Andor.cz - Dračí doupě online

Tak zkusím to vol II

"Kolik si myslíš, že mu je? Co tady dělá?"
"Asi odpočívá Luco. Tak mu dopřej klid," odbiju Lucu, který otravuje, když máme práci.

"počítám že s otroky to bude místy to samý."
"No, když na to přijde, v severní Africe je myslím snadnější sehnat dobrého otroka, než koně. Nejsou extra slavní pro své koňské trhy, ale obchod s otroky v Tripolisu je obrovský. Obrovský! Až tak, že místní sultáni jsou Osmanští vazalové spíše jenom ze své vůle a reálně jsou to spíše spojenci, než reálná součást osmanské říše. Tolik jim to vynáší. Což chápu. Piráti si pochytají lidi zadarmo a pak je za draho prodají. On je to skvělý obchodní plán." 

Teda, dokud piráti nenarazí na někoho jako my. To je pak smůla a naopak je pro ně tento výběr povolání asi největší chybou jejich, v té době již krátkého, života.

*Doktor říkal, že jsi byl kopiník. Nějaký kopí ti seženeme případně v Anconě. Chceš si popůjčovat nějakou zbroj tu z mrtvých Turků? Nečekám totiž, že máš někde schovaný peníze na zbrojíře.*

Emoce a tak

"Jako věř mi, že když si na ten nákup koně vzpomenu, zaplavují mě emoce ještě teď," zamumlám a už to zní docela zpruzele. Kdyby jenom věděl, že u toho byly i slzičky! Tolik emocí ve mně nákup koně vzbudil!!!

Ehm, Alessandro?

Luca ublíženě zalapá po dechu a spojí prsty ve známém italském gestu.
"Máš vůbec nějaký lidský city? Jak takhle úplně bez emocí o tomhle můžeš mluvit? Vždyť je to hrozný!"
Diego vypadá soustředěně, snaží se z podobných a stejných slov, které používá i španělština, vytáhnout alespoň kontext konverzace. Cavallo a caballo jsou prakticky stejný slova, takže do ticha dropne
*Umím jezdit na koni. Pracoval jsem na farmě.*

Ehm, Luco?
pro větší přehlednost a oddělení řečí se na španělštinu budou místo uvozovek používat hvězdičky :)

*S nadsázkou se dá řict, že jsme ti, co vás včera osvobodili z tureckého otroctví.*
S nadsázkou? Jakože docela bez nadsázky. Nebýt na palubě my, tak ten výsledek tak jednoznačný není.

Rozhlídnu se okolo. Další věc, co musím bez nadsázky konstatovat je, že todle jsem si neobjednala. Chtěla jsem prostě pobít piráty, už jsem k tomu nepotřebovala úplně vidět tuhle smutnou přehlídku lidského zmaru a neštěstí. Co s nima prostě teď bude? Má někdo z nich vůbec naději na normální život? Kolik z nich? Co ti, kteří nemluví Italsky? Skoro si říkám jestli by pro ně nebylo fakt nejlepší je zase prodat, než je nechat živořit bůhví jak. Otrok je sice otrok, ale aspoň ho někdo nakrmí a má kde spát. Jo, jsou samozřejmě otrocké pozice, které docela sajou, hlavně u Turků. Ale tady by prostě něco stavěli, něco hlídali, někde zametali. Třeba ti naši jsou docela spokojení. Ale my si taky docela vybírali, komu dáme domov. Turci asi vzali co bylo.

"Kolik si myslíš, že mu je? Co tady dělá?"
No DOSLOVA berou všechno!!!
Dívám se na to děcko a přemýšlím nad otázkou.
"Těžko říct, bude mu tak tolik, kolik tobě, když jsme tě dostali na starost. A evidentně nám nerozumí ani to hovno. A co tady dělá? Tak prostě byl na trhu v blbej čas a nic lepšího tam nebylo. Sakra ani nevíš, jaký problém byl sehnat ti dobrýho koně, počítám že s otroky to bude místy to samý," mávnu rukou.

Iksdedede, dedication, dedication, psát i v bolestech

Vaše Španělština s Italským přízvukem je možná pro rodilého mluvčího trošičku šišlavá, ale pokud to nějak zaregistroval, neříká Diego nic. Ono celkově to nevypadá že by si hodlal kdykoliv na cokoliv stěžovat, evidentně má pocit, že "to horší" už v životě zažil.

"Váš doktor mi řekl, že možná přijdete," odtuší opatrně, ale je vidět, že je asi vlastně docela rád, že jste reálně přišli. Možná byl upozorněn i na možnost, že bude vyhodnocen jako automatická přítěž. "Popsal mi vás, takže jsem vás poznal. I když - no vypadáte asi trochu jinak, než co mi řekl. Nabídl mi možnost se přidat, pokud s tím vy budete souhlasit a já neodmítl. Už nechci nikdy žádnou loď ani vidět-"

"to je Luca. On je... je no."
Luca mezitím konsternovaně civí na osvobozeného otroka vedle. Je to od pohledu kluk, sotva odrostlé děcko. Má bledé oči, bledou pleť s podlitinami a asi, pokud můžete z toho mála soudit, i světlé vlasy. Kluk stejně konsternovaně civí zpátky na Lucu, prostě na sebe jenom čuměj. Při zaslechnutí svého jména sebou Luca trhne a otočí se na Bastiana.
"He? Co? Co? Cos mu o mě říkal? Já... Ehm... No, neumím španělsky! Ahoj, Diego." pro nedostatek lepších gest udělá z dlaní srdce a zakření se.

