Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Reed III

Příspěvků: 154
Hraje se Po čtrnácti dnech  Vypravěč Hudson je offlineHudson
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Hartmann von der Vogelweide je offline, naposledy online byla 13. června 2024 16:11Hartmann von der Vogelweide
 Postava Caisy de Malaguena je offline, naposledy online byla 20. června 2024 22:51Caisy de Malaguena
 Postava Remigius je offline, naposledy online byla 21. června 2024 0:56Remigius
 Postava Thorm je offline, naposledy online byla 21. června 2024 0:27Thorm
 Postava Nari je offline, naposledy online byla 18. června 2024 10:10Nari
 Postava Elisa *Lissa* Carbonarra je offline, naposledy online byla 21. června 2024 0:56Elisa *Lissa* Carbonarra
 Postava Laurina aep Lango je offline, naposledy online byla 21. června 2024 0:56Laurina aep Lango
 Postava Isolde je offline, naposledy online byla 20. června 2024 21:53Isolde
 
Caisy de Malaguena - 10. května 2024 15:46
rytkahelene_i46663856.jpg
Zamlklá šermířka

Laurina, Nari a ostatní
jižní Rivie, cesta na východ od Rozcestí, poblíž seníku v lesích
21.červen, středa, letní slunovrat
čtvrtá odpolední
hustě prší, bouře přichází


Vnímám tu atmosféru, která mezi námi vznikla. Jako by se uzavřela neprostupná bublina kolem nás třech a díky tomu vzniklo až intimní soukromí. Na tváři se mi mihne téměř až unavený úsměv, když Laurina zmíní očividnou až velmi okatou lež, kterou jsem vztah mezi mnou a Nari popsala.
Necítím se nijak špatně. Za touto drobnou lží si stojím. Nepotřebuji, aby tomu, že jsme sestry někdo věřil, bude mi naprosto stačit, že to ostatní budou tolerovat. A zatím to všichni přijmuli jako fakt, který mi nikdo nemá potřebu rozporovat. Minimálně je to pro tu dívku za mnou bezpečnější pozice, než když bych všem na potkání vytrubovala, že to je ptáče, které se mě chabě pokusilo okrást o kus chleba.
Ztuhnu, jakmile ucítím elfčin dotek. Po těch pár hodinách, kdy se ve mně kumulovat vztek, zklamání, osamocení a znovu objevená sebejistota, je vlastně její dotek neuvěřitelně příjemný. Láska, sounáležitost a důvěra. Co by si žena mohla přát víc…
„Lež, která má dobrý úmysl, je snad odpustitelná.“ Pronesu klidně a krátce se opět ohlédnu na Nari. Na kterou se ale mimoděk lehce zamračím. „Ono by docela usnadňovalo práci, kdyby mi slečna aspoň naznačila, že ony šaty byly jen půjčené…“ Povzdychnu si. „Ale to vyřešíme.“ Koutek úst mi cukne do úsměvu.
Ne, nezlobím se na ni. Proč bych měla. Má svoji hrdost a tu ji brát nechci, ač mi to občas stěžuje manipulační prostor.
Zvednu pohled k elfce, která vymění laskavý, důvěrný kontakt za ostrý a přísný přístup. Nikam pohledem neuteču, prostě dál pevně snáším její káravý výraz.
„A na druhou stranu. Je to opravdu lež? Vlastní krev je sice důležitá, ale… Není přeci jen důležitější pouto mezi dvěma osobami?“ Nechám myšlenku volně plynout prostorem. Jen doufám, že tohohle všeho Nari nezneužije. Ano, mohla by a dávám jí k tomu spoustu příležitostí, moje ostražitost ohledně ní je opravdu na nulovém bodu. Ale člověk prostě musí občas věřit své intuici.
---
Hartmannovi lidé se pustí do práce a mě je opětovně naznačeno, že ženy by si spíš měli najít suché a teplé místo a čekat než se pánové postarají. Jen nad tím naprosto nespokojeně zakroutím hlavou a odpochoduju zpátky k Nari a Auroře.
„Pitomci… Jako bychom byly z cukru.“ Ulevím si potichu, když se dostanu do blízkosti pouze Nari a nikoho jiného.
„Zmiňovala jsi, že by ses ráda naučila jezdit na koni. Tak můžeme začít s první lekcí!“ Narovnám se a pohlédnu tvrdě na slečnu přede mnou. Nakonec se ale pousměju a vezmu si ze seníku trochu sena.
„Než vůbec můžeš začít uvažovat nad tím, že by tě kůň pustil na svá záda, tak se o něho musíš naučit starat. Udržovat ho v suchu, čistotě, dobrém rozpoložení, aby měl stále k dispozici vodu a pravidelné jídlo. Vlastně by ses měla naučit, že pokud to jde, tak se o tvého koňského společníka musíš vždy postarat jako první.“
Pustím se do vysoušení Aurory hrstí plnou sena. Sem tam ji u toho s úsměvem poplácám a občas to i vypadá, jako bychom si společně hráli.
„Tak šup. Pojď mi pomoct.“ Pobídnu Nari a pokynu směrem k seníku, aby zkopírovala to, co dělám já.

