U Spáleného úhoře

Poslední cizokrajně vyhlížející osobou, která v posledních několika okamžicích vstoupila do Spáleného úhoře, se stala Gamala Atias. Sice ji většina místního osazenstva s nezájmem přehlédla, nebo jí věnovala nepřítomný úsměv, přes to si jí někdo všiml. Váhající jižan ztratil trpělivost s nečinným vyčkáváním v rohu místnosti a když náhle spatřil svoji krajanku, vstal aby se vydal za ní.

Mezitím se Gamala snažila přijít na původce zakázky, která ji přivedla na toto hudbou prostoupené místo. Vytížená rusovláska, která v každé ruce držela trojici plných korbelů však neznale pokrčila rameny.

„Je mi líto, madam. O nikom takovém nevím. Pokud byste si chtěla někde sama a v klidu sednout, můžete využít…“ Pravila a zrakem pročesávala naplněnou místnost kalkulujíc s každým zbytečkem volného místa. V tom jí však ze složitých úvah vysvobodil mužský hlas nasycený známým přízvukem Gamaliných krajanů.

„Myslím, že to bude přesně ta osoba, na kterou jsem čekal. V poklidu se dále věnujte své práci, já už to zařídím.“ Vysvětlí jižan stručně zmatené děvečce, načež se s drobnou úklonou představí Gamale.

„Enlil Abú-Milís, jméno mé. Omlouvám se, pokud se nyní zmýlím, ale nepřišla jste sem kvůli tomuto?“ S tím sáhne pod svůj plášť, kde mimo kožené zbroje a na opasku zavěšené šavle spatříš v šermířské rukavici svíraný list. Přesně takový, který jsi včera nalezla v poslově torně. Pokud v tvém výrazu spatří souhlas, přistoupí až těsně k tobě a tichým hlasem pokračuje:

„Jsme-li v tomto partnery, pak navrhuji spojit síly v hledání autora dopisu. To on je klíčem k odhalení záhady, o které se v něm píše. A také k penězům, které slibuje. Čekal jsem tu na něj desítky minut. Obávám se, že z toho, co jsem za ten den slyšel od místních, už zřejmě nepřijde. A všichni tihle lidé…“ Hlavou pokyne směrem k trojici utvořených skupinek neohroženě vyhlížejících cizinců v místnosti.

„Ti všichni tu na něj teď bezradně čekají. Možná bychom si k některým z nich měli sednout a zkusit dát hlavy dohromady.“ Navrhne a vyčká Gamaliny reakce.

Tobold se mezitím začínal dostávat pod tlak. Trpasličí válečník očividně nebyl takový rytíř v zářivé zbroji, jak si jej možná zprvu představoval a tak, když zmíní peníze, nejistě se ošije.

„Jsem prostý rybář, mnoho toho nevlastním. Stejně jako nebožáci žijící ve slumech, nemáte-li zájem o choleru nebo jinou chorobu. Ale moji přátelé by vám v tomto ohledu mohli vyhovět. Nejsou příliš bohatí, ale mají kontakty. Tak by se mohli složit možná i na pár stříbrných, pokud si to budete přát.“

Poté se Alberich ještě zeptá na to, zda to náhodou není zrovna Tobold, kdo byl pisatelem zvacího dopisu do Angvernu.

„Ach, to ne. Bohužel…“ Pak Tobolda něco napadlo. Poslední příslib, kterým by mohl neoblomného trpaslíka přesvědčit ke spolupráci jménem chudých tohoto města.

„Hmm, zvláštní shoda náhod, že? Moji přátelé mají přístup k mnohým informacím… Mohli by vám zjistit, kam se poděl ten váš ztracený chlebodárce. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby to spolu celé souviselo a jediná cesta k vašim penězům vedla právě přes ztraceného zaměstnavatele.“ Zkusil to ještě Tobold, načež hodil prosebný pohled směrem k Eleanor.

U Spáleného úhoře

U Spáleného úhoře

Město Angvern,
hostinec U Spáleného úhoře
Pátek, 12. září 895, večer

U Spáleného úhoře

To, co nám řekne Tobold, mě trochu překvapí, ale ostatně... Není to zase tak překvapivé i když se to dost odlišuje od úmrtí, kterých jsem za války viděl spousty. Přece jen, tohle už zavání něčím, s čím jsem nikdy nechtěl mít nic společného. Viděl jsem až dost skvělých vojáků, kteří se prostě vypařili po zásahu nějakým kouzlem a tohle mi to celé dost připomíná. Vzpomínám si i na ten divný sen a dohromady mi to jen potvrzuje mou teorii o spojení s magií, kterou absolutně neovládám.

