Na rozcestí

Už je to nějaký ten pátek, co jsem naposledy byla pod střechou. A o teplém jídle ani nemluvím. Teplo, vůně dobrého jídla a spousta hluku kolem mě. Něco, co jsem opravdu dlouho nezažila. Možná ještě nikdy. Dalo by se říci, že jsem měla štěstí. Velké štěstí. Ona kouřící polévka přede mnou, na kterou jsem právě teď koukala jako na cosi posvátného, toho byla důkazem. To, že jsem seděla vedle ženy a muže, které jsem se ještě před několika chvílemi pokusila okrást, inu to byla věc druhá. Je ale pravda, že jsem měla nahnáno z obou. Nejvíce mě ale děsil on.

Ale abych nepředbíhala. Totiž, když jsem na ty dva narazila, byla jsem hladová, zoufalá a neopatrná. A kdo by nebyl, kdyby už pár dní nejedl nic jiného než jen kořínky a bobule, co našel v lese. Byla jsem na cestě dlouho, déle, než jsem dokázala spočítat. Když jsem odcházela z Cintry, stromy začínali teprve kvést a teď... teď byl letní slunovrat. Tedy alespoň podle toho, co jsem zaslechla. Zpočátku jsem cestovala ukryta ve voze nějakého kupce, ale když mne odhalil, musela jsem se dát na útěk. Opět. A tak jsem se vlastně dostala až sem. Až k těm dvěma.

Bylo ráno, když jsem na ně narazila. Malý tábor, dva spáči u malého vyhaslého ohníčku a dva koně uvázané nedaleko od nich. Byla jsem zoufalá, hladová. Normálně bych se o to asi nepokusila, ale teď... teď to bylo jiné. Zdálo se, že spí, tak jsem to zkusila. Pomalu se připlížila k jedné z brašen, co ležela nedaleko od ženy, s vidinou něčeho dobrého k snědku. Tichá jako myška, nebo jsem si to alespoň myslela, jsem uvolnila přezku, jak já se snažila, aby nezacinkala. Už už jsem nahmatala kousek jídla, snad chléb, či co to bylo, když jsem ztuhla. Cítila jsem pohyb, věděla jsem, že kdosi stojí nade mnou. Neodvažovala jsem se pohnout, snad jen, že jsem se přikrčila, abych byla ještě menší, než ve skutečnosti jsem. Netušila jsem, co je probudilo. Snad to tiché prasknutí větvičky pod nohou, zavrzání kůže nebo snad cinknutí přezky?
Stála nade mnou jako bohyně smrti a já se bála se otočit. Nakonec jsem to ale udělala, svírajíc chléb v ruce a třesoucí se strachy. Viděla jsem jí na očích, co by chtěla udělat. Čekala jsem, že to udělá, ale k mému překvapení se tak nestalo. Naopak se sama sehnula k vaku, dala mi chléb a kousek sýra a vodu k tomu. Nevěřícně jsem na ni koukala. Ještě nějakou chvilku mi trvalo, než jsem uvěřila tomu, co se teď stalo a s chutí se pustila do jídla. Kdyby mne nenapomenula, asi bych to zhltla ihned a možná se tím i zadusila. I když se tak málem stalo, když muž řekl, co mi provede, jestli zjistí, že jsem mu něco sebrala.
A další překvapení bylo na cestě, jen chvilku poté, co jsem dojedla darované jídlo. Rozhodli se vzít mě sebou.


A tak se vracíme zpět do hostince Na rozcestí. Sedím mezi onou ženou a tím mužem, sleduji talíř kouřící polévky a jen s obtížemi věřím tomu, co se právě děje. Nejen, že mne nenakopali, nebo hůř, ale ještě mne vzali sebou a koupili mi teplé jídlo. Opatrně jsem vzala misku s polévkou, pomalu se k ní naklonila a usrkla přímo z misky. Bohové, jak ta byla výborná. V tu chvíli se rozplynul celý svět. Byla jsem jen já a ta vynikající polévka. Ne nadarmo jsem ji pomalu usrkávala, žvýkala kousky zeleniny a masa... masa. Kdy já naposledy měla maso? Bylo mi úplně jedno, že si další lidé přisedají ke stolu, dokonce jsem i na chvilku zapomněla na vyhrůžku, která mi visela nad hlavou. Teď tu byla jen polévka a já.

