Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Světlem v temnotě
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | U Spáleného úhoře Město Angvern, hostinec U Spáleného úhoře Pátek, 12. září 895, večer Měla jsem v plánu posadit se někam do kouta, abych dobře viděla na dveře a tím pádem i na lidi kteří by vešli do hostince. Ale jak tak čekám až mi hostinský připraví ten čaj, nebo, zda mi jej vůbec bude ochotný připravit, protože i když mám kápi, stačilo by se natáhnout a zřejmě by poznal kdo jsem, se posadím k baru a zkrátka čekám.. Párkrát zaslechnu jak se otvírají dveře, ale nevěnuji tomu pozornost. Zbystřím až když slyším blížící se kroky mým směrem a krátce na to je jasné, že vedle mě někdo je. Zůstávám v klidu a hledím si svého.. Je to muž. A promluvil přímo na mě. Hmm, podle toho co říká, usuzuji že je tu ze stejného důvodu jako já.. Ve chvíli kdy se mi pokouší pohlédnout do tváře, podívám se na něj též. Může vidět pramínky stříbrných vlasů, velmi světlé modro-fialové oči s černými duhovkami a že má tvář má tmavší nahnědlo-fialový odstín kůže. Uši vidět nejsou, nevím zda někdy viděl Temného elfa, ale pokud není úplně tupý, pozná že nejsem člověk.. Ze zaňádří levou rukou vytáhnu obálku, tak aby ji muž viděl a pak ji vrátím hned zpátky. "To jsme na tom úplně stejně". Odpovím prostě, bez nějakého podtónu. Tenhle chlapík vypadá divně, je nějak fajnově oblečenej. Pokud se mnou má spolupracovat tak doufám, že aspoň umí zacházet s tím párátkem co mu visí u boku.. Tak mě napadá, zda tu kvůli stejné věci nebude ještě někdo.. Lehce pohnu hlavou doleva a pak po chvilce i doprava, abych se podívala, zda mi teď někdo nevěnuje větší pozornost. Ať už by to mohl být ten na koho tu čekáme, je-li mezi hosty, a nebo někdo jiný. Pokud je tu tak nebezpečno, pak by tu mohl být nějaký špicl. I pro to jsem vyndavala tu obálku, chci vědět, kdo všechno si mohl všimnout.. Pokud ten chlapík neutekl nebo si nepřesedl, otočím hlavu jeho směrem. Mohu ho využít, ať to vypadá že vedu konverzaci a nejsem tu sama. "Odkud jsi přijel?" Zeptám se. Třeba se o svém "spolupracovníkovi" i něco dozvím. | ||
| |||
 | U Spáleného úhoře Město Angvern | ||
| |||
 | U Spáleného úhoře Město Angvern Být bratrem řádu má někdy své výhody a když po mě kapitán té obchodní lodě nechtěl žádné peníze, tak jsem byl jenom rád. Samozřejmě jsem mu je nabízel a byl jsem dost neodbytný, ale ukázal mi, že někdo umí být v určitých věcech ještě neodbytnější než já. Znám bratry, kteří umějí vymluvit díru do hlavy, ale myslím že tenhle trpaslík by je všechny strčil do kapsy. Vlastně stačilo jen poslouchat a občas přikývnout a ten muž byl šťastný. Měl loď, celé moře pro sebe a to bylo vše co mu stačilo. Kéž by na světě bylo víc takových lidí jako je on. Dovedl jsem si užívat i dobrého jídla, které mi servíroval a musel jsem uznat, že jeho kuchař je mužem na svém místě. Přes všechno pohodlí, dobré jídlo a milý přístup jsem se těšil až z téhle lodi vystoupím. Pohupování na vlnách není nic co bych vyhledával dřív a nebude to ani nic, co budu vyhledávat někdy v budoucnu a to nehledě na to, že jsem v prvních hodinách utopil svojí fajfku. Nejraději bych si za to hodně vynadal, ale nemělo smysl plakat nad rozlitým mlékem. Teď jsme jenom doufal, že se dostaneme včas do Angvernu a já dorazím včas na schůzku s mužem ze záhadného dopisu, jehož obsah byl rozhodně zvláštní. Když ho psal, tak určitě věděl jak nalákat na setkání někoho jako jsem já. Temné síly, umírající lidé, to je prostě něco na co reagovat musím. Samozřejmě si pokládám jednoduchou otázku. "Proč já?" To, ale