Andor.cz - Dračí doupě online

Ale ty klacky mají prostě název! Oborný!

"Ano, je to zatarasené. Dobrý postřeh. Jste skutečně slunce, slunce naše nejjasnější." řeknu zdvořile slunceti našemu nejjasnějšímu.

Zkušeným okem prohlédnu situaci a zkušeně a moudře ji okomentuji.

"No, máme několik možností co dělat. První je, se prostě otočit a odejít. Druhá je, zkusit nějaký to střechové lezeníčko přes okolní domky a zkusit tam nepozorovaně seskočit. Další je prostě přijít k té hlídce a chtít pustit dovnitř. Třeba nás pustí. Když zkusíme Němčinu, cítím, že by to mělo vyjít. Další varianta je zase sejít ten kopec dolů a zkusit vylézt tu zeď, která obepíná to náměstí. Bude to jako docela těžký výlez, ale tak nic, co zrovna my dva nezvládneme. No a dle mě poslední varianta..."

Za kterou snad nedostanu vynadáno...

"... je, že si na hlavě uděláš dvoje homole a já budu tvůj doprovod."

Tvl říkáš tomu Fríský kůň a přitom to jsou prostě klacky do ježka. Doslova zklamání. Nula koní, hodně klacků. Pfuj, pfuj, pfuj. Hanba ti.

Tatímco se ještě tak nějak zpola seru se zapínáním mého černorudého svrchního kabátku, objednávám si u stánku s pouličním občerstvením orožněnou makrelu na tyči s bylinkovým máslem. Už jsem teda jednu večerní mlsku měla, ale to bylo jednak PŘED TÍM, než jsme posmilnili, jak to dělá holota. A druhak to nebyla ryba na tyči a teď, když ji vidím a hlavně cítím, tak si o ni přijdu, no, značně ochuzená. Zapudím myšlenky na to, že nejsme vlastně u moře, takže kurva bůh ví odkud ta ryba cestovala a zda je čerstvá nebo není čerstvá. Nenene. Dneska nemyslím na takový dospělácký věci!

Zatímco si rybu, kterou jsem prostě nutně potřebovala a vůbec toho nelituju, cestou spokojeně oddrbávám a žeru, dojdeme až ke vchodu na náměstí před palácem, kde je vojenský tábor.

"Hm, to vypadá dost zataraseně," řeknu, čímž, no konstatuju zjevné.

"Asi nechtěj, ať jim v noci trajdaj vojáci v ulicích. Zas jako chápu, žejo. Pak dělaj píčoviny, zabíjej lidi na mostech a tak," jsem prostě velmi moudrá. Strčím si kus masa do pusy a žvýkám. Velmi přemýšlivě a tak. Moudře u toho vypadám.

Oh, hihihi, vím co budou dělat, hihi

Naši hrdinové si obstarali vše co potřebovali - jídlo, pití i Animovou desynchronizaci.

***

Na náměstí to vypadalo prakticky stejně, jako přes den. Až na jednu velkou změnu. Na noc někdo vytáhl na přehrazení cesty k němu i Fríské koně, u kterých postávalo i pár městských stráží. Na první pohled jasně vypadá, že přes noc si tam nejde jen tak volně trajdat jako přes den.

Jak na co? Na co je asi víno? Na pití, Lulw.

"A nebo, ještě tu je možnost... najít si další zahrádku,"
"Tak jo, ale nejdřív chci tu mlsku!" vychrlím ze sebe bez přemýšlení a namáčknu se za chůze bokem na jeho bok.
"A ať to není klobása," odfrknu si a předstírám absolutní otrávení tou představou.

Bojím se zeptat na co...

Zase všechno dobře dopadlo. Jak jen my to děláme... Asi holt skvělé genetické predispozice a skvělý asasínský trénink. Víc mě toho nenapadá.

"Máš pravdu ženo. Jdu tedy na nákupy vína a nějaké té noční mlsky. A pak vzhůru za Marcem. Určitě nám neuvěří, co se nám podařilo!"

A nebo řekne: 'Jenom sedm? Tak to jsem od vás čekal více...' - Možností je vlastně kupodivu spousta.

"A nebo, ještě tu je možnost... najít si další zahrádku," a slastně mrknu.

Well, tonight is the night.

