Andor.cz - Dračí doupě online

Whooš, random hod kostkou.

Mince letí do vzduchu, kde ji Bastiano chytne a přiloží jednou rukou na druhou.

Po chvilce napětí ruku oddělá a je vidět benátský lev. Tedy, vyhrály střechy.

Byl to troll, ano.

"Máte pravdu princezno," řeknu na Alessandřino absurdní osočení, že její plán by vyšel.

"Stejně tak máte pravdu s osudem. Tak tedy, lev je střecha!" řeknu a vytáhnu soldi z měšce a hodím ji do vzduchu.

Tvl nejvíc trollil tam prodavač!

"Určitě by nás pustili, kdybychom byli kumuly!" zatímco mu objímám krk po polibku, řeknu s hraným přesvědčením, ze kterého jde docela dost poznat, že asi jako určitě nepustili, protože vypadali dost neoblomně. Ale i tak to řeknu, protože můžu a chci!

No a nebo by nás vypruzoval ten prodejce a my bychom mu provedli nějakou lumpárnu. To by taky byla sranda. Všechno je sranda, když se na to podíváš z dobrého úhlu.

"Hm, nevím, co je lepší možnost," usoudím ale nakonec vážně, sundám z něj ruce, znovu ho chytím za dlaň a vedu tak nějak naběžno mezi dav lidí.
"Můžeme si třeba hodit mincí, co nám k tomu řekne osud."

Jsme trollové no

Tak, nakonec to hezky dopadlo, mihne se mi hlavou, zatímco mě Alessandra táhne za ruku pryč.

"Já nikdy zloděj být nepřestal. Však i tvoje srdce jsem si hezky ukradl, no ne?" a zasměju se, co mi dech za běhu dovolí.

Až doběhne za roh a "schováme se" tam, oddechnu si nadšeně a hnedka dám Alessandře upocenou pusu.

"Tak, tama to nepůjde," řeknu hlasem učence a pokračuju "tím pádem musíme buď tedy ze střech a nebo to teda podlézt. Oboje bude si myslím legrace, takže co vám zní příjemněji, ooo naše princezno?"

Trolled!

Někdy je prostě takové osvěžující, dělat neplechu. Teda, upřímně, já ji teda ani dělat nechtěla a strážní se na mě nenasrali ani tak pro to, že bychom si to reálně zasloužili, ale spíš protože to nějak vyplynulo ze situace - ale i tak mě upřímně baví, jak jsou ti dva vytočení do běla, protože prostě směna nahovno, no.

Ona by teda byla nahovno i bez nás, my jsme jenom takový bonus navrch. Kterej je z nějakého důvodu sere nejvíc.

Vesele se zasměju, když strážný začne vřeštět, naposledy jim s láskou zamávám a rozběhnu se pryč, směrem, kde to trochu víc žije. Cestou čapnu Bastiana za ruku a strhnu ho sebou. Poblijona tam nechám. Mám ostatně pocit, že než jsem se dostala z doslechu, začal hezky natahovat. Takže pěkně blitky do střepů - no, řekněme, že metaři to ráno budou mít trošičku nahovno. Ale tak, je to město na pevnině, nebudou to nejhorší věci, co budou ráno asi odmetat, hele, tamhle třeba někdo trošku podezřele čapí v tom podloubí!!! Hehe!

"Koukám, že jednou zloděj, vždycky zloděj," popíchnu Bastiana, když zastavím, zatímco mu pořád držím ruku.

A dost.

Stráže už tu šarádu nevydrží a začnou křičet.

"Běžte už kurva do prdele a neotravujte nás tady! Nebo vás kurva sbalíme všechny tři! Padejte!"

Těch pár čumilů co bylo poblíž, co by taky dělali okolo vojenského ležení, do kterého je nikdo nepustí, se raději začalo taky klidit.

Tak jako chtěl jsi krátkého Žiďáčka, tak krátký Žiďáček

"Já semti nic neukrad a njsem sprostej!" ozve se do toho všeho lámaně a pomalu. "Tys miho dal, žsme -kamarádi! A paksmě okrad, tsy sprstej! Tvoje máma je spro-stá!"
Rozčiluje se opile prodejce vůbec ne podvržných, ale zcela jistě naprosto funkčních, magických předmětů, moci nedozírné.

Zatímco se snaží vztekle mávat rukama směrem k Bastianovi, vezme ho balanc a aby ho znovu našel, je tak nejak nucen pustit láhev vína, již téměř vypitou, na zem. Ta se roztřískne o dlažební kostky. Nutno dodat, že to víno které jste téměř neochutnali, bylo velmi dobré a ne zrovna levné víno. Ne tak dobré jako to, pocházející z pevniny hned u Benátek, ale dost dobré i pro mlsný jazyk dvou vrahů, kteří se narodili se stříbrnou lžičkou v puse.

