Andor.cz - Dračí doupě online

Hehe, založená Reacher reference

Tak, bylo by příliš velké štěstí, hnedka objevit ten hostinec na první dobrou, že jo. Ale i tak se neubráním menšímu pocitu zklamání... Ale tak alespoň jsem zjevně štramák i v Anconě. I když pro takovou je fešák snad asi každej...

"Ne, děkuji, jak jsem řekl, hledáme našeho přítele a nemáme času na zbyt," hodím do sebe víno a rozloučím se.

***

"Tak, tu nic no," oznámím Matteovi a nasednu na koně. "Tak zase popojedeme to zopakovat o dům dál."

Mám mu to říct? Nemám... ale tak, asi tím nic nezkazím, že jo.

Nakloním se k němu a tiším hlasem mu povím: "Mám nějakej blbej pocit, jako by nás někdo sledoval. Nikoho nevidím, ale prostě se cítím nesvůj, jako by nás někdo sledoval. Buď připraven, kdyby se něco semlelo a dávej pozor. Možná to nakonec nebude tak pohodová cesta, jak jsme si mysleli..."

Ano, to byl sarkasmus! Protože na detailech při vyšetřování ZÁLEŽÍ!

"A to není vůbec hezký!"
"Aha, jsem myslel, že se ti to líbí, proč jinak byste spolu - proto ses ji zbavil a poslal ji na trh? Eeeh, co je mi do toho ostatně, za to mě neplatěj, abych todle řešil."

*****

"To máme ale štěstí, což Matteo?"
"Já trošku větší než ty. Mi na kabátu mrmel nepřistál, " ušklíbne se žoldák, zatímco si přebírá koně a staví se automaticky tak, aby byl zevnitř vidět.
"No tak hodně štěstí s vyšetřováním," popřeje ti ještě.
Zároveň se nemůžeš zbavit pocitu, jako by vás někdo pozoroval, ale po zevrubném prohlédnutí okolí usoudíš že se jedná jen o výplod tvojí přirozeně podezíravé představivosti. Nikdo nikde není.

*****

Lokál u Svatého Kryštofa není sice nic moc, ale ani se nejedná o vyloženě hrozný zážitek, když vejdeš za dveře. Minimálně je tu uklizeno. V prostoru pro stravování v přízemí sedí tři lidé na snídani. Majitel hostince, plešatějící chlapík ve středních letech, k tobě zvedne oči a odloží pohár, který myl.
"Malých černovlasých chlápků se tu za měsíc objeví hodně," odpoví trochu chladně a sjede tě hodnotícím pohledem od hlavy k pat- k pasu, protože dál zpoza baru asi úplně nevidí. Pak se podívá ba minci a asi aby si ji nevzal jen tak, nalije ti aspoň hezky ranní víno.

"Ale jen velmi málo má přízvuk, jako vy. Hm. Ale nevybavuju si, že bych takový viděl. MADDALENO!!!" zařve dozadu.
"COJEEEE?" Ozve se ječák z kuchyně.
"POCEM, JE TU BENÁTČAN A KOHOSI HLEDÁ!" skoro jako by před "BENÁTČAN" bylo neznělé "SMRADLAVEJ."
"TAK HO POŠLI V PRDEL, BENÁTČANY TU NECHC-ah dobré ráno," Maddalena je trošku na té ošklivější části ženského spektra, tak trojka maximálně, ale na tebe se zadívá pohledem, který má vyhrazený minimálně pro devítky.
"Koho že to hledá?"
"Chlápka, co vypadal jak von, ale měl černý vlasy."
"To ne, kdyby tady bydlel takový přepěkný mladý šlechtic, to bych si pamatovala!"
"NO ABY SES Z NĚHO NEPOSRALA MADDALENO!"
"ABY SES TY NEPOSRAL, IGNAZIO!"
"JEŠTĚ SE PTAL NA NĚJAKÝHO ZRZKA!"
"NE, NIKDO TAKOVEJ TU NEBYL! PROČ MĚ S TÍM VŮBEC VOTRAVUJEŠ? JAKBY SIS SÁM NEMOHL PAMATOVAT, KDO TI TU CHODÍ A KDO NE! JÁ MUSÍM VAŘIT OBĚDY! A TY TU DĚLÁŠ OUPLNÝ HOVNO!" pak se otočí na Bastiana, s mnohem láskyplnějším výrazem v očích. "Dáte si u nás snídani?"

