Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Kovanov
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba | ||
| |||
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. | ||
| |||
 | Proč Theodore "Uhm." vezmem na vedomie správu štábneho kaprála, myšlienkami však prítomný úplne inde. Nízku teplotu a protivnú vlhkosť v miestnosti je čoraz náročnejšie ignorovať. Rok od roku je to horšie, rok od roku je zima tuhšia, dotieravejšia… Alebo je to vekom? Metodicky zhrniem papiere vyskladané na stole, úhľadne ich zarovnám a vložím do šuflíku pracovného stola, ponechajúc si len zoznam očakávného zboží. Opatrne zamknem šuflík, dávajúc pozor aby som nezlomil malý kľúčik a nepoškodil jemný mechanizmus zámku. Neponáhľam sa, nepredpokladám, že by šlo o niečo vážne. Až keď som spokojný so stavom v akom nechávam svoje pracovisko, postavím sa a vyrazím k cieľu. Nik ma našťastie cestou neotravuje - čo sme sa dozvedeli, že sa tá otravná loď blíži k mestu, akoby sa s nepokojmi roztrhol pytel. A Pembroke si poslednou dobou zvykol posielať do terénu mňa. Nejaká forma testu? Pomýlená “otcovská” snaha predať mi múdrosti a skúsenosti? Alebo sa úprimne snaží vytvoriť mi príležitosť? Či ho snáď niečím seriem? "Plukovník ma čaká." ani nespomalím pred gardistom na ktorého dnes padla úžasne naplňujúca povinnosť strážiť dvere a uvádzať hostí veliteľa Šiesteho regimentu. Vchádzam bez zaklopania, pozdravom je len krátke zasalutovanie. "Niečo sa deje?" začnem familiárnejšie než by si k plukovníkovi Čiernych dragúnov dovolil snáď ktokoľvek. "Vieme kto to tam má na starosť?" opáčim ako prvé, zisťujúc kto zo Strážnikov je oficiálne za celú tú ceremóniu zodpovedný. Niektorí sú kooperatívnejší. Niektorí sa snažia robiť ramená, keď im preberáme prípady. "Čakáme problémy?" pokračujem v otázkach, či už mi odpovie alebo moju otázku prejde mlčaním ktoré mi má naznačiť aby som s banalitami otravoval niekoho iného. Môj tón je tentokrát trochu iný - ”čakáme?” tak vyznie spíše ako ”chceme?”. Dohliadať na ľudí ako ten Hawkes mladší je skoro ako za trest. Príliš dôležitý na to vymlátiť mu zuby, príliš bohatý a vplyvný na to utopiť ho niekde v stoke. Už teraz čakám klasickú nálož pašovaného tovaru. Odkedy sa zvýšili clá, sú zrazu všetky bedne podľa papierov plné bezcenného haraburdia. Automaticky siaham do vrecka, pristúpim k nemu a ponúkam mu zapálenú sirku. Vôňa tabaku mi prezradí, že zase siahol po tom najdrahšom čo tu ide kúpiť. "Rozkaz." pritakám však nakoniec, pre zmenu formálnejšie, aby vedel že sa tomu hodlám venovať naplno - ostatne, ako vždy. *** Akonáhle som von z útulnej kancelárie a dvere sa zavrú dovolím si krátky povzdych. Otrvná práca. Mnoho vecí čo sa môže pokaziť. Malá príležitosť pre niečo…zaujímavé. Kroky ma mechanicky vedú o podlažie nižšie, k stolu štábneho kaprála zodpovedného za komunikáciu. "Správa…" začnem diktovať rozkazy. ”U Hornej brány, pošli tam dvoch v civile, ozbrojených. Nech dávajú pozor na problémy, inak nezasahovať, čakať na moje rozkazy.” rozhodnem sa pre malý doprovod. Nik nebude taký blázon aby vystrájal na prominentnom mieste, nehovoriac o prítomnosti Strážnikov. ”A priprav mi oddiel, desať chlapov, uniformy, bodáky. Nech čakajú v zálohe. Povedie ich…” Zarazím sa. Kto by to mal byť? Potrebujem niekoho…taktnejšieho, než je väčšina ostrieľaných