Andor.cz - Dračí doupě online

Vím já?

Jenom pokrčím rameny.

"Co já vím o upírech a princeznách? O moc víc než ty ne. Ale jsem rád, že váš pes neshořel. To je vždycky fajn."

Obecně je teda fajn, když nikdo nehoří a tak no.

"A já nikdy neřekl, že to musíš polknout! Jenom, že ji musíš celou strčit do pusu. Fuj, polykat ji, chudáka žabího. A neboj. Jedovatá žába je blbost. Neexistují žádné jedovaté žáby. Nejsou to hadi."

Pffft!

"Tak pokud princezny smí být jen ženy, což uznávám, že v tomto máš nejspíš pravdu, ne, že bych teda byla odborníkem na královské rody," podezíravě si ho v šeru a světle pouličních nočních lamp prohlídnu, "Tak to ale přeci JE, jak s těmi upíry, nebo ne? Ty jsi ten, kdo věří, že upíři jsou jen ženy. Diego zas, že psi. Já věřím že upíři mají samice i samce - no a žádný psy. I když moje matka kdysi měla psa prej z Číny a tomu bych toho upíra i věřila."
Pořád cenil ty svoje malý, hnusný, křivý zuby a byl takovej olezlej, skoro bez chlupů, jak prašivej.
"Ale chodila s ním po Benátkách i v pravé poledne a neshořel, takže prostě upíří psi neexistujou."
Zakončím to rozhodně.
"Vlastně nevím, co se s ním pak stalo," napadne mě ještě. Ale to je jedno.


"Tak zkusíš to a nebo tu nebohou žábu tedy pustíš?"
"Hej a musím ji i spolknout? Já asi nechci, nechci ji spolknout. Fuj. Co když je jedovatá?"
Ale tak jsem nalomená to pro tu prdel zkusit.
Teda ne, že bych věřila na tu pitomost s princeznou, ale spíš pro to, abych... Hej? Proč chci vlastně dávat do pusy žábu???

Lul, nemyslím si

"Ano, nejspíše celou do pusy, aby to fungovalo no." řeknu přesvědčivým hlasem Alessandře.

"Jinak to kouzlo asi nebude fungovat ne? Nebo chceš být jen půl princezna? Pff. Respektive, co já vím. Já to samozřejmě nikdy nezkusil. Princezny už z podstaty věci smějí být jenom ženy. A to já nejsem. Takže ti nemůžu pomoci."

Zamyšleně se odmlčím.

"Pokud to samozřejmě jenom funguje. A není to jako s upíry."

Což nejspíše je... ale pšššet.

"Tak zkusíš to a nebo tu nebohou žábu tedy pustíš?"

Já ale jsem princezna, vole!

"Jako... Celou do pusy?" podivím se rozpačitě a hledím na sevřené dlaně, mezi kterými se studeně zmítá mokrý obojživelník. Nejsem si úplně jistá, jestli to chci. Teda být princezna nemyslím, myslím to... No, to s tou žábou v puse. Teda, nejsem si jistá ani s tou princeznou. K čemu to je prostě dobrý? Princezny se mají vlastně dost nahovno, nic nesměj, jsou otroci monarchie a svý rodiny. Celý dny seděj doma a... Asi polykaj žáby. No, toliko k hlubokým myšlenkám.

"Ty už jsi to někdy zkoušel? Já jen, že, no-" drcnu mu do boku bokem, protože nemám volné ruce. Mám ruce plné žáby, totiž! "-občas umíš být pěkná princeznička," uchechtnu se, protože chu chu chu!

"Přijde mi to trochu nechutný, taky je dost velká, to aby měl člověk hubu jak pračku na čuráky..." přemýšlím nahlas a obojživelníka, který si už po chvilce snažení se dostat pryč spokojeně lehl do tepla dlaně, které chytá, opatrně zpola odkryju a pohladím prstem po hlavě.

Chce, nechce, ale my jo!

"Utíkej, ty mámomrde! Hehe!" zakřičím za utíkajícím mužem, jež se zapsal do našich životů tím, že močil, když neměl. A pohrozím mu pěstí. Aby chápal, jakému utekl neštěstí.

No. Nebudeme si nic říkat. Kdyby jeho reflexy mělo více lidí, nenechávali bychom za sebou tolik mrtvol.

"Cože? Žába?" řeknu překvapeně Alessandře.

"Je to žába no. Já jsem slyšel, že když si ji celou strčíš do pusy, tak se z tebe stane princezna. Nechceš to zkusit?"

Nebo... tak nějak ta pověst je.

Vidíš? Nechce se prát!

Zachechtám se té trefě. A rozhodnu se pomlčet o tom, že vzhledem k tomu, že jsme po proudu, i když se to proudem skoro nedá nazvat, tak kámen byl dost možná od - no, spíš ne. Pořád tady není tak dramaticky málo vody, jako si v hlavě maluju, aby to byla větší prdel. Hehe. Prdel. Hehe.

"To tu mrdam vole,"
No, docela to vystihl.
"Hm, nechce se prát," pokrčím rameny s vnitřní úlevou.
"Neboj, ještě někoho dneska poserem, když chceš, slibuju. Ale teď bychom si mohli někde najít místečko a vytáhnout to ví-HELEŽÁBA!" s nadšením po ní chňapnu, jak tam tak skáče. Na třetí pokus se mi zmítá mezi dlaněmi.

"Dívej, co mám, dívej! V Benátkách žáby nemáme!"
Zas tam jsou chobotničky. Ty jsou taky prdel!

Chrmp

Bastianuv kámen letí a zasáhne muže do hrudníku. Vypadá i přes svoji opilost mírně otresen, ale zjevně chápu co se stalo, neboť po chvíli vypustí "Jau." za kterým brzo následuje To tu mrdam vole," a následně se rozběhne pryč do uličky, kde byli jeho kumpani.

Takjo

"No vidíš, to je přístup. Musíš tomu trošku věřit no!" řeknu Alessandře. Placnu ji přes rameno a pro jistotu zopakuji. "Prostě, nevytahuj ten nůž. A bude to dobrý."

Seberu nejbližší kámen a hodím ho po chcači.

"Nauč se chovat mrdko!"

Ty se prostě chceš pobít, žejo!

To skoro vypadá, že Bastiano prostě chce tu bitku! No, já se přiznám, že se mi takhle ze startu úplně něco takového dělat nechce, doufala jsem v trochu, já nevím, víc civilní zábavy, než začneme vyloženě dělat ve městě potíže. Ale... Ale jako můžu mu to odepřít? Vypadá, že to fakt chce!

"Jediný co musí udělat je, že prostě nevytáhneš ten nůž. Pak se nemá co pokazit, ne?"
"No..."
No jenže ty to prostě nechápeš! Já v boji, včetně blbý rvačky, jednám zkratovitě, vlastně někdy mi skoro přijde, jako bych usnula a probrala se, až když je všechno hotové a plave v krvi.
Vždycky jsem to považovala za jakousi daň svým dovednostem, které možná nejsou až tak úplně moje. Nebo jsou. I tak je to asi oběť mému talentu, kdybych nad tím, co s boji dělám, moc přemýšlela, asi bych nemohla takhle...
"Já..."

Dívá se na mě. Co mám říct?
"Máš pravdu. Takhle jednoduché to je." řeknu nakonec. Ale vnitřně přesvědčená nejsem. Prostě dneska večer někoho zabiju hned ze startu. Tak aspoň že už je vychcanej. Snad se mu nechce i srát. To je vždycky nechutný.