Andor.cz - Dračí doupě online

Zpívající opilce v Itálii nechceme

Uff, můj propracovaný plán na odvedení pozornosti zjevně vyšel. Výborně.

"Fakt to dělají no. Což, není tak neočekávaný, víš co. Jsou to vojáci, co ví, že můžou kdykoliv padnout za za královský hermelín. Víno máš a loutnu, dlouhá noc se prohýří. Víno máš a chvilku spánku..." a instinktivně si kryju rukou hlavu.

Nehledě na to, co se stane, to stálo za to!

opilci s loutnou do koše!!!

"Na podnikatelské učně ti každej sere, v prvé řadě máš být assassin a až v té druhé drogovej magnát," začnu automaticky vztekle prskat, ale Bastiano pokračuje, než mu stihnu říct úplně všechno, co ohledně této problematiky mám na srdci a ŽE JE TOHO KURVA HODNĚ!!!
" Tam je Marco!"
TO JE TI PODOBNÝ, TO ÚPLNĚ ZAMLUVIT!!! ALE TENTOKRÁT SE Z TOHO JEN TAK NEVYKROUTÍŠ, PROTOŽE NĚKDO TI UŽ KONEČNĚ MUSÍ-
"-a propána, oni hrají na loutnu,"
Ustrnu uprostřed nádechu k tomu, že nemá odvádět pozornost na Marca, když spolu budeme vést DŮLEŽITÝ ROZHOVOR, což v překladu znamená, že ho budu prostě pojebávat, protože i když mu jeho posranej koníček toleruji a kdykoliv pomůžu vyřídit i nějakou ti prácičku, která by dost dobře skoro mohla být v nějakém, ehm, střetu zájmů, tak - TAK PROSTĚ S DOST VĚCMA NESOUHLASÍM!

"No, pokud chceš raději to víno někde ukrást a jít rovnou lézt na palác, tak já to pochopím."
"Ježíši, oni fakt... Oni to fakt dělaj," zamumlám polopřítomně.

"O těch podnikatelských učních si ještě promluvíme," odseknu ještě příkře a hypnotizuji svou novou nemesis, tedy opilce, s loutnou a okolo něj halekající kroužek. Ne, že by mi vadila hra na loutnu obecně. To ne. Já vlastně sama občas hraju na loutnu, miluji hraní na loutnu. ALE JENOM TO DOBRÝ!!! A buďme k sobě upřímní - tohle není. Tohle... Tohle je... To je...

"Kurva jaký víno na kuráž a jakou zpíčenou markytánku, co to zpívají za mrdky, nejhorší odrhovačka v dějinách, pane bože na nebesích, ještě je to tyvole písnička od Francouzů, kokoti jedni blbý..." což tedy, to, co platí o loutně, platí i o Francouzských písních. Když jsem byla malá, matka jich znala a zpívala hodně, mám ráda zpívání i přímo francouzsky, ale prostě taky mám ráda jenom, KDYŽ JE TO DOBRÝ! Tohle je mizernej překlad do italštiny, mizerný písničky, mizerně zazpívanej a mizerně zahranej!!!

Chvíli se opájím představou, jak loutnu seberu, první ji přerazím o toho samozvaného rádoby muzikanta a pak ji pošlu do ohně, kde její praskot určitě vyloudí LEPŠÍ MELODII!

"Tak je to prostě možný tohleto? Existuje milion dobrých věcí, co můžou hrát a oni vždycky, hej VŽDYCKY hrajou všichni toto!"

Tvl, ale fakt si vybavuju, že jsem na tenhle post reagoval.

"Já mám často pravdu, proto sis mě vzala ne?" odpovím Alessandře.

Někdy je ale třeba říci nahlas i zřejmé, to uznávám. Ale to druhou část říkat nemusela.

"A já mám učně. Jenom to nejsou učni asasinští, ale učni... podnikatelští. I to se počítá a tak vůbec, víš co? Tam je Marco!" a ukážu na něj, jak sedí u ohně v táboře.