Jakmile mě Nari vystřídá při péči o klisnu, tak se začnu hrabat ve vlastních brašnách a věcech. Začnu vytahovat několik svých svršků. Ano, Nari je menší než já, ale když bychom to kolem pasu pořádně stáhli páskem, tak to nebude vypadat tak hloupě.
Nachystám ji kupičku oblečení, která by na ni nemusela tolik plandat. „Až bys měla chvíli, tak se můžeš převléct do suchého. Když si zalezeš za seník, nikdo tě obtěžovat nebude, to si pohlídám. Zkusíme to na tobě upravit tak, abys nevypadala, že máš noční košili.“
Počkám jestli Nari mé nabídky oblečení využije a případně ji pomůžu košili trochu zakrátit a kalhoty pořádně stáhnout a upnout, aby nevypadala jako hastroš.

Ač se snažím tak nějak vecpat mezi pobíhající muže, tak jsem vždycky velice elegantně odsunuta do patřičných míst, takže po několika pokusech to vzdám. Přístřešek je hotový, oheň zapálený, kotlík na něm nachystaný.
Sednu si k ohni, ale mírně bokem, tak abych nebyla úplně v první řadě. Raději si v tichosti prohlédnu celou společnost. Velice rozmanitá skupinka lidí. Ale poprvé v životě sedím na okraji společnosti v naprostém tichu. Ve většině případů by mě už bylo všude plno, dnes tomu tak ale není. A snad jen ušlechtilá elfka již před několika hodina vycítila to, co je před ostatními stále skryto.
Nahnu se k Nari. „Klidně se běž družit. Já dnes opravdu nejsem úplně nejlepší společník.“ Povzbudím ji k hovoru s ostatními a možná ji i nenápadně víc postrčím směrem k ohni.
 
Hartmann von der Vogelweide - 05. května 2024 16:56
img_20240215_15590258432170.jpg





Prší a venku se setmělo...





všichni
jižní Rivie, cesta na východ od Rozcestí, poblíž seníku v lesích
21.červen, středa, letní slunovrat
čtvrtá odpolední
hustě prší, bouře přichází



Když dorazíme k budově seníku Marcel a Florián mají plné ruce práce a připravují seník i okolí k utáboření. Na pomoc se vrhne i Jerome. Paní de Malaguena nám dá ještě dobrou radu, abychom si pohnuli, ale k mému překvapení chce spíše pomoci. Také, zřejmě nebude z cukrové homole. Není to však potřeba a zatím co chlapci natahují plachtu tak, aby navazovala na seník a tím se prostor sucha zvětšil, já odvádím a odstrojuji koně. Seník jako nejpohodlnější a nejsušší místo necháme dámám. Jerome a Bruno chystají ohniště a dřevo.

Jsme celkem sehraní, ostatně cestujeme spolu už dlouho a i když naše skupinka byla malá, právě tohle nás sehrálo. Nikdo nemohl jen tak bloumat a poflakovat se, když bylo třeba rychle připravit ležení. To mi vyhovovalo. Teď však zde bylo více lidí a dokonce dam a skutečně se neslušeno, aby dámy v tomhle pracovali. Pro bardku a elfku to úplně neplatilo.
Nakonec kromě plachty se nám podařilo vztyčit i můj stan a mezi plachtou, seníkem a zvednutým předním stanovým dílcem vytvořili ohniště. Dokonce někdo přitáhl pár velkých větví na které se dalo sednout.

Jerome se vrhne na oheň a následné svařování vína. Bruno, který slíbil Lisse už před tím, trochu rozpačitě, že ji naučí co bude třeba se teď staral i o ni. Nevadilo mi to a navíc jsem ocenil její sarkasmus v komedii s představováním. Jerome pomoci nepotřeboval vše vylaďoval podle své přirozenosti. A jeho přirozeností je být bonviván a labužník. Marcel "Coquin" na dřevo s Lissou šel samozřejmě rád v očích mu pohrávali lascivní a potměšilé plamínky.

Nakonec se vše vcelku stihne, oheň hoří, my jsme v relativním suchu i když vítr lomcuje plachtami stanu a přístřešku. V kotlíku se je ohřáté svařené víno s kořením. Pobídnu s úsměvem dámy k ohni. Caisy i její sestru, bardku i elfku, také Thorma a ostatní. Nad hlavami se zmítají větve a nárazy větru s vodní tříští nás mohou znejistit, zdali nejsme na lodi v mořské bouři.

Teď už jsem vcelku vyklidněný a s kalíškem vína v ruce rozdávám úsměvy a Jerome horké víno. "Thorme příteli, pověz nám svůj příběh. Jak jsi se dostal na stezku a chceš zažít a vidět. Kdo na tebe čeká doma, nebo jinde." Oslovím málomluvného horala o kterém vím vlastně úplně nejméně. U nohou se mi uvelebí mí psi. Smrdí přesně tak, jak smrdí mokrý pes, ale jsou rádi, že mohou být s námi a já je drbu za uchem. Postupně se shromáždíme pod přístřešky a seníkem v suchu. Bardka se nakonec osmělí a rozezní struny své loutny. Když však zahraje starou baladu Lorelei, baladu známou mezi Elenderskými v původním jazyce docela mě to dojme a poslední verše říkám s ní jen v našem jazyce a u toho mrknu na Remigia.


