Elfské ruiny

Ty tři ďáblice v lázni Na rozcestí mne daly řádně do těla, a tak působím cestou trochu bez energie. Jako nestěžuju si, byla to řádná divočina. A dost možná, kdyby na nás nečekal pohádkový poklad, že bych v hostinci Na rozcestí zůstal déle. To však nebylo možné, moji těžce získaní dobrodruzi by se mi rozutekli.

Cestou se představím elfské paní, a později i půlelfí bardce Isoldě. Jinak se držím tiše, spíše naslouchám cvrkotu kolem. Když Hartmannovi chlapi začnou stavět ležení, bez řečí se přidám. Je to vlastně fajn, být zas mezi svými. Srším veselím, a vtipem. Poslouchám písně, a zpívám. Mám znělý baryton, a ovládám jej čistě. Tu a tam po mne Lissa hodí očkem, ač ona hází úsměvy všude okolo. Pragmaticky navazuje kontakt s rytířem sirem Brunem, a co zaslechnu, domlouvá si výcvik. Trochu mne to naštve, že nepřišla nejdříve za mnou, ale náladu mi to nezkazí.

Když konečně zasedneme k ohni, začne pršet, naštěstí chlapi natáhli jednu plachtu částečně i nad nás. Úvod bouře tedy snad zvládneme u ohně, alespoň k jídlu by to bylo fajn. Nemarním čas, a rozmluvím se o pokladu. Přitom jím, co kuchař Jerome přichystal. "Nastíním vám pár informací o pokladu. Je to majetek elfského mága Almárëa aer Riviae, jehož sídlo Carnimírië leželo kdesi na hranici dnešní Rivie, Lyrie a divočiny. Carnimírië co vím, značí ve staroelfštině červenou kalinu, jeřabiny. Tak se dá usuzovat, že kolem rostlo spoustu jeřabin. Ale mág zemřel před staletími, a z jeho sídla zbyly pravděpodobně už jen ruiny. Vzhledem k blízkosti divočiny Amellu i Dol Angry, a přítomnosti magie v těch místech, je takřka jisté, že ruiny nyní obývají tvorové temnoty. Bestie, a možná i skřeti." Svlažím si hrdlo pivem, a pokračuji. "Mého bosse v městě Rivii navštívila jistá čarodějka z jihu, která vlastní několik pergamenů o mágu Almárëovi, z nichž vyplývá přibližná lokace jeho sídla, a také soupis jeho majetku. Ona čarodějka nabízí svou pomoc, pokud o ní požádáte. Magické věci v pokladu si vyhrazuje pro sebe, zlato ji zajímá jen okrajově. Vzhledem k tomu, že řízením osudu potkaly se naše kroky s Paní Laurinou, snad by ona, či její druzi mohla vědět, kde ruiny mágova sídla přesně leží?" Pohlédnu na hrdou elfku, ta však nehne ani brvou. Těžko říct zda něco ví, či nikoliv. Je neprostupná jako skála, a ani tíživé ticho jí nerozmluví. Když domluvím o pokladu, dokonce se zvedne, a pohltí ji neslyšně hvozd.

Nevím co si o tom mám myslet. Jediná věc je jistá. Paní Laurina má z nás nejvíce možností ono místo najít, a nutit ji k tomu se pravděpodobně nesetká s úspěchem. Je ostrá a tvrdá jak elfský jatagan. Líbí se mi, a láká mne jako světlo noční můru, ale je mi jasné, že něco na ní zkoušet, je spíše kontraproduktivní. Pokud bude mít zájem, vezme si co bude chtít. Sama.

Po čase co elfka zmizela v lese, nad námi proletí první bestie. První z mnoha. Vlastně jsem stihl zahlédnout jen temný stín. Uběhne necelá hodina, a Laurina se vynoří z hvozdu. Mlčky se převlékne do suchých svršků, a odhalí tak tělesné půvaby svého dokonalého trénovaného těla. Mokrý oděv přehodí přes šňůru příhodnou pod plachtou, poblíž ohně. Pranic si nedělá z toho, že dost párů očí ji sleduje...

