U Spáleného úhoře

U Spáleného úhoře

Město Angvern, hostinec U Spáleného úhoře
Pátek, 12. září 895, večer

Hned při očním kontaktu si všímám, že je temná elfka. Nijak mě to neznepokojí, ačkoliv se pro mě jedná o rasu cizokrajnou. Co mě však překvapí je následné gesto, které učiní. Když vytáhne stejný dopis, který jsem před několika dny vyhrál v kartách.
Když jej okázale ukáže i před přítomnými, nedávám na sobě nic znát, avšak v duchu trochu znejistím. Na můj vkus projevuje až přílišnou důvěřivost vůči ostatním přísedícím. Pokud je text dopisu pravdivý, možná tak na sebe nyní připoutává i nežádoucí pozornost, jež může být nebezpečná. Podobných situací jsem již zažil více v temných ulicích Zaragozy. Mnoho lidí, kteří si nedávali pozor, pak v nich našlo smrt. Zhoubu která podle všeho sídlí i zde v Angvernu.
Hned jak tedy ukáže listinu, zbystřím a rukou nenápadně naznačím, ať dopis ihned zase schová.

Její tón není zrovna nijak zvlášť přívětivý, avšak to se dá čekat. Ostatně se vůbec neznáme a navíc je to poprvé, co s temným elfem hovořím. Těžko tedy mohu soudit její zvyky a navíc celý úkol, na nějž jsem se vydal, je dosti tajemný.
Na lakonickou otázku elfky odpovím: “Ze Zaragozy.”
Když cizinku hostinský vyšle k jinému stolu, hned si vzpomenu, že zde v Angvernu temné elfy zrovna dvakrát v lásce nemají. Možná i proto svou identitu skrývá. Je to dle mého názoru rozhodně pomýlená myšlenka, soudit jiné pro jejich původ, avšak nyní to nemá smysl řešit. Teď mám na práci důležitější věci.
“To je v pořádku, já jsem ale ještě nedopil.” odvětím hostinskému, když mi nabídne, abych s cizinkou odešel pryč. Zůstávám sedět na svém místě, neboť se nechci stěhovat ještě s nedopitým pivem. Navíc dotyčná zřejmě na srdci již více neměla. Když se po zaplacení otočila, ještě jí narychlo sdělím: “Ještě si promluvíme.” S tím se zase otočím ke svému korbelu a ochutnám zlatavý mok. Po očku však nenápadně sleduji i zbytek lokálu.

Hned mě zaujme to, čemu jsem nejprve pozornost nevěnoval, tedy celkovému osazení hostince. Trpaslík na cestách, člen pohanského řádu, hobit, temný elf a dvě cize vypadající ženy s malováním, z nichž jedna mluví už na první pohled dost lámaným jazykem seveřanů. Nakonec je tu i temná elfka se stejným úkolem jako já. Tohle nemůže být náhoda.
Zadavatel zakázky nikde nebyl, a tak jsem se rozhodl jednat na vlastní pěst.

Brzy jsem se tedy nahnul ke dvěma ženám sedícím též u baru a přívětivě k nim pronesu: “Zdravím dámy, nerad vás ruším. Ale rozhodně mi nemůže ujít, že nejste též zdejší. Odkud vůbec přicházíte vy?”
Když se k nim otáčím, všímám si i dobrácky vyhlížejícího psa. “To je velice hezký pes a jak hodný! Mimochodem, já jsem señor Hernando Alvarez ze Zaragozy.” To už jsem celý otočený přímo k oběma ženám a vlídně natahuji ruku ke stisku.

U Spáleného úhoře

Zahalená odešla kamsi do zadní části hostince. Trochu zklamaně jsem se vrátila zpět ke svému jídlu. Samozřejmě mi neušlo mazlení dívky se Svanem. Chvílemi až jsem nevěřila vlastním očím, co je schopen jí dovolit. Ale nakonec jsem se pousmála, dokonce ve chvíli, kdy se mne dívka pohledem zeptala, jestli nebude vadit, když dostane kost. Pokud si ji vezme, nevadí mi to.