... Den Schiffer im kleinen Schiffe
ergreift es mit wildem Weh,
er schaut nicht die Felsenriffe,
er schaut nur hinauf in die Höh.

Ich glaube, die Wellen verschlingen
am Ende Schiffer und Kahn;
und das hat mit ihrem Singen
die Lorelei getan.




Není snad Elanderec, který by ji neznal. Je to jako by na nás vytáhla ságu o princezně Brunhild a Siegfriedovi. O drakobijci a jeho milé, o vřesovištích a zlatu, o trpaslících a obrech. Po její písni, nezatleskám ani nechválím, jen zaraženě mlčím stejně jako mí muži a pak sám vytáhnu loutnu z intarzovaného dřeva s doplňky ze slonoviny a želvoviny. A odpovím právě Sigurdlied.

odkaz

Wollt ihr hören nun mein Lied, viel kann ich euch sagen
Von der großen güldnen Zeit, von Altvätertagen

Brynhild sitzt im hohen Saal, strahlend dort vor allen
Keiner kann der stolzen Frau als Freier wohl gefallen....




Pak když dohraju se jen rozpačitě podívám a přejdu do obecné řeči. "Rád bych věděl odkud jsi Isolde? Píseň, kterou jsi hrála je v Elanderu velmi známá. Naučila jsi se ji tam, nebo ji máš odjinud?" Samozřejmě, že nás to velmi potěšilo, ale nejsem tak naivní abych nevěděl, jak snadno se dá přečíst obecenstvo a pak vybrat něco, aby bylo dojato. Slyšela, že jsme z Elanderu, tak to asi nebylo těžké, ale i tak mě Lorelai velmi potěšila i když nebyla v původním jazyce, ale v obecném.

Pak loutnu zase schovám, nechci hrát a nechci být nostalgický. Chci se bavit, třeba právě dělat oči na Nari a žehlit vztahy s elfkou. Nari se choulí v plášti pod dohledem své sestry a tak moc nehrozí mnoho příležitostí s elfkou bych si, ale rád probral pár věcí ideálně o samotě.
To ji také řeknu a počkám na vhodnou příležitost...




 
Isolde - 04. května 2024 12:51
8b973a0a23bd0f6a6addabe528755b514414.jpg

Seník




Hartmann a družina
jižní Rivie, cesta na východ od Rozcestí, poblíž seníku v lesích
21.červen, středa, letní slunovrat
čtvrtá odpolední
hustě prší, bouře přichází



Pohled mi zabloudí ke koženému pouzdru. V očích se mihne zvláštní třpyt. Tak blízko a přitom tak daleko! Ach! Copak tam asi velectěný pan Hartmann ukrývá za nástroj? Jistě, tuším, ale toužím ji vidět na vlastní oči a cítit na bříškách svých neposedných prstů. Nesplnitelný sen. O tuto milenku se jistě dělit nebude. Ostatně lakota z něj čiší na první pohled i větu...prý, vše si zhudebňuji sám. Jaká nabubřelost tolik přízvučná jeho druhu.

Navenek se však usměji mile a chápavě. Vysmeknu elegantní poklonu. "Rozumím, mistře. Velice...rozumím. A děkuji za přijetí mezi vaši společnost." ne každý je mým příchodem nadšený, někdo ho snad ani nezaznamenal. Jiní jako Laurina mi dávají najevo, co si o míšencích myslí. Její pohled mě však nemůže urazit. Není první, ba ani poslední. Elfové i lidé na závidí, že máme to nejlepší z obou světů. Co jiného by za tím bylo? Cha!

Jsem hrdá bardka a že si vlasy češu tak, aby zakrývaly špičatá ušiska? Ale kdeže! To jen s nimi pohrál vítr a úmorná cesta.

Ovšem překvapí mě, že mě Hartmann vezme k sobě na koně. Vím, že to dělá vznešené elfce na truc, ale stydno mi není. Právě takových malých pošťuchů musí tací jako já využívat, aby si přilepšili. Gesto, kdy zakryje pláštěm mě, ale především Lociku, mě téměř dojme k slzám. Tentokrát v tom není nic teatrálního, jen pouhý důkaz, že ač nabubřelý...tak skutečný umělec!

U seníku se všichni začnou motat, hemžit, každý chce být nápomocen. Já si nejdřív vyberu suché místečko, které si budu nárokovat. Teprve potom i já vypomůžu, kde je třeba. Déšť je otravný, ale noc u ohně za zvuku hudby...no kdo by měnil? Tetelím se z toho jako malá holka.