Čas k útěku?

Všichni
jižní Rivie, "Hartmannovo" ležení, seník v lesích na východ od Rozcestí
21.červen, středa, letní slunovrat
smráká se, podvečer
černě zataženo, hustě prší, bouře

Přelet nad táborem

Nebylo mi příjemné elfčino odhalení, zvláště, když se obrátila na sira z Ellanderu. Způsobila jsem Caisy problém a i když to tak ona asi nebrala, nechtěla jsem, aby to tak bylo. Jenže co bylo v mých silách, abych řekla? Ovšem slova rytíře zněla odlehčeně, ba dokonce bych si troufala říci, že i chvíli pobaveně. Zdálo se, že mu to nevadí, že naši malou hru bude hrát. Vděčně jsem se na něj pousmála, dokonce i trochu sklonila hlavu, na výraz díků. Když pak Caisy tuto "rozepři" ukončila svými slovy, měla jsem chuť ji obejmout, poděkovat. Ovšem neudělala jsem to, snad proto, že jsem se bála, nebo možná, že mi to nepřišlo zrovna vhodné.

---

Tiše jsem seděla u ohniště, sledovala plameny a pomalu se ponořovala do vzpomínek, než se ke mě Caisy naklonila s otázkou, co vlastně umím. Zamyšleně jsem se na ni podívala, podvědomě se dotkla levého rukávu, kde jsem dýku měla ukrytou, stejně se šperháky.
"Umím, ale na boj je moc malá," řeknu tiše a pomalu vytáhnu malou dýku, či spíše jen nůž z rukávu. Čepel, sotva palec dlouhá, byla notně opotřebovaná, ale opečovávána a ostrá. Rukojeť dlouhá na dva palce byla ohmataná, ohlazená a zašedlá. Podám jí nůž rukojetí napřed, aby si jej mohla prohlédnout. "Spíše nástroj, než zbraň," řeknu tiše a když mi nůž vrátí, schovám jej zpět do rukávu. "Kdybych nebyla tak hladová a zesláblá, nechytla bys mě," dodám trošku, řekněme dotčeně. Pak se ale pousměji, byť smutně. "Umím se dostat téměř kamkoliv," zašeptám, "prý díky tomu, jak jsem malá a hubená. V Cintře nebylo domu, kam bych se nedostala." Zpočátku zněl hlas hrdě, ale tón se hned změnil na stydlivý, či spíše omluvný.
"Nikdy jsem nedělala nic jiného, než se dostávala, kam mi řekli a otevírala dveře, které ukázali," dodám pak tiše, smutně a už vůbec ne hrdě. Jistě, jsem hrdá, na to, že se dostanu téměř kamkoliv, ale už ne tak hrdá na to, proč jsem se tam dostávala.

Když se pak ozve křik a Caisy zprudka vstane s rukou na jílci meče, vystrašeně se přikrčím. Až pak si uvědomím, že kouká kamsi na nebe. Ovšem to, co všechny zneklidnilo už nezahlédnu. Až moc pozdě jsem zvedla hlavu.
Wyverna? zvědavě natahuji krk a koukám na nebe, stejným směrem jako ostatní. Skoro až lituji toho, že jsem nespatřila to, co oni.

Křídla nad lesem

Na východní cestě

Temná křídla, temné zprávy

"Lež, která má dobrý úmysl, odpustitelná je. Ale v boji, při lsti na nepřátele, pak ano. Ale mezi přáteli? To těžko. Tam nemá lež co dělat." Může kličkovat a překrucovat pravdu jak chce. Vlastně mne popuzuje, že nejenom není schopná to prostě přiznat, ale ještě se snaží zakrýt prostý fakt lhaní přímo do obličeje. Ano, možná měla dobrý důvod neznámé nepřiznat skutečnost. Však když jsem ji na to přímo upozornila, nemá kouska studu v té komedii ustat. Upřímně nevím co si mám o ní myslet.