„Promiňte pane... Tobold, že?“ ujišťuju se „Upřímně... Přišel jsem sem na žádost konkrétní osoby o svou ochranu a ta se očividně ještě nedostavila a zadarmo jsem nikdy nepracoval. Sice jsem býval voják a živil jsem se všelijak, ale zadarmo se prostě pracovat nedá a díkem si žaludek nenaplníš, jak se říkalo u nás...“ odpovím mu a párkrát potáhnu ze své dýmky „To, co mi tu říkáte, je sice zajímavé, ale teoreticky nevidím důvod k tomu, aby se to nestalo tak, jak řekl soud. Co jsem o magii slyšel, není zas takový problém, aby někdo čaroval zpoza zdí šatlavy nebo aby měl komplice...“ pokračuju dál „A i když mě to celé zajímá, nemůžu prostě dělat zadarmo. Přesvědčte mě, proč bych se o to měl zajímat a riskoval krk tím, že půjdu proti městské gardě a vrchnosti?“ vybídnu ho a čekám jak na jeho reakci tak na reakci naproti sedící Eleanor. „Pokud mi ovšem nechcete říct, že jste ten zvací dopis psal vy nebo někdo z těch vašich přátel. To by situaci dost měnilo...“ dodám po chvíli ticha.

U Spáleného úhoře

U Spáleného úhoře

Město Angvern,
hostinec U Spáleného úhoře
Pátek, 12. září 895, večer

U Spáleného úhoře

V lokále začínalo být živo. Hostinec rezonoval desítkami rozhovorů a zákazníků i nadále přibývalo. Švitoření, které by už brzy mohlo přejít do rušivého mumraje však vzápětí přehlušil rytmický zvuk lyry, píšťaly, dud a ohlušujících bubnů, jejichž dunění proniklo snad i konstrukcí samé budovy.

Tak na sebe upozornili umělci, kteří se ve svém řemesle rozhodně vyznali. Veselá hudba dokázala vyloudit úsměv na tváři kdejakého hosta. Také hobití rybář Tobold se musel zaujatě otočit za původci bujaré muziky, zrovna když naslouchal Alberichovým slovům.

„To mne tedy rmoutí, pane Alberichu… On totiž není problém s tím, že by se městská stráž nepokoušela dopadnout pachatele, ale v tom, že ho už má.“ V ten okamžik se půlčík nakloní těsně k Alberichovi s Eleanor až oba dva mohou napolno pocítit jeho rybinou páchnoucí dech.

„Včera jsem byl svědkem soudu, který ve všech bodech přiznal vinu Arnulfovi z Bělenu, samotnému převorovi Cuthburginy baziliky! Prý se mocí černé magie vkradl do Widukindova domu a nelítostně s ním zúčtoval ve jménu démonů, kterým jeho chorá duše podlehla…“ S tím hobití rybář učiní dramatickou pauzu, kterou využije k tomu, aby se napil piva, které si před pár okamžiky objednal.

„Já však znám přátele žijící v chudinských čtvrtích tohoto města. A něco vám řeknu. Stín si pro své duše stále přichází. Jednou je to bezhlavé tělo nalezené ve studni, podruhé jak ryba vyvržený muž v přístavním skladišti, potřetí žena… Nešťastná žena, jíž bylo ze samého lůna vytrženo dítě, které čekala. Její čerstvé tělo našli dnes ráno v městském podzemí. Bohové… Už rozumíte, proč jsem si k vám přisedl? Jaký strach nad tímhle městem visí? Mezitím co boháči si vyřizují účty před soudy, v chudinských čtvrtích stále teče krev… Mnozí před tím zavírají oči, ale já vidím jasně!“

Pak se rozpáleně šeptající půlčík pokusil zopakovat svoji původní otázku:

„Jste si jistí, že jste sem kvůli něčemu podobnému nepřišli? Sám už toho o moc více nevím, ale mám přátele, jak jsem říkal. Pokud by vás to alespoň zajímalo, mohu vás za nimi ještě dnes večer zavést.“ Shrne Tobold, aby se posléze zraky nasycenými očekáváním zaměřil na Eleanor s Alberichem.

Mezitím v rohu všeho dění se rozmlouvající Morrígan podařilo uzmout drobný lísteček, který byl pečlivě ukryt pod Fergusovým podtáckem. Je velmi malý a částečně zvlhlý od vylitého piva. To však temné elfce nezabránilo v tom, aby jej nenápadně rozvinula a přečetla si jeho znepokojivě krátké poselství:

Jste sledováni. Nic není takové, jak se zdá. Začněte u Widukinda a nikomu nevěřte!

U Spáleného úhoře