Když už hoří oheň, pomalu se blíží čas a příležitost, zahrát. Velmi bych chtěla slyšet i samotného pana Hartmanna, v hudbě duši spřízněnou. Prsty zadrnkají na struny a Locika se probouzí. Hrát skutečně umím a hlas mám krásný. To je také můj jediný poklad. Mé jediné bohatství. Začneme zlehka, než si publikum otrkám.


Vzduch ochladl, už se stmívá
a tiše plyne řeka,
zář slunce dohořívá
a na hory pad stín.

Na skále sedí panna,
má démantový pás,
je celá ošperkovaná,
češe si zlatý svůj vlas.

Má zlatý hřeben v hlavě,
češe a zpívá si,
zpívá tak dojímavě,
co zpívá, ach, co asi?

Lodník je dojat tím zpěvem,
ten zpěv ho tak ošálí,
že upoután luzným zjevem,
si nevšimne úskalí.

Vír loďku podemílá,
už nahnul se její kraj,
to všecko způsobila
svým zpěvem Lorelei.




Balada o krásné panně, za níž se ukrývá vypočítavost a chamtivost jedné staré matky a její krásné dcery. Společně ošálily a zabily asi sedm chlápků, než je chytili a upálili na hranici v Brugge.
 
Laurina aep Lango - 01. května 2024 13:22
img_20240412_1033316090.jpg

Slušnost a pravda


Hartmann, Caisy a družina
jižní Rivie, cesta na východ od Rozcestí, poblíž seníku v lesích
21.červen, středa, letní slunovrat
čtvrtá odpolední
hustě prší, bouře přichází


Rytíř se vrátil do řady, jak mu bylo přikázáno, a představuje se jak sluší a patří. Věnuji mu drobnou úklonu ze sedla, a dokonce lehký úsměv. Ano, dokážu být i milá a okouzlující, ale něco to vždy stojí. "Ellanderská vřesoviště znám velmi dobře, Můj Pane Hartmanne. Překrásný kout země." Chodíme přes ně, my lesní přízraky, nepozorováni z Kaedwenu do jižních zemí. Proč mluvím o bažinách jako o krásné zemi? Nu, protože my elfové vidíme krásu přírody jinak než lidé. Ti hodnotí krásu, podle toho jak ji mohou využít, či spíše zneužít. Starší lid pokládá za krásné vše co krásu stvoření obsahuje, byť by to třebas i bylo nebezpečné. Příslušnost k vřesovištím povýší hodnotu rytíře v mých očích. Dá se předpokládat, že mu nepohodlí nevadí. Že je snad více než jiní zvyklý i na odvrácenou stranu pobytu pod širým nebem. Konečně přichází bouře, tak to může osvědčit, či v této konfrontaci s živly zklamat. Mne déšť, ani bouře pranic nevadí, naopak užívám si hudbu kapek a větru. Zahalím se pláštěm s kapucí, pozornější oko spatří, že tak daleko více splývám s okolní přírodou. Následně mi rytíř představí ostatní z družiny.

Hartmann přibírá bardku do skupiny, a dokonce si ji posadí za sebe na svém válečném mohutném oři. Asi mne to má trochu popudit, ale já zachovávám klidnou a chladnou tvář. Přijde mi to dětinské, jak rytíř po očku sleduje mou reakci opovrhující, která však k jeho smůle nepřijde. Sama jsem zvědavá jakým vlastně uměním půlelfka vládne. Místo jež mi vyčlení, ostentativně nerespektuji. Jsem lepší válečník než kdy on bude, sama si vyberu, kde mohu družině prospět nejvíce. Navíc nespadám pod jeho velení, čím dříve to pochopí, tím lépe.

Zaujmu pozici vedle blonďaté šermířky, která je mi představena coby Caisy de Malaguena. Jen se ku mne přiblíží je mou přítomností doslova elektrizována. Cítím to chvění. Je skoro až milenecké povahy. Někdo ji musel dnes ošklivě ranit na duši, někdo ji zklamal, byl to muž. Muž kterému věřila. Mile se na ní usměju. "Mezi přítelkyně lež nepatří Caisy." Řeknu takřka mazlivě, a štíhlou rukou stisknu mírně její stehno. Je to dotyk plný lásky, ne nutně sexuální, i když i tyto nuance by v něm někdo mohl cítit. Naznačuji tím, že i tyto dveře jsou nastevřeny. Předně však chci, aby cítila, že mne může důvěřovat po všech rovinách. Mohla by vskutku být časem mou přítelkyní, pokud mi ovšem nebude lhát. "Buďto jsi krkavčí sestrou, anebo tato žebračka není tvou sestrou. V tom případě mi lžeš přímo do očí. Nesnáším, když že mne někdo dělá hlupačku, to uráží mou osobu, i mou inteligenci." Můj pohled již dávno není milý. Je přísný, ostrý jako břitva. Pátravě sleduji, jakou cestou se Blondýnka vydá, přitom těknu pohledem k Nari oděné v roztrhaných hadrech, abych následně plně zaostřila své temně hnědé oči přímo do očí šermířky.

Seník se náhle vynořuje před námi.


