Hra kočky s myší

Dychtivý pohled Půlelfa je pro zkušeného intrikána, kterým Fabio Coretti bezesporu je, doslova otevřenou knihou. Přes dobrosrdečnou vizáž Krčmáře a Starosty v jedné osobě, cítí Gorsky že jste de facto z podobného těsta, byť Fabio je značně nakynuvší. "Tak,... žebráci si nemohou vybírat." Odtuší krčmář s mírným úšklebkem. Asi jej celkem těší, když někdo nahlíží realitu svého života tak, jaká opravdu je. "No, kdybych tě skutečně poslal do kuchyně škrábat brambory, hosty by to mohlo pobouřit, že jim na jídlo sahá špinavý půlelf." Zdá se, že naprosto záměrně špičatý ucho před sebou nešetří, když už ten je vědom si svého statusu. "Ale nějakou práci tě najdu, kde můžeš víc zhodnotit své dovednosti. Co vůbec si myslíš, že umíš? A jak se jmenuješ? Mimochodem nevěřím nikomu, kdo v hospodě pije vodu." S tím ti nalije pohárek medoviny. Evidentně na účet podniku. Není to vstřícnost, a už vůbec ne dobrosrdečnost. Je to chladný kalkul. Krčmář se ještě nerozhodl, jakou práci půlelfovi svěří, ale vypadá to, že mu dá minimálně jednu šanci, která pravděpodobně bude i poslední. Ta medovina má udržet Půlelfa v jeho hledáčku, a je to drobný závdavek na budoucí práci.

Pitomec s jasným "názorem"

To, že hřmotný barbar šmahem odmítl nabídku, která byla výplodem jeho nepříliš bystré vychlastané mysli, mne ani příliš nepřekvapilo. Barbaři jsou už zkrátka takový. Více mne zarazilo, že i podle všeho více než bystrá šermířka jeho výmysl brala jako bernou minci, ačkoliv jsem zatím žádnou skutečnou nabídku nepředložil. A tak zůstal Hraničář posledním možným majákem střízlivého úsudku a intelektu. Vždyť také o něho, a o blondýnku jsem měl největší zájem. Neboť můj šéf trval na tom, aby najatí dobrodruzi uměli používat mozek, a tedy aby to nebyli tací křupani, jakým se ukázal vedle mne sedící barbar. I já mívám pověst burana, ale abych odmítal něco, co jsem si sám vymyslel, tak tak daleko jsem se ještě nedostal, a doufám že ani nikdy nedostanu. Jak říkával prorok Amon: 'Neházejte perly sviním', a této moudré rady se i přidržím. "Dobře." S mírným chápajícím úsměvem odvětvím Henrikovi, dalek toho, abych se jej z jeho vlastních bludů snažil vyvést.

ilustrační "barbarský" obrázek

"Žádnou nabídku jsem nepředložil. Tím méně, že by se snad týkala stínové ekonomiky, vlastně ani nevím co tím Caisy myslíš. Ač se domnívám, že jsem schopný s kýmkoliv zapříst rozhovor, i tak ti za nabídku pomoci děkuji. Jsi ve výmluvností opravdu dobrá." Zazubím se, šermířka je mi sympatická, tím jak se projevuje. "To cítím sám na sobě." Složím ji de facto kompliment.

Váhám vyjevit skutečnou nabídku mého šéfa, neb se jedná o delikátní úkol, který přinese jemu i dobrodruhům jež se toho úkolu zhostí značné jmění, když se to podaří. A když myslím značné, tak opravdu značné. I jsem uvažoval, že bych se do toho taky zapojil, pokud Šéf dovolí. Otázkou je zda tito jsou ti praví. Když najmu pitomce, budu za pitomce sám. Mile se podívám na barbara, který se cpe žebírky jako nezavřený.

Legendární Chodec je jistě vhodným adeptem, to je mi jasné. Šermířka určitě také splňuje parametry, leč pokud je pro ní důležitější názor chlapa, co si sám cosi vybájí, a to pak šmahem odmítne, tak ji možná její životní příležitost zbohatnout a stát se skutečnou legendou nejspíš mine. Ale každý svého štěstí strůjce.