Přesunu svou pozornost na její chráněnku. Je v ní cosi mazlivého, omamně podmanivého. Usměji se na nuzačku oslnivým úsměvem, konečně ona mi do očí nelhala.

Pak blondýnka opět se klopotně snaží vybělit špínu své lži. "A jaké to pouto je, milenecké? To jediné by se snad dalo pochopit." To je vážně tak nemožné pro ni přestat s tím lhaním? Jen sama si špiní svůj charakter v očích mých. "Je to opravdu lež? Je!" Otočím se k Rytíři z Ellander. Tak nějak mi k mužům ze Slatin sedí přirozená neochota natírat lejno lži na bílo v doufání, že tím přestane smrdět. "Co si o tom myslíš Ty, Pane Hartmanne? Zůstává lež lží? Ač se snaží být halena do ušlechtilých myšlenek a slovních kliček? Klidně si dej na čas s odpovědí." Je mi jasno, že v ruchu nadcházející stavby ležení není příliš prostoru pro hluboké otázky. Ráda bych znala jeho postoj k této otázce, který vyjeví i jeho charakter. Ten mne v posledku zajímá nejvíce.

Když sesednu z koně, vytřu svou klisnu slámou do sucha, a odstrojím ji. Nakrmím ji i napojím, zkrátka obstarám ve všech směrech. Přitom k ní hovořím prastarou elfštinou. Konejšivě, tiše. Není to jen kůň, je to přítelkyně. Nechám ji na volno se pást, či vyhledat suché stání pod venkovní střechou seníku. Přitom tu a tam zaslechnu, jak Caisy učí Nari o koních a jízdě v pravdě sestersky. Na stavbě ležení se nepodílím, jdu obejít široký perimetr kolem tábora, ještě teď dokud je vidět, abych znala dokonale okolí při možném nočním útoku. V mém kouzelném maskovacím plášti mne doslova pohltí hvozd před zraky okolostojících a pracujících mužů Hartmannovi družiny.

Zdálky slyším píseň Isoldy, a když vylezu na malou skalku poblíž seníku, odkud mám celé ležení jako na dlani, tak zaplaví soumračný les i Hartmannova trubadůrská píseň. Doslova bere za srdce, takto pod širým nebem za doprovodu dešťových kapek a vichru. Vytáhnu ze záňadří flétnu, a přidám se na dálku k němu svým hudebním doprovodem. Těžko říct, zda ty tóny mé vůbec doletí až do tábora, ale na tom nesejde.

Na skalce spatřím dávno před družiníky letící příšeru jak se vznáší nad lesy, a pak i přímo nad ležením. Mám spoustu času si ji více než dobře prohlédnout. Vím naprosto přesně, s kým máme tu čest. Však zajímá mne též, jak si s touto výzvou poradí Hartmannova družina. Když obejdu celý obranný perimetr, vrátím se tiše k ohni. Všimnu si ihned, že blondýnka vybavila svou "sestru" svým náhradním oblečením. Dám osušit své volné svršky, zůstavše jen v látkovém pásu, jež halí má prsa, čímž bezostyšně odhalím své dokonale rostlé pružné a trénované tělo, takže muži mají na co koukat. Pak přes ramena si přehodím náhradní suchý plášť, mokré kamaše vyměním za krátkou suknici, a začlením se do ruchu kolem ohně. Kuchař již uvařil jakýsi guláš, s chlebem a vínem není nic lepšího.

Vnímám i pohledy rytíře Hartmanna k submisivní mazlivé Naře, zřejmě má o ní také zájem. Společně s Caisy, a dá se říci i se mnou.

