Pitomec s jasným "názorem"

To, že hřmotný barbar šmahem odmítl nabídku, která byla výplodem jeho nepříliš bystré vychlastané mysli, mne ani příliš nepřekvapilo. Barbaři jsou už zkrátka takový. Více mne zarazilo, že i podle všeho více než bystrá šermířka jeho výmysl brala jako bernou minci, ačkoliv jsem zatím žádnou skutečnou nabídku nepředložil. A tak zůstal Hraničář posledním možným majákem střízlivého úsudku a intelektu. Vždyť také o něho, a o blondýnku jsem měl největší zájem. Neboť můj šéf trval na tom, aby najatí dobrodruzi uměli používat mozek, a tedy aby to nebyli tací křupani, jakým se ukázal vedle mne sedící barbar. I já mívám pověst burana, ale abych odmítal něco, co jsem si sám vymyslel, tak tak daleko jsem se ještě nedostal, a doufám že ani nikdy nedostanu. Jak říkával prorok Amon: 'Neházejte perly sviním', a této moudré rady se i přidržím. "Dobře." S mírným chápajícím úsměvem odvětvím Henrikovi, dalek toho, abych se jej z jeho vlastních bludů snažil vyvést.

ilustrační "barbarský" obrázek

"Žádnou nabídku jsem nepředložil. Tím méně, že by se snad týkala stínové ekonomiky, vlastně ani nevím co tím Caisy myslíš. Ač se domnívám, že jsem schopný s kýmkoliv zapříst rozhovor, i tak ti za nabídku pomoci děkuji. Jsi ve výmluvností opravdu dobrá." Zazubím se, šermířka je mi sympatická, tím jak se projevuje. "To cítím sám na sobě." Složím ji de facto kompliment.

Váhám vyjevit skutečnou nabídku mého šéfa, neb se jedná o delikátní úkol, který přinese jemu i dobrodruhům jež se toho úkolu zhostí značné jmění, když se to podaří. A když myslím značné, tak opravdu značné. I jsem uvažoval, že bych se do toho taky zapojil, pokud Šéf dovolí. Otázkou je zda tito jsou ti praví. Když najmu pitomce, budu za pitomce sám. Mile se podívám na barbara, který se cpe žebírky jako nezavřený.

Legendární Chodec je jistě vhodným adeptem, to je mi jasné. Šermířka určitě také splňuje parametry, leč pokud je pro ní důležitější názor chlapa, co si sám cosi vybájí, a to pak šmahem odmítne, tak ji možná její životní příležitost zbohatnout a stát se skutečnou legendou nejspíš mine. Ale každý svého štěstí strůjce.

Toliko jídla

Tiše, nenápadně polykám sliny, zatímco se snažím koukat kamkoliv jinam, než na jídlo. Když pak najednou zmizí má miska, aby se o chvilku později objevila plná nějaké masové směsi, rozzáří se mi očka. Pohledem se podívám na onu štědrou osobu. Asi tušíte, jak velké překvapení v mých očích bylo, když jsem viděla pana Wardda, jak mi podává část svého chleba, nehledě na to, když jsem si všimla, že jeho jídlo vypadá přesně jako to v mé misce. Kdyby to šlo, oči by mi jistě zářili štěstím a vděkem. S více než vděčným (byť stále trochu ustrašeným) úsměvem jsem mu děkovně kývla a misku si přitáhla k sobě. Tentokrát jsem si vzala i lžíci, kterou jsem sice neuměla držet správně, ale ani to mi nezabránilo pustit se s vervou do jídla. Jenže to jsem netušila, jak pálivé to jídlo je.

Stačili dvě sousta, abych tuto skutečnost zjistila. V půlce cesty lžíce třetího sousta k mým ústům jsem se zarazila, cítila jsem, jak mi vyhrkly slzy. Lžíce i se soustem padla zpět do misky a já se rozpačitě začala rozhlížet, abych našla něco, čím ten oheň uhasit. Teprve až teď jsem si všimla malého korbelu, který byl přinesen spolu s polévkou. V té chvíli jsem si myslela, že je určen pro paní Caisy, ale když jsem viděla, že ona pije z podobného, ale většího, došlo mi, že je nejspíše pro mne. Vrhla jsem se na korbelík a zplna hrdla se napila. Do této chvíle jsem chuť piva neznala, dokonce jsem ani nevěděla, co to vlastně je. Ale teď, když jsem měla hrdlo v jednom ohni, jsem byla vděčna i za to druhé, které pan Wardd poručil.
Oheň byl uhašen, alespoň trochu. Chvilku poté jsem sledovala pana Wardda, nechápala jsem, jak ho to nemůže pálit, když jsem si všimla, že každé sousto zajídá chlebem a zapíjí pivem. Podívala jsem se na svou misku, vzala do jedné ruky lžíci, do druhé chléb a zhluboka se nadechla. Poté jsem se opět pustila do jídla, nyní po vzoru pana Wardda, sousto nebo dvě směsy, jedno kousnutí do chleba a zapití pivem. A opravdu. Jídlo sice stále pálilo, ale nyní to bylo mnohem snesitelnější. Dokonce natolik, že se mi podařilo vykouzlit spokojený, byť lehce uslzený úsměv.

