Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Reed III 
Družina
| |||
 | Zamlklá šermířka Laurina, Nari a ostatní jižní Rivie, cesta na východ od Rozcestí, poblíž seníku v lesích 21.červen, středa, letní slunovrat čtvrtá odpolední hustě prší, bouře přichází Vnímám tu atmosféru, která mezi námi vznikla. Jako by se uzavřela neprostupná bublina kolem nás třech a díky tomu vzniklo až intimní soukromí. Na tváři se mi mihne téměř až unavený úsměv, když Laurina zmíní očividnou až velmi okatou lež, kterou jsem vztah mezi mnou a Nari popsala. Necítím se nijak špatně. Za touto drobnou lží si stojím. Nepotřebuji, aby tomu, že jsme sestry někdo věřil, bude mi naprosto stačit, že to ostatní budou tolerovat. A zatím to všichni přijmuli jako fakt, který mi nikdo nemá potřebu rozporovat. Minimálně je to pro tu dívku za mnou bezpečnější pozice, než když bych všem na potkání vytrubovala, že to je ptáče, které se mě chabě pokusilo okrást o kus chleba. Ztuhnu, jakmile ucítím elfčin dotek. Po těch pár hodinách, kdy se ve mně kumulovat vztek, zklamání, osamocení a znovu objevená sebejistota, je vlastně její dotek neuvěřitelně příjemný. Láska, sounáležitost a důvěra. Co by si žena mohla přát víc… „Lež, která má dobrý úmysl, je snad odpustitelná.“ Pronesu klidně a krátce se opět ohlédnu na Nari. Na kterou se ale mimoděk lehce zamračím. „Ono by docela usnadňovalo práci, kdyby mi slečna aspoň naznačila, že ony šaty byly jen půjčené…“ Povzdychnu si. „Ale to vyřešíme.“ Koutek úst mi cukne do úsměvu. Ne, nezlobím se na ni. Proč bych měla. Má svoji hrdost a tu ji brát nechci, ač mi to občas stěžuje manipulační prostor. Zvednu pohled k elfce, která vymění laskavý, důvěrný kontakt za ostrý a přísný přístup. Nikam pohledem neuteču, prostě dál pevně snáším její káravý výraz. „A na druhou stranu. Je to opravdu lež? Vlastní krev je sice důležitá, ale… Není přeci jen důležitější pouto mezi dvěma osobami?“ Nechám myšlenku volně plynout prostorem. Jen doufám, že tohohle všeho Nari nezneužije. Ano, mohla by a dávám jí k tomu spoustu příležitostí, moje ostražitost ohledně ní je opravdu na nulovém bodu. Ale člověk prostě musí občas věřit své intuici. --- Hartmannovi lidé se pustí do práce a mě je opětovně naznačeno, že ženy by si spíš měli najít suché a teplé místo a čekat než se pánové postarají. Jen nad tím naprosto nespokojeně zakroutím hlavou a odpochoduju zpátky k Nari a Auroře. „Pitomci… Jako bychom byly z cukru.“ Ulevím si potichu, když se dostanu do blízkosti pouze Nari a nikoho jiného. „Zmiňovala jsi, že by ses ráda naučila jezdit na koni. Tak můžeme začít s první lekcí!“ Narovnám se a pohlédnu tvrdě na slečnu přede mnou. Nakonec se ale pousměju a vezmu si ze seníku trochu sena. „Než vůbec můžeš začít uvažovat nad tím, že by tě kůň pustil na svá záda, tak se o něho musíš naučit starat. Udržovat ho v suchu, čistotě, dobrém rozpoložení, aby měl stále k dispozici vodu a pravidelné jídlo. Vlastně by ses měla naučit, že pokud to jde, tak se o tvého koňského společníka musíš vždy postarat jako první.“ Pustím se do vysoušení Aurory hrstí plnou sena. Sem tam ji u toho s úsměvem poplácám a občas to i vypadá, jako bychom si společně hráli. „Tak šup. Pojď mi pomoct.“ Pobídnu Nari a pokynu směrem k seníku, aby zkopírovala to, co dělám já. Jakmile mě Nari vystřídá při péči o klisnu, tak se začnu hrabat ve vlastních brašnách a věcech. Začnu vytahovat několik svých svršků. Ano, Nari je menší než já, ale když bychom to kolem pasu pořádně stáhli páskem, tak to nebude vypadat tak hloupě. Nachystám ji kupičku oblečení, která by na ni nemusela tolik plandat. „Až bys měla chvíli, tak se můžeš převléct do suchého. Když si zalezeš za seník, nikdo tě obtěžovat nebude, to si pohlídám. Zkusíme to na tobě upravit tak, abys nevypadala, že máš noční košili.