veteránov. Niekoho koho nenapadne viesť steč v prvom náznaku komplikácií. "Daj to tomu novému. Poručík Edward Hill.” rozhodnem sa otestovať novú krv v úkole, ktorý - ak všetko pôjde ako má - bude pozostávať z čakania v zálohe. ”A ak vyhrabeš zložku na kohokoľvek kto je za zodpovedný za colnú, pošli mi to. A nájdi mi i niečo na toho Hawkesa.” Nechám si zopakovať rozkazy a, ak je všetko v poriadku, sám sa pripravím a vyrazím. Času neostáva zas tak mnoho, cestu však poznám až príliš dobre - a i napriek uliciam ktoré sa bezpochyby u podobnej udalosti nepríjemne naplnia, ľudia mi zvyknú ustupovať z cesty bez vyzvania. Veď ešte aby nie - oblečený síce v civilu, teda klasického obleku s ťažkým vlneným kabátom, len málokto by prehliadol meč za pásom a vyduté miesto kabátu kde sa skrýva puzdro s pistolí. Nehovoriac o postave. V celom Kovanove je len hŕstka chlapov vyšších či mohutnejších odo mňa, valnú väčšinu prevyšujem i o hlavu ak nie viac. ”Uvítací výbor, kurva.” ujde mi keď som v bezpečí ulíc. To som dopadol. | ||
| |||
 | Proč Prelude III. Jaká je hodnota života? Jaká je hodnota tvého života? Myšlenky vířící hlavou nejednoho alkoholem zmámeného. Je to snad víra v lepší zítřky? A co to vlastně znamená? Je to úhel pohledu? To asi záleží. Tam kde se narodil Theodore Apollo Aristides, se přece shlíží pouze dolů. Poskytuje to jistou míru přehledu. A nebo? Nedá se říci, že bys plně chápal postoj nižší třídy, nicméně jsi párkrát prošel Dolní ulice a pohled ti nezastavitelně sklouzával vzhůru, pro trochu ’světla’, pro trochu naděje, že se zase vrátíš do příjemného apartmánu, nezatížen problémy spodiny. A tak je nasnadě otázka.. v co doufáš ty? Chlad a déšť před nálevnou ti přeci jen osvěžili hlavu. Ale ’noc’ je ještě mladá. Na výstup do Vrchu je ještě čas, na všechno je čas… Neutěšené uličky se před tebou klikatily ve svém zoufalém rytmu zachytit alespoň nějaké světlo z praskajících plynových lamp, které byli rozmístěny na strategických místech. Stačilo by pár vojáků, pár zbloudilých střel a temnota by vyřešila všechny nepokoje za vás, zatímco vy byste mohli popíjet svůj koňak. Rozzlobených hlasů továrenských krys přibývalo, ať už se snažil kdokoliv o jakoukoliv cenzuru. Ale ještě je čas… U Milostivého srdénka jsi našel tenkrát vlastně náhodou. Počítaje prskající žluté lampy jsi tu změnu chvíli rozmrkával. Místo klasických svítilen, tady byly dvě červené, které by se bývaly houpaly ve větru, ale v Kovanově jen nehybně lákaly opuštěné kolemjdoucí. Cítil jsi neklid staré dámy, která tě přispěchala přivítat. Její slova byla plná chvály a v její namalované tváři se zračil strach. Ostatně to nebylo nic neobvyklého tady dole… Nalévali ti tu jen z čisté zdvořilosti a obavám o své vlastní blaho, a kdybys býval nic neplatil, neřekne ti nikdo ani popel. Inu, pověst Šesté předchází snad i sama sebe. V salonku bylo příjemné teplo, šero, a vůně připomínala purpuru smíchanou se všemi neřestmi, které by si snad jeden mohl vysnít. A pak tam stála ona. Její světlé vlasy se v téměř bělavém tónu snášely na holá ramena a blankytně modré oči se upřely přímo na tebe. V jejím úsměvu nebyl strach, nebyla tam ani pokora, nebylo tam… nic. Žádná očekávání, žádné požadavky. ”Ah, to je Grace… je možné ji mít na celý večer, drahej pane.” Chytila se bordelmamá své příležitosti. … jaká je hodnota života?