Krátce po tom, co zahalená odejde, na mne dívka promluví napřímo. Chvilku ji nechápavě sleduji, tápu v tom na co se ptá, jak mluví rychle. Pokládá jednu otázku za druhou a já netuším na co vlastně odpovědět. A co odpovědět.
"Po-malu, pr-sím. Já tak do-bře ne-nem-luvit," požádám ji s omluvným úsměvem.
"Já Gunnhildr. On Svan." ukážu na sebe a pak na vlka. Pak se na chvilku odmlčím, přemýšlím, vzpomínám na co se ještě ptala. Pak mi to dojde, mé tetování.
"To tet-tat... te-to-vá-ní. To trv-valé," vysvětlím jí a jako důkaz přejedu prstem nad pravým okem, abych ukázala, že se to nesmyje.

U Spáleného úhoře

Trpělivě čekám, než se některá z děveček dostane i k mému stolu a nacpávám si během toho dýmku. Není důvod někam spěchat, takže mě to skutečně nijak neznervózňuje. „Dobrá, dobrá. Děkuji. Přineste mi tedy to pivo a kus toho selátka. Ale bez hroznů se asi obejdu, raději místo nich přidejte na chlebu.“ požádám a rovnou děvečce do nastavené ruky nasypu požadovaný obnos. Jen nemám u sebe dost měděných, takže se hostincem na chvíli zaleskne stříbro a místo měďáku zpět si předplatím ještě jeden korbel piva. Po hnusné kaši na lodi si chci trochu dopřát...

Když dovnitř vstoupí paladin, mohla by děvečka zaslechnout potichu pronesenou poznámku o „zasraných fanaticích“, ale nijak dál to nerozvádím. Nemusí každý vědět, co jsem si s podobnými týpky užil za války. Sice skončila už dávno a probíhala daleko, ale k Řádu se člověk nikdy nepřidává proto, že by chtěl vařit polívku z nasbíraných bylinek. Podle těchhle týpků se víra šíří jen ohněm a železem, což se mě osobně příčí. Teda... Nemám nic ani proti jednomu z toho, přece jen to byl dlouho můj způsob obživy, ale... „Ne slečno, neznáme.“ potvrdím její tušení, ale zároveň i intonací dám najevo, že toto téma asi nechci nijak dál rozvádět.

Pak už jen pokuřuji a pozoruji ostatní. Zaujme mě zvlášť seveřanka, protože už jen její vzhled dává tušit, že se se sekerami na opasku umí ohánět a ohmataná topora s mnohokrát broušenými břity dávají tušit, že už několik srážek prodělaly. To aspoň vypadá na člověka podle mého gusta. Na rozdíl od muže víry a toho mladého hejska co přišli až po mě. Jak se tak rozhlížím, přemýšlím, kdo ještě tu může být se stejným důvodem k návštěvě jako já. Trpaslíci s Hnefataflem? Ti jsou stejně jako rybáři spíš místní. U zbytku... Opravdu netuším.

Dovnitř vstoupí ještě dost mladá hobitka, která už jen svým zjevem a výrazem dává jasně najevo, že asi na takové místo není zvyklá. Místnost se překvapivě plní a já si všímám, že jí poznámky místních přiopilých mladíků nijak netěší, takže jsem se rozhodl na ni mávnout a pozvat ji k mému stolu. Jestli to využije nebo ne, nechám na ní.

U Spáleného úhoře

Cítila jsem pohledy osazenstva, ale nevšímala jsem si jich. Stejně tak ani Svan si jich nevšímal. Za tu dobu, co jsem na cestách jsme si už zvykli. Většinou jsme způsobovali pozdvižení. Ono už jen má výška, potetovaný obličej, dvě sekery u pasu a obrovský štít na zádech stačilo, abych se alespoň na chvíli stala středem pozornosti. A to nemluvím o mém chlupatém doprovodu.