“ Počkám jestli Nari mé nabídky oblečení využije a případně ji pomůžu košili trochu zakrátit a kalhoty pořádně stáhnout a upnout, aby nevypadala jako hastroš. Ač se snažím tak nějak vecpat mezi pobíhající muže, tak jsem vždycky velice elegantně odsunuta do patřičných míst, takže po několika pokusech to vzdám. Přístřešek je hotový, oheň zapálený, kotlík na něm nachystaný. Sednu si k ohni, ale mírně bokem, tak abych nebyla úplně v první řadě. Raději si v tichosti prohlédnu celou společnost. Velice rozmanitá skupinka lidí. Ale poprvé v životě sedím na okraji společnosti v naprostém tichu. Ve většině případů by mě už bylo všude plno, dnes tomu tak ale není. A snad jen ušlechtilá elfka již před několika hodina vycítila to, co je před ostatními stále skryto. Nahnu se k Nari. „Klidně se běž družit. Já dnes opravdu nejsem úplně nejlepší společník.“ Povzbudím ji k hovoru s ostatními a možná ji i nenápadně víc postrčím směrem k ohni. | ||
| |||
 | Prší a venku se setmělo... všichni jižní Rivie, cesta na východ od Rozcestí, poblíž seníku v lesích 21.červen, středa, letní slunovrat čtvrtá odpolední hustě prší, bouře přichází Když dorazíme k budově seníku Marcel a Florián mají plné ruce práce a připravují seník i okolí k utáboření. Na pomoc se vrhne i Jerome. Paní de Malaguena nám dá ještě dobrou radu, abychom si pohnuli, ale k mému překvapení chce spíše pomoci. Také, zřejmě nebude z cukrové homole. Není to však potřeba a zatím co chlapci natahují plachtu tak, aby navazovala na seník a tím se prostor sucha zvětšil, já odvádím a odstrojuji koně. Seník jako nejpohodlnější a nejsušší místo necháme dámám. Jerome a Bruno chystají ohniště a dřevo. Jsme celkem sehraní, ostatně cestujeme spolu už dlouho a i když naše skupinka byla malá, právě tohle nás sehrálo. Nikdo nemohl jen tak bloumat a poflakovat se, když bylo třeba rychle připravit ležení. To mi vyhovovalo. Teď však zde bylo více lidí a dokonce dam a skutečně se neslušeno, aby dámy v tomhle pracovali. Pro bardku a elfku to úplně neplatilo. Nakonec kromě plachty se nám podařilo vztyčit i můj stan a mezi plachtou, seníkem a zvednutým předním stanovým dílcem vytvořili ohniště. Dokonce někdo přitáhl pár velkých větví na které se dalo sednout. Jerome se vrhne na oheň a následné svařování vína. Bruno, který slíbil Lisse už před tím, trochu rozpačitě, že ji naučí co bude třeba se teď staral i o ni. Nevadilo mi to a navíc jsem ocenil její sarkasmus v komedii s představováním. Jerome pomoci nepotřeboval vše vylaďoval podle své přirozenosti. A jeho přirozeností je být bonviván a labužník. Marcel "Coquin" na dřevo s Lissou šel samozřejmě rád v očích mu pohrávali lascivní a potměšilé plamínky. Nakonec se vše vcelku stihne, oheň hoří, my jsme v relativním suchu i když vítr lomcuje plachtami stanu a přístřešku. V kotlíku se je ohřáté svařené víno s kořením. Pobídnu s úsměvem dámy k ohni. Caisy i její sestru, bardku i elfku, také Thorma a ostatní. Nad hlavami se zmítají větve a nárazy větru s vodní tříští nás mohou znejistit, zdali nejsme na lodi v mořské bouři. Teď už jsem vcelku vyklidněný a s kalíškem vína v ruce rozdávám úsměvy a Jerome horké víno. "Thorme příteli, pověz nám svůj příběh. Jak jsi se dostal na stezku a chceš zažít a vidět. Kdo na tebe čeká doma, nebo jinde." Oslovím málomluvného horala o kterém vím vlastně úplně nejméně. U nohou se mi uvelebí mí psi. Smrdí přesně tak, jak smrdí mokrý pes, ale jsou rádi, že mohou být s námi a já je drbu za uchem. Postupně se shromáždíme pod přístřešky a seníkem v suchu. Bardka se nakonec osmělí a rozezní struny své loutny. Když