Všechnu tu špinavou práci příprav za vás odkroutí Stážníci, jako vždy. Tak by to přeci mělo být, poslední týden až dva se hemžili snad všude. Pro celý Kovanov je příjezd Posla Světla něco velkého. Celá atmosféra byla nasáklá jistou dávkou nostalgie a očekávání. Ne však u vás. Jistě, někteří vtipkovali o dodávce nové whiskey, ale to bylo tak vše. Vy jste se spíše připravovali na to, co přijde poté. Razie, zabavování zboží, rozehnání šarvátek a pro tebe speciálně, hledání toho echt zboží. I kdyby dorazilo se všemi papíry... ty přeci hoří a rozkazy jsou rozkazy. A koneckonců na tvém stole leželo pár spisů některých obchodníků, či rádoby podnikatelů, které by se hodilo spíše odstranit, než ponechat. A pokud by se k jejich jménu přidal ještě nějaký ten skandál s pašováním něčeho nelegálního, nikdo by se zřejmě nezlobil. Možná s tím má co dočinění i ten seznam věcí, které by se měli nalézt. Pro potřeby... vyššího dobra. Inu... budova Kasáren snese mnohé. Snad i přitopit, jak se do tebe zakousne nepříjemné vlhko, které se drží v místních zdech a které způsobuje útrpné vrzání tvého pracovního stolu i dveří, které se otevřou. "Omlouvám se, pane, ale chce s Vámi mluvit plukovník Pembroke." Zazní společně se zasalutováním z úst mladíka, než se předpisově otočí a odkráčí škrobenou chůzí pryč. Doprovázet tě nemusí, cesta do kanceláře plukovníka je ti známa. Je s podivem, jak moc se mohou jednotlivé místnosti kasáren lišit. Místnost do které jsi vpuštěn, je obložena dřevem, plná rámů s vyobrazením různých bitev, soškami koňů a přehlídkou obřadních zbraní. A plápolá v ní příjemný oheň. Co však poutá pozornost nejvíc je postava stojící u okna. Plukovník je i na svůj věk hřmotný muž se kterým by se jen málokdo chtěl pustit do křížku, snad i jen kvůli tomu výrazu připomínajícího ze všeho nejvíc buldoka připraveného k útoku. ”Aristides!”, zahučí téměř jako pokřik, zatímco si začne pěchovat dýmku. ”Budete dohlížet na legitimaci Posla Světla, někdo ty neschopné strážnické patolízaly musí vést. Dělníci vás nezajímají, vaše služba bude u horní brány. Srozuměno? Horní brána… přednostní vstup do města. Procházejí jí inženýři, vyšší návštěva či… v tomto případě i samotný Hawkes mladší, který jak jsi slyšel, by se na palubě dreadnoughta měl nacházet... | ||
| |||
 | Doprovod Oprýskaná okenní křídla povolila tlaku a s vrznutím se otevřela dokořán, aby do malé, chudě zařízené místnosti vpustila chladný vzduch. Ten s sebou dnes kromě protivné vlhkosti a štiplavého smogu přinášel i něco dalšího. Ačkoliv tohle město skutečně nikdy nespalo, teď byly všechny ulice o poznání živější. Chystaný příjezd Posla světla vlil lidem do žil novou energii, to očekávání bylo přímo elektrizující. Stačilo se jen zhluboka nadechnout a nechat se jím prostoupit. Všechno to vzrušení a pohyb... Dopřávala jsem si ho plnými doušky, dokud mi lezavý chlad nepronikl přes tenkou látku noční košile a nezakousl se mi do ramen.
Byl čas se připravit a vyrazit na další směnu. Pohledem jsem ještě zkontrolovala staré nástěnné hodiny ukazující velmi brzké ráno a přešla několika rychlými kroky ke koženému ušáku, přes které jsem večer ledabyle pohodila oblečení. Na malém konferenčním stolku ještě ležel nedokouřený doutníček a téměř prázdná lahev laciného koňaku společně s včerejším výtiskem Ocelového zpravodaje. Zatímco jsem na sebe soukala jednotlivé vrstvy, oči mi opět mimoděk zalétly k obrázku obřího dreadnoughtu na titulní stránce společně s portrétem nástupce Hawkes Industries. Jaké to asi je, smět vykročit za hranice města na palubě takového kolosu? Razit si cestu skrze temnotu a Stíny. A jaký vůbec může být život za hranicemi Kovanova? Z těch několika málo rozhovorů s Ezekielem mi svět za hranicemi přišel okouzlující. Všechna ta příkoří, které musel člověk podstoupit jen pro to, aby tam mohl vstoupit... Jenže Ezekiel tu teď nebyl, ani jeho poutavé vyprávění vždycky tak rychle přerušené něčím mnohem podmanivějším. Před spěšným odchodem ještě zavřu a pečlivě zajistím okno a vydám se po točitém schodišti dolů, na ulici. Vstříc tomu příjemnému ruchu, ve kterém ozvěna mých kroků okamžitě zanikne. Sotva se ocitnu před masivními dřevěnými dveřmi, poupravím si klobouček v tom známém, domluveném gestu, které mi usměvavý, zrzavý chlapec ihned oplatí. "Zanech mi dnešní výtisk ve schránce a měj uši i oči na šťopkách, však víš, cokoliv zajímavého se kde šustne..." - tak by se to asi dalo přeložit. Na Finna byl spoleh, dokázal se dostat takřka kamkoliv. Však kdo by věnoval větší pozornost ušmudlanému děcku prodávajícímu denní tisk. Cestou jsem pozdravila a rozdala několik úsměvů ještě několika dalším kolemjdoucím. Ze známosti, nebo prostě jen tak. V téhle části města lidé ještě drželi při sobě, tedy když to bylo výhodné. A někdy jen příslib stačil. V následujících chvílích se to bude jistě hodit. Pod vším tím nadšením a netrpělivostí bublaly mnohem zlověstnější proudy. Viděla jsem to v jejich kradmých pohledech, tu nenasytnost a touhu po násilí. Mnozí si v ní libovali, opájeli se jí, bylo to jako droga, jedovatý opar, který se šířil stále dál. Nechtěla jsem stát proti vlastním, ač jsem si to nerada přiznávala, tohle místo bylo mým skutečným domovem. "Ne na dlouho, Ev. Ne na dlouho..."