Když láhev třískne, opilý muž se zlekne a chvíli kouká na spoušť pod sebou, jako by mi docházelo, co se to zrovna vlastně stalo. Pak se otočí k Ermenegildovi s náhlou bolestí v očích a řekne jen prostou větu, kterou obecně lidé dost neradi slyší.
"Asi budu blinkat..."

tvl oni voba prostě...

Jako co si budem, je pravda, že mu Bastiano prostě nezaplatil, protože, já nevím, vyšel ze cviku, nebo má problém se nějak pružně přizpůsobit novým situacím, je zaraženej z jednoho blbýho opilce takovým způsobem, že tu stál celou dobu jak tvrdý y, bez jakéhokoliv pohybu a nechal se oblizovat, zatímco ze sebe občas alespoň s vypětím sil vykuckal nějakou tu větu v odpověď.

Možná už je taky trochu přiopilý, nebo je myšlenkama ještě u prcání. Ale kol a kolem mu to moc nejde. Ani ten odchod pryč mu úplně nevyšel no.

"Stráže! Chopte se ho! Ne mě, ale jeho! On je totiž zloděj! Zloděj vín a nacti urážeč. A to je nadmíru hanebné!"
"Ježíši, fakt super, vypadají snad, že by to měli dneska v plánu?" zavrčím tiše, otočím se zpět a udělám dva kroky zpátky.

"Hele," houknu na toho, který mi nebyl dohazován a kterého prodejce cetek nazval "protivnou píčou" doufajíc, že díky protivnýmu píčovství budeme tak nějak na stejné vlně.

"Vy si zpacifikujete svýho retarda, já toho svýho a bude klid?" Jednu ruku založím lehce v bok a druhou ukážu Italské gesto semknutými prsty.
Doufám že přikývne. Nechci ho zabít. Už je znám i jménem a jsou tu lidi.

Chrmp

Doprdele. Já mu vlastně slíbil, že mu to zaplatím. Kurvadrát, to je fakt večer tohlecto. Achjo.

"Ale já to platil, ty ulhanej zmrde!" přejdu jasně do verbálního protiútoku.

"Já za to nemůžu, že už jsi tak na kaši, že jsi zapomněl, že jsem ti k tomu dal i stříbro. Do zloděje mi nadávat nebudeš, ty ožralo navíněná, sprostá a nevychovaná! Hlavně, že jsi mi vypil víno, ty otrapo!"

Neuvěřitelné, co se zrovna mi musí dít.

"Stráže! Chopte se ho! Ne mě, ale jeho! On je totiž zloděj! Zloděj vín a nacti urážeč. A to je nadmíru hanebné!"

Jsou dva. Když na to přijde, ve finále zvládnete zlikvidovat i je. Jenom to není úplně hezký a ve finále ani v našem zájmu.

Rule of thumb: krom přímé řeči i piš, jak reaguješ alespoň na věci, co se aktivně dějí okolo tebe a přímo se tě dotýkaj, když už nic jinýho

Existuje taková moudrost, předávaná ústně z generace na generaci. Tato moudrost je veršovaná a dalo by se říci, že se dost možná jedná také o velmi jednoduchou poezii. Tato moudrá báseň pojednává o člověku. Člověku, který praktikoval něco, co svým způsobem bývá hromadně odsuzováno všemi lidmi - nebo minimálně většinou lidí. Tou většinou, která si uvědomuje nebezpečí takového počínání a jeho potenciální dopad na vlastní svobody. Tato prastará moudrost zní:

Žalobníček Kopeček,
postavil si domeček
v tom domečku žaloval,
pod nosem si maloval.

Je jisté, že tato báseň má několik možných úrovní pochopení, přičemž některých z nich se nikdy nemusíme ve svém krátkém lidském životě dobrat. Co je pro nás momentálně důležité je ta část, která naznačuje, že žalobníčky nikdo nemá rád a to až do té míry, kdy prostě a jednoduše jsou nuceni pořídit si nemovitost, ve které budou žít sami se sebou a schovají se před nepřáteli, které si svým počínáním zcela jistě během svého života nadělají.

Jeden takový od pohledu žalobníček zde, na místě, kde se odehrává tato, zdánlivě nedůležitá vzpomínka Da Mezzovic životů, zrovna dlí. Všichni to ví a Alessandra a Bastianem to ví také - od doby, kdy se před branami města rozčílil a ihned běžel ŽALOVAT STRÁŽÍM.

No a nyní, nyní to míní udělat znovu, protože mu bylo znovu učiněno příkoří.

"ON MI NEZAPLATIL!" vzpamatuje se prodejce a rozkřikne neuvěřitelně nahlas, zatímco mává flaškou vína okolo sebe jak mečem.
"ERMENEGILDO, TEN BÍDÁK MĚ OKRADL!!! MUSÍŠ MI- MUSÍŠ HO CHYTIT A POVĚSIT, JE TO ZLODĚJ A TY JSI MĚSTSKÝ STRÁŽNÝ A JÁ JSEM TVŮJ BRATRANEC!!!" je zvláštní, že se mu dokonce i do určité míry přestal v rozčílení motat jazyk.