--------------------------

Vzhled: Drobná vzrůstem (165 cm) i postavou (pohublá a lehce podvyživená). Dlouhé hnědé vlasy má spletené do nepovedených copů a "zkrácené" tak, aby vypadaly kratší, než ve skutečnosti jsou. Nebýt lehce se zaoblujícího hrudníku, mnozí by řekli, že jednají s mladým chlapcem jemných rysů. To podněcuje i její zašpiněná tvář a hlavně pak chlapecké oblečení. Už od pohledu se o ní dá říci, že je velmi mrštná a obratná. Její oblečení je sešito z povětšinou tmavých částí hadrů a věcí, které kde našla.

Na rozcestí

Úvodník

Wardd, Caisy, drbanka, Henrik

Caisy cestou sem nabrala jakousi trhanku, která ji chtěla nešikovně ukrást z jejich vzorných zásob něco jídla. Takových najdete na všech cestách dvanáct do tuctu. Možná to byl návrat do civilizace po roce života v totální pustině, či něco jiného. Každopádně šermířka se nad tou nuzačkou slitovala, a vzala ji sebou do hostince na poctivý teplý vydatný oběd. Wardd sice zavrčel, že by se dotyčná měla raději naučit něco pořádného, než okrádat pocestný. Ale jinak tento závan milosrdenství Lvice z Cintry nechal, bez svého zásahu, jen teď více hlídá své cennosti. Zlodějce přislíbil, že pokud mu sáhne na jeho věci, tak ji tu ruku utne.

Tudíž nyní sedí u velkého stolu Wardd, Caisy a jí po boku ona drbanka. Ke společnosti si záhy přisedl i barbar Henrik, jež tu pobývá už od včerejška. Wardd ho přivítal bez zbytečných emocí, přesto s uspokojením, že ho zase vidí. Hraničář ví, že na Henrika je v boji spolehnutí,.a že je to dobrý lovec, což se hodí vždycky.

Ostatní

V průběhu pár desítek minut se na scéně objevují další dobrodruzi a přisedají si k velkému stolu, protože je tam dosti místa i pro ně samé.
Zde si už dotyční napíšou vlastní úvodní post.

Další výrazné postavy v dohledu

Žoldák

Podle notně používaného pestrého oblečení landsknechtů se jedná pravděpodobně o veterána z Ellanderu, který zřejmě již dávno má obživu u někoho jiného. Je to nájemný meč už od pohledu, barevný šátek spíná prošedivělé vlasy, náušnice v uchu, a přes onen šátek ještě na hlavě má jakousi cizokrajnou hučku s dlouhým pérem. Jeho bystré oči propátrávají lokál, zřejmě kohosi hledá. Působí i inteligentním dojmem, ač je nepochybné, že je i výborný bojovník a válečník, když je toho třeba. Teď jeho pohled zakotvil na vás, na skupince kolem Caisy, která se stále rozrůstá. Muž sedí sám, kousek od velkého stolu.

Remigius

Elfka

Další bystré oči, které prohlíží systematicky sál jsou pronikavé okouzlující oči ženy, elfky. Je vznešená, tedy pravděpodobně nepatří k rodu lesních elfů, kteří obývají Dol Angru či Angern. Mohla by i pocházet z Velekralovství elfů v Kaedwen. Je plně ozbrojena, a podle všeho se jedná o elitní hraničářku. Sedí sama opodál. Není pochyb, že jakmile opustí hostinec, tak zmizí jak pára nad hrncem. Jak by zde nikdy nebyla.