Brzy jsem však opustila křivolaké uličky spodní části města a dostala se až k naší stanici. Plánovala jsem jen ohlásit svůj příchod a posléze se vydat na obhlídku skladů. Přípravy byly tentokrát mimořádně hektické, všichni Strážníci měli delší služby a samozřejmě se očekávalo, že budou pracovat naprosto bezchybně. Nebýt té pulzující energie města, patrně bych se nedokázala zvednout z křesla. Avšak vidina té velké události mě hnala neustále kupředu, byla jsem jednoduše ve svém živlu. Téměř s nadšením jsem tak opustila prostory své kanceláře, aby mě uprostřed pohybu zarazil nakřáplý zvuk rozhlasu vyvolávající mé jméno. "Cromwell? Co může chtít?" zamumlám téměř neslyšně. Nakonec, nikdo mi tu příliš soucitné pohledy nevěnuje. Ramena mi lehce poklesnou. Rozhodně to nebude příjemné setkání, nikdy nebylo. Percival se rozhodně nikdy nesnažil skrývat své opovržení a bylo mi jasné, že čeká na každou mou chybičku, každou záminku, aby mě mohl alespoň převelet jinam. Mohla jsem jen doufat, že slovo mého patrona bude mít větší váhu. Cestou k jeho kanceláři si ještě z mosazného etažéru umístěného v hlavní chodbě vedle samovaru vezmu máslovou sušenku, kterou ještě stihnu spořádat. Čelit mu s prázdným žaludkem by bylo šílenství. Po důrazném zaklepání poslušně vyčkám na jeho výzvu ke vstupu a ohlásím se, přesně jak velí příručky. Do nosu mě ihned udeří vůně tabáku, o poznání kvalitnějšího, než jaký bych si kdy mohla dopřát. Pokud bych o to vůbec stála, na můj vkus byl až příliš těžký a aromatický. Ani mi nedopřál to milosrdenství, aby na mě při svém proslovu byť jen koutkem oka nepohlédl a já musela hned z kraje dne odolávat jeho nelibosti. Už jeho první strohá věta mě donutila překvapením zdvihnout obočí. Tohle rozhodně nezačínalo dobře. Našel snad v mé práci nějaké pochybení, nebo...?