pravděpodobně zjistím až se s dotyčným setkám. Na to setkání jsem byl více než zvědavý a když se lodní bok dotkl mola, tak jsem na nic nečekal. Pevně jsem stiskl kapitánem nabídnutou ruku. "Bylo mi potěšením kapitáne. Máte skvělou loď a schopnou posádku. Na Vaší nabídku budu myslet a pokud budete Vy v budoucnu potřebovat pomoct ode mne, tak velmi rád pomohu. Na své dluhy nezapomínám a Vám dlužím ještě za tu cestu!" Neodpustím si rýpnutí do kapitána, ale i když je to rýpnutí, tak to myslím vážně. Sice jsem si to užíval a přijal s povděkem, tak nemám tyto dluhy rád. Nedokážu si představit co by se muselo stát, abych ho znovu v tak blízké době žádal o pomoc, ale cesty Osmi jsou velmi nevyzpytatelné. Cesta na místo srazu s tajemným neznámým už byla poměrně jednoduchá. Zdejší lidé jsou velice milí a vstřícní, což mě těší. Buď na ně působilo moje vzevření nebo jsem měl prostě štěstí. Před dveřmi do hostince, jsem se vůbec nezastavil a prostě jsem rázně vešel dovnitř. "Dobrý večer!" Zahalasím, když vstoupím do dveří. Pro ty, kteří tam sedí a otočí se na nově příchozího, tak přišel muž vysoký přes 180 cm ve tmavě modrém oblečení. Sundal z hlavy kapuci pláště a v obličeji mu bylo vidět, že zažil něco málo přes dvacet zim. Rysy měl ostré a vlasy stejně jako oči hnědé. Celková postava nebyla nijak svalnatá, ale pozorovatel by si všimnul, že je rozhodně trénovaná a ne tak slabá jak na první pohled vypadá. Hruď mu chrání kožené brnění, na kterém je vyobrazený znak řádu a to štít se znakem Osmi. U pasu má meč a dýku, která moc nebude pod pláštěm vidět. Na zádech vak s věcmi, toulec a luk. Možná pozorný si všimne stříbrného prstenu na pravé ruce. Nadechl jsem se a nasál tu úžasnou vůni jídla, která se linula z kuchyně. Trochu jsem si oddechl, protože název hostince rozhodně nevzbuzoval nějaké velké naděje ve zdejší kuchyni. Každopádně kapitán Střely mě ještě nakrmil, než mě vypustil do tohoto města, takže jsem o večeři ani neuvažoval. Rozhlédl jsem se po všech sedících a zaujaly mě hlavně dvě věci. Ten ležící vlk u baru, protože přiznejme si, že vlk není běžným domácím zvířetem a ta dýmka, kterou si nacpával samostatně sedící trpaslík. Tu jsem mu totiž záviděl. Samozřejmě bych neměl, ale jsem jenom člověk a mám své přízemní potřeby. To jsem si už dokázal připustit. Nejraději bych si sednul k tomu trpaslíkovi, ale podle jeho pozice vidím že odpočívá u dýmky a to rušit není slušné. Takže jsme si zabral stůl pro sebe, protože nikdo mi tu nepřišel jako ten co mi poslal list. Jižan sice nějaký pročítal, ale nemyslel jsem si to. "Prosím o jedno pivo." Požádám děvečku a usměji se na ní. Čímž se ukáže, že ty ostré rysy se umí pěkně změkčit a je pro ně přirozenější se smát než takhle mračit. Složil jsem vedle sebe své věci a čekal. Bohužel nikdo tu nehrál kostky, hned bych se přidal. Ta hra co hrají trpaslíci mi bohužel nic neříkala... | ||
| |||
 | U Spáleného úhoře Město Angvern Cesta byla skvělá. No fakt... Ani u armády jsem si při brodění hnijícíma mrtvolama v dobytém městě neužil tolik smradu hniloby a zvratků jako v plesnivém podpalubí kogy kapitána Bédy. A to mě ten vydřiduch ještě připravil o většinu z ušetřeného zlata, takže jsem doufal, že v Angvernu na mě skutečně někdo čeká a peníze se mi vrátí zpátky. I když jsem tomu ale moc nevěřil. Nechápal jsem, proč si ten neznámý vybral zrovna mě, obyčejného vesnického kováře, který vojenské řemeslo pověsil na hřebík. Ale co, lepší mít aspoň na chvíli nějaký cíl než se jen tak potloukat krajem a riskovat šíp do zad od lapků skrývajících se v lesích. Ani dým z mé dýmky vzduch v podpalubí příliš nevylepšil, ale minimálně pro mě to bylo o trochu snesitelnější než mít nos plný zápachu sraček, chcanek a poblitých lidí... | ||