A pak jsem se málem zadusila, když pan Henrik řekl mé jméno. Tedy, abych to upřesnila. Lekla jsem se. Chvilku jsem vylekaně sledovala pana Henrika, ale zdálo se, že to udělal jen proto, aby si ho zapamatoval. Lehce nervózně jsem se pousmála a radši se dál věnovala svému jídlu, než čemukoliv jinému. Samozřejmě mi neuniklo o čem se paní Caisy a pan Henrik bavili s tím Remigiusem. Ani odmítnutí pana Henrika. Dokonce jsem i hodila krátký pohled k baru, kde stál elf o kterém se bavili. Vše ale tak, aby to bylo co nejméně nápadné.

Pomalu jsem finišovala svou misku se směsí od pana Wardda, když mě paní Caisy pobídla, abych si vzala maso i od pana Henrika. V tu chvíli jsem upřímně nevěděla co dělat. Omáčky už moc nezbývalo, možná tak na dva hlty a chléb už byl taky tu tam. Cítila jsem, že jakmile sním ty poslední dvě sousta, že asi prasknu, ale paní Caisy měla pravdu. Když někdo nabízí, je hloupé nevzít si. Proto jsem jen přikývla, spolkla poslední dvě sousta omáčky, misku řádně vyčistila a se spokojeným úsměvem poděkovala panu Warddovi. A pak jsem si vzala nabízené sousto od paní Caisy.
"Mhmhm," zahuhlala jsem, když jsem zkousla žebírko a zuby z něj stáhla maso. Bylo na mě vidět, jak se pomalu propadám do ráje. "To výborný. Co to je?" vydechla jsem tichým, melodickým hlasem, zatímco jsem žužlala kousek kosti jako mimčo matčin prs.

Pokojný rytíř

Dívka s pomalovaným obličejem je zřejmě zkušená obchodnice, a nebo má dnes jen šťastný den. Cestou ještě prodá jakousi kůru za více než slušnou částku v čistém stříbře. Mám z toho radost, že zdá se alespoň pár dní nebude mít hlad, a pořádně se nají. Sám jím poklidně, a poměrně skromně. Bramborové placky, kousky masa a zeleniny. Je to snad i skromnější krmě než polévka a pečené maso obložené zeleninou a s chlebem, jež jsem objednal jí. Když slyšela, co jíst bude, pohled její mi to vše rázem uhradil. Čirá vděčnost sálala jí z tváře. Mírným úsměvem ji povzbudím.

Že pak cestou zapřede obchodní jednání s jakýmsi mladým horalem mne nikterak nevadí. Nečiním si žádný nárok na její pozornost či vděk. Mladí lidé k sobě přirozeně tíhnou, netřeba to nějak řešit.

Když si dívka přisedne a položí houby a bylinky přede mne, pár úspornými pohyby si je vyskládám nad talířem, abych vůbec věděl co jsem koupil. Sám taky umím sbírat houby i v bylinách se dobře vyznám. Jen jsem nechtěl, aby se dívka cítila mi za jídlo zavázána, tak jsem koupil její 'zboží', aby bylo její zásluhou, že sama získala vydatné jídlo.

Pokud se kolem omšelého rytíře cosi samovolně šíří, je to zvláštní hluboký pokoj a klid, také výrazný pocit bezpečí. To vše se přenáší i na jeho spolusedící. Je to člověk, vedle něhož strach nemá místo. Jistě by se postavil ihned jakémukoliv skutečnému nebezpečí, či zlu. Které by hrozilo vám i jemu. Přesto nikoho nezastiňuje, nemá takovou potřebu, a ani tak přirozeně nepůsobí. Jeho pohled je pronikavý, ale mírný. Přesto má Dívka pocit, že kdyby rytíř čelil skutečnému Zlu, byl by nesmlouvavý.