 
Elisa *Lissa* Carbonarra - 26. dubna 2024 13:03
lissa_iko8187.jpg

Výcvik, dvě elfky a Nezbeda


Hartmannova družina
jižní Rivie, cesta na východ od Rozcestí
21.červen, středa, letní slunovrat
třetí odpolední
prší, bouře přichází


"Tak co, Můj Pane Bruno z Pfalzwaldu? Domluvíme se? S tím výcvikem. Ráda bych vylepšila i svůj boj s holí." Přesunu pohled svých tmavohnědých živých očí na Bruna, když Hartmann dal své požehnání. Jakmile zmíním boj s holí, na chvíli těknu i na horala. Někde schrastil tažného hřebce, dost herku, jež vypadá že pojde každým krokem. Mohl něco říct, třeba bych mu i půjčila, a handlovat umím grandiózně. Ale patří zřejmě mezi ty "velké chlapy", co si neumí říct o pomoc. No, jeho škoda. Když už na něj koukám, podotknu lehce sarkasticky. "S tou holí bys mi i mohl pomoc taky, co říkáš Horale? Jo, jsem Lissa, ani nevím zda jsme spolu v hostinci prohodili slovo." Nečekám na odpověď, a vrátím svou pozornost plně na Bruna.

Vypadá dost jako bručoun, to mi vyhovuje. Zábavná jsem já. Od něj potřebuju pevný základ, o který se můžu opřít. A když na to přijde i pevný kolík na kterým se můžu vyřádit. Prošel jistě nesčetně bitev, takže určitě ví co se ženskou. Vojenský tábory jsou vždy plný markytánek, to je známá věc.

Není sporu, že bych hravě dokázala ten jeho chmurný pohled rozjasnit, a krev rozehřát, tak sílu mužnou dodat. Vše má ale svůj čas. Bruno je chlap na dlouho, žádná rychlokvaška, takže není kam spěchat. Konečně i dobrý přítel se hodí.

Po elfí hraničářce se objeví bardka půlelfka. Jak tak čekám, co z Bruna vypadne, sleduju cvrkot. Šermířka se věnuje elfce, Hartmann půlelfce, neujde mi, že Laurinu záměrně lehce štengruje. Zakřením se. Uličník jeden. "Mladý pane Floriáne, co kdybys udělal herolda nám všem? Abychom se navzájem neupředstavovali, a aby nikdo se necítil dotčen?" Oslovím panoše s přirozenou autoritou v hlase.

Hartmann zařizuje ležení s jistotou válečníka. Vše jde jak po drátkách. Ustájím klisnu pod střechu, vytřu ji slámou do sucha, Blade je spokojenost a bujnost sama. Pak pomůžu kuchaři, tedy pokud bude mou pomoc vůbec potřebovat. Přitom oslovím i Nezbedu (Coquin), chci s ním mluvit trochu stranou, třeba až spolu půjdeme na dříví. Venku už regulérně chčije.


Obrázek


 
Nari - 26. dubna 2024 12:47
nariuvdo137.jpg

Bouřlivé počasí



Caisy, Hartmann, Laurina a další
jižní Rivie, cesta na východ od Rozcestí
21.červen, středa, letní slunovrat
třetí odpolední
zataženo, před bouří, první kapky padají


"Uhm... dobře," špitnu potichu na Caisynu prosbu, když mi dojde, že nemůže vidět mé nesmělé kývání hlavou.

---

Když se vedle nás zařadila ona elfka, lady Laurino, měla jsem co dělat, abych na ni pořád nezírala. Doposud jsem moc elfek a elfů neviděla a když už, tak určitě ne takhle zblízka. Byla jsem, řekněme, okouzlena její krásou a pak i chováním. Všimnu si, že se Caisy narovnala a tak ji napodobím. Když mne pak představí, s nesmělým a snad i trochu roztržitým úsměvem jí kývnu alespoň hlavou, když už není možno uklonit se, tak jak jsem to vídala u jiných kdysi v Cintře. Zachytím Caisyn pohled, na který odpovím stejně roztržitým pousmáním.

"Dě-děkuji," tiše špitnu při podání pláště, do kterého se vzápětí zabalím a ještě více se přitisknu k jejím zádům. Už se těším, až sesedneme a budu se moci protáhnout. Brzy se mé přání splní, zastavíme totiž u seníku. Když pak Caisy sklouzne elegantně ze hřbetu klisny, přistihnu se, že je závistivě sleduji. Taky bych si přálo to takhle umět. Tudíž je logické, že když ke mě natáhne ruce a pomůže mi ze sedla jako malému děcku, celá studem zrudnu a radši skloním hlavu, aby to nebylo vidět. Už jen mé nemotorné slézání ze hřbetu bylo... inu trapné. Spolu zavedeme koně pod střechu a Caisy pak zamíří za panem Hartmannem. Já však zůstanu u klisny, zahalená v jejím pllášti. Ovšem jsem připravená jít okamžitě přiložit ruku ku pomoci, pokud by to bylo třeba.