V tomto světě je široce rozšířený rasismus vůči elfům. Ze všech lidských království je nejméně rasistická právě multikulturní Rivie, na jejímž jižním území právě jste (zde jsou projevy k elfům asi jako by šlo o cikány, občasne handlivé poznámky, ale nikdo tu nechce věšet elfa na nejbližší větvi). Půlelfy opovrhuje každý, lidé i elfové.

Lara aep Alassëa - lesní přízrak

Marco baví svou hudbou celý hlavní sál hostince "Na rozcestí", tedy i vás. Lze si u něho nějakou známou píseň objednat, samozřejmě za úplatu. Každý ze tří hospodských sálů má svého barda. V tom pro hodnostáře dokonce zpívá a hraje pravá elfka.

bard Marco

Servírka Elisa

Má na starosti váš úsek sálu, tedy i vás všechny. Je to půvabná tmavovláska Elisa podmanivého pohledu. Vstřícná, však dovede odbít dotěry.
Co si objednáte je automaticky Elisou přineseno za pár minut, či desítek minut u hlavních jídel.

servírka Elisa

Žebráci

Krčmář Fabio nevzrušeně myje korbely, ubohost stvoření jež mu nabízí plody lesa jej nikterak nevzrušuje. "Opravdu si myslíš, že neumíme sbírat houby, a byliny?" Pronese monotónním hlasem. Vzápětí zalituje, že vůbec s tou trhankou ztratil slovo. Protože ani za mák nemá chuť v konverzaci pokračovat. Tenhle 'prodej' většinou funguje v malých krčmách, ale tohle je opravdu velký a zámožný hostinec.

Přesto však akce nezůstala bez odezvy. Notně omšelý rytíř (Nicolas) sedící poblíž barpultu pronesl úspornou řeč směrem k vám oběma. "Vezmu si ty hřiby i bylinky. Krčmáři, polévku, pečené maso a chléb pro tu dívku. Zaplatím to." Je zřejmé, že si Laui může přisednout k stolu toho rytíře, ačkoliv o to nikterak výslovně nepožádal. Nechal ji naprostou svobodu, kde si krmi sní. Co dívku zaujme je jeho průzračný pohled, jež jakoby viděl až na samé dno její duše, na samé dno jejích trápení. Pohled ten jak by vstřebával bolesti toho, na jehož se dívá. Pokud dívka zapátrá v těch klidných očích, nespatří tam pražádný odsudek. Muž zřejmě kdysi dávno zklamal, okolí, Boha, sama sebe. To jej každým dnem očišťuje od jakéhokoliv zbytečného soudu poklesků jeho bližních.


Pánbůh jedenkráte přišel ke mně
jak žebrák s mošnou a holí.
Spal asi na seně,
vonělo z něho jak z červnových polí,
na prahu stanul a prosil.

Tenkráte měl jsem
mnoho zlých věcí, které dech úží:
černé šaty, límec, knihy vázané v kůži,
a že jsem byl syt,
tak vážně jsem přemýšlel,
zda lépe je zemřít či žít.

Nic jsem mu nedal, — neměl jsem rukou.
Jen jsem se styděl,
když jsem jeho oči viděl,
modré od západu k východu.

Pánbůh odešel.
Dveře zůstaly otevřené.

Ty jednou mě vytáhly bez límce a knih,
na cestu daly mi mošnu a chlapecký smích,
mnoho smutků a urážek do uzlíčku
a stříbrnou vzpomínku na matičku.

Teď chodím městem a Pánaboha hledám,
vím, že tu chodí s mošnou a holí,
vím, že se jednou s ním shledám,
ale už mě to nezabolí,
protože nemám žádných zlých věcí.
Vezme mě s sebou. Stoupnem si na nároží
s čepicí v rukou, slunce nad hlavou.

"O lásku prosíme, lidé boží, —
— otevřte srdce!"

J. Wolker - Žebráci

Nicolas potulný rytíř