Výcvik, dvě elfky a Nezbeda

"Tak co, Můj Pane Bruno z Pfalzwaldu? Domluvíme se? S tím výcvikem. Ráda bych vylepšila i svůj boj s holí." Přesunu pohled svých tmavohnědých živých očí na Bruna, když Hartmann dal své požehnání. Jakmile zmíním boj s holí, na chvíli těknu i na horala. Někde schrastil tažného hřebce, dost herku, jež vypadá že pojde každým krokem. Mohl něco říct, třeba bych mu i půjčila, a handlovat umím grandiózně. Ale patří zřejmě mezi ty "velké chlapy", co si neumí říct o pomoc. No, jeho škoda. Když už na něj koukám, podotknu lehce sarkasticky. "S tou holí bys mi i mohl pomoc taky, co říkáš Horale? Jo, jsem Lissa, ani nevím zda jsme spolu v hostinci prohodili slovo." Nečekám na odpověď, a vrátím svou pozornost plně na Bruna.

Vypadá dost jako bručoun, to mi vyhovuje. Zábavná jsem já. Od něj potřebuju pevný základ, o který se můžu opřít. A když na to přijde i pevný kolík na kterým se můžu vyřádit. Prošel jistě nesčetně bitev, takže určitě ví co se ženskou. Vojenský tábory jsou vždy plný markytánek, to je známá věc.

Není sporu, že bych hravě dokázala ten jeho chmurný pohled rozjasnit, a krev rozehřát, tak sílu mužnou dodat. Vše má ale svůj čas. Bruno je chlap na dlouho, žádná rychlokvaška, takže není kam spěchat. Konečně i dobrý přítel se hodí.

Po elfí hraničářce se objeví bardka půlelfka. Jak tak čekám, co z Bruna vypadne, sleduju cvrkot. Šermířka se věnuje elfce, Hartmann půlelfce, neujde mi, že Laurinu záměrně lehce štengruje. Zakřením se. Uličník jeden. "Mladý pane Floriáne, co kdybys udělal herolda nám všem? Abychom se navzájem neupředstavovali, a aby nikdo se necítil dotčen?" Oslovím panoše s přirozenou autoritou v hlase.

Hartmann zařizuje ležení s jistotou válečníka. Vše jde jak po drátkách. Ustájím klisnu pod střechu, vytřu ji slámou do sucha, Blade je spokojenost a bujnost sama. Pak pomůžu kuchaři, tedy pokud bude mou pomoc vůbec potřebovat. Přitom oslovím i Nezbedu (Coquin), chci s ním mluvit trochu stranou, třeba až spolu půjdeme na dříví. Venku už regulérně chčije.

Bouřlivé počasí

"Uhm... dobře," špitnu potichu na Caisynu prosbu, když mi dojde, že nemůže vidět mé nesmělé kývání hlavou.

---

Když se vedle nás zařadila ona elfka, lady Laurino, měla jsem co dělat, abych na ni pořád nezírala. Doposud jsem moc elfek a elfů neviděla a když už, tak určitě ne takhle zblízka. Byla jsem, řekněme, okouzlena její krásou a pak i chováním. Všimnu si, že se Caisy narovnala a tak ji napodobím. Když mne pak představí, s nesmělým a snad i trochu roztržitým úsměvem jí kývnu alespoň hlavou, když už není možno uklonit se, tak jak jsem to vídala u jiných kdysi v Cintře. Zachytím Caisyn pohled, na který odpovím stejně roztržitým pousmáním.

"Dě-děkuji," tiše špitnu při podání pláště, do kterého se vzápětí zabalím a ještě více se přitisknu k jejím zádům. Už se těším, až sesedneme a budu se moci protáhnout. Brzy se mé přání splní, zastavíme totiž u seníku. Když pak Caisy sklouzne elegantně ze hřbetu klisny, přistihnu se, že je závistivě sleduji. Taky bych si přálo to takhle umět. Tudíž je logické, že když ke mě natáhne ruce a pomůže mi ze sedla jako malému děcku, celá studem zrudnu a radši skloním hlavu, aby to nebylo vidět. Už jen mé nemotorné slézání ze hřbetu bylo... inu trapné. Spolu zavedeme koně pod střechu a Caisy pak zamíří za panem Hartmannem. Já však zůstanu u klisny, zahalená v jejím pllášti. Ovšem jsem připravená jít okamžitě přiložit ruku ku pomoci, pokud by to bylo třeba.