Toliko jídla

Tiše, nenápadně polykám sliny, zatímco se snažím koukat kamkoliv jinam, než na jídlo. Když pak najednou zmizí má miska, aby se o chvilku později objevila plná nějaké masové směsi, rozzáří se mi očka. Pohledem se podívám na onu štědrou osobu. Asi tušíte, jak velké překvapení v mých očích bylo, když jsem viděla pana Wardda, jak mi podává část svého chleba, nehledě na to, když jsem si všimla, že jeho jídlo vypadá přesně jako to v mé misce. Kdyby to šlo, oči by mi jistě zářili štěstím a vděkem. S více než vděčným (byť stále trochu ustrašeným) úsměvem jsem mu děkovně kývla a misku si přitáhla k sobě. Tentokrát jsem si vzala i lžíci, kterou jsem sice neuměla držet správně, ale ani to mi nezabránilo pustit se s vervou do jídla. Jenže to jsem netušila, jak pálivé to jídlo je.

Stačili dvě sousta, abych tuto skutečnost zjistila. V půlce cesty lžíce třetího sousta k mým ústům jsem se zarazila, cítila jsem, jak mi vyhrkly slzy. Lžíce i se soustem padla zpět do misky a já se rozpačitě začala rozhlížet, abych našla něco, čím ten oheň uhasit. Teprve až teď jsem si všimla malého korbelu, který byl přinesen spolu s polévkou. V té chvíli jsem si myslela, že je určen pro paní Caisy, ale když jsem viděla, že ona pije z podobného, ale většího, došlo mi, že je nejspíše pro mne. Vrhla jsem se na korbelík a zplna hrdla se napila. Do této chvíle jsem chuť piva neznala, dokonce jsem ani nevěděla, co to vlastně je. Ale teď, když jsem měla hrdlo v jednom ohni, jsem byla vděčna i za to druhé, které pan Wardd poručil.
Oheň byl uhašen, alespoň trochu. Chvilku poté jsem sledovala pana Wardda, nechápala jsem, jak ho to nemůže pálit, když jsem si všimla, že každé sousto zajídá chlebem a zapíjí pivem. Podívala jsem se na svou misku, vzala do jedné ruky lžíci, do druhé chléb a zhluboka se nadechla. Poté jsem se opět pustila do jídla, nyní po vzoru pana Wardda, sousto nebo dvě směsy, jedno kousnutí do chleba a zapití pivem. A opravdu. Jídlo sice stále pálilo, ale nyní to bylo mnohem snesitelnější. Dokonce natolik, že se mi podařilo vykouzlit spokojený, byť lehce uslzený úsměv.

A pak jsem se málem zadusila, když pan Henrik řekl mé jméno. Tedy, abych to upřesnila. Lekla jsem se. Chvilku jsem vylekaně sledovala pana Henrika, ale zdálo se, že to udělal jen proto, aby si ho zapamatoval. Lehce nervózně jsem se pousmála a radši se dál věnovala svému jídlu, než čemukoliv jinému. Samozřejmě mi neuniklo o čem se paní Caisy a pan Henrik bavili s tím Remigiusem. Ani odmítnutí pana Henrika. Dokonce jsem i hodila krátký pohled k baru, kde stál elf o kterém se bavili. Vše ale tak, aby to bylo co nejméně nápadné.

