| |||
![]() | Na rozcestí všichni, primárně Caisy a Wardd, Henrik
|
| |||
![]() | Prodej zboží Laui jižní Rivie, hostinec „Na rozcestí“ Bylinky nakonec nejsou na prodej, ale to nevadí ta kůra na prodej je a ta kůra mně zajímá víc. Dívka zřejmě není zkušená obchodnice a bere za to vše co je jí dotyčný ochotný nabídnout.Ale oblečení? Umí vůbec bojovat? Udržela by zbraň? Byla by jí schopná zvednout a ublížit s ní někomu jinému než sobě? A vzhledem k tomu jak je vyhublá asi moc úspěšná obchodnice není, dobrá vezmu jeden váček a začnu v něm odpočítávat mince abych měl ještě na útratu zde. I když mně ta kůra zajímá nehodlám za ní utratit moc aspoň pokud o ní nezjistím něco víc. Navíc to nevypadá že by měla víc zájemců, ale nakonec na bar vyskládám dost mincí aby si mohla dovolit objednat maso. Jak se tak dívám tak potřebuje maso, ale lovec asi nebude nevidím luk nebo samostříl. „Tady máš je to dost aby sis mohla dopřát maso, potřebuješ maso aby jsi zesílila. Takhle tě někdo povalí jen do tebe strčí malíčkem. Jak jsi na tom s lovem? Lov je důležitý.“ V naší osadě po obřadu dospělosti kdy už jste schopní se postarat o ženu je zvykem přinést divočáka do domu dívky kterou jste si vyhlédli nebo která projevila zájem o vás. Položit ho na stůl před ní a její rodinu a říct: Dnes se dobře najíme.Já (jméno která jste si po obřadu dospělosti vybrali) zde skládám slib že od teď budu váš dům zásobovat jídlem. |
| |||
![]() | Civilizace všichni, primárně Wardd, Henrik, zlodějka, Remigius jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí" 21. červen, středa, letní slunovrat jedenáctá dopolední, jasno, slunečno, příjemně teplo Rok strávený s Warddem byl… Jaké by mohlo být to správné slovo… Obohacující, ano obohacující. Ve svém životě jsem většinou vyhledávala větší města, která kypěla životem, případně ale i menší vesnice, kde se všichni obyvatelé znali a tvořili jakousi stmelenou komunitu. Ale žít v divočině, prakticky sám nebo tedy v mém případě s hraničářem, to byla novinka. První co mě divočina naučila, tak shodit ze sebe nablýskanou zbroj, která je sice nádherná a do určitých střetů i velmi praktická, ale co si budeme, do lesa se příliš nehodí, už jen kvůli tomu, že jsem všude svítila jako sluníčko. Ve chvíli, kdy jsem mohla shodit zbroj a případně ji nahradit nějakou příjemnější koženkou, tak se tělo začalo velice rychle přizpůsobovat novému stylu života. Tělo se obrousilo a zhrublo. Přestala jsem spoléhat na ochranu zbroje a místo toho začala více spoléhat na vlastní smysly a schopnosti. S tím rostla i koncentrace a vnitřní klid. Ač ten jsem k dokonalosti tedy opravdu nedovedla. Ono to asi bude trochu tou horkou cintránskou krví. A přesně tato neustále divoká krev mě donutila přesvědčit Wardda, abychom se opět vrátili mezi lidi. A co je lepší příležitost, než domluvený sraz s bývalými společníky. --- První setkání s civilizací bylo opět záživné. Vážně jen co vystrčím hlavu z lesa, tak se mě pokusí první holka okrást? A ještě tak nešikovně, že se u toho nechá chytit? Ano, za normálních okolností by mě to vytočilo. Možná by ode mě dostala pár výchovných pohlavků, možná nakopnutí, možná něco horšího, to by záleželo na tom, co všechno se pokusila ukrást. Ale přesně ve chvíli, kdy jsem již na ni chtěla vztáhnout ruku, tak jsem si všimla, co že se to vlastně zlodějka pokusila ukrást. Ztěžka si povzdychnu a nakonec se sama sehnu k vaku s jídlem a podám ji kus sýra a chleba. „A nehltej nebo ti bude blbě.“ Přihodím k tomu i čutoru s vodou. Ohlédnu se na vrčícího Wardda. „S tím plně souhlasím.“ Pokrčí rameny. „Ale hostinec je kousek a tam už se nějaká příležitost najde. A nemyslím kradení…“ Tvrdě se zadívám na dívku a zavrčím dobře mířenou výhrůžku. „Nebo si mě nepřej. Zase tak milosrdná a hodná dáma fakt nejsem. A ruku ti za to utnu klidně osobně.