 
Thorm - 25. dubna 2024 18:52
img_20240412_16473983649619.jpg
Déšť a ženské starosti

Nari, Remigius, Hartmann, Caisy a ostatní
jižní Rivie, hvozd okolo
21.červen, středa, letní slunovrat
čtvrtá odpolední až podvečer

Byl jistý problém sehnat koně, tedy spíš sehnat dost peněz které za něj chtěli, nejsem obchodník a tak jsem se nezkoušel nabídnout tu pomerančovou kůru.Přesto jsem tušil že se to bez přesvědčování neobejde, musel jsem se hodně bít v prsa ohledně svých schopností to vydělat a nakonec podepsat úpis s jistou přirážkou, která (aspoň podle výrazu dotyčného když viděl můj kostrbatý podpis) nebyla dostatečná. Když se konečně objevím před hostincem. tak si všimnu té ženy nyní v kovové zbroji, jistě tohle poskytuje určitou ochranu, ale také to musí být nepohodlné což dokazuje že si ji hospody nevzala.
Ne tam musí stačit její ostrý pohled a šermířské dovednosti.
U její sestry se mi vybaví to co jsem říkal Laui které se to dotklo i když jsem se snažil to říct pokud možno citlivě (ne tak jak jsem to řekl té dívce co v hospodě obsluhuje). Během cesty zaslechnu zvláštní žádost která naštěstí není vedená na mně, otočím se a přemýšlím jak bych asi cvičil ženu v boji neboť mně o to ještě nikdo nepožádal.
Možná bych jí mohl naučit bojovat s oštěpem ovšem ona chce se učit ve střelbě z luku ...
Hartman tím pověří Bruna a já nepochybuji že mluví pravdu, vzhledem k tomu že ostatním by bylo nepříjemné jet v dešti který se může proměnit v pořádnou bouři tak padne návrh hledat provizorní přístřeší v místě kde je naskládané seno.

Elfka se nezapře a prezentuje vše za co jsou elfové kritizováni, což mi nepřijde zvláštní bylo by to jako zlobit se na déšť. Jsou jisté věci které jsou předem dané, ale stejně jako lidi ani elfy nelze všechny házet do jednoho pytle. A do toho všeho se ještě připlete ta půlefka, tohle už je druhý půlelf, ale co se týká jejího povolání přišlo mi zvláštní a ne vždy jsem ho plně docenil.
U nás se příběhy vyprávěly spíš u ohně a sloužily k poučení dokud nebudeme dost silní abychom zažili vlastní příběhy které pak budeme vyprávět.
Hartman půlefce sdělí že o vyprávění příběhů se stará sám a mně se tak naskytne nový pohled asi proto cestuje jen se svým učitelem z mládí, dvěma sluhy a učedníkem?
Myslím se tak zde nazývají chlapci chtějí proniknout do určitého povolání.
Nakonec se nám podaří dorazit k seníku, jsem připravený prohledat okolí,ale Hartman mně předběhne a tak i já sesednu, odvedu svého koně pod stříšku seníku (případně někam kde moc nezmokne) a jdu také pomáhat se stavěním místa kde se dnes utáboříme.
 
Caisy de Malaguena - 24. dubna 2024 14:41
rytkahelene_i46663856.jpg
Bouře přichází

Hartmann, Laurina, Nari, a další
jižní Rivie, cesta na východ od Rozcestí
21.červen, středa, letní slunovrat
třetí odpolední
zataženo, před bouří, první kapky padají


S upřímným úsměvem se ohlédnu na Nari za sebou. „Když budeš chtít, tak ráda. Sice nevím, jak moc kvalitní jsem učitel, ale zkusit se má všechno.“
Následně se nahnu k Nari ještě blíže a pošeptám ji do ucha. „A bylo by fajn mi začít tykat, když už jsme ty sestřičky.“
Pak už ale pobídnu koně kupředu.
---
Naše společnost se poněkud rozšíří. Nejdříve o snaživou servírku, pak o ostrou vznešená elfka, a na závěr také o rozvernou bardku. Ale dál jen mlčím a sleduji dění před sebou. Přeci jen tohle je ve výsledku společnost Hartmanna a ten má hlavní právo rozhodovat o tom, kdo s námi půjde a kdo ne. Navíc je pro mě aktuálně výhodnější zůstat v pozadí a držet se svého statusu ženy a šlechtičny. I když tedy zrovna se šlechtičnou už mám společné tak možná jméno.

Ožiju až ve chvíli, kdy se do mojí blízkosti dostane elfka. V tu chvíli zapomenu i na bardku, která právě skáče kolem Hartmanna a vlastně i na celé dění v hostinci a na zbytek osazenstva. Zadívám se do její tváře, která je prakticky dokonalá.
S pár elfy jsem se setkala, ať už s těmi více otevřenými jako byla Nanawe, nebo i s těmi vznešenými, kteří byli tou opravdu čistou esencí elfů jako takových. Ale i tak jsem stále jejich osobností plně fascinovaná.
Ač už mě Hartmann představoval, tak se k elfce mírně nakloním. „Je neuvěřitelná čest s vámi cestovat a mít vás po boku, lady Laurino.“ Pronesu vážným tónem a v sedle se trochu víc narovnám. „Caisy de Malaguena, rytířka z Cintry, a samozřejmě moje mladší sestřička Nari.“ Ohlédnu se lehce na Nari, aby aspoň kývla poplašeně hlavou. Přeci jen osobní představení je osobní představení, to má trochu vyšší úroveň.