Pod lípou na vřesu

Under der linden
an der heide odkaz

Nezdvořáci

"Kde je vaše vychování, rytíři?" Zpražím jej slovy i ostrým pohledem, zato že se opomněl představit celým jménem i tituly. Jeho jméno mi sic má velitelka Lara sdělila, to však neznamená, že mu nezdvořilé chování prominu. Odmítám s ním hovořit, pokud nenaplní základní předpoklad rozhovoru. Mé jasné temně hnědé oči doslova prořezávají jeho osobnost, by zpytoval své svědomí. Jsem šlechtična stejně jako on, a trvám na tom, aby se tak on i jeho muži ku mne chovali. Nikterak mi nevadí zhoustnutí atmosféry.

Teprve až se mi představí, stroze odpovím na jeho otázku. "To vše je mým úkolem. Do hovoru našeho vpadne neomaleně jakási půlelfka, podle všeho bardka. I jí sjedu pohledem. Není však hodna, abych ji oslovila, byť káravě. Ani ona nemá dostatek základní slušnosti, aby se mi představila, když už vpadla do mého rozhovoru s rytířem.

Samozřejmě pohrdám půlelfy, i když je pokládám spíše za chudáky, jejichž rodiče neměli alespoň tolik rozumu, aby pitím měsíčního čaje znemožnili početí. Elfky i tak otěhotní zřídkakdy, i proto nás lidé vytlačili z našich území. Takže s měsíčním čajem je to jistota. Sama nemám problém užít si s muži, když na to přijde, ale pití měsíčního čaje nezanedbávám.

V mezičase propátrám ostřížím pohledem i zbytek družiny. Jediný kdo mne alespoň trochu zaujme je blonďatá šermířka, a starší rytíř po boku Velitele kumpanie.

Na východní cestě

Na východní cestě

Remi se stěží vyškrábe do sedla svýho koně. Se spokojeným úšklebkem to vše sleduju, než se sama vyhoupnu do sedla své tmavé šimly Blade. Někdo by se možná divil, že má šenkýřka koně, ale mám je ráda, a Blade nebyla drahá, když její původní majitel neměl na zaplacení své útraty. Remi dostal řádně do těla, a my tři si to užili jak je třeba. Umím být mrcha, ale nevděčná nejsem. Přibral mne do party hledačů pokladů, jak slíbil. S grácií mu ponechám pocit, že mne ovládá, a nastavím mu kdy si řekne. K tomu i slušně vařím, umím to s noži, a u boku se mi kýve tesák a z druhé strany visí stočený bič. Sukni jsem vyměnila za kožený kamaše. Můj otec mne učil střílet z luku, ten zatím nemám. To se však může brzy změnit, podnikavá jsem více než dost.

Držím se u pánů Hartmanna a Bruna. Druhý jmenovaný mi vyloženě imponuje, poznám zkušeného muže, když ho vidím. Ale netlačím s ním na pilu, vše má svůj čas. Remigius taky není špatný chlap, ale mám pocit, že ještě úplně nedozrál. Ale kdoví, komu nakonec dám přednost.

"Můj Pane Hartmanne, chci být užitečná v boji. Šlo by poskytnout mi výcvik? Ovládám běžnou zbraň venkovanů, dlouhý tesák, a můj otec mne učil střílet z luku. Ten žel zatím nemám, ale hodlám to brzy napravit." Zahájím jednání bezskrupulí sotva opouštíme Rozcestí. Cesta směřuje na východ, a nad námi se to začíná černat. Bude pořádná buřina. Remi navrhuje návrat, ale není oslyšen. "Kousek před námi v lesích je vcelku velký seník." Hodím do pléna svou znalost místních poměrů, a čekám zda se toho někdo chytne.

Krátce poté nám zastoupí cestu sličná elfka na koni. To by byla učitelka lukostřelby jako víno. Ale obávám se, že ji právě to lákat nebude. To však neznamená, že se jí v příhodný čas nezeptám. Osloví hlavně Hartmanna, tak držím kušnu. Rytíř, Caisy a Remigius, to jsou tak jediní, kdo k tomu mají co říct, a blondýnka mlčí, stejně jako Remi.