“ --- Jakmile vejdeme dovnitř hostince, tak se mi na tváři rozline úsměv. Spousta lidí, hudby, zvuků, tekoucího piva. Jo, tohle mi chybělo. Spokojeně téměř tanečním krokem se rozejdu k velkému stolu, kde zasednu a odložím svoje věci. Odchytnu půvabnou tmavovlásku, která se nás ujmula, co by servírka. „Dvakrát pivo, jedno velké a jedno malé.“ Prohlédnu si zlodějku vedle sebe. „Nějakou vydatnou polévku pro ni a pro mě… guláš. S chlebem bohatě stačí. Díky.“ Věnuji Elise úsměv, ale pak už mi zrak padne na Henrika. „Henriku!“ Nabídnu mu ruku na pozdrav. Klidně bych ho nadšeně i obejmula, ale tak nebudeme to přehánět že? „Dneska žádná mrtvá srna nebo divočák přes rameno? Že bych si rovnou objednala nějakou tu čerstvou zvěřinovou pečínku.“ Ve stejném momentu, ale ucítím ještě cizí pohled naším směrem. Stočím hlavu a očima skončím na prošedivělém žoldákovi. Pokývnu hlavou, když se naše oči potkají. Přeci jen vždycky je lepší, když ten druhý ví, že já o něm vím. „Pokud si snad chcete přisednout, tak tu místa je dost.“ Zvolám na něj s úsměvem, ale dál ho nechám být. Pravděpodobně ho jen zaujala naše rozšiřující se skupinka. |
| |||
![]() | PRODEJ ZBOŽÍ Nicolas a Thorm jižní Rivie, hostinec „Na rozcestí“ Krčmář otevřel pusu a hned jsem zjistila, že není tak milý jak vypadá. Ptá se jestli si myslím, že neumí sbírat houby a byliny. Jsem si jistá, že to dokážou, ale přesto když ti je někdo donese pod nos, tak to snad stojí za blbou polívku. Hned jak to dořekl tak jsem vevnitř začala panikařit, protože nic asi neprodám a zas budu muset jíst jenom bobule z lesa! "Ne, to ne pane ..." Pokusím se o zbytečný pokus ho přesvědčit, ale do řeči mi skočí muž, který sedí opodál. (Nicolas) Bleskově se otočím jeho směrem a když slyším, že mi objednává polévku, pečené maso a chléb, tak mi málem vytryskne slza. Maso? Já dostanu maso? Už jsou to týdny co jsem měla maso. Kost kterou jsem šlohla psovi se nepočítá a ani brouci z lesa. Stojím tam nehybně a dívám se na muže, který si u mě právě koupil houby a bylinky. Pootevřela jsem pusu, že něco řeknu ale ten jeho pohled mě úplně uzemnil. Jako chlap není vůbec hezký, to není tím, ale jak se na mě dívá, cítím že mi vidí snad do duše. Klidně bych odpřísahala, že se známe už roky a on o mě ví úplně všechno všecičko. Už jsem se chtěla k němu vydat, když jsem zaregistrovala ,že někdo stojí docela blízko u mě a dívá se na mě. (Thorm) Otočím se a musím docela zvednout hlavu, abych se mu podívala do očí. Mohla by to být klidně láska na první pohled, takový svalnatý krasavec ... ale obhlíží si mě dlouho a začíná to být nepříjemné. Pomyslím si, že takové jako on jsem už potkala hodně. Myslí si, že si může dovolovat, ale to se plete. Jestli na mě sáhne tak .... vlastně nic ... taky si jen chce něco ode mne koupit. Hned se uklidním a usměju se na něj. Zuby mám čisté a zdravé na rozdíl od všeho jiného co na mě vidět. Tohle je můj šťastný den, já snad prodám úplně vše. "Promiň ale bylinky si právě koupil tamhle ten muž, ale kůra je na prodej ano. Já vlastně ani netuším kolik bych měla za to chtít. Kolik dáš? Jestli nemáš peníze, beru i oblečení, nebo křesadlo, nebo ... jídlo." Rychle se ohlédnu za Nicolasem, abych mu jen pohledem dala najevo, že jsem hned u něj i s bylinkami a houbami. Pak se rychle otočím zpátky na Thorma a čekám co by mi za takovou kůru dal. "Skořicová kůra je vynikající na maso, nebo do čaje, můžeš si trochu dát i do rumu. Nebo jen tak do pusy a žvejkat pro chuť." Snažím se zvednout cenu ať se krasavec plácne po kapse. |
| |||