Oči kopírují dráhu jeho pohybu a cítím, jak ve mně postupně vzrůstá to nepříjemné napětí. Svíjí se mi v žaludku jako klubko hadů. Samozřejmě mi nenabídl místo k sezení, stojím před ním stále vyrovnaná, jako bych měla za zády ocelovou tyč a ačkoliv ho teď převyšuji, cítím se malá. Nenávidím se za to, za to, jak nervózně sleduji jeho prsty bloudící po stole, dokud neuchopí pero a nevyrovná jej na milimetr přesně s připravenými dokumenty. Ve stejném duchu je zařízena celá jeho pracovna. Místnost, ve které by se i smítko prachu bálo usadit. Slovu pořádek dávala zcela nový význam a svou existencí mě snad i dráždila. Marně se v tváři snažím skrýt všechny obavy, prohlubující se s každou vteřinou čekání. Vyslovená slova přinesou pramálo úlevy. Jsou jako políček vlepený do tváře. Oči se mi rozšíří tou prapodivnou směsicí překvapení a pochybností. A všechen ten zmatek v hlavě si pochopitelně vybere svou daň. "Clemens....uvítací ceremonie...doprovod...." "Zřejmě si po svém boku přeje někoho reprezentativního," odtuším s chabou parodií na úsměv, pod kterou se snažím skrýt stoupající neklid. Jistěže to ode mě bylo drzé, sama bych si hned nafackovala. Ale byla to... příležitost. "Někoho tak váženého určitě nemůžeme odmítnout. Poslal k tomu pan Clemens i nějaké podrobnosti?" pokračuji otázkou se žaludkem stále staženým. Na setkání s ním si pamatuji, jako by to bylo dnes. Ta dokonale uhlazená, vkusně zařízená pracovna vypovídající o majitelově zámožnosti, ale zároveň působící tak neformálním, přívětivým dojmem. Příjemná, jemně nasládlá vůně, uklidňující zvuk praskajícího dřeva a elegantně oblečený, charismatický muž v jejím středu předkládající nabídky, kterým nešlo odolat. Mimoděk uvolním svůj postoj a prsty si lehce přejedu po bradě, tak živá byla ta vzpomínka. Bylo jasné, že si na mě jednoho dne vzpomene a budu se muset setsakramenstky snažit, abych dostála jeho představám. Ale mít možnost ukázat se na uvítací ceremonii? Komu z mé vrstvy se to mohlo poštěstit? Nervozitu a obavy brzy vystřídaly zcela jiné pocity.
Příležitost. Taková, která se v životě může objevit jen jednou... | ||
| |||
 | Price of Progress Bezesné a dlouhé noci… každý den byla jen kapka v temném oceánu, který byl všude okolo nás. Občasné zaznění sirény, křik žoldáků, kteří již nikdy nespatří světlo… hučení ocelového giganta, kterého nedokáže zastavit téměř nic za cenu pomalého posunu vpřed. Víra v generátory, které fungovaly bez momentu zastavení… nebylo se uvnitř samotného kolosu čeho bát.
Držel jsem skleničku vína, hledíc před sebe, kdy mezitím pomalý pohyb zápěstí hýbal s tekutinou ve skleničce, než jsem upil a odložil skleničku na nedaleký stolek. „Hádám, že moje rodina bude chtít přivítat svého syna, takže… hromada jídla, pití, obchodních partnerů a podobně. Budeme ti muset sehnat nějaké oblečení… ale jak jsem říkal Adame, kdyby ti to tam nebylo příjemné, budeš moct odejít. Rád bych tě představil mým rodičům, ale zase nechci, abys se cítil nepříjemně,“ usmál jsem se na něj a pokračoval: „Přesto… nejspíše ti poskytnu nějakou laboratoř a ubytování. Též dostaneš k sobě někoho, kdo tě bude provázet městem… sice jsi pro město velká neznámá, ale nechci tě někde najít o pár dní zpět, protože jsi se ztratil,“ usmál jsem se na něj a dodal: „Zakryj si uši,“ což jsem sám udělal, následováno tím, před čímž jsem varoval. Všude okolo nás se rozezněl hluboký tón ocelového kolosu, oznamující to, ať nás město očekává. Sice světlo byla jedna věc ale zvuk mohl takto potvrdit, že to jsme vážně my. | ||
| |||
