Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Reed III 
Družina
| |||
 | "Na rozcestí" Všichni jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí" 21.červen, středa, letní slunovrat jedenáctá dopolední, jasno, slunečno, příjemně teplo Nohy mě bolí jako čerti a hlava mě svědí tak, že si ji asi sama ufiknu. Jsem na cestě už několik dní, ani nevím kolik. Je to už rok co jsem přestala počítat dny, přestala jsem se zajímat jestli je noc nebo den. Na ničem nezáleží, jenom na tom, jestli se dožiju další hodiny. Před sebou vidím malé město a mířím tam. V lese se cítím dobře, ale nepatřím tam. Na bobulích a houbách nepřežiju. Podívám se na svojí tuniku, která na mě už dost visí. Za ten rok jsem zhubla a jsem jenom kost a kůže. Dokulhám do města a zamířím přímo do hospody, protože to je pro mě nejlepší místo, kde bych mohla sehnat jídlo, pití a nocleh. Před dveřmi se podívám do svého měšce. Minule mi z něj vylezl pavouk, podíval se na mě a řekl "Vyser se na to holka." A nebo jsem jen měla halucinace. Naštěstí teď žádný pavouk nevylezl a dokonce mi tam i pár mincí zazvonilo. Zatlačím na dveře a vejdu dovnitř. Do luxusní části nemůžu, to by mě vyhodili a do té děsivé části nechci. I když tady to je taky děsivé. Na malou chvilku se mi pohled potká s pohledem muže s jizvami a tetováním po těle. Rychle se podívám jinam a zamířím k baru. Měřím sto-šedesát i s botami a jsem od pohledu dost hubená. Až moc. Na sobě mám staré a špinavé vesnické oblečení. Přistoupím k baru a promluvím na krčmáře, který vypadá mile a zdvořile. "Dobrý den pane. Neměl by jste zájem koupit bylinky, houby, nebo skořicovou kůru? Výborné na vaření." Sáhnu do kapsy a vytáhnu svazky máty, heřmánku, bazalky a dokonce i marihuany. Druhou rukou sáhnu do druhé kapsy a vyndám skořicovou kůru, která je těžko dostupná, ale když víte kde hledat ... A od pasu si rozvážu šatku, v které se nachází desítka velkých jedlých hub. Všechno vyložím před něj na bar a smutným pohledem čekám co řekne. Peníze by byli fajn, ale beru i chleba nebo polévku. Na obličeji mám namalované ornamenty uhlím, které se na některých místech rozmazali a roztekli. V Předešlém městě mě krčmář okradl. Vzal mi všechno a ještě na mě poštval psa, utekla jsem, ale jestli nic nedostanu ani zde, tak nevím co budu dělat. Kručí mi v břiše tak, že to musí slyšet všichni kolem mě. Potlačím nutkání podrbat se ve vlasech. Mám moc husté a dlouhé vlasy. Zaplétala jsem si je, ale už jsou tak polepené bůh ví čím, že to už ani nemusím dělat. Dala bych cokoliv za šampón. Přivonět si k němu. A vana nebo mýdlo, to bych se rozplakala blahem. Chybí mi to, hrozně moc. Kdysi jsem se koupala každý druhý den. Soused vyráběl mýdlo doma a tak jsme měli slušnou zásobu. A mámina kukuřiční kaše s medem byla to nejlepší jídlo na světě. Takže teď beru cokoliv, jen ať mě prosím nepošle do ty sály se spodinou, kam očividně patřím. | ||
| |||
 | Rok se s rokem sešel Všichni jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí" 21.červen, středa, letní slunovrat jedenáctá dopolední, jasno, slunečno, příjemně teplo Byl jsem tam už večer před smluveným dnem. Ani nevím proč jsem přijel. Měl jsem snad k někomu z těch lidí blízko? Ten večer jsem si řádně zavdal a vzpomínal na minulost zhruba rok starou. Byla to vlastně práce se vším všudy. Ženy... Na tváři mi zahrál úsměv když si vzpomenu na to noční dobrodružství v lese při hlídce, na tu rusovlasou šermířku a taky na Bertu. Pití... A nemyslím tím vodu. Zlato... co jsme za to dostali. A když jsem padl do postele a podíval z okna na hvězdy, viděl jsem ji tam. To ona na mě dohlíží a já vím, že tomu bohové chtějí abychom se jednou setkali. Ležel jsem tam a byl rád že jsem rád dokud se mi nezavřeli oči. Tak jako mnohokrát za poslední rok. Vždyť co jsem vlastně dělal? Protloukal se vlastně celý rok na cestách. Někde jsem se zastavil na pár dní, jako třeba U Hubený kozy abych pomohl s čím jsem mohl, někde jen na večer jako mnohokrát v různých hospodách a scénář jsem měl často stejný jako včera tady v hostinci Na Rozcestí. Neváhal jsem o