No es nada raro, raro

"To je sarkasmus?" zeptám se Mattea. "Pff. Zníš PŘESNĚ jako Alessandra. A to není vůbec hezký!" řeknu Matteovi, zatímco mu podávám otěže, když v tom...

Stoik. Jsi stoik. Když nebudeš, bude se ti Matteo smát, stejně, jako se ti směje Alessandra. Klid Bastiano. Dýchej. Neprojevuj hněv nebo jiné emoce. Buď bez vášně, ale plný lásky. Nádech. Výdech.

"To máme ale štěstí, což Matteo?"

***

Vejdu do hospody a rovnou zamířím k baru.

"Dobrý den, dobrý muži. Já a můj společník," a mávnu k oknu, kde stojí Matteo s koňmi, "se sháníme po našem příteli, který Anconou projížděl pár týdnů zpět. Černovlasý muž, vysoký a stavbou asi jako já. A doprovázel ho zrzek. Nebyla tu zhruba před měsícem ubytována taková dvojice?" a nenápadně posunu po baru směrem k hostinskému minci.

Diego, ofc to záleží, kolik mám ubi pointů... Nesmysly jako plamennej kůň a hadry ze Syndikátu se nekoupí samy, chápeš.

Když se zeptá, zda mu taky něco koupím, mávnu rukou a zasměju se. Jak doma s učni prostě. Alessandro chtěl bych... , Alessandro dej mi na... , Alessandro potřebuju... , maestro, já NUTNĚ MUSÍM MÍT...! Doplňte si jakoukoliv bejkárnu, dle potřeby.
*Jo, jasně, že ti koupím kopí. Jsem zvyklá od děcek. Tady sebou máme jen dvě, ale doma jich furt něco chce tak deset. Naposled to byly slepice, křížený s králíkama z Číny, takže kopí je ještě vlastně rozumnej požadavek.*
Až teď prostě člověk docení, jak to s náma Ezio kdysi musel mít těžký. A to my se alespoň nenervujeme jak on tím, že bychom ty spratky nutili meditovat a pak byli akorát nasraný že to nedělaj.
Ne, že by mi to teda dodnes šlo. Pokud nejsem vyloženě na lovu hlav, tak mám obecně problém posedět, natož plejtvat časem zatímco sedím a dejchám. Heh.

*Jo, to kopí bych ti půjčit nemohla, ani kdybych chtěla. Byl to sponzorskej dar od zbrojíře na koridu. A je to žid, takže ho nesmím úplně poškodit nebo někde blbě zasrat. Umíš ale bojovat s kopím z koně? Protože, no, je možný, že se dostane i na to. Tak jestli krom kopí nechceš i nějakou kratší zbraň, Bastiano teď hrozně adoruje kladiva a opovrhuje palcáty, tak předpokládejme, že jsou jako teda pro běžný použití lepší...*

*Vypadáte jako ta cháska, co na to má talent a úplně se tomu nevyhýbá. Až by někdo řekl, že tomu jde naproti.*
*Pokud aspoň obden někomu nepodtáhnu krk, přijdu si jako zbytečnej člověk. Docela pro svoji práci dejchám. Pro ni a svýho manžela.*

*****

No, na to, že prší, je fakt brzy ráno a je větrno a hnusně, tak na trhu to evidentně žije. Až nečekaně.
*Aspoň tady koření přebije ten smrad chcanek všude,* postěžuju si. Je už taková klasika, že nadávám na to, že každý město oproti Benátkám páchne jak obří latrýna.

*Tu mají slušnou nabídku,*
*Jo, tak si něco vyber, kopí a třeba jednu krátkou. Dýky mám někde v haraburdí, co jsem sebrala Turkům, takže ti jednu dám, tu asi nemusíš,* dám mu obnos peněz, který by teoreticky měl stačit tak na čtyři zbraně, ať mu případně i něco zbude. Ušetřila jsem zlatých na... tak odhadem jeden velkej dům, co bych zaplatila za koně, plus jsem taky nezůstala úplně ztrátná z pirátské pokladnice, takže je mi to vlastně fuk. Uchechtnu se, když si vzpomenu na to, jal Vecoli láteřil, že jeho bratr tu druhou loď potopil, když si spočítal, že měla nejspíše stejně třpytící se truhličku a ta je nenávratně v hlubinách mořský prdele.