| Kam „Mnoho lidí ztrácí malé radosti v naději na velké štěstí.“ Evelyn Prelude II. Jediná cesta jak nechat něco za sebou je… jít vpřed. Ale kam? Kovanov. Mekka světla… jak moc dobře jí znáš. Až příliš? Kroucené ulice, domy tyčící se snad až příliš vysoko, jen těsně před spadnutím a přesto drží. Snad je to silou vůle. Materiálu i místních obyvatel. Stejně neochvějná je snad i tvá víra na něco lepšího. Na něco. Na pravdu? Vykoupení? Na právo? K čemu vlastně? Luxusní pracovna, ve které příjemně praskal oheň, voněla sladce. Obrovská dřevěná knihovna byla plná svazků vázaných v kůži a na skleněném stolku stály umně vybroušené láhve, jejichž obsah zlatavě pableskoval a celou atmosféru tak vháněl do područí medově zlatého oparu. Nikdy jsi tu nebyla, až dnes. Držení jeho těla ti bylo povědomé. Ano, ano… byl tam. Někde vzadu. Tenhle vysoký, luxusně oblečený muž. Snad ti i potřásl rukou v přání upřímné soustrasti, ale už je to přeci tak dávno, nebo snad ne? “Má drahá, má malá, drahá Evelyn…“ Oči v tom charismatickém úsměvu muže, který stál snad až zbytečně blízko, prozrazovali mnohé, jen kdyby v nich člověk uměl číst. Jenže oči Jonathana Clemense byly zahaleny rouškou tajemství a nečitelné mlhy, kterou propluje jen málokdo. Dokonalý obchodník. Lehce kořeněná vůně nabyla na intenzitě, jak ti zastrčil jeden z neposlušných pramenů za ucho a zachytil tě za bradu. “Jsem přesvědčen, že se ve Strážnickém sboru budete vyjímat.“ Spokojenost sama ze sebe, z něj doslova čpěla a dříve než jsi vůbec dokázala vznést byť jen špetku vzdoru: “Žádná ale, má drahá. Dlužím to vašemu otci, nebo snad, on mě?“ A pak ještě chvíli mluvil, jeho dikce bezchybná, tón hlasu vřelý s tou správnou špetkou ostrosti, přesně tak, aby nedošlo k mýlkám. A především… především to bylo buď ’ano’, nebo vyhoštění. “Zůstaneme v kontaktu. Ať vím, že se Vám daří dobře.“ … jediná cesta jak nechat něco za sebou…
Nikdo nemluví o ničem jiném. Poslední týden je rušno. Všichni strážníci běhají sem a tam. Někdy v dohledné době by měl dorazit zpátky ’Posel světla’. Největší dreadnought společnosti Hawkes Industries, který se vrací zpátky po více jak dvou letech. Pro Kovanov to znamená mnohé - nové zásoby, spousta zboží k proclení a předávce, legitimace všech na palubě, projití prostor, zajištění čehokoliv, co by mohlo být zajímavé nebo podezřelé. Připravují se sklady, probíhají inventury, připravuje se byrokratické kolečko. To všechno je práce Strážníků. Skoro jako kdyby se zastavil čas a nikdo v této časoprostorové bublině neřešil nic jiného. Vraždy, vyšetřování… všechno bylo odsunuto stranou. Lidé v ulicích si nadšeně vyměňují teorie a uzavírají obchody nad zbožím, které ještě ani nedorazilo. Všichni moc dobře ví, že to pravé drama ve městě propukne až v okamžiku, kdy se věci dostanou do oběhu. Ty to víš také. V těchto obdobích je mnohem více násilí, mnohem více práce. Zajímavé, jak taková věc, která přináší nový vítr do plachet přinese tolik zmaru. Ale co už, tak to chodí. Koloběh Kovanovského bytí. Dnes tě čeká další cesta po skladových prostorách, zajištění příprav, prověrka osob manipulujících s nákladem, a tak podobně. Nic, co by bylo zvláště zajímavé. “Hawthorne! Hlašte se k inspektorovi.“ Zazní ze stařičké rozhlasové trouby zrovna když saháš po klice vedoucí na ulici. Cesta do jeho kanceláře je ti důvěrně známá, Matilda Finch dnes u svého stolečku před inspektorovými dveřmi nesedí. Když do kanceláře vejdeš, do té nepříjemně stroze vybavené místnosti s jedním stolem a kartotékou, která se táhne po celé jedné stěně, jako vždy zacítíš pach tabáku. Percival Cromwell netrpělivě klepe prsty do železné konstrukce té podlouhlé úschovny plné různých složek a otočí se na tebe, až po řádném ohlášení. Jeho výraz je jako vždy nepříjemný a jeho uniforma bez poskvrnky, včetně vysokých černých naleštěných bot. “Do Dolních skladů místo vás půjde Epstein.“ Pronese bručivým barytonem inspektor místo pozdravu a škrobeným krokem přejde ke stolu, kde snad až nepříjemně dlouhou dobu začne odsouvat židli, na kterou se nakonec i posadí a než pokračuje dál, pečlivě srovná plnící psací pero tak, aby lícovalo s deskami. “Zajímalo by mne, Hawthorne, proč jsem nucen uvolnit dnešní večer zrovna vás, jako bezpečnostní doprovod pro Jonathana Clemense na uvítací ceremonii Posla světla.“ Inspektor Percival Cromwel je muž poměrně mála slov. Ale bývají úderná. | ||