šimla Blade

Opět na cestě

Nadšeně jsem poslouchala, co říkali o jednorožcích a představovala si, že někdy jednoho uvidím. A v tu chvíli mi bylo jedno, že to jsou možná jen pohádky. Měla jsem sen, další z mnoha, který jsem doufala, že se někdy splní. A možná proč ne, vždyť dnes se jich již tolik splnilo. Cítím, jak se mi tváře opět zalijou rudou, když mne rytíř Hartmann osloví "má paní", až musím sklonit hlavu, jak se za to v tu chvíli zastydím. Ovšem vyvolá to ve mě milý měkký úsměv a jen podpoří mé zasnění do ještě větších výšin. Do takových, ze kterých bude pád velmi bolestivý.

Když se rozhovor odvrátí od jednorožců, vrátím se, byť neochotně, zpět do reality. Na přípitek, který paní Caisy pronese, chytnu číši s vínem a napodobím ji, jak jen umím, načež jen zlehka smočím rty v rudé tekutině. Dále už jen sleduji své okolí a poslouchám rozhovory ostatních.


Události pak naberou rychlejšího spádu. Pan Remigius se vrátí z koupele značně zmožen, načež jen tak tak zadržím smích, zvláště, když si vzpomenu, co mi Donna řekla, když jsem jí ho popsala. Jak se zdálo, lazebnice dosáhla svého a jistě byla spokojená. Byla jsem za to vděčná. Nevím proč, ale byla. Ač jsem tu ženu poznala jen krátce, našla si místo v mém srdci a já si uvědomila, že tajně doufám, že se sem někdy vrátím a budu s ní moci strávit více času. Jakmile se však pan Remigius vrátil a obeznámil rytíře Hartmanna svým úkolem, dalo se vše do pohybu. Celá kumpanie se začala zvedat, balit se a připravovat na cestu. Stejně tak i já.
S omluvou jsem se na krátký okamžik vzdálila od paní Caisy, abych našla kuchtičku, jež mi věnovala své šaty. Chtěla jsem je vrátit a vzít si své, nyní již vyprané a dokonce i voňavé oblečení (pokud se tomu tak dalo říkat). Nakonec jsem neodolala a ještě zaběhla do lázní, znovu se rozloučit se zmoženou, ale šťastnou Donnou. Nemohla jsem si pomoci a slíbila jsem jí, že se jednou vrátím a povyprávím ji o svých dobrodružstvích.

Když jsem se konečně připojila zpět k paní Caisy a ostatním, byla výprava již připravená k odjezdu. Paní Caisy stála u své klisny, čekala na mne. Omluvně jsem se na ni usmála, přišla blíže a s neskrývaným respektem si zvíře prohlédla. Bála jsem se? Asi ano, možná proto jsem byla tak nesvá a možná i trochu vyděšená, když se mne zeptala, jestli jsem už někdy seděla na koni. Jistě, že jsem zavrtěla hlavou zamítavě. Nikdy jsem na koni neseděla. Vlastně jsem u žádného nebyla ani takhle blízko. A právě proto, když mi nabídla ruku, aby mi pomohla do sedla, klepala jsem se jak osika v silném větru. Jakmile jsem ale byla nahoře, najednou jsem se cítila... úžasně. Ten rozhled i ten pocit, byť lehce nepohodlný. Paní Caisy se brzy vyhoupla do sedla přede mě a otočila se na mne.
"Naučíte mne jezdit?" zeptala jsem se bázlivým hláskem, místo odpovědi, kterou nejspíše čekala. Bělouš se ještě ani nehnul a mě to už učarovalo. To jsem ale ještě nevěděla, jaké to vlastně bude. Nakonec jsem ale jen přikývla a hned jak se otočila dopředu, pevně jsem ji objala kolem pasu.

Už jsem ani nevěděla, jak dlouho jsme jeli. Ale bylo to dlouho, protože mne zadek bolel, jako nikdy před tím. Zprvu jsem si jízdu užívala, i když jsem před sebe tak dobře neviděla. To mi ale nevadilo, i tak bylo na co koukat. Ten rozhled, ten pocit. Zprvu to bylo úžasné, snad až povznášející. Ovšem čím déle jsme jeli, tím více to začínalo být nepohodlné. Brzy jsem se začala různě vrtět, hledala jsem pohodlnou pozici, snažila se protáhnout si dřevěnící nohy, párkrát jsem se snad i štípla do zadku, jestli ho ještě vůbec cítím. Každý pohyb zvířete bolel, takže když jsme konečně zastavili, byla jsem šťastná. A o to více, když paní Caisy navrhla, abychom si našli nějaké přístřeší. Ani nevím jak moc jsem se těšila, až zase budu cítit pevnou půdu pod nohami.