však zahraje starou baladu Lorelei, baladu známou mezi Elenderskými v původním jazyce docela mě to dojme a poslední verše říkám s ní jen v našem jazyce a u toho mrknu na Remigia. ... Den Schiffer im kleinen Schiffe Není snad Elanderec, který by ji neznal. Je to jako by na nás vytáhla ságu o princezně Brunhild a Siegfriedovi. O drakobijci a jeho milé, o vřesovištích a zlatu, o trpaslících a obrech. Po její písni, nezatleskám ani nechválím, jen zaraženě mlčím stejně jako mí muži a pak sám vytáhnu loutnu z intarzovaného dřeva s doplňky ze slonoviny a želvoviny. A odpovím právě Sigurdlied. odkaz Pak když dohraju se jen rozpačitě podívám a přejdu do obecné řeči. "Rád bych věděl odkud jsi Isolde? Píseň, kterou jsi hrála je v Elanderu velmi známá. Naučila jsi se ji tam, nebo ji máš odjinud?" Samozřejmě, že nás to velmi potěšilo, ale nejsem tak naivní abych nevěděl, jak snadno se dá přečíst obecenstvo a pak vybrat něco, aby bylo dojato. Slyšela, že jsme z Elanderu, tak to asi nebylo těžké, ale i tak mě Lorelai velmi potěšila i když nebyla v původním jazyce, ale v obecném. Pak loutnu zase schovám, nechci hrát a nechci být nostalgický. Chci se bavit, třeba právě dělat oči na Nari a žehlit vztahy s elfkou. Nari se choulí v plášti pod dohledem své sestry a tak moc nehrozí mnoho příležitostí s elfkou bych si, ale rád probral pár věcí ideálně o samotě. To ji také řeknu a počkám na vhodnou příležitost... | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Slušnost a pravda Hartmann, Caisy a družina jižní Rivie, cesta na východ od Rozcestí, poblíž seníku v lesích 21.červen, středa, letní slunovrat čtvrtá odpolední hustě prší, bouře přichází Rytíř se vrátil do řady, jak mu bylo přikázáno, a představuje se jak sluší a patří. Věnuji mu drobnou úklonu ze sedla, a dokonce lehký úsměv. Ano, dokážu být i milá a okouzlující, ale něco to vždy stojí. "Ellanderská vřesoviště znám velmi dobře, Můj Pane Hartmanne. Překrásný kout země." Chodíme přes ně, my lesní přízraky, nepozorováni z Kaedwenu do jižních zemí. Proč mluvím o bažinách jako o krásné zemi? Nu, protože my elfové vidíme krásu přírody jinak než lidé. Ti hodnotí krásu, podle toho jak ji mohou využít, či spíše zneužít. Starší lid pokládá za krásné vše co krásu stvoření obsahuje, byť by to třebas i bylo nebezpečné. Příslušnost k vřesovištím povýší hodnotu rytíře v mých očích. Dá se předpokládat, že mu nepohodlí nevadí. Že je snad více než jiní zvyklý i na odvrácenou stranu pobytu pod širým nebem. Konečně přichází bouře, tak to může osvědčit, či v této konfrontaci s živly zklamat. Mne déšť, ani bouře pranic nevadí, naopak užívám si hudbu kapek a větru. Zahalím se pláštěm s kapucí, pozornější oko spatří, že tak daleko více splývám s okolní přírodou. Následně mi rytíř představí ostatní z družiny. | ||
| |||
 | Výcvik, dvě elfky a Nezbeda Hartmannova družina jižní Rivie, cesta na východ od Rozcestí 21.červen, středa, letní slunovrat třetí odpolední prší, bouře přichází "Tak co, Můj Pane Bruno z Pfalzwaldu? Domluvíme se? S tím výcvikem. Ráda bych vylepšila i svůj boj s holí." Přesunu pohled svých tmavohnědých živých očí na Bruna, když Hartmann dal své požehnání. Jakmile zmíním boj s holí, na chvíli těknu i na horala. Někde schrastil tažného hřebce, dost herku, jež vypadá že pojde každým krokem. Mohl něco říct, třeba bych mu i půjčila, a handlovat umím grandiózně. Ale patří zřejmě mezi ty "velké chlapy", co si neumí říct o pomoc. No, jeho škoda. Když už na něj koukám, podotknu lehce sarkasticky. "S tou holí bys mi i mohl pomoc taky, co říkáš Horale? Jo, jsem Lissa, ani nevím zda jsme spolu v hostinci prohodili slovo." Nečekám na odpověď, a vrátím svou pozornost plně na Bruna.