Vzhlédnu k obloze, jakmile začnou padat první kapky. Kruci. Šáhnu do sedlových brašen a vytáhnu plášť, který aspoň trochu je schopný chránit před deštěm. Bohužel mám ale jen jeden. Automaticky ho podám Nari dozadu.
„Přehoď si ho přes sebe, ať nenastydneš.“
Pak už opět pobídnu koně a rozjedu se za ostatními.

Dostat se k seníku není vlastně ani tak složité. A tím že Hartmann již poslal své muže napřed, tak víme, že je v okolí bezpečno. Elegantně sesednu z klisny a jemně ji pohladím po boku. Pak už se věnuju Nari, ke které natáhnu ruce, abych ji pomohla dolů. Prakticky ji chytnu do náruče a postavím na vratké nohy.
Pro někoho to může připadat komické, pro někoho to může být laskavé gesto. Zvlášť když Nari působí jako křehké poněkud nešikovné ptáče.
Pak už odvedu Auroru do sucha pod stříšku seníku.
„Pokud máte v zásobě nějaké ležení či stany, tak by bylo vhodné si trochu pohnout. Ta bouřka tu bude opravdu za chvíli.“ Zavolám směrem k Hartmannovi a rovnou zamířím k němu, abych případně přiložila ruce k dílu. Z mého výrazu i tónu hlasu může rozpoznat, že já o ničem diskutovat nebudu a už vůbec ne o tom, že jako žena bych se měla opřít někde do kouta a tvářit se jako dívka v nesnázích.
 
Hartmann von der Vogelweide - 17. dubna 2024 20:34
img_20240215_15590258432170.jpg


Pod lípou na vřesu

Under der linden
an der heide
odkaz






Thorm, Caisy, Nari, Isolda, Laurina a další
jižní Rivie, cesta na východ od Rozcestí
21.červen, středa, letní slunovrat
třetí odpolední
zataženo, před bouří, první kapky padají




Po cestě si všimnu pár věcí které mě překvapí dámy z rodu de Malaguena jedou na jednom koni. Nekomentuji to jen se na obě lady usměju. Nabídl bych jim nějakého našeho, ale i náš kuchař jede na mule, takže na okázalé dobrodiní bohužel nemůže dojít.
Přesto obě dámy jedou vznešeně i když ta menší je rozkošně nešikovná.
Během cesty se k nám přitočí krásná Lissa, kterou ten holomek Marcel, tak nepěkně otipoval. Neříkám, že se nutně mýlil, ale vypustit to z pusy mohl vážně jen on. Každopádně Bruno za svoji galantnost zjevně dostane ocenění. Krásná Lissa s námi konverzuje a dotazuje se na učitele šermu. Jen se usměji a pokývnu na Bruna.
"Paní, tenhle muž je skvělý učitel šermu i boje bezezbraně. Výborný je i lučištník. Je mnohem lepší se zbraní než já, co umím za to vděčím jemu. Jistě si najde čas k vašemu výcviku. Má mé plné požehnání."

Vlastně nevím jestli mu moc udělám radost, tomu starému bručounovi, ale co holka je mladá, hezká a zjevně dost zkušená, tak třeba rozehřeje srdéčko starého vlka víc než svařené víno s kořením.
Pomalu již padají první kapky a Lissa prý zná seník. Hmmm překvapivé, seníky znají myslivci, lovci a Lissa. Pousměju se tomu. "Marceli, Floriáne vemte si psi a obhlédněte ten seník a okolí hned. Když to bude v pořádku připravte ležení. Přečkáme tam déšť."
Ne, že bych Lisse nevěřil, ale zvyk je železná košile. Místo prozkoumat a zjisti jestli je bezpečné.

Setkání s krásnou elfkou se ale nevyvíjí dobře. Má úklona a představení společnosti ji zjevně neuspokojilo. Vyjede po mě ostře jako Zerrikánská šavle. Musím se tomu pousmát. Ona je ztělesnění toho co malí lidé na elfech nesnáší. Krásy, vznešenosti, ale také nabubřelé arogance. Ne ovšem, že by lidé byli jiní. Proto se s úsměvem znovu ukloním.