Mimochodem zkontroluji, zda se jedná jen o prodejce, nebo i výrobce, že bych si nechala svůj popruh spravit hned u něj.
Až pak z Ancony poplujeme zpátky, koupím tu Darii nějaký roztomilý suvenýr, za to, že jsme ji nechali doma čichat inkoust.

Hoy sé que tú ya no me quieres

*No, když jedeme na nákupy, týká se to jenom vás seňora Alessandra a nebo se usměje štěstí i na nebohého Diega?* zkusí svoje štěstí nejnovější člen družiny, *Jak jsem říkal, na lodi, býval jsem kopiník a nějaké by se mi hodilo. Samozřejmě vidím, že máte na kopí vkus, ale mě by samozřejmě stačilo nějaké to skromnější. Sice nemám moc čím to splatit, kromě toho, že se tím jistě zvedne moje výkonnost, pokud se něco semele a neznám vás sice dlouho, ale jsem si jistý, že se 'něco' určitě semele. Vypadáte jako ta cháska, co na to má talent a úplně se tomu nevyhýbá. Až by někdo řekl, že tomu jde naproti.*

Mezitím jste pomalu došli na místní trh. Nebylo to úplně těžké, neb byl na prvním větším náměstí za přístavem. Po šedi námořní cesty, to byla úplně živá mozaika barev, vůní a zvuků, která oživuje ulice a náměstí. Vůně dováženého koření, hned Alessandře připomene Claudia. Když se projíždíte mezi stánky, jste oba překvapeni bohatstvím nabídky a ruchem života kolem sebe. Anconská republika byla sice posledním svobodným rivalem Benátek v Jadranu, ale vypadalo to, že i za války prosperovala víc, než by jeden čekal.

Stánky nabízejí různorodé zboží - od luxusních látek a šperků po zbraně, umělecká díla a rukodělné výrobky. Mezi davem se míhají lidé v různých oděvech - od bohatých obchodníků a šlechticů po prosté měšťany a venkovany. Všude kolem se šíří zvuky hudby, smíchu a živých diskuzí. V Anconě viditelně válku neprožívají tolik, jako v Benátkách.

*Tu mají slušnou nabídku,* řekne Diego a ukáže ke stánku, který u středu trhů. Obchodník tam měl vyskládané spousty zbraní, od pohledu ne nic drahého, ale na první pohled dostačující pro vojáka. A hlavně měl stojan na kopí, který byl plný zboží.

Takže plán s prvním hostincem padá?

Bylo by nezodpovědné zkusit hned první hostinec. Matteo se nadechne, aby něco odpověděl, ale pak mu ostatně dojde, že to jeho problém není a za myšlení ho neplatěj, takže jen odpoví. "Jo jasně, občas nějakej náhodně vynechat zní naprosto rozumně. Je to zodpovědné a usnadní to pátrání," pokrčí obrovskými rameny. Jeho kůň je větší a mohutnější, než koně vás všech, valach s mohutnou prdelí, na kterém ani Matteo nevypadá směšně. I když to nebude úplně jezdecký kůň, spíš si ho člověk představí, jak stahuje dřevo v lese.
"Jo chápu, ty mluvíš, já hlídám. V pohodě, teda, no, moc bych se bekt tebou asi nevykecával, máme na to hodinu," připomene ještě, jaký časový úsek jsi vytyčil.

Chvilku jdete dál, až se kousek pred vámi začne objevovat další vývěsní štít, který hlásá "A San Cristoforo." a pod tím menší "nocleh, stravování."

Protože nejsme v civilizovaných Benatkách, ale ve středověkým městě bez vodních toků všude v ulicích, někdo kdo se zrovna probudil, vylívá z okna nočník přímo před vás, jen tak tak, že to neskončí na vás, protože koně se automaticky před proudem zastaví a prudce zacouvají.
"Idiota, pisciami addosso e ti faccio saltare i denti!" zařve Matteo nahoru a zahrozí mohutnou pěstí.
"Perciò stai attento!" zavřeští zpátky z okna ženská, která nejdříve mává rukou a pak si odplivne a zabouchne okenice. Flusanec skončí na Bastianově rukávu, protože tak život chode.