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Déšť a ženské starosti Nari, Remigius, Hartmann, Caisy a ostatní jižní Rivie, hvozd okolo 21.červen, středa, letní slunovrat čtvrtá odpolední až podvečer Byl jistý problém sehnat koně, tedy spíš sehnat dost peněz které za něj chtěli, nejsem obchodník a tak jsem se nezkoušel nabídnout tu pomerančovou kůru.Přesto jsem tušil že se to bez přesvědčování neobejde, musel jsem se hodně bít v prsa ohledně svých schopností to vydělat a nakonec podepsat úpis s jistou přirážkou, která (aspoň podle výrazu dotyčného když viděl můj kostrbatý podpis) nebyla dostatečná. Když se konečně objevím před hostincem. tak si všimnu té ženy nyní v kovové zbroji, jistě tohle poskytuje určitou ochranu, ale také to musí být nepohodlné což dokazuje že si ji hospody nevzala. Ne tam musí stačit její ostrý pohled a šermířské dovednosti. U její sestry se mi vybaví to co jsem říkal Laui které se to dotklo i když jsem se snažil to říct pokud možno citlivě (ne tak jak jsem to řekl té dívce co v hospodě obsluhuje). Během cesty zaslechnu zvláštní žádost která naštěstí není vedená na mně, otočím se a přemýšlím jak bych asi cvičil ženu v boji neboť mně o to ještě nikdo nepožádal. Možná bych jí mohl naučit bojovat s oštěpem ovšem ona chce se učit ve střelbě z luku ... Hartman tím pověří Bruna a já nepochybuji že mluví pravdu, vzhledem k tomu že ostatním by bylo nepříjemné jet v dešti který se může proměnit v pořádnou bouři tak padne návrh hledat provizorní přístřeší v místě kde je naskládané seno. Elfka se nezapře a prezentuje vše za co jsou elfové kritizováni, což mi nepřijde zvláštní bylo by to jako zlobit se na déšť. Jsou jisté věci které jsou předem dané, ale stejně jako lidi ani elfy nelze všechny házet do jednoho pytle. A do toho všeho se ještě připlete ta půlefka, tohle už je druhý půlelf, ale co se týká jejího povolání přišlo mi zvláštní a ne vždy jsem ho plně docenil. U nás se příběhy vyprávěly spíš u ohně a sloužily k poučení dokud nebudeme dost silní abychom zažili vlastní příběhy které pak budeme vyprávět. Hartman půlefce sdělí že o vyprávění příběhů se stará sám a mně se tak naskytne nový pohled asi proto cestuje jen se svým učitelem z mládí, dvěma sluhy a učedníkem? Myslím se tak zde nazývají chlapci chtějí proniknout do určitého povolání. Nakonec se nám podaří dorazit k seníku, jsem připravený prohledat okolí,ale Hartman mně předběhne a tak i já sesednu, odvedu svého koně pod stříšku seníku (případně někam kde moc nezmokne) a jdu také pomáhat se stavěním místa kde se dnes utáboříme. | ||
| |||
| Bouře přichází Hartmann, Laurina, Nari, a další jižní Rivie, cesta na východ od Rozcestí 21.červen, středa, letní slunovrat třetí odpolední zataženo, před bouří, první kapky padají S upřímným úsměvem se ohlédnu na Nari za sebou. „Když budeš chtít, tak ráda. Sice nevím, jak moc kvalitní jsem učitel, ale zkusit se má všechno.“ Následně se nahnu k Nari ještě blíže a pošeptám ji do ucha. „A bylo by fajn mi začít tykat, když už jsme ty sestřičky.