"Takže Diego, nevím jestli ti to doktor říkal, ale cestujeme docela na lehko, docela na kvap a velmi pravděpodobně naše cesta povede přes hromadu mrtvol, jak jsi mohl vidět. Počítáš s tím?"
Diego pokrčí rameny.
"Původně jsem přesně od hromady mrtvol chtěl utéct. No a pak jsem skončil tady, kdybych nešel s vámi, byla by ta příští mrtvola asi moje," jako jedno se musí nechat. Otroctví z vás udělá někdy docela pragmatika.
"Nemám rád zabíjení, chci prostě domů. Ale pokud to bude nutné, no, už jsem člověka zabil. Dva."

Luca se zase vrátí ke svému zírání na kluka s prázdnýma, vytřeštěnýma očima. Po chvilce Bastiana zatahá za rukáv.
"Kolik si myslíš, že mu je? Co tady dělá?"

Tak popojedem - snad, iksdédé menší než tři

"Já si myslím, že Luca má kuši. Jenom je buď línej ji tahat a nebo si ji ocasník nechce poničit. Oboje je možný. Netuším. Ale dokud ji má v ruce, když to je potřeba, je to asi jedno..." řeknu a pokrčím rameny.

***
"Seňor Diego, já jsem Bastiano da Mezzo a toto je má žena Alessandra. S nadsázkou se dá řict, že jsme ti, co vás včera osvobodili z tureckého otroctví. Náš dottore nám řekl, že byste s námi jel na naší cestě, nejspíše do Milána. Jo, a abych nezapomněl," mávnu rukou k Lucovi, "to je Luca. On je... je no."

On je no. Takovej náš flájbój.

"Takže Diego, nevím jestli ti to doktor říkal, ale cestujeme docela na lehko, docela na kvap a velmi pravděpodobně naše cesta povede přes hromadu mrtvol, jak jsi mohl vidět. Počítáš s tím?"

Takže Diego

Luca se k vám přidá a vypadá za tuto možnost upřímně vděčný. Ono, co si budeme, hromotluk Matteo je leccos - ale rozhodně není Lucův preferovaný sparring partner. Matteo nicméně taky musí skončit s tréninkem a jít do práce, protože na palubu vykoukne blonďatá hlava Fiorelly. "Malý" Alessio se zkusmo zeptá, zda by si to s Mateem vlastně nemohl vyměnit, tuto určitě únavnou povinnost hlídání mladé paní Belezzy, ale Marco mu stroze oznámí, ať ho přestane prudit.

Ruch na palubě nicméně i tak trošku vygraduje, protože po krátkém hovoru s kapitánem vyburcuje botsman Eduardo námořníky k tomu, aby konečně začali pořádně drhnout palubu od tělních tekutin ze včerejšího boje. Mrtvoly a případné kusy těl jsou naházené už od rána, což ještě před tréninkem vzbudilo u Alessandry upřímnou fascinaci mrchožravými rybami a žraloky.

Nyní je prostě na řadě ta otravnější část. Je trošičku vidět že morálka na lodi není úplně v normě, protože kromě Tureckých pirátů muži vědí, že drhnou z paluby i svoje mrtvé kamarády. Paradoxně, námořník bez nohy ze včera, neudělal kapitánovi radost a nejspíše se rozhodl pojít přeci jen pomalou smrtí na svoji infekci, protože stále existuje a nabírá do kýble na laně z moře vodu.

V podpalubí je prostor, kde se shlukli všichni zachránění veslaři z galér, kteří se rozhodli nevzít osud do vlastních rukou a neveslovat tou jednou, funkční, pryč. Není jich málo a prostoru není mnoho. Většina z nich polehává, nebo spí, někteří už jsou pryč, v části pro posádku, protože se rozhodli nechat kapitánem naverbovat, minimálně do nejbližšího přístavu v Anconě a pak se uvidí, co dál.

Ale řekněme, že Ancona nebude úplně s otevřenou náručí vítat velkou spoustu propuštěných otroků a ihned jim nenabídne jak nocleh, tak práci. Takže je dost možné že většina prostě popluje s Frecií dál. Lidé jiné barvy pleti a taky zajatí Turci jsou uvázaní v jedné části prostoru, ty asi holt čeká prodej, protože to nikdo nezakázal. Jejich spoluveslaři se jim nějak nepokoušejí pomoct, protože jsou rádi za to, že neskončí na trhu s otroky sami.

Je tady smrad, trošku dost horko, odevšad zaznívá tiché mumlání, jak se někteří spolu snaží komunikovat, ať už svou společnou řečí, pokud ji mají, nebo takříkajíc "rukama, nohama."