sobě dávat hlasitě vědět. Mít o sobě, podle některých, velkohubá prohlášení o svých bojových schopnostech, o tom že by nikdo nechtěl pocítit mou sílu. Někdy v žertu, někdy nikoliv a nejednou se strhla ta pravá hospodská rvačka. Je pravdou, že pokud si dám několik korbelů piv či nějakou pálenku, pěl jsem vesele a jako o život. I to se dělo. Rok je na jednu stranu krátká, na druhou stranu dlouhá doba. Stihl jsem být i v Nazairských horách. Na pár týdnů abych se podíval do "své" osady. Tak či tak, zlato došlo a mě nedělalo nějakou starost vzít práci když někdo dobře zaplatil. A že jsem se dobře zaplatit nechal. Ale prostě jedno je jistý. Jsem tady a teď. Na Rozcestí. V hostinci v místech pro zlatou střední třídu a je skoro poledne. Snad hodina chybí do toho pravýho. Tyr, můj černý hřebec který je stále se mnou, je ve stáji. "Dám si pivo." Zamumlal jsem směrem k jedné z dívčin co běžela kolem stolu kde jsem složil svoje půlky. "A nějakou pořádnou pečínku!" To už mi na tváři hrál úsměv a já dostal chuť na něco pořádně mastnýho. Taky jsem se rozhlížel kolem sebe jestli jsem včera něco nevyvedl, že by se na mě někdo škaredě díval, ale nemělo by být. Tady jsem jen rozdával životní moudra a zpíval jako o život. Jen už nevím jak mi to vlastně šlo. Pohled mi padl i ke vchodu. To jestli se skutečně objeví někdo koho znám nebo ne. A ten kdo snad vidí Henrika poprvé, má před sebou jistě přes 190 čísel vysokého a hodně přes metrák, snad metrák a kus vážícího muže, avšak tuk byste u něj hledali jen velmi těžce. Má dlouhé vousy a poměrně i vlasy. Snad po ramena. V jeho tváři, obočí, jsou hluboké jizvy. Obě ruce má celé pokryté trvalým malováním a stejně tak část hrudi. | ||
| |||
 | Úvodník všichni jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí" 21.červen, středa, letní slunovrat jedenáctá dopolední, jasno, slunečno, příjemně teplo Nakonec byla záhada zmizelých vozů se špičkovým vínem z Cintry vyřešena. Lapkové byli pobiti, a poťouchlý čaroděj Mordechaj byl lapen. A jelikož to nebyl žádný velký hrdina, tak po hodinách kroucení se přiznal barvu, a úkryt v hoře, km nechal celé spřežení obchodních vozů zemí propadnout.
Svým způsobem to byl život jako v ráji, v harmonií s divokou a nespoutanou přírodou. Zdokonalila se v kreslení, naučila se lépe a učelněji bojovat. Svým způsobem ji divočina změnila, aniž by si toho všimla. Zhrubla, ale živly teď vnímala přirozeně daleko intenzivněji. Zažila i několik kontaktů s lesními elfy, a s jejích pohledem na svět. Zkrátka vnitřně jí to obohatilo.
Hostinec je to rozlehlý, velký jako tvrz, však také stojí na frekventované křižovatce obchodních cest. Uvnitř jsou tři sály, menší luxusní pro honoraci na cestách, největší pro zlatou střední třídu (tam se asi vejdou všechny naše hráčské postavy, bývá tam i nejpestřeji, to jak tam prosakuje honorace i plebs z dalších sálů), a třetí je knajpa podle vkusu totální spodiny společnosti. Pokud hledáte vrahy, tuláky a prachsprosté kurvy, najdete je zde. Rozlehlé sály obsluhuje hned několik servírek, každá má svůj daný úsek kunšaftů. Krčmář je však jenom jeden, a jeho jméno je Fabio Coretti. Ten je i starostou menší vesničky, jež se za léta spontánně vytvořila kolem známé hospody. Je to v zdejším okolí poměrně mocný muž, jež disponuje i kumpanií žoldáků a vojáků. Ti chrání Hostinec i ves kolem, slouží i jako vyhazovači, když je toho zapotřebí. Luka Merizzi je vede, a to rozhodně není chlap se kterým by jste chtěli laškovat.
| ||
| |||
| REED Klasické fantasy dobrodružství ve volném světě na mapě ze Zaklínače. Jen mapa, žádná návaznost na ságu o Zaklínači. Zaklínače tedy nehledám, i když ve světě existují. Nehodí se mi do příběhu. Raději uvítám běžné postavy, neb není nic lepšího, než že z ovčáka se stane slovutný bard, či že šenkýřka proslulá bojovnice s holí, která obstojí i v turnajích. Tyhle postavy světem Reedu již prošli, možná i některé z nich potkáte. Učit vás může kdokoliv, kdo něco umí, a koho přesvědčíte aby tak učinil. Někdy to dokonce nic nestojí, když to situace vyžaduje. Unikátní vlastní svět.
| ||