“ Pak už ale pobídnu koně kupředu. --- Naše společnost se poněkud rozšíří. Nejdříve o snaživou servírku, pak o ostrou vznešená elfka, a na závěr také o rozvernou bardku. Ale dál jen mlčím a sleduji dění před sebou. Přeci jen tohle je ve výsledku společnost Hartmanna a ten má hlavní právo rozhodovat o tom, kdo s námi půjde a kdo ne. Navíc je pro mě aktuálně výhodnější zůstat v pozadí a držet se svého statusu ženy a šlechtičny. I když tedy zrovna se šlechtičnou už mám společné tak možná jméno. Ožiju až ve chvíli, kdy se do mojí blízkosti dostane elfka. V tu chvíli zapomenu i na bardku, která právě skáče kolem Hartmanna a vlastně i na celé dění v hostinci a na zbytek osazenstva. Zadívám se do její tváře, která je prakticky dokonalá. S pár elfy jsem se setkala, ať už s těmi více otevřenými jako byla Nanawe, nebo i s těmi vznešenými, kteří byli tou opravdu čistou esencí elfů jako takových. Ale i tak jsem stále jejich osobností plně fascinovaná. Ač už mě Hartmann představoval, tak se k elfce mírně nakloním. „Je neuvěřitelná čest s vámi cestovat a mít vás po boku, lady Laurino.“ Pronesu vážným tónem a v sedle se trochu víc narovnám. „Caisy de Malaguena, rytířka z Cintry, a samozřejmě moje mladší sestřička Nari.“ Ohlédnu se lehce na Nari, aby aspoň kývla poplašeně hlavou. Přeci jen osobní představení je osobní představení, to má trochu vyšší úroveň. Vzhlédnu k obloze, jakmile začnou padat první kapky. Kruci. Šáhnu do sedlových brašen a vytáhnu plášť, který aspoň trochu je schopný chránit před deštěm. Bohužel mám ale jen jeden. Automaticky ho podám Nari dozadu. „Přehoď si ho přes sebe, ať nenastydneš.“ Pak už opět pobídnu koně a rozjedu se za ostatními. Dostat se k seníku není vlastně ani tak složité. A tím že Hartmann již poslal své muže napřed, tak víme, že je v okolí bezpečno. Elegantně sesednu z klisny a jemně ji pohladím po boku. Pak už se věnuju Nari, ke které natáhnu ruce, abych ji pomohla dolů. Prakticky ji chytnu do náruče a postavím na vratké nohy. Pro někoho to může připadat komické, pro někoho to může být laskavé gesto. Zvlášť když Nari působí jako křehké poněkud nešikovné ptáče. Pak už odvedu Auroru do sucha pod stříšku seníku. „Pokud máte v zásobě nějaké ležení či stany, tak by bylo vhodné si trochu pohnout. Ta bouřka tu bude opravdu za chvíli.“ Zavolám směrem k Hartmannovi a rovnou zamířím k němu, abych případně přiložila ruce k dílu. Z mého výrazu i tónu hlasu může rozpoznat, že já o ničem diskutovat nebudu a už vůbec ne o tom, že jako žena bych se měla opřít někde do kouta a tvářit se jako dívka v nesnázích. | ||
| |||
|
| ||
| |||
| Nezdvořáci Hartmann, Caisy, Isolda a další jižní Rivie, cesta na východ od Rozcestí 21.červen, středa, letní slunovrat třetí odpolední zataženo, před bouří, první kapky padají "Kde je vaše vychování, rytíři?" Zpražím jej slovy i ostrým pohledem, zato že se opomněl představit celým jménem i tituly. Jeho jméno mi sic má velitelka Lara sdělila, to však neznamená, že mu nezdvořilé chování prominu. Odmítám s ním hovořit, pokud nenaplní základní předpoklad rozhovoru. Mé jasné temně hnědé oči doslova prořezávají jeho osobnost, by zpytoval své svědomí. Jsem šlechtična stejně jako on, a trvám na tom, aby se tak on i jeho muži ku mne chovali. Nikterak mi nevadí zhoustnutí atmosféry. | ||