Těžkopádný, starostlivý a letící

Sotvaže dorazíme k seníku, Hartmannova družina se dá ihned do práce. Nestaví nějaký hogo fogo přístřešek. Buduje vcelku monumentální ležení, které bravurně napojí na stávající seník. Všemu vévodí mohutný stan rytířův, vedle něhož dokonce panoš Florián zarazil do lesní plsti i vlající standartu svého Pána, další zběsile vlaje ve špici ohromného stanu. Ležení navozuje pocit, že jsme kdesi v bojovém poli, či na turnaji. Hartmannovi družiníci jsou dokonale sehraní, a tak vypomahám jen částečně, v jednoduchých jednorázových úkonech, abych se jim nepletla. Vítr těžce zkouší jak prapor rytířův, tak jeho stan, a to bych řekla ještě fouká málo. Hartmann si asi vysnil romantický večer u ohně soudě podle jeho přístupu, leč kdoví co bouře reálně opravdu dovolí.

Ležení vypadá monstrózně a relativně pohodlně, tedy nebýt té buřiny, co přichází každou minutou. Rovnou si prvně zabukuju suché místo uvnitř v seníku, pěkně pod pořádnou doškovou střechou. Rozhodně nehodlám spát pod stanem, až bouře opravdu udeří, což bude odhaduji někdy večer.

Sir Bruno souhlasí s mým výcvikem, čemuž jsem ráda. Zazubím se na něj vesele. Dokonce zajišťuje mé pohodlí i u ohniště, za což jej zahrnu srdečným úsměvem. Už dlouho, velmi velmi dlouho se o mne nikdo nestaral, a je to navýsost příjemné, to musím uznat. Horal Thorm se ani pořádně nevykoktá, neřekne tak ani tak. A proto ho pouštím k vodě, jak spadlý lístek z olše, který padne do proudu řeky.

Remigius pomáhá také se stavbou ležení, a přitom se baví s Hartmannovými chlapi. Vcelku si rozumějí, vždyť pochází ze stejného kraje, navíc i on je veterán. Tu a tam po něm hodím štěklivým pohledem. Ať je to jak chce nezapomínám, že právě on je klíčem a bránou k pokladu. A o ten mi jde především. Remi si Na rozcestí užil vrchovatě, i se mnou, a proto neustále přikládám polínka k ohníčku, který mezi námi vzplanul. Přesto, že Bruno si získává mé sympatie stále víc a více. Zvláště svým neokatým, prostým starostlivým přístupem. Nedělá mi pražádný problém laškovat s více muži najednou. I Coquinovi dávám naděje. Bezbřehé.

Zazní při stavbě ležení i píseň bardky, a když už oheň plápolá, tak zapěje i Hartmann, k jehož zpěvu se přidají i jeho muži včetně Remigia. "Hrajete moc krásně! Oba." Pochválím je s širokým srdečným úsměvem, a v mých hnědých očích šibalky tančí plamínky ohně. Sama přidám svým výrazným altem jednu rivijskou píseň, která však známá je po celém severu, dokonce i v Ellanderu, takže se mohou v závěru přidat i Hartmannovi muži (předpokládám, že mne Isolda bardka doprovodí zpěvem i loutnou).

V tom čase již také sedím u ohně. Hartmann vyzývá horala, ať něco poví o sobě, a ten ho poslechne. Není to pro mne kdovíjak záživné povídání o severských barbarských zvycích. Tak uvažuji o svém budoucím výcviku. Bylo by skvělé učit se lukostřelby přímo od elfky, ale jsem soudná, asi by ji nelákalo učit kohokoliv, tím více od píky. Otec lovčí mi sice nějaké základy dál, ale zpočátku mi dovednosti Bruna budou více než stačit. Pak se uvidí, zda mne v pokročilejší fázi cosi poradí i elfka.

Dřevo dochází, a tak mrknu na Marcela zvaného Coquin,. že půjdeme na to dřevo, dokud je ještě vidět. Doufám, že než se vrátíme, kuchař Jerome něco teplého a lahodného ukuchtí. Posilním se dobře svařeným vínem, a jak tak s hlavou zakloněnou piju, nad ležením i nad stromy prolétne obrovský stín, skoro tak velký jako menší drak s rozpětím křídel jistě přes dvanáct sáhů. Zaskočí mi z toho pohledu, kašlajíc ukazuju vzhůru. "Koukejte! Co budeme dělat?" Můj zrak spočine hlavně na Hartmannovi a elfce. Tak nějak tuším, že ti by snad mohli vědět, co s tím. Mohl to být mladší drak, vywerna, či něco úplně jiného. V bestiích se moc nevyznám. Těžko říct, zda nás to minulo, či se to vrátí?