Pomalu jsem finišovala svou misku se směsí od pana Wardda, když mě paní Caisy pobídla, abych si vzala maso i od pana Henrika. V tu chvíli jsem upřímně nevěděla co dělat. Omáčky už moc nezbývalo, možná tak na dva hlty a chléb už byl taky tu tam. Cítila jsem, že jakmile sním ty poslední dvě sousta, že asi prasknu, ale paní Caisy měla pravdu. Když někdo nabízí, je hloupé nevzít si. Proto jsem jen přikývla, spolkla poslední dvě sousta omáčky, misku řádně vyčistila a se spokojeným úsměvem poděkovala panu Warddovi. A pak jsem si vzala nabízené sousto od paní Caisy.
"Mhmhm," zahuhlala jsem, když jsem zkousla žebírko a zuby z něj stáhla maso. Bylo na mě vidět, jak se pomalu propadám do ráje. "To výborný. Co to je?" vydechla jsem tichým, melodickým hlasem, zatímco jsem žužlala kousek kosti jako mimčo matčin prs.

Pokojný rytíř

Dívka s pomalovaným obličejem je zřejmě zkušená obchodnice, a nebo má dnes jen šťastný den. Cestou ještě prodá jakousi kůru za více než slušnou částku v čistém stříbře. Mám z toho radost, že zdá se alespoň pár dní nebude mít hlad, a pořádně se nají. Sám jím poklidně, a poměrně skromně. Bramborové placky, kousky masa a zeleniny. Je to snad i skromnější krmě než polévka a pečené maso obložené zeleninou a s chlebem, jež jsem objednal jí. Když slyšela, co jíst bude, pohled její mi to vše rázem uhradil. Čirá vděčnost sálala jí z tváře. Mírným úsměvem ji povzbudím.

Že pak cestou zapřede obchodní jednání s jakýmsi mladým horalem mne nikterak nevadí. Nečiním si žádný nárok na její pozornost či vděk. Mladí lidé k sobě přirozeně tíhnou, netřeba to nějak řešit.

Když si dívka přisedne a položí houby a bylinky přede mne, pár úspornými pohyby si je vyskládám nad talířem, abych vůbec věděl co jsem koupil. Sám taky umím sbírat houby i v bylinách se dobře vyznám. Jen jsem nechtěl, aby se dívka cítila mi za jídlo zavázána, tak jsem koupil její 'zboží', aby bylo její zásluhou, že sama získala vydatné jídlo.

Pokud se kolem omšelého rytíře cosi samovolně šíří, je to zvláštní hluboký pokoj a klid, také výrazný pocit bezpečí. To vše se přenáší i na jeho spolusedící. Je to člověk, vedle něhož strach nemá místo. Jistě by se postavil ihned jakémukoliv skutečnému nebezpečí, či zlu. Které by hrozilo vám i jemu. Přesto nikoho nezastiňuje, nemá takovou potřebu, a ani tak přirozeně nepůsobí. Jeho pohled je pronikavý, ale mírný. Přesto má Dívka pocit, že kdyby rytíř čelil skutečnému Zlu, byl by nesmlouvavý.

"Rádo se stalo. Jsou to pěkné hříbky, bude z nich skvělá smaženice. I bylinky krásně voní, ty jídlo dobře ochutí, či zranění ošetří." Při hovoru se láskyplně dotýkám hřibů i bylin. Tu a tam přivoním. Část čerstvých bylin si i natrhám do svého talíře, aby projasnili chuť pokrmu. Pohled můj je pohledem básníka, jež vidí i skrytou krásu a půvab věcí, i těch prachobyčejných.

"Jsem Nicolas, a ty?" Reaguji na to, že se opomněla představit. "Nech si chutnat. Řekni umíš vařit?" Podporuji její rozvoj k dobrému, a ujasnění si svých dovedností je cestou k uplatnění, aby si člověk dokázal pravidelně vydělávat sám na svůj chléb.

"Buď pozdraven! Jistě, přisedni." Přizvu mladého horala k našemu stolu, když se zeptá. "Jsem Nicolas. Nech si chutnat."
Když dojím, vytáhnu drobný nůž, a počnu houby ihned čistit, aby byly následně připraveny k vaření, stejně tak byliny roztřídím podle druhů. Každý pohyb mozolnatých rukou jen umocňuje sílu přítomného okamžiku, a posiluje ten dojem klidu a pokoje, který ze mne přirozeně vychází.

Rytíř ten se jeví obyčejně neobyčejným.