Andor.cz - Dračí doupě online

Ale tak tyvole... Chudáci!

Jo, klidně můžeme za Marcem, jen bychom si měli zajistit flašky proti cinkání, protože jak to uslyší, tak budou chtít taky! Tsetsetse!
Myslím, že máme nový kamarády,"
Nekouknu se, kam ukazuje, jen našpicluju uši. Podle jeho výrazu ostatně soudím že to není úplně otázka života a smrti. Teda MÉHO života a smrti.
"Hm?" ušklíbnu se a čekám, co bude.

"Co jste si mysleli, když jste hodili po našem kamarádovi kamenem? He? Zmrdi, teď nám dlužíte omluvu,"
"Mysleli jsme si upřímně, že hned nepoběží žalovat jak pětiletá ubulená holka," napůl se otočím a pro jistotu u pasu položím prsty levé ruky nonšalantně na jílec nožíku.
"Awe ješismawja, oni po mjě hodili kamínek, když jsem za rohem chcal, tatííí," zašišlám posměšně na jednoho z nich - co ja vím, kterej to byl, žejo.

"Já mám takovej nápad," prohlídnu si okolí, kolik tady bude případných svědků. "Vy si půjdete po svých, omlouvat se ani nemusíte, jsem na výletě a v dobré náladě - a já vás nezabiju," zazubím se mile. Nebo si aspoň myslím, že je to milý! Když jsem se naposledy takhle culila na Baggia, no, moc to nezabíralo.
Přitom Bastianovi to vždycky takhle vyjde, svět je prostě někdy nefér!

No, minimálně někdo neví, kdy má ustoupit.

Za Alessandřinými zády se totiž z boční uličky na hlavní ulici vynořila skupina chlapíků, kteří si to mašírují směrem k mostu.

"To jsou voni chlapi!" křikne hlas, který vám přijde povědomí.

Když se skupina víc přiblíží, je vidět chcáč a jeho čtyři kumpáni. Všichni vypadají docela nalitě, ale odhodlaně vyvolat rvačku.

"Co jste si mysleli, když jste hodili po našem kamarádovi kamenem? He? Zmrdi, teď nám dlužíte omluvu," řekne nejspíše vůdce tlupy.

"A taky peníze na chlast. Jako odškodné," dodá další.

Ať to vypiju, jestli ustoupíš!

"Ooo, máte pravdu vaše vznešenosti. To jsem vymyslel vskutku hloupě, to je důvod, proč vy jste princezna a já pouhý poddaný! Ooo, omlouvám se, za svoji hloupost." a znovu se hluboce ukloním.

"A nikdy bych si vaše výsosti nemyslel, že se bojíte."

To prostě nějak nejde k Alessandře. Ani, když by šlo o výšku a ne o to na někoho naběhnout, strach prostě není jedna z jejich vlastností.

"No, když už tam jdeme, půjdeme pozdravit Marca a kluky? Třeba už něco zjistili a... oh. Myslím, že máme nový kamarády," a ukážu za Alessandřina záda.

Ať zhynu, jestli ustoupím!

"Chceš se plížit ven z města, zatímco ti ve vaku cinkají o sebe dvě lahve?" pobaveně povytáhnu obočí.
"No, řekla bych, že to prve prostě tak jako tak musíme vypít. Než se budeme šmejdit ven z města. Takže ta věž, proč ne, " pokrčím rameny a pak se v náhlém uvědomění zamračím.

"Já tím nechtěla říct, že je to vysoko a tak se bojím!" 
Vychrlím ze sebe v obraně.
"Jen jsem tak prostě řekla, aby řeč nestála, co vidím před sebou. Protože to... Eh - no, to je jedno! Ta věž! Pojďme, kdo ví, co uvidíme zvrchu."

Hlavně bychom to měli nějak obejít, ať pokud možno nás nikdo hned nevidí.

Ano - Hrabě Montmirail Chad.jpg

"He?" vyhrknu na Alessandru. "Né, to jsi mě asi nepochopila. Tak říkají v Savojsku tomu, když tě chtějí zahrnout dary. A mě to přijde jako vtipný způsob. Hehe."

Protože to je super vtipný, že jo. Muhehehe. Skoro tak vtipný, jako vtipy s koněm v krčmě. Hehe.

"A ano, ta věž je dost vysoká. Ale tak je smysl ne? Lézt někam, kde to je vysoký. To bysme to mohli jít zapíchnout už jinam kamkoliv. Tam bude největší rozhled a to bude největší sranda. A nebo ještě můžeme zkusit možná větší srandu a to je vyplížit se pryč z města a pak následně i jít zpět do města. Podívat se na noční život v tom stanovém městečku."