Tiše jsem si povzdechla, když hostinský nepochopil mou objednávku. Tedy alespoň ne celou. Měla bych na tom zapracovat.
"Pivo. Chleba. U-ze... uzené," kývnu nakonec. Pak se podívám na Svana a zpět na hostinského. Psa? To je jejich výraz pro vlka? nechápavě se podívám zpět na hostinského, ale nakonec jen s vážnou tváří kývnu. Nebude nikoho otravovat, dokud někdo nebude otravovat jeho, nebo mě.

Krátce po tom, co hostinský odběhl ke kotlíku, usadila se kousek ode mne nějaká dívka, která se zprvu zašvitořila na vlka. Ten se zvedl a snad bych i řekla, že trochu zavrtěl ocasem. Pochopila jsem, co znamená jeho pohled a nepatrně jsem přikývla. Věděla jsem, že nic nevyvede.
"Buď hodný," řekla jsem mu v mé rodné řeči. Pro ostatní asi zněla hrubě.
Jakmile hostinský přede mne postavil mou objednávku, dala jsem misku na zem a při té příležitosti jsem si mohla prohlédnout nově příchozí. Byla jím zahalená žena, jež zpod kápy vyčnívalo maximálně pár pramínků stříbrných vlasů. Žena evidentně nestála o nevítanou pozornost, proto jsem jí věnovala jen krátký pohled, než jsem se vrátila ke svému jídlu a pití.
Když se dveře otevřeli znovu, stál v nich trpaslík. Tomu jsem už věnovala více pozornosti. Sekera u pasu, kratší vousy než bylo zvykem a jeho postoj bylo to, co mne zaujalo. Poznám bojovníka, když jej vidím a tenhle muž jím určitě byl. Sledovala jsem jej dokud nezašel kamsi za mě, nejspíše k nějakému stolu. A ani tím příhod dalších hostů nekončil. Dalším byl mladík, zhruba stejně vysoký jako já v kožené zbroji na které se skvěl jakýsi znak. Nic mi neříkal, ale jeho zbraně mi prozradili, že ani on nebude takové ořezávátko, na jaké se zdá.

Zatímco se Svan seznamoval s mou "spolustolovnicí", já se konečně pustila do jídla a pití. Než jsem však stihla ukousnout ze svého uzeného, dveře se opět otevřeli a v nich stanul další muž. Bohatý šat, kožená zbroj a jakýsi prut u pasu. Muž se rozhlédl, než se rozešel a zamířil na druhou stranu baru, než jsem seděla já. Zamířil k ženě v kápi a pustil se s ní do hovoru. Nechtěla jsem je sledovat, natož poslouchat, ale když zahalená žena vytáhla ze záňadří dopis, který se až podezřele podobal tomu mému, nedalo mi to a sledovala je dál. A to dokonce i poté, co se dveře otevřeli pošesté a dovnitř vešla malá dívka, k mému překvapení bosá.

Stále jsem sledovala, byť po očku, zahalenou s měšťanem co měl párátko u pasu, čekala, kam jejich konverzace povede. I oni dostali dopis, stejný jako já, takže i oni čekali na tajemného pisatele, který, jak se zdálo, zde ještě nebyl. Nikdo z těch, co přišli po mě se nezdáli, že dopis psali. Spíše jsem začínala mít pocit, že i oni jej dostali. Ať už to psal kdokoliv, potřeboval opravdu hodně pomoci.

U Spáleného úhoře

U Spáleného úhoře

První se v rozložitém hostinci objevila Gunnhildra, která na sebe ze všech příchozích dokázala strhnout nejvíce pozornosti. Přeci jen, seveřanská štítonoška následovaná vlkem se zde neukazuje každý večer. Hilda si tak mohla s příchodem na bar koutkem oka všimnout ožívajících pohledů dosud ztichlých rybářů, stejně tak jednoho přiopilého hejska, který loktem strčil do svého druha a rukou ukázal na stoicky vyhlížejícího Svana.

Jediný, kdo zůstal naprosto klidným, byl zřejmě hostinský, který dnes očividně zastával mimo jiného roli pomocného kuchaře, proto urostlé seveřance prvních několik okamžiků nevěnoval žádnou pozornost. Teprve když promluvila kombinací nordického dialektu a lámané obecné, na ni popuzeně vzhlédl:

„Jakže? To má být nějaká sázka, nebo co?!“ Začal, když v tom se zarazil. Při pohledu na exoticky vyhlížející Gunnhildru, které se u boku do klubíčka stočil vlk, mu to začalo rychle zapadat.