| |||
| Nazpět „Domov je tam, kde Tě vítají, když vstoupíš.“ Gideon Prelude I. Jak dlouho je příliš dlouho? A co se mění v neměném temném světě? Privilegium být na cestách, je stejně tak požehnání, jako prokletí. Technologie které Hawkes Industries drží pevně ve svých rukách, ti však poskytly alespoň nějaký ten komfort. Vlastní apartmán na dlouhé cestě tmou. Od jednoho vzdáleného města k druhému, od jedné těžařské věže k jiné. Od světla ke světlu. Není mnoho těch, kteří by mohli říct, že viděli to, co jsi viděl ty. Nižší tisíce, možná stovky? Na celém světě... který se jednoho dne ponořil do tmy. Stíny? Párkrát hlásili poplach, ale na obrovském stroji bylo nemalé množství nájemných pobudů i části armády. Některé si temnota vzala. Některé jste si vzali ze světla. Tak jako tak, kola pokroku se musí točit dál a gigant si neúprosně razil cestu prostorem a časem. Některá z menších měst doslova čekala na smilovaní vašeho příjezdu. Obchod se nezastavil nikdy. Na tom jste přece zbohatli. Na obchodu... se surovinami, se zbožím... na obchodu se smrtí. Jak jednoduché a brilantní. Mít vysoké nároky na společnost, by bylo bláznovství. Více jak polovina těch, kteří se na tuhle dlouhou pouť vydali s tebou, zde nejsou proto, že by chtěli. Riziko je příliš velké. Lidé raději zůstávají ve světle. I kdyby se měli jen nuzně plazit těmi nejšpinavějšími ulicemi Kovanova. Raději jistota osvětleného města, než neznámá temná pustina, kde jejich jedinou nadějí na přežití, je několik generátorů, techniků a doufání, že vše dobře dopadne. Ale co už. Dny ubíhaly a měnily se v měsíce, ty přeskočily v rok. Stalo se to několik dní po jeho začátku, při zpáteční cestě, na Špičce - uhelné těžařské věži daleko na severu. "Našli jsme ho úplně mimo hlavní věže, kousek vod stok. Kdyby u sebe neměl ten zatracenej bazmek, určitě sme si ho nevšimli a dávno by se z něj stal jenom další Zmizelej. Jako von je trochu mimo, furt si něco šeptá, ale řikali sme si, že by Vás to jako mohlo zajmat, pane Hawkes. Furt si s tou věcí hraje a dyž sme ho vedli nahoru, skoro sme ho nemohli dostat vod inženýrskýho pultu. Vopravil nám tu už dejaký udělátko.", drmolil předák, zatímco tě vedl útrobami železné konstrukce a kolem vás syčela elektřina a plyn, které dohromady osvětlovaly každý kousek stavby. Když otevřel dveře, nebylo skoro jasné kam se koukat. Našel jsi ho v rohu místnosti svařené z železných plátů, s problikávající lucernou, která se líně houpala v rytmu úderů obrovských strojů, který celý kolos těžařské věže uváděli vchod. Zubožené tělo, které na sobě mělo snad ještě méně svalů, než bylo látky otrhaného oděvu. Seděl zády a jeden by mohl doslova spočítat, zda-li má ten správný počet obratlů. Díval se na desku a v rukou složených v klíně, jako kdyby pulzovalo cosi, co v přesných intervalech osvětlovalo jeho siluetu modrým světlem. Siluetu a… zrezivělé zdi, které na ten druhý pohled byly poseté vyrytými symboly, matematickými vzorci, nákresy a malůvkami. Některé z nich ti byly až nepříjemné povědomé, protože připomínaly tvé plány na nové modely automatonů. Ta nepříjemnější část byla, že je vyryl vlastními nehty. Ten večer byl první, kdy si pohlédl svému příteli do plachých, krví podlitých, zelených očí, které jako kdyby se v mánii dívali skrze tebe… “Utekl jsem. Utekl jsem jim. Utekl jsem. Utekl jsem.“ ... jak dlouho je příliš dlouho...?