"Rádo se stalo. Jsou to pěkné hříbky, bude z nich skvělá smaženice. I bylinky krásně voní, ty jídlo dobře ochutí, či zranění ošetří." Při hovoru se láskyplně dotýkám hřibů i bylin. Tu a tam přivoním. Část čerstvých bylin si i natrhám do svého talíře, aby projasnili chuť pokrmu. Pohled můj je pohledem básníka, jež vidí i skrytou krásu a půvab věcí, i těch prachobyčejných.

"Jsem Nicolas, a ty?" Reaguji na to, že se opomněla představit. "Nech si chutnat. Řekni umíš vařit?" Podporuji její rozvoj k dobrému, a ujasnění si svých dovedností je cestou k uplatnění, aby si člověk dokázal pravidelně vydělávat sám na svůj chléb.

"Buď pozdraven! Jistě, přisedni." Přizvu mladého horala k našemu stolu, když se zeptá. "Jsem Nicolas. Nech si chutnat."
Když dojím, vytáhnu drobný nůž, a počnu houby ihned čistit, aby byly následně připraveny k vaření, stejně tak byliny roztřídím podle druhů. Každý pohyb mozolnatých rukou jen umocňuje sílu přítomného okamžiku, a posiluje ten dojem klidu a pokoje, který ze mne přirozeně vychází.

Rytíř ten se jeví obyčejně neobyčejným.

Lišák za pultem

Krčmář dolije tomu špičatýmu uchu vodu pramenitou, neochotně sic, protože to je práce servírek, S klidem plní další a další korbele pěnivým mokem. Po notné době s mírným úšklebkem odvětí. "Potřebuju někoho do kuchyně na škrábání brambor a pomocné kuchařské práce. Je to dostatečně poctivá práce? Nabízím denní plat jeden stříbrný tolar."

Jestli si půlelf myslel, že Krčmář a starosta v jediný osobě, pan Fabio Coretti, své nekalé plány vyjeví prvnímu drbanovi, co se objeví u barpultu, tak to se tedy spletl. Fabio si dál dělá v poklidu svou práci.

Beze stínu

Tak je to on! Bleskne mi hlavou, když se Wardd jednoslovně představí. Jeden z legendárních lyrijských hraničářů, kteří prý jsou na Severu po elfech ti nejlepší. To, že uprostřed téhle skupinky je právě tento ostřílený bojovník, zvyšuje můj zájem o ní.

Blondýnka, podle jména pravděpodobně šlechtična, je opravdu vymluvná, tak tak že pod její slovní masáží nevyložím své karty na stůl. Raději obracím směr hovoru jiným, i když podobným směrem. "No, řekl bych že vaší skupině výrazně chybí někdo ze stínových řemesel, jste samí bojovníci." Stínovými řemesly mám na mysli zloděje, lapky, vrahy, a podobně. "Pak by bylo pracovních nabídek jistě vícero. Možná bych o některé věděl. Co třeba zkusit přibrat toho Půlelfa, co pravděpodobně teď shání práci u krčmáře? Ten vypadá, že je ve stínu jako doma." Naznačím pár možností, čímž osvědčím svůj intelekt a kreativitu. Navázání kontaktu s půlelfem už bude na Caisy, u mne jí to šlo celkem přirozeně.

"Mám tu jistou práci." Odpovím nakonec stroze, bez jasného odhalení mé přítomnosti zde.

Rozvahy a Katův šleh

V hospodě si objednám rovnou pár piv, a Katův šleh (pečené maso v pikantní omáčce) s pečenými brambory. První pivo do sebe obrátím na jeden ráz, s tím druhým už tolik nespěchám. Jsem Caisy vděčen, že komunikaci kolem stolu obstarává. Raději sleduji situaci z klidu ústraní, než abych udržoval hovor kolem stolu, to mi není příliš vlastní. Záhy se objeví Henrik. Po chlapsku se s ním přivítám pevným stiskem pravice. Za ten čas, co jsme spolu putovali krajem, jsem si na něj zvykl. Lovec a bojovník je to prvotřídní, to je jisté. "Dobře." Odpovím s jemným úsměvem jeho bujaré zdravici. "Lovil jsem zvěř a bestie za Jarugou, v divočině Dol Angry. Sdílel jsem srub, lože a stůl s Caisy. Co víc jsem si mohl přát." Zašklebím se snad i vesele. Žili jsme v pustině se Lvicí z Cintry jako pár, jinak to ani nešlo. Přesto jsme oba bez závazků, v tomto jsem pragmatik, a Caisy zřejmě taky. "Nápodobně, a jak se dařilo tobě, Henriku! Tak určitě se poptáme, zda v okolí není nějaký džob pro partičku dobrodruhů." Někdy v tom čase si přisedá Remigius. "Wardd." Pokývnu mu, a představím se úsporně, pak dál se věnuji svému pokrmu a pivu. Konverzaci zcela nechávám na Caisy.