![]() | Na rozcestí Laui a všichni v dohledu jižní Rivie, hostinec „Na rozcestí“ 21.červen, středa, letní slunovrat jedenáctá dopolední, jasno, slunečno, příjemně teplo Poslední úkol mně zavedl do toho typu hostince který nemám rád, když krkáte a mlaskáte tak se na vás dívají pohoršujícím pohledem stejně jako když se do jídla pořádně zakousnete. Ale karavana kterou jsme doprovázel zde končila a já se spolu s ostatními zde zastavil na odpočinek. Do rozhovoru jsem se moc nezapojoval protože i když jsme tu už docela dlouho pořád mně ještě některé věci nepřestávají udivovat. V divočině vám jsou vám jisté věci k ničemu, smečku vlků nebo rozzuřeného medvěda neuplatíte penězi ani vybranými slovy. Zatrne mi při vzpomínce na medvěda, má zkouška dospělosti mohla být mou poslední a když jsem se po návratu svalil vedle saní na kterých ležel můj úlovek, věděl jsme že jsem uspěl a mé kosti aspoň nebudou ležet někde v pustině zmrzlé a zapomenuté. Ale zpátky k současnosti musel rozhodnout co dál. Padl jsme do oka jednoho seržanta který mi nabídl místo v posádce. zřejmě ho zaujaly mé bojové schopnosti a mně opět překvapilo to že se zde zkouší z toho jak mají chodit a tak jsme se rozhodl že tohle není pro mně. Dříve bych jim nabídl že jim ukážu jak bojovat jenomže ti ke kterým jsem vždy poslán jsou poněkud ... křehcí. Několikrát jsem se napil a jednou popral to když jsme pil poněkud víc, byla z toho nepříjemnost ohledně toho kde jsem se popral. Ale opět jsme někoho zajal a byl mi svěřen úkol rozšířit počet strážců u někoho kdo se jmenoval ... už nevím, ale na ten kupecký dům nezapomenu. Hrozné místo kde jsem se nudil a které bylo plné nafoukaných ocasů. Jejich knihovnu by sice ocenil každý učenec, ale já sotva umím číst. Nakonec mi byla vyplacena mzda a já doufal že nikoho z nich už nikdy neuvidím. Rozhodl jsem se neodměnit konec této nekonečné služby v hostinci kde bych se opil tak až by mně museli hledat pod stolem a má zdrženlivost byla odměněna dobrým bojem. Někdo si myslel že jsem u toho kupce přišel k závratným penězům, když jsem mu pak ukázal ten měšec nejspíš ho to bolelo ho to víc než ty rány palcátem. A teď jsem zde v hostinci Na rozcestí kde se nějakou dobu rozhlížím než mou pozornost zaujme opravdu hubená dívka. Jak něco takového dokázalo přežít? Dojdu až k dívce a může cítit můj pohled zezadu než jí obejdu a prohlédnu si jí zepředu. Může to působit nezdvořile a dívce to nemusí být příjemné přesto můj pohled je poněkud jiný a je možné vidět v něm spíš úžas než chtíč. Pak přesunu svůj pohled na její znak na obličeji který je rozmazaný než si všimnu že dívka asi něco prodává, bylinky, houby a nějakou kůru ta mně zaujme asi nejvíc. „Kolik chceš za ty bylinky? Nebo za tu kůru? Tam odkud pocházím je věčně zmrzlá půda, přežijí jen lišejníky, houby a zvlášť odolné odrůdy rostlin.“ Oslovím dívku a čekám na její odpověď, dívka může vidět muže vysoké, mohutné postavy s dlouhými světle hnědými vlasy a strništěm, na sobě má koženou zbroj s kožešinami a vlysy na hrudi a kolem krku.Také je možné si všimnout velké dvojsečné sekery na zádech a tesáku a palcátu které jsou zavěšené na obou stranách opasků mezi mnoha váčky a mohutnou přezkou která se však nenachází na opasku, ale o něco výš. |
| |||
![]() | Na rozcestí všichni jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí" 21.