Když se prosmýkneme dost nenápadně na náměstí, mám hlavu plnou našeho úprku po střechách. Opravdu je to prostě jako kdysi. Jsem možná trochu, i přes svoji obecně dobrou kondici, zadýchaná, ale vzato kol a kolem vlastně ze směsice adrenalinu a jakéhosi pocitu štěstí, který se lidí zmocňuje vždycky, když běhají nebo se věnují nějaké fyzické námaze, která je baví, jsem docela vysmátá. Z toho a nebo toho vína. Kteréhožto zbytek jsme tam ZASE BEZTAK NECHALI!

No, ztrácet vína je asi náš dnešní osud. Akorát že nám už došly ty flašky, který můžeme s postupem večera ztrácet.

"Měli bychom si sehnat nové víno," nadhodím zcela moudře a zavěsím se láskyplně Bastianovi do ruky. "A jít za tím Marcem, třeba si tam taky najdeme nový kamarády!"
Teda snad tihle aspoň přežijou, no.

Prchání, prchání, to chmury zahání.

Když se naše dvojice vydá z tepla zahrádky, opravdu stále nikoho nevidí.

Je sice pořád slyšet ruch okolo mostu, ale nic poblíž. A aby jejich útěk byl ještě více dramatický a doslova smyl jejich stopy, začne i poprchávat z mraků.

Romantickou noční atmosféru tak ještě oblaží troška vlhkosti.

Bez potíží se Bastiano a Alessandra nikým nevidění dostanou ze střechy na ulici, kde také nikdo není. A bez větších starostí se dostanou bočními uličkami dál, až na menší náměstíčko, kde už zase žije noční život. Což znamená i více možností, kam se schovat mezi dav. A prakticky nulovou šanci, že by je tu někdo objevil a spojil si je s vraždou na mostě.

Tak asi prcáme. Teda PRCHÁME!

"Vypadá to, že je čistý vzduch," přitakám mu.
Ne, kurva, vzduch není čistej, vzduch zrovna houstne sexuálním napětím! Ale tak co nadělám. Je třeba se prostě zdejchnout. Nutně.

"Veď nás kudy, to je tvoje parketa," dloubnu do něj ještě hravě loktem v reakci na "pokud sis to nerozmyslela."

Sus? Blah.

"No jo ženo. No jo," řeknu otráveně, i když vím, že má nejspíše pravdu.

Také se zaposlouchám do noci. A nic neslyším.

"Tak jdeme na to princezno? Myslím tedy útěk, nikoliv smilstva, hehe. Pokud sis to nerozmyslela..."

Já jsem i v tak pozdní hodinu prostě pán vtipů.

Sus

Vysvětluje mi složitou problematiku opileckého škytání. No, úplně mě to nepřesvědčí. Už jsem v životě pár opilých lidí viděla. Co, viděla! Já už párkrát v životě i sama byla pěkně namol! Ezio mi teda vždycky vynadal, že se to na dívku prostě nesluší a že bych to neměla dělat. Říkal mi to i když jsem progrcala cestu do Navarry, protože mi... No určitě mi prostě nesedl nějakej salát a nebylo to proto, že námořníci měli sebou pálenku a nebyli úplně škrti, když viděli, že povzbuzená svými povedenými SVINĚMI PŘEVLEČENÝMI ZA KAMARÁDY, žejo, Bastiano, žejo Claudio, mám docela splávek!!!

To je jedno.

Prostě opilí lidi neškytají, maximálně tak jednou poškytnou a pak grcaj. Hodně. Všude. Blitky. Do moře tečou. Někdy obloukem letí, hodně záleží na úhlu hlavy zrovna.

To je jedno!

"Ženo. Tedy, ehm, princezno blahorodá..."
Vytrhne mě ze vzpomínek na vlastní excesy příval slov.
Sladkých slov. Zakončených sladkou nabídkou, kterou... Přejedu mu prsty chtivě po zádech...
No a dost, vzpamatuj se, teď hned!

"Jakkoliv bych chtěla, teď to nejde." střihnu očima k plachtě, která zahrádku kryje, jako bych jí chtěla prohlédnout na potemnělou ulici. Což samozřejmě nejde, ale to je i důvod, proč do zahrádek není vidět!

"Nerada bych, aby mě krom tebe začala píchat taky halapartna. Do zadku. Rovnou pod náma leží dvě mrtvoly. Jen co se ujistíme, že je čistý vzduch, vypadneme odsud," zašeptám a poslouchám zvuky zvenčí. Pokud nikdo nepřijde, je načase zmizet. Někde trošku dál, ideálně.