"Měli bysme ho jít pozdravit a vysomrovat nějaké víno a možná i nějaké informa- a propána, oni hrají na loutnu," a taky řeknu nahlas něco, co je zřejmé.

Opilci s loutnou. Pokud je něco, co Alessandra nesnáší víc než pušky, je to tohle.

"No, pokud chceš raději to víno někde ukrást a jít rovnou lézt na palác, tak já to pochopím."

Mimořádný skok již brzy!

No dobře, přiznejme si to. Nikdy mi to nešlo tak dobře, jako Bastianovi. Myslím to běhání po střechách. Jakože nejsem úplný jelito, to zas ne - a vlastně jsem od dětství neměla pořádně na práci nic jiného, než učit se bojovat, učit se lézt po věcech, učit se jezdit na koni, plavat a maximálně tak ještě jazyky. Takže soustavným opakováním jsem se naučila všechno z toho. Ale tak, jako mám talent pro boj a, no, doufám, že taky pro to jezdectví, tak stejně Bastiano měl odjakživa talent pro všechno to lezení a skákání. Jako by mu to prostě šlo úplně přirozeně samo, nemusel nad tím vůbec uvažovat. Nejspíš vlastně ani nemusí. Já, když držím meč, tak taky úplně neuvažuju a nepřemýšlím, co udělám teď a co potom, všechno to tak nějak samo a lehce plyne. No každopádně - vzato kol a kolem mám prostě místy problém ho při parkouru stíhat. Tak jako všichni, kromě nebožtíka Salvia, který měl úplně stejný dar. Tam kde on prostě proběhne a skočí, já přemýšlím, kam položit nohu, aby se mi nesmýkla. Zároveň se někdy musím zastavit v půlce zdi a rozhlídnout, kam dát ruku dál. Ale snažím se s ním držet krok.

Když se ale zastavíme na okraji střechy nad náměstím, jsem ale možná, no o trošku udýchanější, než by jeden čekal.

"Máš pravdu," odpovím na moudrost o lahvích.
"Nejenom, že jsi pořád rychlý jak průjem po zkažený rybě, jsi kromě toho i docela moudrý, když na to přijde," několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu, abych se zklidnila.

Kouknu na seno pod námi. Není to ani moc vysoko, to půjde v pohodě.

"A jasně že ti to pořád jde, tohle ti vždycky šlo nejlíp ze všech," řeknu popravdě. Protože to tak prostě je. "Ale stejně si myslím, že dost sedáváš doma, místo abys běhal po městě s námi ostatními. A třeba taky se svým učněm, kterého nemáš. Jak jsi to tehdy říkal? Že je musíme naučit vše, co umíme, protože jednou tady my nebudeme a oni jo?"

Popolezeme - #Hue #Hue

"No, ale to štěstí máme možná právě proto? Tě nenapadlo co? Princezno naše nejprinceznovatější." odpovím Alessandře na bezesporu pravdivou poznámku, že nejsem mrtvoly.

"A já to víno neztratil, ono se samo, to no. Zmizelo mi. Já za to nemůžu!"

Můžou za to ti otrapové, co nás vždy otravují. Ale zase, mi přišli jenom o víno a ti první o život a ten druhý o důstojnost.

***
"Furt mi to jde, že?" řeknu nadšeně Alessandře, když se dostaneme na okraj náměstí. "Není to vůbec tak, že bych jenom seděl u stolu a neuměl už řemeslo. No, vypadá to, že to nikdo nehlídá, takže asi můžeme klidně skočit dolů. Tadyhle je i nějaký seno. Úplně jako zamlada. Jo a mimochodem," řeknu a poklepu si vědoucně na čelo, "ještě, že jsme sebou neměli ty lahve. Mohli celou dobu cinkat a teď se i rozbít."