„Aha, pivo a… jenom chleba? Můžu Vám k tomu nakrájet sýr, uzené nebo přinést naši skvělou rybí pomazánku. Peníze na to máte a vodu dám zadarmo – GRÁTIS – ano? Pokud váš pes nebude obtěžovat ostatní! Rozumíte mi? Ach, ten guláš… zatraceně!“ Zakleje hostinský, zrovna když kotlík, ze kterého se dosud vznášela voňavá pára, začal nepředvídatelně prskat a z jeho okrajů přetékala tekutina jako při nepovedeném alchymistickém pokusu.

Uprostřed tohoto nevšedního hovoru do krčmy zavítala Kayka. Hladová dívka ve dveřích neváhala a okamžitě se vydala k vůní prostoupenému baru. Posadila se na volnou stoličku hned vedle seveřanky. Nikdo si jí moc nevšímal. Nikdo, krom Svana.

Štítonoščin vlk byl nadaný v rozpoznání vřelých lidí. Proto, když na něj okouzlená dívka promluvila, tak se postavil na všechny čtyři a tázavým pohledem spočinul na své majitelce, jako by čekal na jakési svolení.

Ať už na to seveřanka hodlala reagovat nebo ne, brzy se před ní na podtácku objevila pinta zdejšího piva, psí miska s vodou a občerstvení, které si přála. Na žádost Kayky vypjatý hostinský odvětil uctivým, leč podrážděným hlasem. Ten však nebyl adresován jí.

„Díky za pochvalu, ale ještě chvilku budete muset počkat – Bohové… Jarmilo, Eliško!! Kde se zašíváte? Copak nevidíte nové zákazníky?“

A skutečně. U Spáleného úhoře se začali objevovat stále další a další pozoruhodní návštěvníci. Něco se dělo. To musel v jindy poklidném lokále rozpoznat každý zdejší osadník.

Dveřmi hostince prošla tajemná cizinka zahalená v tmavém plášti s hluboce staženou kapucí, která si to podobně jako předchozí, namířila rovnou k baru. To už nad sedící Kaykou stála pohledná rusovláska, která si nechávala zopakovat objednávku:

„Dobře, takže třeba takový zaječí vývar? Stojí tři měďáky. A něco k pití? Pivo, víno, mošt, nebo snad voda s bylinkami? Krom vína vše za jeden měděný, sklenka vína dva. Platba totiž probíhá vždy předem. Víte, jací dovedou být lidé…“ S tím natáhla dlaň v očekávání platby. Jen co dostala zaplaceno, tak se urychleně vydala obsloužit další hosty.

Vzápětí do hospody zavítal vojensky vyhlížející trpaslík, na jehož zdvořilý pozdrav však z místních odpověděli pouze trpaslíci Alrik se Zoltanem, kteří na rozdíl od chvástajícího se Torgvena měli lepší přehled o dění v lokále. Hned co si Alberich sedl, tak k němu přispěchala ta samá služebná, která vzápětí přijala i jeho objednávku:

„Dobrý večer, pane. Pivo, tu bude coby dup za pouhý měďák. Ohledně občerstvení máme chleba se sýrem, škvarky, rybí pomazánkou, nebo uzeným za další dva měďáky. Stejně tak bych Vám mohla doporučit talíř právě rožněného selátka s hroznovým vínem a chlebem rovnou z pece. Ten už by Vás přišel na sedm měděných, ale podívejte se na to…“ Praví, načež rozmáchne rukou k lahodně vyhlížejícímu čuníkovi, který se pomalu otáčel nad velkým středovým ohništěm.

S několikasekundovým zpožděním příchozí trojici doplnil přátelsky vyhlížející mladý paladin. Většina osazenstva si mohla všimnout jeho příslušnosti k Šestému řádu, dle rytiny na jeho kožené zbroji. Ten se podobně jako příchozí trpaslík samostatně usadil k jednomu z prázdných stolů.

