Lišák za pultem

Krčmář dolije tomu špičatýmu uchu vodu pramenitou, neochotně sic, protože to je práce servírek, S klidem plní další a další korbele pěnivým mokem. Po notné době s mírným úšklebkem odvětí. "Potřebuju někoho do kuchyně na škrábání brambor a pomocné kuchařské práce. Je to dostatečně poctivá práce? Nabízím denní plat jeden stříbrný tolar."

Jestli si půlelf myslel, že Krčmář a starosta v jediný osobě, pan Fabio Coretti, své nekalé plány vyjeví prvnímu drbanovi, co se objeví u barpultu, tak to se tedy spletl. Fabio si dál dělá v poklidu svou práci.

Beze stínu

Tak je to on! Bleskne mi hlavou, když se Wardd jednoslovně představí. Jeden z legendárních lyrijských hraničářů, kteří prý jsou na Severu po elfech ti nejlepší. To, že uprostřed téhle skupinky je právě tento ostřílený bojovník, zvyšuje můj zájem o ní.

Blondýnka, podle jména pravděpodobně šlechtična, je opravdu vymluvná, tak tak že pod její slovní masáží nevyložím své karty na stůl. Raději obracím směr hovoru jiným, i když podobným směrem. "No, řekl bych že vaší skupině výrazně chybí někdo ze stínových řemesel, jste samí bojovníci." Stínovými řemesly mám na mysli zloděje, lapky, vrahy, a podobně. "Pak by bylo pracovních nabídek jistě vícero. Možná bych o některé věděl. Co třeba zkusit přibrat toho Půlelfa, co pravděpodobně teď shání práci u krčmáře? Ten vypadá, že je ve stínu jako doma." Naznačím pár možností, čímž osvědčím svůj intelekt a kreativitu. Navázání kontaktu s půlelfem už bude na Caisy, u mne jí to šlo celkem přirozeně.

"Mám tu jistou práci." Odpovím nakonec stroze, bez jasného odhalení mé přítomnosti zde.

Rozvahy a Katův šleh

V hospodě si objednám rovnou pár piv, a Katův šleh (pečené maso v pikantní omáčce) s pečenými brambory. První pivo do sebe obrátím na jeden ráz, s tím druhým už tolik nespěchám. Jsem Caisy vděčen, že komunikaci kolem stolu obstarává. Raději sleduji situaci z klidu ústraní, než abych udržoval hovor kolem stolu, to mi není příliš vlastní. Záhy se objeví Henrik. Po chlapsku se s ním přivítám pevným stiskem pravice. Za ten čas, co jsme spolu putovali krajem, jsem si na něj zvykl. Lovec a bojovník je to prvotřídní, to je jisté. "Dobře." Odpovím s jemným úsměvem jeho bujaré zdravici. "Lovil jsem zvěř a bestie za Jarugou, v divočině Dol Angry. Sdílel jsem srub, lože a stůl s Caisy. Co víc jsem si mohl přát." Zašklebím se snad i vesele. Žili jsme v pustině se Lvicí z Cintry jako pár, jinak to ani nešlo. Přesto jsme oba bez závazků, v tomto jsem pragmatik, a Caisy zřejmě taky. "Nápodobně, a jak se dařilo tobě, Henriku! Tak určitě se poptáme, zda v okolí není nějaký džob pro partičku dobrodruhů." Někdy v tom čase si přisedá Remigius. "Wardd." Pokývnu mu, a představím se úsporně, pak dál se věnuji svému pokrmu a pivu. Konverzaci zcela nechávám na Caisy.

Poslední dobou přemýšlím, kam se dál celkově ubírat. Jsem na vrcholu sil, ale pořád to tak nebude. Rád bych zestárl jako hradní pán, a to není s Caisy také vyloučeno. Je to zemanka, byť co říkala její rod vlastní jen jednu opevněnou ves tam na jihu v Cintře, ale někde se začít musí. Musím se stát šlechticem, abych mohl budovat vlastní hrad, panství a rod. A to jde dvěma způsoby, za zásluhy, či sňatkem, třebas i se zemanskou dcerou. I u Hraběte ze Spoleta jsem dobře zapsán, a mít v divočině Lorda Hraničáře by mu určitě bylo ku prospěchu. Zvláště když rozšiřuje území do divočiny Dol Angry. Zkrátka mám otevřeno více dveří, více možností.

Při jídle sleduji Remigia a taky tulačku Nari. Hlavně to, jak až nábožně jí polívku. Je v ní něco dobrého, cítím to. Má potencionál, jen je třeba jej kultivovat. Že se mne děsí je jen dobře, pomůže jí to od problémů, neboť já nikdy nevyhrožuju naplano.

Když Nari vylíže i poslední zbytky polívky, krátce těkne očima na barbarova pečený žebírka. Je to mžik, ale já si toho všimnu. Evidentně má pořád hlad. Beze slova vezmu její misku, a nandám tam část svého Katího šlehu s pečenými brambory, k tomu přidám kus měkkého chleba. Pak vše posunu zpět před ní, aniž bych to nějak komentoval. Dál spokojeně jím svou ostrou krmi, a přiobjednám si další pivo, a jedno malý pro trhanku, to ostrý maso chce pořádně spláchnout.