"Omlouvám se má lady, jmenuji se Sir Hartmann von der Vogelweide - z Ellanderských vřesovišť, Baronet z Ellanderu. A velmi mě těší vaše společnost. A velmi si vážím vaší paní." Pak opět představím ty vznešenější z naší skupiny. Sestry de Malaguena a Bruna. Ostatní představím jako společnost. Někdo si holt na takové kejkle potrpí, nemám to rád, ale jsem zvyklý se dvorů a hlavně toho našeho. Tato vzpomínka mi vyloudí na obličeji chmury.
"Prosím lady..." řeknu jí a ukážu, aby se zařadila do skupiny někam vedle sester a Lissy, když tedy chce být ochrankou, nechť chrání něžné pohlaví. Jen to nejlepší pro naše dámy.
To už, ale vpadne do již ukončeného hovoru mladá černovláska. Její rysy jsou ale ne úplně lidské. Pod rozvrkočenými a neposlušnými vlasy se objeví špičaté uši. Další z dcer Lary Dorren míšenka, opovrhovaná oběma rasami. Pro mnohé její život neznamená nic a pro jiné jen pohrdání a objekt ponížení.

Je to bardka, trubadúrka. To mě zarazí i potěší. Navíc vidím jak se Laurina nad ní ošklíbá. To v mé hlavě zažehne jiskřičky škodolibosti, které se v mých očích promění v plamínky čiré škodolibé radosti, aneb jak se říká u nás Schweinefreude. Jednak bych trubadůra nevyhodil, ale teď ta půlelfka přišla právě včas.

Usměju se na ni a pokývnu. "Jistě, drzost je ráda odpuštěna Isolde a Lociko. Mé jméno je Hartman... et cetera... Tuším, že jsi naše představování už slyšela. Příběhy si většinou zhudebňuji sám..." poklepu významně na kožený obal od desetistrunné loutny. "ale byl bych špatný rytíř a minnesängr, abych nechal na dešti kolegyni, veršotepku a hudebnici. Přidej se k nám, snad se nám tvoje příběhy a písně budou líbit a potěšíš srdce dam i pýchu bojovníků."
Chovám se k ní schválně jako k rovné a nepokazuji, nebo se neošklíbám nad jejím původem. Opět je to trochu vzdorná póza a trochu snaha poškádlit čistokrevnou elfskou šlechtičnu, touto špinavou bastardkou, pohanou rasy.

Už pomalu začínají padat větší a větší kapky. "Měli bychom se hnout k tomu přístřeší a přečkat to tam." řeknu ve spolek. "Ty pojď sem vyskoč si na koně, jen by jsi zdržovala." Podám jí ruku a vytáhnu jí do sedla. Opět mi potutelně zabloudí oči k Laurině.
Vyrazíme a vody přibývá. Přibývá i mých společníků a hlavně společnic. Jak Marcel fňukal nad nedostatečnou družinou na cesty, teď už nás je opravdu víc jako dost. Skoro jak za starých časů. Mám z toho radost. Přitáhnu si rudý plášť se zlatým gryfem blíže k tělu. Zakryju i bardku. Tentokrát to ani není provokace, jednoduše nechci, aby se na mě lepila nějaká promočená tulačka a taky nechci aby ji zmokla loutna. No ano, jsem v tom trochu praštěný, ale k nástrojům má být úcta. A mimo jiné jsem zvědav co nám zahraje a byl bych nerad, aby se vymlouvala na mokrý nástroj.

Pak se zanoříme do lesa směrem k slamníku, do brány z lipových větví a listí, na koberec z vřesu...





 
Laurina aep Lango - 17. dubna 2024 14:40
img_20240412_1033316090.jpg

Nezdvořáci


Hartmann, Caisy, Isolda a další
jižní Rivie, cesta na východ od Rozcestí
21.červen, středa, letní slunovrat
třetí odpolední
zataženo, před bouří, první kapky padají


"Kde je vaše vychování, rytíři?" Zpražím jej slovy i ostrým pohledem, zato že se opomněl představit celým jménem i tituly. Jeho jméno mi sic má velitelka Lara sdělila, to však neznamená, že mu nezdvořilé chování prominu. Odmítám s ním hovořit, pokud nenaplní základní předpoklad rozhovoru. Mé jasné temně hnědé oči doslova prořezávají jeho osobnost, by zpytoval své svědomí. Jsem šlechtična stejně jako on, a trvám na tom, aby se tak on i jeho muži ku mne chovali. Nikterak mi nevadí zhoustnutí atmosféry.

Teprve až se mi představí, stroze odpovím na jeho otázku. "To vše je mým úkolem. Do hovoru našeho vpadne neomaleně jakási půlelfka, podle všeho bardka. I jí sjedu pohledem. Není však hodna, abych ji oslovila, byť káravě. Ani ona nemá dostatek základní slušnosti, aby se mi představila, když už vpadla do mého rozhovoru s rytířem.

Samozřejmě pohrdám půlelfy, i když je pokládám spíše za chudáky, jejichž rodiče neměli alespoň tolik rozumu, aby pitím měsíčního čaje znemožnili početí. Elfky i tak otěhotní zřídkakdy, i proto nás lidé vytlačili z našich území. Takže s měsíčním čajem je to jistota. Sama nemám problém užít si s muži, když na to přijde, ale pití měsíčního čaje nezanedbávám.

V mezičase propátrám ostřížím pohledem i zbytek družiny. Jediný kdo mne alespoň trochu zaujme je blonďatá šermířka, a starší rytíř po boku Velitele kumpanie.


 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.082214832305908 sekund

na začátek stránky