Odhalení

Poslouchám rozhovor mezi Caisy a elfkou a trochu mi zatrne, když nás odhalí. V tu chvíli mám pocit, jako bych se ještě o trochu více zmenšila, nebo spíše jsem si to přála. Uvědomovala jsem si, že právě teď způsobuji rytířce nepříjemnosti. Stáhla jsem kolem sebe plášť ještě více, tak, aby co nejvíce halil mé oblečení a snad poprvé v životě jsem se za ně styděla. Když se pak Caisy ohlédne na mě a lehce se zamračí, trochu se přikrčím a omluvně se pousměji. Další slova dobrodružky mne ale uchlácholí, uklidní a tak nějak přimějou více se k ní přitulit.

---

Caisy se vrátila zpět pod střechu seníku s lehce nespokojeným výrazem. Musela jsem se pousmát, když mi došlo, proč tomu tak je. Chvilku jsem sledovala muže sira Hartmanna, jak připravují ležení, než si mne Caisy přivolala k sobě, aby mi dala první lekci k jízdě na koni. Když se můj pohled setká s jejím tvrdým výrazem, trochu se přikrčím, jakmile se ale pousměje, opět se uvolním.
"Dobře," přikývnu s lehkým úsměvem, vezmu taky hrst sena a začnu ženu napodobovat. Pomalu a pečlivě. S něhou a respektem, který si klisna zaslouží. Zatímco já pokračuji v očistě klisny, Caisy se začne přehrabovat v brašnách. Zvědavě ji sleduji a občas i pozapomenu na svou práci. Tedy jen do chvíle, než na mě vrhne pohled, to opět začnu rychle třít senem o koňský bok. I tak stále sleduji, co to vlastně dělá. Všímám si, že tahá z brašny nějaké věci, skládá je na senu. Pak přijde ke mě a řekne mi, abych se, až to tu dodělám, šla převléknout. Při tom trochu znejistím a rozhlédnu se po okolí, ale zdá se, že Caisy je připravená na vše. Ukáže mi totiž kamsi za seník, kam není tak dobře vidět.

Jakmile tedy vytřu Auroru do sucha, vezmu si věci, které mi Caisy dala a s jistou nervozitou si zalezu za seník, kde se pustím do převlékání. Věci mi jsou velké. Ne o tolik, ale pořád dost plandají. Naštěstí stačí nějaký ten opasek, pár provázků a už to vypadá, jakoby bylo oblečení šito přímo pro mě. Ještě si kouskem špagátu upravím levý rukáv, abych do něj mohla schovat svou dýku a pár šperháků a pak se už konečně vydám mezi ostatní. Cítím se opět trochu nesvá, přeci jen, nové oblečení, ale zase na druhou stranu se cítím lépe, než ve svých starých hadrech. Pocit toho, že někam patřím je silnější, skoro tak silný jako v hospodě.
Během připrav tábořiště se držím spíše stranou. Nejsem v tom tolik zběhlá a nejspíše bych jen překážela. Navíc, když vidím, jak je Caisy muži "odstrkována" stranou, nemyslím si, že by to komukoliv vadilo. Když je pak oheň již rozžehnut a vše připravené, usadím se vedle ní. Ona je jediná, kterou znám déle, než jen pár hodin na cestě. A tak, zahalená v plášti, sedíc hned vedle Caisy, sleduji oheň a s lehce přivřenýma očima poslouchám rytířovo zpěv. Ani si neuvědomím, že se při tom bokem opřu o "sestru". Až když promluví a vyzve mne, abych se šla dvořit a bavit se s ostatními, proberu se a znovu narovnám.
"Radši budu tady," špitnu potichu, když si všimnu, jak se na mne sir Hartmann dívá.