Mávají na vás dva od pohledu nejspíše Italové, hádáte že to budou ti, které Marco vybral jako společnost pro Lorenza. Ti, jako jedni z mála, působí vlastně docela vesele, nejspíše je to tím že jejich vyhlídky jsou poměrně dobré a vracejí se domů.

Diega najdete po dvou zeptáních u jiných bývalých otroků, kteří vám přijdou, jako že by mohli být Španělé. Je to šlachovitý chlap s ne úplně rovnoměrně a šetrně oholenými vlasy a vousy, což má ostatně většina otroků, nejspíše kvůli parazitům. Přes rameno se mu na záda táhne zanícená, hnisající jizva po ráně bičem. Vypadá, že tohle bylo to, co mu včera Pepe ošetřoval, protože se leskne vazkou žlutou hutnou mastí, kterou ostatně Alessandra poměrně dobře za ty roky zná.

Diego k vám zvedne pohled a nemluví. Má smutné, tmavě hnědé oči. Může mu být něco mezi dvaceti a třiceti, z té strhané, špatně oholené tváře s pár modřinami je zatěžko odhadnout věk.

tvl JAKTOŽE Luca nemá vlastní kuši pořád?

"Prostě, jaká je šance, že? Hehe."
Jako upřímně? No tak čtvrtinová? Když to vezmu jako že čtvrtinová šance je, že každý zabijeme svého, další čtvrtina, že nezabijeme ani oba a pak je tu ta poloviční šance, že pošlu ke dnu oba tak nějak sama, no. Jako upřímně, jsem v tomhle asi docela profík. Zase neumím moc střílet no. Nebo bejt hodná na lidi.
Nahlas to ale neřeknu, jen se zakřením udělám "hehe" a šťouchnu ho pěstí do ramene.

"Bys musela zůstat jinak taky v Anconě a to by bylo panečku řevu..."
"No to nene, co to meleš, to by se nikdá nestalo!" mávnu rukou, jako by to byl úplný nesmysl.

"Hele a on pořád prostě nemá vlastní kuši? Jakože jak je to možný, že nemá? Čekala jsem, že si sebou jako nabalil nějaký zbraně, vždyť i doma nějakou kuší střílí na misích, to si prostě bere nějakej obyčejnej erár ze zbrojnice? Tak jako nedostává za kontrakty dost? Vždyť my v jeho věku...?" zamávám rukou ve vzduch

Sponge boba jsem nečekal, fr fr no cap

"Já vím, že jsem ho vyhrál sám. Ale ty jsi mi ho schovala, tedy děkuji. Ale je to hezké, že jsme v noci zabili oba dva jejich kapitány a dokonce každý svého. Prostě, jaká je šance, že? Hehe."

Ne, reálně, jaká byla šance? Že se to tak stane i to oba přežijeme. Ale aspon víme, že se nemusíme tolik bát toho, co nás čeká na cestách. Zabíjení lidí v boji nám jde asi oběma.

"A já se o tebe občas pořád bojím, to tak bejvá. A vidíš? Jak to dobře dopadlo. Bys musela zůstat jinak taky v Anconě a to by bylo panečku řevu..." ... a pak by stejně nejspíš jela.

"A klidně můžeme vzít Lucu. Ten bude alespoň rád, že ho nikdo nemlátí, chudinku naši útlocitnou. Třeba cestou štípne nějakou další kuši. Jeho nejlepší a opravdová skrytá superschopnost!"

Ale on má meč, *sponge bob chicken meme*

"Ale já mám meč?"
Zamračím se a nadechnu. Evidentně je třeba mu vysvětlit důležitost takovéto památky v podobě válečné kořisti!!! Však si toho kapitána sám zabil, hrdinně, tak má přirozeně nárok na jeho meč!
"Aaale je super, že budu mít další! Díky ti!"
Přestanu se mračit, nakonec přeci jen chápe, "jak život chode."
"Oh, mi neděkuj, já ti ho jen schovala, ale zasloužil sis ho sám, však jsi ho vyhrál v boji!" pomuckám mu čelo, abych podtrhla, jaký je pašák.

Hej, nepřipomínej mi moje rameno!
"No... Asi bych ti měla poděkovat, žes Lorenza poslal, aby mě zkontroloval, jako nějakou nesvéprávnou osobu a donutil se obléct do zbroje. Jinak jsem ten náramenník našla, takže se s nikým nemusím dělit o svoje sladkosti. Teda s tebou se podělím, pač jsem slíbila před Bohem, že se s tebou budu dělit o všecko dobrý i zlý. No a todle je zrovna hodně dobrý, žejo. Hehe."

"Luca pozná že mu někdo lže a nebo jenom Luca říká, že to pozná?"
"No hele," ztiším hlas "Už jsi mu někdy lhal? Jakože já seru docela na to, co říká a co ne, Luca je strašně ulhanej malej bastard. Ale mě vždycky odhalil na první dobrou. Někdy ani nic neřekne, jenom tak zúží oči a zašklebí se, jako že moc dobře ví, že to, co tvrdíš, je pěkný hovno. Podle mě má praxi, protože sám sype různý nesmysly, kudy chodí. Ale můžeme jít sami, jsem s tebou ráda sama."