červen, středa, letní slunovrat jedenáctá dopolední K hostinci "Na rozcestí" dorazím dopoledne. Celou cestu jsem šel po svých a to že hostinec byl mou konečnou destinací se náramně hodí, i když tu jsem pracovně. Zastavím se venku před hostincem, opřu se o protější budovu a ve stínu začnu pokuřovat tabák zabalený v papírku. Chvilku unaveně sleduji dění před podnikem. Pár štamgastů vychází ven, spoustu jich naopak vchází, nejspíš na oběd. Cigaretu nakonec odhodím do bláta a zašlápnu ji. Při vstupu do podniku se zatím snažím na sebe moc neupozorňovat, pouze si sednu k velkému stolu a u servírky Elisy objednám pití, prozatím pouze obyčejnou vodu. Přece jenom se snažím chovat profesionálně. V hostinci je celkem rušno, je tu pár dobrodruhů, žoldnéřů, docela pochybné osobnosti. Pohledem si vyhlídnu Fabia který zrovna nevzrušeně myje korbely a odhání nějakou žebračku. Jsem tu kvůli práci, a doufám že by mi Coretti mohl něco dohodit. Zatím k němu nejdu, na to mám času dost. Z kapsy vytáhnu stříbrný tolar a ušklíbnu se na Marca. "Zazpívej nám písničku barde ... třeba něco o válce a boji." |
| |||
![]() | Úvodník všichni jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí" 21.červen, středa, letní slunovrat jedenáctá dopolední, jasno, slunečno, příjemně teplo Wardd, Caisy, drbanka, Henrik
Elfka
Bard Marco Marco baví svou hudbou celý hlavní sál hostince "Na rozcestí", tedy i vás. Lze si u něho nějakou známou píseň objednat, samozřejmě za úplatu. Každý ze tří hospodských sálů má svého barda. V tom pro hodnostáře dokonce zpívá a hraje pravá elfka.
Servírka Elisa
|
| |||
![]() | Žebráci Laui, Nicolas, a ostatní v dohledu jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí" 21.červen, středa, letní slunovrat jedenáctá dopolední, jasno, slunečno, příjemně teplo Krčmář Fabio nevzrušeně myje korbely, ubohost stvoření jež mu nabízí plody lesa jej nikterak nevzrušuje. "Opravdu si myslíš, že neumíme sbírat houby, a byliny?" Pronese monotónním hlasem. Vzápětí zalituje, že vůbec s tou trhankou ztratil slovo. Protože ani za mák nemá chuť v konverzaci pokračovat. Tenhle 'prodej' většinou funguje v malých krčmách, ale tohle je opravdu velký a zámožný hostinec.
|
| |||
![]() | "Na rozcestí" Všichni jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí" 21.červen, středa, letní slunovrat jedenáctá dopolední, jasno, slunečno, příjemně teplo Nohy mě bolí jako čerti a hlava mě svědí tak, že si ji asi sama ufiknu. Jsem na cestě už několik dní, ani nevím kolik. Je to už rok co jsem přestala počítat dny, přestala jsem se zajímat jestli je noc nebo den. Na ničem nezáleží, jenom na tom, jestli se dožiju další hodiny. Před sebou vidím malé město a mířím tam. V lese se cítím dobře, ale nepatřím tam. Na bobulích a houbách nepřežiju. Podívám se na svojí tuniku, která na mě už dost visí. Za ten rok jsem zhubla a jsem jenom kost a kůže. Dokulhám do města a zamířím přímo do hospody, protože to je pro mě nejlepší místo, kde bych mohla sehnat jídlo, pití a nocleh. Před dveřmi se podívám do svého měšce. Minule mi z něj vylezl pavouk, podíval se na mě a řekl "Vyser se na to holka." A nebo jsem jen měla halucinace. Naštěstí teď žádný pavouk nevylezl a dokonce mi tam i pár mincí zazvonilo. Zatlačím na dveře a vejdu dovnitř. Do luxusní části nemůžu, to by mě vyhodili a do té děsivé části nechci. I když tady to je taky děsivé. Na malou chvilku se mi pohled potká s pohledem muže s jizvami a tetováním po těle. Rychle se podívám jinam a zamířím k baru. Měřím sto-šedesát i s botami a jsem od pohledu dost hubená. Až moc. Na sobě mám staré a špinavé vesnické oblečení. Přistoupím k baru a promluvím na krčmáře, který vypadá mile a zdvořile. "Dobrý den pane. Neměl by jste zájem koupit bylinky, houby, nebo skořicovou kůru? Výborné na vaření." Sáhnu do kapsy a vytáhnu svazky máty, heřmánku, bazalky a dokonce i marihuany. Druhou rukou sáhnu do druhé kapsy a vyndám skořicovou kůru, která je těžko dostupná, ale když víte kde hledat ... A od pasu si rozvážu šatku, v které se nachází desítka velkých jedlých hub. Všechno vyložím před něj na bar a smutným pohledem čekám co řekne. Peníze by byli fajn, ale beru i chleba nebo polévku. Na obličeji mám namalované ornamenty