu chvíli obrátím pozornost opět k ní a zeptám se: “Takže i ty jsi obdržela dopis, že se tu máme s někým sejít?” Následně se tázavě podívám i na Kayku, zda náhodou tady nečeká ze stejného důvodu. Skutečně se má teorie potvrdila. Není náhodné, že se tady sešlo tolik dobrodruhů ze všech koutů země. Zřejmě tedy nejsme sami, kdo byli tímto úkolem pověřeni.