Wherever We Ride It's Metal We Bring

"Máš pravdu Pepe, muž s vizí, je vždycky nepochopen." zavolám po něm a zamávám.

Hehe, to mu určitě ještě nikdo neřekl! Ale má v tom pravdu.

"A koně jsou Lucu od toho, aby člověku pomáhali z prací. Tedy pro nás tady, abysme mohli jít rychleji a nemuseli šlapat. A díky tomu, se i mín unavíš a tak. Ale dělej si to jak chceš, je samozřejmě na tobě. Pro mě za mně si tu běhej po čtyřech..." a pokrčím rameny.

Byla by to minimálně sranda koukat. Když nemůžeš být na koni, staň se koně. Improvizuj a adaptuj se. Hehe.

***

"Bylo by za mě nezodpovědné začít hned tu, musíme jet trošku dál. Ať se případně někam dostaneme," řeknu Matteovi, zatímco naviguji koně mezi lidmi. "Můj plán je jednoduchý. Přijedeme před podnik. Já ze sednu a dám ti otěže, ty se postavíš tak, abys byl zevnitř vidět a já vejdu dovnitř a položím pár otázek. Jednoduché, ne?"

Teda. Snad to bude jednoduché. Ale tak je to o mluvení s lidmi. To je jedna z mých excelentních vlastností, které my vždycky šly!

Elixíry, lula

"Nemějte strach, své zásoby si dokoupím za své a paní Daria mi je následně po cestě proplatí. Ona ze všech z vás nejvíce rozumí tomu, že věda něco stojí," zaševelí tiše Pepe a uhýbá rukou s penězi před chňapající tlamou svého poníka, který si evidentně myslí, že to v dlani cinká nová mlska pro něj. Následně se odebere k Lorenzovi a osvobozeným otrokům a řekne, že kousek odtud je Ai Tre Gabbiani a že je to dobrý hostinec s pěknou uvítací cedulí a ať jdou za ním. Pepe evidentně zná hostince v Anconě. Pepe Sylviano. Ví věci. A teď mizí se všemi za rohem.

"Tak kurva to máme jet sami? A čemu teda ty koně? Já si toho svýho bral jenom ať za tebou nemusím běhat, kurva fix, já na koni jako nejedu, se s tím srát u každýho hostince jako sesedat ne-" nadává Luca, sesedá a kobylu uvazuje u žoldáků, ať ji pohlídají. Do boty si zastrčí akorát dlouhou dýku.

Fiorella taky tiše prčká, že to jako mohla vědět dřív, že jede sama a že jí toho koně někdo určitě ukrade a pak ji Maestra Alessandra urve zaživa holýma rukama hlavu, jako to prej udělala Tureckýmu kapitánovi, vyprávěli si o tom na lodi námořníci, kteří tvrdili, že byli očitými svědky.
"Tak já vás doprovodím, paní Belezzo!" malý Alessio kvapně nasedá na koně než ho někdo předběhne. Fiorella se podívá po všech takovým tím pohledem typu "někdo jinej, kdokoliv?" ale nikdo se k ničemu extra nemá, takže se spolu vytrácejí do boční uličky.

Luca už šplhá ba nejbližší okap.
"Já jdu po střeše, protože narozdíl od vás všech, já se furt cejtím jako assassin! A není to proto, že jsem si nestihl jako před cestou taky koupit fešný fialový baret! Abyste se neposrali s nima teda!" vyplázne na Bastiana jazyk a zmizí za okrajem střechy.

Matteo se k Bastianovi přidá, obouruční kladivo přivázané na sedle.
" Takže prostě pojedeme, až narazíme na nejbližší hostinec a tam se zeptáme, jestli se tam neubytovali? Támhle je totiž vývěsní štít, tak možná nepojedeme úplně daleko," oznámí věcně když osamíte v první uličce.

Pánova karta.

"Uvidíme. Jen se nesmíš ztratit!" zvolám po Alessandře, která míří nakupovat a určitě se vrátí s víc, než novým popruhem na nárameník.