Dokonalá polévka

Jeden lok, párkrát kousnout. Trochu utřít pusu, všude teče. Další lok. Výraz dokonalého štěstí v očích a absolutní soustředěnost na misku s polévkou a hlavně na to, aby toho co nejméně uteklo mimo má ústa. I tak by se dal popsat pohled na mne. Málem jsem i přeslechla divoce vypadajícího muže, Henrika, jak se později představil, když na mě promluvil. On mluví na mě? zarazila jsem se, rty dotýkajíc se misky, lehce smočené v polévce. Trochu vystrašeně jsem se na něj podívala, nejistě se rozhlédla, ale ano, opravdu mluvil na mě. A já nevěděla co. V ústech ještě sousto, miska lehce nakloněna, abych si vzala další. Pomalu, opatrně, snad abych nikoho nějak nevyprovokovala, jsem polkla a chystala se položit misku na stůl. Paní Caisy mne ale zachránila, představila mne a já se opět mohla věnovat polévce. Nebo bych se tedy věnovala, kdyby hned nepokračovala v představování. Napjatě, stále s miskou u rtů, jsem ji poslouchala a občas horlivě přikývla. Hlavně pak na varování o těch hrách. A pak se konečně vrátím ke zbytečku polévky. Sice jí už není moc, ale i ten poslední kousek si vychutnám, jak to jen jde.

Když polévka zmizí (a miska je poctivě vyčištěna), odložím misku na stůl a spokojeně se rozvalím na židli. Konečně si mohu pořádně prohlédnout sál hostince a hlavně pak osazenstvo našeho stolu. Krom paní Caisy a pana Wardda zde sedí i pan Henrik a pak ještě nějaký muž, který se představil jako Remigius. Prohlédla jsem si oba, jak Remigiuse, tak i Henrika. I když je pravda, že můj pohled padl spíše na jídlo pana Henrika. Nenápadně jsem polkla a radši odvrátila pohled. Spíše jsem se radši podívala na paní Caisy. Dlužila jsem jí. A to hodně. Nejen, že mi odpustila tu krádež, ale ještě ke všemu mi dala jídlo a teď mi i zaplatila výbornou polévku. Věděla jsem, že jí to musím nějak splatit. Jen jsem ještě nevěděla jak.

Prácička?

Bardovo dilema

Ačkoliv si Gorsky přisedl k velkému stolu (kde sedí Caisy, Wardd, Henrik, a přisedá si Remigius), aniž by se kohokoliv ptal, přesto si ho nikdo nevšímá. Snad i proto, že je to špinavý půlelf. Touto sprzněnou rasou opovrhují jak samotní elfové, tak lidé. Povídá se sice, že jde o bytosti zrozené z vášně a bezbřehé lásky. Lásky tak silné, že ji nezastavilo ani známé stigma půlelfů. Na druhou stranu spoustu těchto "špičatých uši" bylo počato ze znásilnění pro rozličných bojích, když vítěz chtěl pokořit poraženého tím, že sprznil jeho ženy. A často nešlo o pokoření, jen si válečníci, žoldáci a banditi chtěli užít, a tak si násilím vzali, co se nabízelo. Děje se to z obou stran, jak ze strany elfů, tak ze strany lidí.

Když Gorsky přistoupil k bardu Marcovi, a přednesl mu své přání, jež více než štědře podpořil stříbrem, nastalo jindy veselé kopě Marcovi poměrně značné dilema. On žije z lidí, co jej poslouchají. A pokud by vzal stříbro od špinavého Půlelfa, mohlo se klidně stát, že už by žádné peníze zde nevydělal. A pokud ano, tak znatelně méně než doposud. Dosti dlouho tak otálí, zda zakázku i stříbro přijmout, či nikoliv. Nakonec podlehne. "Jistě."
Řekne úkosem, a je zřejmé, že i on půlelfy opovrhuje, alespoň to tak pro štamgasty má vypadat. Nepřipojil ani běžné oslovení: 'Pane'.

Bard přijímá stříbrný tolar, a zahraje píseň podle přání. (Gorsky může vložit do příštího postu odkaz na píseň dobově vhodnou, která může být česky i anglicky, tuto píseň Bard Marco zahrál).

Pozvání k velkému stolu

Skupinka u velkého stolu se utěšeně rozrůstá. Někteří vypadají schopní, někteří dokonce všeho. A někteří už od pohledu jsou k hovnu. Ještě jsem se nerozhodl, zda jsou vůbec hodni úkolů od mého šéfa. Od šéfa, který de facto vládne podsvětí v městě Rivii, či alespoň se o to pokouší. Skupince velí svým neodolatelným způsobem půvabná blondýnka, ač onoho Hraničáře po jejím boku jsem tuším viděl před lety na velkém turnaji v Rivii, a pokud je to opravdu on, tak je to excelentní bojovník. Po chvíli usilovného vzpomínání se mi vybaví i jeho jméno,... Wardd. To jméno, které vyřvávali tribuny právě při onom turnaji. Hraničář se však drží zpátky, nechává organizacina blondýnce, jež je snad jeho pravou rukou. Ti dva, spolu s hřmotným barbarem (Henrik) by byli schopní splnit různé úkoly, a tak svou pozornost zaměřuji spíše na ně. Toho si všímá i blondýnka, které pravděpodobně nic neunikne. Pravda, nijak jsem svůj zájem o jejich skupinku nemaskoval, ani neskrýval. "Díky, rád." Vezmu svůj korbel, a přisedám si k nim. Poblíž oné trojice skutečných dobrodruhů. "Říkají mi Remigius, býval jsem vojákem Ellanderu, jak je i na mém oblečení vidět." Pronesu k hlavní trojici s vstřícným úsměvem.

Zatím hodlám spíše naslouchat, abych si udělal názor, zda jsou ti praví pro úkoly mého šéfa. I když mám pocit, že mne šermířka nenechá konverzačně zahálet, ať chci, a nebo nechci. Je jí doslova plný stůl, možná i plná třetina hlavního hospodského sálu.