„Hmm, tolik neohroženě vyhlížejících cizinců…“ Zahledí se za mladým cizincem děvečka v očekávání Alberichovy objednávky a peněz. Pak ještě zvědavě dodá: „Vy se asi neznáte, co?“

Mezitím na baru se Morrígan usadila kousek stranou od Gunnhildr s Kaykou, načež oslovila hostinského. Ten právě dostal opět pod kontrolu kouřící hrnce. Na jeho tváři je vidět úleva a jisté zadostiučinění, když se mu opět uvolnily ruce k práci. Když zahalené ženě však zblízka pohlédl do tváře, úsměv mu na ní ztvrdnul. Rychle se rozhlédl, zda si toho samého, co on, nevšiml také někdo jiný.

„Dobrý večer i Vám. Ovocný čaj bychom měli, to ano. Za dva měďáky k tomu dostanete i kus chleba se škvarky... Stejně jako jeden decentní stůl tam v rohu místnosti.“ Kývne hlavou na opačný konec hospody, kde je relativní přítmí, ale vůbec nikdo tam nesedí. Na otázku, zda neví, kdo by na ni v tuto hodinu čekal, pokrčí rameny.

„Ne. Jediný, co vím, že támhleten jižan s šavlí u stolu z Vás po celý náš rozhovor nespustil zrak. A ten nově příchozí jakbysmet.“ Odvětí na Morríganin dotaz hostinský jen pár okamžiků před tím, než se těsně vedle ní objeví předposlední pozoruhodný cizinec. Nejprve si Hernán objedná žejdlík piva, který mu hostinský po zaplacení jednoho měďáku bez řečí načepuje. Posléze však hostinský dodá:

„Možná byste se oba mohli přesunout tam do klidnější části hostince. Pokud si Vaše společnice něco přeje, nechť se vysloví a holky vám to už přinesou.“ Praví hostinský na Hernána při čemž významně kývne na temnou elfku, se kterou se o tom už před chvílí bavil.

Poslední cizokrajně vyhlížející příchozí se stala hobitka Eleanor. Ta se však ostýchá jít dále, a tak u dveří jen zmateně postává a bezradně se rozhlíží. Zatím si jí vytížená obsluha nevšimla, zato dvojice přiopilých hejsků v pestrobarevném měšťanském šatu ano. Cosi si mezi sebou jejím směrem říkali a náramně se tomu smáli. Během toho na ni neopomněli několikrát nestoudně ukázat prstem. Pak jeden z nich na Eleanor mávl rukou, aby se k nim připojila. Dle jejich povýšeneckých šklebů však zřejmě nepůjde o přátelské posezení nad sklenkou vína...

Závěrem celé této scenérie se mladý rytíř, Fergus, chystal usednout k jednomu ze stolů, když v tom jej zastavila druhá služebná, která se doposud zdržovala v pozadí hospodského dění. Na rozdíl od pohledné kolegyně vypadala příchozí černovláska nevýrazně, vyjma drobných jizev po neštovicích, které jí při bližším pohledu trochu hyzdily tvář.

„Dobrý večer pane. Prominete mi, když Vás přesadím k jinému stolu? Tento už je rezervovaný.“ Praví dívka s omluvným úsměvem, když tě vede až překvapivě daleko do vzdáleného rohu místnosti. Dále od světla a ostatních stolovníků…

„Pivo Vám hned přinesu, bude to stát jeden měďák. Zatím si rozmyslete, zda k tomu budete chtít i něco dobrého k zakousnutí.“ Slíbí, převezme minci a významně u toho pokyne hlavou směrem k ohništi se sympaticky se otáčejícím vepříkem. Na rozdíl od jiných stolů jsou zde položené dva podtácky, a trojice řezaných bílých růží. Zřejmě po předchozích zákaznících, kteří si zde chtěli vychutnat trochu toho soukromí.

Čas nezadržitelně běží a na tikajících hodinách za hostinským lze spatřit, že pisatel dopisu už nabírá pětiminutové zpoždění. Proč? To nevíte…