uhlím, které se na některých místech rozmazali a roztekli. V Předešlém městě mě krčmář okradl. Vzal mi všechno a ještě na mě poštval psa, utekla jsem, ale jestli nic nedostanu ani zde, tak nevím co budu dělat. Kručí mi v břiše tak, že to musí slyšet všichni kolem mě. Potlačím nutkání podrbat se ve vlasech. Mám moc husté a dlouhé vlasy. Zaplétala jsem si je, ale už jsou tak polepené bůh ví čím, že to už ani nemusím dělat. Dala bych cokoliv za šampón. Přivonět si k němu. A vana nebo mýdlo, to bych se rozplakala blahem. Chybí mi to, hrozně moc. Kdysi jsem se koupala každý druhý den. Soused vyráběl mýdlo doma a tak jsme měli slušnou zásobu. A mámina kukuřiční kaše s medem byla to nejlepší jídlo na světě. Takže teď beru cokoliv, jen ať mě prosím nepošle do ty sály se spodinou, kam očividně patřím. |
| |||
![]() | Rok se s rokem sešel Všichni jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí" 21.červen, středa, letní slunovrat jedenáctá dopolední, jasno, slunečno, příjemně teplo Byl jsem tam už večer před smluveným dnem. Ani nevím proč jsem přijel. Měl jsem snad k někomu z těch lidí blízko? Ten večer jsem si řádně zavdal a vzpomínal na minulost zhruba rok starou. Byla to vlastně práce se vším všudy. Ženy... Na tváři mi zahrál úsměv když si vzpomenu na to noční dobrodružství v lese při hlídce, na tu rusovlasou šermířku a taky na Bertu. Pití... A nemyslím tím vodu. Zlato... co jsme za to dostali. A když jsem padl do postele a podíval z okna na hvězdy, viděl jsem ji tam. To ona na mě dohlíží a já vím, že tomu bohové chtějí abychom se jednou setkali. Ležel jsem tam a byl rád že jsem rád dokud se mi nezavřeli oči. Tak jako mnohokrát za poslední rok. Vždyť co jsem vlastně dělal? Protloukal se vlastně celý rok na cestách. Někde jsem se zastavil na pár dní, jako třeba U Hubený kozy abych pomohl s čím jsem mohl, někde jen na večer jako mnohokrát v různých hospodách a scénář jsem měl často stejný jako včera tady v hostinci Na Rozcestí. Neváhal jsem o sobě dávat hlasitě vědět. Mít o sobě, podle některých, velkohubá prohlášení o svých bojových schopnostech, o tom že by nikdo nechtěl pocítit mou sílu. Někdy v žertu, někdy nikoliv a nejednou se strhla ta pravá hospodská rvačka. Je pravdou, že pokud si dám několik korbelů piv či nějakou pálenku, pěl jsem vesele a jako o život. I to se dělo. Rok je na jednu stranu krátká, na druhou stranu dlouhá doba. Stihl jsem být i v Nazairských horách. Na pár týdnů abych se podíval do "své" osady. Tak či tak, zlato došlo a mě nedělalo nějakou starost vzít práci když někdo dobře zaplatil. A že jsem se dobře zaplatit nechal. Ale prostě jedno je jistý. Jsem tady a teď. Na Rozcestí. V hostinci v místech pro zlatou střední třídu a je skoro poledne. Snad hodina chybí do toho pravýho. Tyr, můj černý hřebec který je stále se mnou, je ve stáji. "Dám si pivo." Zamumlal jsem směrem k jedné z dívčin co běžela kolem stolu kde jsem složil svoje půlky. "A nějakou pořádnou pečínku!" To už mi na tváři hrál úsměv a já dostal chuť na něco pořádně mastnýho. Taky jsem se rozhlížel kolem sebe jestli jsem včera něco nevyvedl, že by se na mě někdo škaredě díval, ale nemělo by být. Tady jsem jen rozdával životní moudra a zpíval jako o život. Jen už nevím jak mi to vlastně šlo. Pohled mi padl i ke vchodu. To jestli se skutečně objeví někdo koho znám nebo ne. A ten kdo snad vidí Henrika poprvé, má před sebou jistě přes 190 čísel vysokého a hodně přes metrák, snad metrák a kus vážícího muže, avšak tuk byste u něj hledali jen velmi těžce. Má dlouhé vousy a poměrně i vlasy. Snad po ramena. V jeho tváři, obočí, jsou hluboké jizvy. Obě ruce má celé pokryté trvalým malováním a stejně tak část hrudi. |
doba vygenerování stránky: 0.089047193527222 sekund