A třeba tam potkáme jejího kamaráda, co prodává relikvie! Byť s naším štěstím, na něj někde brzo narazíme i tak, nehledě na to, kam půjdeme.

wtf, návštěvníci reference?

"No tak to zapomeň," odpovím, zatímco si loknu vína, vypláchnu pusu a první lok vyflusnu do řeky.
"Jednou už jsi mě obtěžkal, výsledek byl nad očekávání - a znovu ani omylem. Nikdy v životě."
Druhý lok už polknu. Žabí příchuť je pryč. Díky bohu!
Zeptala bych se jestli si myslí, že jsou děti v pořádku - ale to jsou moc dospělácký myšlenky. Dneska v noci chceme být všechno, jen ne dospělí a zodpovědní, že jo? Zodpovědnost saje.

Podám mu láhev, jestli si nechce taky přihnout, než budeme pokračovat.
"Je to dost vysoko," zhodnotím pohledem konzulský palác a plácnu jen tak do větru bez větších emocí.

Lulw, ty jsi

Pfff, já na ni princeznou a ona na mě zvrhlíkem! Život ve skutečnosti není opravdu fér!

"Ooo, dovol mi tě obtěžkat, děvko má!" řeknu Alessandře a začnu hledat v baťohu víno.

"Tu máte, ooo moje paní, snad vám bude chutnat vaše blahorodí! Oo," a podám Alessandře onu vytouženou láhev.

"Nejsem ani hoden toho, vám tu láhev podávat. Odpuste, ooo, paní má."

Lulw, pisskink

"Máš opravdu štěstí, že jsem ochotna ve své ohromné urozenosti leccos přeslechnout, protože jinak bych tě nazvala jakýmsi ouchylou, kdyby ses mě zeptal na... Ehm... Takovéto praktiky. Které ani děvky nedělají."
Doufám tedy, i když Petronella, beztak... No, něčím to musí bejt, že jsou z ní všichni tak hotoví, no ne?
"Takže to nepokoušej, příště ti titul nejhanebnějšího zvrhlíka za tohle už přišiju!"

"...
... Jenom musíme vybrat, kde to vykalíme."

Podívám se směrem, kterým se sám dívá, protože, no, ne že by mě taky předem nenapadlo, že nejvyšší střecha je prostě ta nejlepší.
Akorát teď jako beze srandy...
"Hej a myslíš, že bych si mohla loknout ještě než tam polezeme? Protože než se vyškrábeme tak vysoko, tak se z té pachuti" Kterou si teda asi už teď jen namlouvám, ale nemůžu se zbavit toho pocitu, "asi zblázním."

Pohádat do pohádky!

"Je neuvěřitelné, co dovolíš dělat naprosto neznámé žábě, ale ne svému manželi, oóo, vaše blahorodí."

Já jsem TAK vtipný ty jo.

"Tak pokud máš v puse divnou pachuť, mohl by to vyřešit hlt vína, co myslíte, vaše blahorodí? Zní to jako plán? Jenom musíme vybrat, kde to vykalíme."

A zcela nápadně stočím svůj pohled (a tedy i hlavu) směrem na věž konzulského paláce.

Můžou se o tom se mnou jít pohádat!!!

"Tak hlídej si toho prince, netyvole asi."
"Ten princ mi nachcal do huby ale!" rozhodnu se jít s otřesnou pravdou ven, zatímco Bastiano háže žábu zpět odkud přišla. I žábě se podle mě ulevilo. Jsme chudáci. Já i žába. Tak.
Z naší komunikace s panem Da Mezzo by ale jeden opravdu jen velmi těžko poznal, že oba pocházíme ze vznešených a kdysi vážených - tedy, ten jeho je vážený doteď, můj už moc ne. A už ani neexistuje, vlastně - patricijských rodů.

"Tak, jak se cítíte, vaše blahorodí?"
Cítím se, že bych si něčím ideálně vypláchla hubu!
No a taky mám pocit, že to nefunguje. Nějak jsem se neocitla na hradě a tak, žejo. Což je samozřejmě dobře a nikdo nečekal, že to dopadne nějak jinak, ale -
"Tak neasi, že se cítím vznešeně! Člověk musí bejt velkej pán, aby zvládl ocucat žábu! A teď bych to teda jako zapila, no. Hnus to je. Doufám, že to stojí za tu... Urozenost. A tak."