| |||
| U Spáleného úhoře Město Angvern, hostinec U Spáleného úhoře Pátek, 12. září 895, večer Tak tohle je Angvern.. Na chvilku jsem se zastavila a hledím na město před sebou. Je to.. působivé. Vidím ty zdi, bránu a napadá mě, že to povstání tehdy bylo úplně zbytečné. Nějaké vsi by nebyly problém, ale představa že by chtěl někdo třeba dobít toto místo.. to ny chtělo opravdu velkou sílu. Nadechnu se a pomalu vykročím vpřed. A přemýšlím, o tom co mě sem vlastně vedlo. Už je to nějaký ten den co jsem se dostala do Fregwaldu. A.. mám z toho lehce smíšené pocity. Na jednu stranu, mě překvapilo jaká je zde mnohdy bída. Občas lidé ani nemají co jíst a mrznou. To mě plnilo smutkem a možná trochu i hněvem. Jaký vládce nechá své podané takto trpět? Otec by mi asi řekl že jsem bláhová, že mají co si zaslouží, ale.. mýlil by se. Mýlil se v mnoha věcech. Svět není tak špatný, lidé nejsou tak špatní, jak tvrdí.. Ano, stále mám v hlavě vzpomínky na to co se stalo když jsem byla malá. Ale, to nezavinili lidé kteří se lopotí na poli, ani ti lidé co mě nechali na čas u sebe bydlet. Byť to byla práce, i tak byli milí. Už jsem byla rozhodnuta, pokud budu moci s nastalou situací něco udělat, pak do toho půjdu. A najednou.. ten dopis. Jako by mi sama Gutha seslala znamení. Tedy, přijde mi to celé takové podivné, hlavně, proč si někdo vybral zrovna mně? Je-li však pravda to co se tam píše, pak není co řešit. Mohla bych udělat něco dobrého a když k tomu bude i nějaký ten peníz, nač váhat? A tak jsem se dostala až sem, na ten most který právě přecházím a.. Sakra.. Takřka na konci mostu, zastavím a pomalu zvednu ruce. "Dobrý večer, pánové.. Byla jsem poblíž a začalo mi kručet v břiše. Teplá postel by také přišla vhod a tak jsem si řekla, že ve vašem skvostném městě utratím poslední drobné". Odpovím tomu mladšímu mile, dokonce se na něj lehce usměji.. Nakonec se to celé obešlo bez nějakého incidentu, za což jsem opravdu ráda. Přikyvuji a když mohu, svěsím ruce a vydám se dál. "Budu na to myslet! Děkuji vám za vlídné přijetí a rady!" Zavolám ještě, jako bych to myslela zcela vážně. Nemám jim to za zlé, dělají jen svoji práci a já už si dávno zvykla. Tohle šlo ještě velmi dobře.. Najít ten hostinec nebylo ani tak těžké jak jsem čekala. Dojdu ke dveřím a zvednu hlavu abych se podívala na vývěsní štít. A najednou slyším zvon. Zdá se, že jsem přesně na čas. Natáhnu si kápi aby hned každý nezíral a neutekl, vezmu za kliku a vejdu dovnitř. Hned ucítím teplo, připravované jídlo a oheň. Na hostinec je to tu vcelku pěkné, byť poloprázdné. Nemyslím však že to tak bude dlouho.. Pokud by na mě někdo pohlédl, mohl by vidět postavu v černém plášti a kápi, žena - což lze poznat dle hrbolků na hrudi, né nějak velké ale jsou tam, a.. to je asi tak všechno. Výška bude něco mezi sto šedesáti a sto sedmdesáti cm, ruce zakrývají rukavice, zpod kápě je vidět na obou stranách pramínky stříbrných vlasů, na zádech malý vak a od levého ramene k pravému boku, menší cestovní brašna.. U baru už někdo sedí a také tam leží.. né, to není pes, ale vlk! Ha, to je zajímavé. Komupak asi patří a jak jej dotyčný ochočil? Nemám čas nad tím přemýšlet. Dojdu k baru, kousek stranou or žen a vlka, počkám až hostinský dodělá co zrovna dělá a pak si odkašlu. "Dobrý večer pane hostinský. Máte to tu moc pěkné, opravdu.. Smím poprosit o čaj? Ovocný?" Pronesu mile a rovnou k němu natahuji ruku se dvěma měďáky. Pokud by se nějak netvářil, vylovím ještě jeden.. Počkám zda si peníze vezme a pak pokračuji. "A pokud mohu.. Nevíte o někom, kdo by zde na šestou hodinu někoho čekal?" | ||