Měla by si koupit helmu, ale určitě by se urazila, kdybych jí to nabídl!


"Taky ji doma otravuje, chodit na trh,"
"To je ale proto, že nakupuje věci, co ji nebaví!" odvětím Fiorelle, "Protože když jsme šli nakupovat před odplutím, tak jí nakupování hrozně bavilo. Však sedíte na výsledku naší nákupní snahy! A vůbe- Co je Pepe?"

A vytáhnu nějaké mince pro Pepeho.

"Ale ne, že je utratíš za nějaké elixíry!"

Ne, že bych moc chápal, za co jinak utrácí peníze.

"A vy výtečníci. Luca pojede do města po levé straně, Fiorella po pravé a já středem. Ať pokryjeme co nejvíc území. Snad na něco narazíme! Matteo, jedeme!" a vyrazím na koni hledat krčmy.

... a platit to bude kdo?

Alessandra s Diegem bez dalších otázek odjedou po vlastní stopě. Diego evidentně opravdu nemá s koňmi obecně problém, protože jen překontroluje výstroj a následně už oba odjíždějí volným klusem pryč. Ulice jsou ráno poměrně prázdné, takže ani nehrozí že by cestou proklipovali nějakýma lidma protože Bugisoft neumí programovat věci že by někoho cestou snad srazili. Zbytek skupiny zůstane v přístavu, v drobném dešti, ohavném větru, přístavním smradu.

"Hele, Maestro, já myslím, že chtěla jen vyšetřovat s náma a že byla jako trochu uražená z toho, jak to dopadlo," naznačí Luca.
"Taky ji doma otravuje, chodit na trh," přisadí si Fiorella a nenápadně přistavuje kobylu k nejbližšímu výstupku dlažby, aby se nemusela srát s nějakým nasedáním ze země, když nemusí. Obecně Fiorella nikdy nedělá víc, než musí. Narozdíl od Lucovy kobyly, která, když na ni nasedá, vyrazí vpřed. Vpřed kamkoliv dopředu, protože si evidentně chce protáhnout nohy.

"Ježíšmarjá ještě nemám ani druhou nohu v-" zarve ji hlavu do strany, až se začne kobyla cukat a otáčet. "Stůj, posrala ses?" No, neposrala. Je to kůň. Koně dělají věci. Luca se rychle usazuje a vede ji zpátky. Kobyla se ošívá. Když nemůže nikam jít, alespoň hrabe kopytem v dlažbě, až podkova hnusně skřípe o kámen. Pak narazí bokem do Chrisantemy.
"Luco!" nadává Fiorella a ustupuje svojí kobylu bokem pryč.
"Tak já to asi nedělám schválně, doprdele, asi ji pak musím pustit cválat po poli nebo nevím! Necouvej, proč couváš! Kdy už pojedeme?"
Marco a ostatní vypadají upřímně pobavení tím, co Luca vyvádí. Ne tedy, že by sami neznali ty chvíle, kdy má kůň prostě obecně blbej den. Každý si to párkrát zažil. Snad kromě Bastiana, protože Sicario je naprosto svaté zvíře, které veškerou svou energii soustředí do toho, aby nepřehlédl žádný požadavek jezdce.

Za všeobecného veselí na téma "Haha, Luco, haha," a rad typu "stáhni ji hlavu k boku a drž," "ne, dej zádrž dozadu a sedni víc na prdel, hlouběji do sedla," střídaným s "takovej nesmysl, nahoru, vytáhni ruce nahoru, až k uším, ať sklopí hlavu" a "tak ji nechej chvilku chodit do kolečka, ji to přestane bavit," se k Sicariovi přišourá Pepe, který nachává svého poníka stát na místě jen tak, nepřivázaného. Poník chvíli podřimuje a pak se rozejde za ním, protože ví, odkud padají sušenky. A když už jsme u automatů na mlsky - Pepe nakloní hlavu a natáhne k Bastianovi ruku.

"Předpokládám, že ten nocleh pro naše navrátivce nebudu muset platit z vlastní kapsy, pane da Mezzo, že ne?" zní to pobaveně. Umocní to tím, že nakloní hlavu hned na druhou stranu.