“Takže bude večírek? Co se na takovém večírku děje?“ Adamův pohled se upíral ke světlu, které se neúprosně blížilo. Lépe řečeno, vy jste se blížili k němu. Kovanov. Dlouhá cesta je u konce a přesto snad ještě ani nezačala. Zábradlí, před kterým se klenul výhled nejen do ovládací místnosti, kde pobíhalo několik mužů a pokřikovalo na sebe rozkazy, ale přes skleněnou skládanku i do temného okolí světa, skýtalo skvělý moment, jak Adama snad i trochu ohromit vysoko se tyčícím městem v dálce. Výraz ve tváři tvého přítele naznačuje očekávání, nedočkavost a někde na pozadí snad i strach, jak se tak opírá vedle tebe o zábradlí, v očích odlesky scenérie před vámi. Za těch pár měsíců se neznámá postava, sedící se zkrvavenýma rukama v těžařské věži, změnila na jednoho z nejlepších společníků. Adamova - jak jsi ho nazval - mysl, se za tu dobu ustálila. Zjistil jsi, že je více než matematicky zdatný, fyzika a filosofie, jako kdyby byly jeho druhým já. Hodiny jste proseděli nad hrou šach, nad tvými plány, nad vším možným… Noční můry a stavy čisté mánie, ve kterých popisoval stohy papírů tím zvláštním písmem postupně ustaly. Nikdy jste se ovšem nedopracovali k tomu, co se mu stalo, jak se u Špičky ocitl, kdo byl předtím, jaký byl cíl jeho cesty, či co znamenaly všechny ty nápisy na stěně a poté i papírech? A k čemu slouží ten malý, světlem pulzující artefakt, který si sebou přinesl? Nic. Jako kdyby na tomto poli byla, jeho jinak brilantní mysl, otupělá. Jediným vodítkem byla armádní „psí“ značka na jeho krku. Beze jména, jen se symbolem zapálené pochodně vylisované do malého plíšku. A to by mohl být problém. Adam neměl žádné doklady, koneckonců ani jeho jméno není Adam. Ale z armády se neodchází. Jediná možnost jak odejít, je nechat se odvézt na márách. Zrada se trestá smrtí. A tak se, jinak snad příjemné světlo, které Kovanov, jako přístav života, vyzařuje, zdá najednou snad o něco méně vlídné. Ty víš, že každý kdo z dreadnoughta vystoupí, bude muset být legitimován. Bez výjimky. A vše musí projít celním řízením. Bez výjimky. Adam, artefakt, poznámky. Nebo snad možná… má jméno Hawkes nějakou váhu...? | ||
| |||
| Kovanov ~ Stíny v mlze Bill Whithers dnes nebyl ve své kůži, ti co ho znali dobře, to poznali hned jak vešel do dveří U Putny. Jeho jinak usměvavý obličej dnes halila jakási chmura, která se projevovala hlubokou vráskou na čele. Na pozdravy jen ledabyle mávl rukou a u baru si poručil vodku, dvojitou. Ne ne, to není obvyklé... Nakonec z něj ten večer vypadlo, co ho tak rozmrzelo: "Řikám ti, že ten se nevrátí. Alejc já mu kumštýroval, ať tam neleze, že se s tim srát nemá, že přinde hnedkojc další služba a že si to vyřešej voni, nebo ať pošle trubkou zprávu tam nahorejc. Ale von, že prej to jenom zčehýruje a bude zpátky. No nedal si říct, chlapi! Mladejc si to prostě rozmašíroval... no a do konce služby... utrum. Ale přecejc nejsem padlej na hlavu, hoši. Já moc dobře vim, proč se držim dál. Enže starej Marry to budu musejc zase říct já, chlapi...", a tak se chmurná atmosféra rozšířila i na ostatní štamgasty, kteří ještě drahnou chvíli v tichosti, poté co Bill domluvil, snad z jisté úcty, drželi svoje panáky na stole. "No jo, hoši, jenže von Joe byl její poslední kluk, co?" Rozbil nakonec ticho Frank Davies a rozhlédl se po tvářích svých kamarádů, kteří se mu v tuhle chvíli, každý jeden, vyhýbal pohledem.
Takovejch povídaček už slyšel... beztak je to jenom kvůli tomu, že se jim nechce makat. Ale on přece nenastupoval proto, aby seděl na zadku. A i když za to nebyl bůhvíjaký výdělek, byla to slušná práce, ze které uživil sebe i matku. A tak se prostě sebral, konec směny nebo ne, je to jeho práce. Starej Bill byl vyklepanej už jenom z toho, že by měl do Trubkovny otevřít dveře. Tak se prostě sebral sám. Nakonec zjistí, že to jsou jenom podělaný krysy, co se rozhodly si vyhodit z kopejtka za první zatáčkou, co jinýho by to asi taky bylo. Stín tu nikdo neviděl přes padesát let. Taky by to mohlo bejt urvaný tesnění a to by za chvíli mohl bejt pěknej průser, nebo díra v trubce, lepší když se na to podívá hned... plulo mu hlavou, zatímco se Joe Lewis nořil hlouběji do Trubkovny...  Škoda.
| ||
1