Není no

Naši hrdinové se tedy vydávají na cestu parkůru, neboli jak se říkalo v renesanční Itálii, Dello Parkouro a vyhlídli si nejbližší dům, v klidné lokalitě, kde si nikdo nevšimne, že najednou z ulice zmizí a objeví se na střeše.

Naštěstí pro ně, si to nikdo doopravdy nevšiml a neměli sebemenší problém se jako za starých časů proběhnout po střechách a přeskákat pár ulic, než se bez potíží dostali až na okraj náměstí.

A není?


"Já se rozhodně nerouhám, hlavně, ty to říkáš, jako bysme měli někdy smůlu, nebo co," dám svoji ruku dolů i s tou jeho.
"Přijde ti, že máme v něčem smůlu? Lidi, co maj smůlu, vypadají podle mě jinak. Lidi, co maj smůlu v našem řemesle vypadají... No, trochu víc mrtvě."
Naopak, máme tak nějak Eziův grif, stejně jako i jemu nám vlastně vychází nakonec všechno, na co položíme pracky.
"Teda, dějou se nám vtipný náhody, to jo - jaká byla šance, že narazíme na toho švindlíře od brány? Já mu hajzlovi dám horší než dýmějovej mor!" dramaticky se naprčím, když zopakuju jeho slova.

"Hm, ale tak jo, tak prostě v táboře někoho oberem o víno, aspoň máme jistotu, že ho tam, ehm, doneseme," vrátím se k předchozí ptoblematice plánu naší další výpravy tohoto večera. "Kdybychom ho zas koupili, určitě bychom ho ztratili někde cestou," vypláznu na Bastiana jazyk a udělám výsměšnou grimasu.

Lol, kostka není Bambuch neasi

"Tak furt je ta mince taková pomůcka, já jen říkám, že ji nemusí brát za bernou minci."

Muhehe

"Ale když střechy, tak tedy střechy! Souhlasím s tebou, že to bude super snadné. Téměř ani ne komplikace. Jenom bych si navrhnul jednu alteraci tvého plánu, pokud dovolíte princezno! Co kdybychom si nekupovali žádné víno, ale pak si nějaké obstarali v táboře? Co ty na to? Hmm... a je na tobě, zda si ho někde půjčíme a nebo si prostě přijdeme za Marcem, který určitě nějaké má."

A chytnu Alessandřinu ruku, který hrozí k nebesům.

"A nerouhej se. Ještě nás sejme blesk. Víš, jaké máme štěstí."

Tak snad kostka řekla, ne!

Sleduju let mince i její následné chycení s neskrývanou zvědavostí. Ne, že by nebylo skoro jedno, jak to dopadne, ale i tak mě to prostě zajímá.

"Respektujeme tedy osud či si ho vytvoříme svoji vlastní budoucnost podle sebe?"
To jsou mi filozofické otázky takhle kvečeru!
Uchechtnu se.

"No, lev řekl jasně, takže střechy. Nemá smysl si házet mincí, když je pak výsledek úplně jedno, nebo ne? Střechy tedy. Bude to jednoduché, viděl jsi, kolik je všude navezeno sena pro koně? A stejně jsme chtěli vylézt na ten palác, tak to můžeme spojit celé dohromady."
Jsem geniální. No.

"Ale předtím bychom měli sehnat víno. Dneska je prostě zřejmě naším osudem je ztrácet," aby se neřeklo, zahrozím k nebesům.

Tak lev tedy

"No, osud chce střechy," řeknu Alessandře a neskrývám nadšení, protože se přiznám, že mi přijdou jako možná méně zábavný, ale určitě příjemnější vstup do tábora.

"Ale mě osud nezajímá," řeknu Alessandře a mrknu na ni, "ale zajímáš mě ty, ooo moje blahorodí. Respektujeme tedy osud či si ho vytvoříme svoji vlastní budoucnost podle sebe?"

Tý vole, někdy jsem taky takovej malej Marcus Bastianus.