Poslední dobou přemýšlím, kam se dál celkově ubírat. Jsem na vrcholu sil, ale pořád to tak nebude. Rád bych zestárl jako hradní pán, a to není s Caisy také vyloučeno. Je to zemanka, byť co říkala její rod vlastní jen jednu opevněnou ves tam na jihu v Cintře, ale někde se začít musí. Musím se stát šlechticem, abych mohl budovat vlastní hrad, panství a rod. A to jde dvěma způsoby, za zásluhy, či sňatkem, třebas i se zemanskou dcerou. I u Hraběte ze Spoleta jsem dobře zapsán, a mít v divočině Lorda Hraničáře by mu určitě bylo ku prospěchu. Zvláště když rozšiřuje území do divočiny Dol Angry. Zkrátka mám otevřeno více dveří, více možností.

Při jídle sleduji Remigia a taky tulačku Nari. Hlavně to, jak až nábožně jí polívku. Je v ní něco dobrého, cítím to. Má potencionál, jen je třeba jej kultivovat. Že se mne děsí je jen dobře, pomůže jí to od problémů, neboť já nikdy nevyhrožuju naplano.

Když Nari vylíže i poslední zbytky polívky, krátce těkne očima na barbarova pečený žebírka. Je to mžik, ale já si toho všimnu. Evidentně má pořád hlad. Beze slova vezmu její misku, a nandám tam část svého Katího šlehu s pečenými brambory, k tomu přidám kus měkkého chleba. Pak vše posunu zpět před ní, aniž bych to nějak komentoval. Dál spokojeně jím svou ostrou krmi, a přiobjednám si další pivo, a jedno malý pro trhanku, to ostrý maso chce pořádně spláchnout.

Dokonalá polévka

Jeden lok, párkrát kousnout. Trochu utřít pusu, všude teče. Další lok. Výraz dokonalého štěstí v očích a absolutní soustředěnost na misku s polévkou a hlavně na to, aby toho co nejméně uteklo mimo má ústa. I tak by se dal popsat pohled na mne. Málem jsem i přeslechla divoce vypadajícího muže, Henrika, jak se později představil, když na mě promluvil. On mluví na mě? zarazila jsem se, rty dotýkajíc se misky, lehce smočené v polévce. Trochu vystrašeně jsem se na něj podívala, nejistě se rozhlédla, ale ano, opravdu mluvil na mě. A já nevěděla co. V ústech ještě sousto, miska lehce nakloněna, abych si vzala další. Pomalu, opatrně, snad abych nikoho nějak nevyprovokovala, jsem polkla a chystala se položit misku na stůl. Paní Caisy mne ale zachránila, představila mne a já se opět mohla věnovat polévce. Nebo bych se tedy věnovala, kdyby hned nepokračovala v představování. Napjatě, stále s miskou u rtů, jsem ji poslouchala a občas horlivě přikývla. Hlavně pak na varování o těch hrách. A pak se konečně vrátím ke zbytečku polévky. Sice jí už není moc, ale i ten poslední kousek si vychutnám, jak to jen jde.

Když polévka zmizí (a miska je poctivě vyčištěna), odložím misku na stůl a spokojeně se rozvalím na židli. Konečně si mohu pořádně prohlédnout sál hostince a hlavně pak osazenstvo našeho stolu. Krom paní Caisy a pana Wardda zde sedí i pan Henrik a pak ještě nějaký muž, který se představil jako Remigius. Prohlédla jsem si oba, jak Remigiuse, tak i Henrika. I když je pravda, že můj pohled padl spíše na jídlo pana Henrika. Nenápadně jsem polkla a radši odvrátila pohled. Spíše jsem se radši podívala na paní Caisy. Dlužila jsem jí. A to hodně. Nejen, že mi odpustila tu krádež, ale ještě ke všemu mi dala jídlo a teď mi i zaplatila výbornou polévku. Věděla jsem, že jí to musím nějak splatit. Jen jsem ještě nevěděla jak.