| |||
 | U Spáleného úhoře Zvláštní, že jsem v téhle hospodě ještě nebyla. Tahle myšlenka mi proletěla hlavou, když jsem otevírala dveře a vstupovala dovnitř. Vím proč jsem tu ještě nebyla, protože jsem na to neměla. Závan dobrého jídla mě úplně paralyzuje. Ani nepamatuji, kdy jsem naposled snědla něco teplého. V puse mám záplavu slin a bleskurychle se rozhodnu, že se musím najíst. V kapse mě tíží stříbrňák, který jsem si včera ... vydělala? Vložím ruku do kapsy a když jí vytáhnu, na dlani se mi leskne mince. Jsi kradená nebo ne? Neměla jsem na výběr, byla jsem tak hladová až jsem se klepala od zimy. I když vůbec zima nebyla. A tvůj majitel vypadal, že se má dobře a přežije bez tebe. Ale nakonec mi tě stejně dal sám a netuším proč. Takže asi kradená nejsi. Vtipné na tom je, že jsem kvůli hladu padla tak hluboko a stejně jsem celý den nejedla. Neměla jsem hlad po tom, co mi na žebra tlačil elfův nůž. Lekla jsem se a hlad byl pryč. Celou noc jsem přemýšlela jen nad tím co mi řekl a co tu mám vlastně dělat. Počkám, snad se to nějak objeví samo. Mám z toho husinu, protože ten elf který mi dal minci se mi objevil taky ve snu. Doufám, že je v pořádku, protože mám z toho snu špatný pocit. Rozkoukám se kolem a usměju se, vypadá to tu hezky. A bezpečno. Možná se konečně budu moci najíst a neohlížet se přes rameno, jestli mě někdo nechce zamordovat nebo .... nebo. Sedí tady několik hostů a parta hlučných trpaslíků. Trpaslíky mám ráda, protože si pak nepřipadám v místnosti nejmenší. Až moc husté vlasy mám zapletené do drdolů, jinak by si dělali co chtějí. Na sobě obyčejný starší venkovský oděv a zablácené boty. Na zádech plný batoh a počmáraná tvář. Není to tetování, jenom kresba uhlíkem, to je poznat. Mám přibližně sto-šedesát centimetrů, možná miň a opravdu hubenou postavu. Čtyřicet pět kilo i s botami. Ten pejsek, nebo vlk u baru by mě spolkl a ještě by měl hlad. A tak zamířím přímo k baru a sednu si na volnou židli ne tak daleko od vlka. Usměju se na něj, je roztomilý. "Ahoj, ty jsi ale krasavec, takové chlupaté klubíčko." Neovládnu se a o tóninu vyšším hlasem promluvím na vlka. Pak se podívám na jeho majitelku a úsměv mi zmizne. Raději se rychle otočím směrem k baru, ještě na mě bude křičet, že nemám mluvit na jejího vlka. "Dobrý den pane, můžu dostat hustou teplou polívku s masem a kouskem chleba prosím? Musím vám říct, že to tady máte fakt pěkné, toulám se sem a tam, ale takhle hezkou hospodu jsem ještě neviděla. A to rozhodně neříkám jen proto, že umírám hlady." Usmívám se a podupkávam nohama od netrpělivosti, kdy dostanu teplé jídlo. Křeče v žaludku začínají sílit každou vteřinou. Jestli hospodský požaduje platbu předem tak sáhnu do měšce a vytáhnu osm měďáků. Šetřila jsem si je, ale když už mám stříbrňák, tak se jich můžu zbavit. Sáhnu do batohu a vytáhnu jednu ze svých knih. Rukávem pro jistotu rychle utřu bar, abych knihu nepoložila do mokrého a vyložím ji před sebe. Ráda si u jídla čtu, nebo povídám. Ale většinou nikdo není tak výřečný a tak to vidím opět na knihu. Tuhle jsem četla už asi pět krát, ale nemůžu si vybírat, knihy jsou drahé ... a těžké. Nevím jestli jich unesu ještě víc než teď. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | U Spáleného úhoře Město Angvern, hostinec U Spáleného úhoře Pátek, 12. září 895, večer Všichni  Už ve dveřích vás ovanul příjemný závan tepla a vůně jídla, které se zrovna vařilo v kuchyni nebo ve velkém peklo na rožni uprostřed rozsáhlého lokálu. | ||