Nová společnost

Snad po očku jsem se stále otáčela ke stolu kupcovo, sledovala jsem mladého kupce, vnímala jeho rozčarování, zmatení a zklamání. Odmítnutí od paní Caisy pro něj muselo být jako rána kamenem, polití studenou vodou a opaření se o uhlí z ohniště. A nejspíše vše najednou. Stále si neuvědomoval, že jeho sestra a s ní i hraničář, zmizela. Jenže my už byly zpět u našeho stolu a ač jsem zpočátku byla zmatená, začínalo mi pomalu svítat. Jistě, paní Caisy musela být rozezlená na pana Warrda, zvláště, když takto zmizel, jak se tak říká, jako pára nad hrncem. Vlastně jsem se tomu ani nedivila. Stejně tak mi začínalo docházet, jak ochranitelsky se ke mne paní Caisy chová a cosi ve mě začalo příjemně hřát. Až jsem měla chuť ji obejmout a držet.

Nakonec věci vzali jiný spád, než původně měli. Paní Caisy se rozhodla jít směrem na Rivii, byť nejdříve ale chtěla mluvit s panem Remigiem. Chápala jsem proč, přeci jen, nabídl nám práci, která zněla... inu pro mé uši až neuvěřitelně, zvláště pak odměna, která za ni měla být. A tak, po krátké domluvě s panem Henrikem, jsem cupitala za paní Caisy směrem ke stolu, kde ještě před nějakým okamžikem seděl i pan Remigius. Žel, ten tam již nebyl a jak jsme se měly brzy dozvědět, sám si dával koupel. Musela jsem se pousmát, když jsem si vzpomněla na Donnu, až se mi líce trochu začervenali. Měla jsem vcelku jasnou představu o tom, co tam asi dělá. A nebyla to jen koupel. Když nás pak paní Caisy představila, cosi ve mě se opět trochu zatetelilo. Ve tváři se mi rozlil příjemný úsměv, někdo by řekl až spokojený a šťastný a já se lehce uklonila, tak jak jsem to viděla u měšťanek ještě tehdy v Cintře. Přeci jen, paní Caisy jistě byla z vyšších poměrů a tak jsem cítila za správné se tak zkusit chovat.

Ona drobná a trochu nemotorná poklona přišla ve chvíli, kdy nám rytíř, Hartman, jak se představil, políbil ruku, či spíše onen polibek naznačil. Jen zdálky jsem tušila, že se to tak asi dělá. Alespoň jsem to tak vídávala. Paní Caisy při představování trochu pookřála a já si trochu oddechla. Obě jsme se usadily a já s tichým díky odmítla vína. Nějako se mi nechtělo pít nic, z čeho by se mi později mohla motat hlava. Jen jsem se usadila na židli, složila ruce do klína a mile se usmívala na všechny kolem sebe. Poslouchám o čem se baví, ale zároveň i sleduji dění okolo sebe. Sleduji rytíře Hartmanna, jeho společníky a až když vycítím Caisyn pohled, ohlédnu se na ni a mile se na ni pousměji. To co jsem viděla v jejích očích a vyčetla z jejího výrazu opět rozvířilo onen pocit. Hřejivý, skoro až laskající pocit, jež sliboval bezpečí. V tu chvíli jsem měla šanci okusit jaké to je mít někoho, kdo má o vás opravdu starost. Něco takové jsem cítila jen jednou a není to tak dávno. Vlastně to není ani hodina.

Až kompliment rytíře Hartmanna mne probere z toho malého transu, a přitáhne si mou pozornost, jen proto, abych oči stydlivě opět sklopila a s nimi i svou tvář a schovala tak opět rudnoucí líce. Naštěstí rytíř pokračoval ve své mluvě a já se tak mohla vzpamatovat. Ovšem jeho slova mne těšila, stejně tak i pohledy lidí. Bylo to jiné, když si vás najednou prohlíželi z jiného důvodu, než jen kvůli podezřívavosti.

"Jednorožce?" zpozorněla jsem a zeptala se snad, jestli jsem špatně neslyšela. Opravdu o něm mluvil? "Oni existují?" zeptala jsem se s výrazem malého děvčátka, které poprvé vidí, byť nakresleného, jednorožce.

Nová příjemná společnost

Hostinské elegie

Hostinské elegie

Utrpení mladého Pierra

"Jak můžete být tak krutá, Má Paní?" Tiše šeptl mladý kupec Pierre, když se pomalu zvedal zas na nohy. Měl za to, že ji položil své srdce pod její kožené vysoké boty. Avšak ona jen dupla naň, ve vzteku dokonce. Odmítnutí bylo jedna z možných jejích reakci, to věděl. S tím by se smířil. Ale tohle? To nebyla ledová sprcha, to byl učiněný nekonečný ledopád. Mluvila o věku, o postavení. On mluvil o horoucím srdci, o skutečné nesobecké lásce. Nechápe její reakci, v níž nezúčastněný vidí spíše nešťastné načasování, špatné místo. Ale jak mohl vědět, tušit, že právě v době jeho skutečně velkolepě rytířského vyznání Dámě jeho srdce, právě jí zmizí její milý s o dost mladší rusovlasou překrásnou dívkou?

Šermířka nerozdupe jen jeho srdce jež ji velkodušně nabídl. To je jí málo, ona jej prohlásí hlupákem, dětinou. Mladík je otřesen, a naprosto zdeptán, zahanben a podupán. Vlastně ani není schopen se bránit, či vůbec reagovat. Slova o tom, že by měl dohlížet na svou sestru dorazí do jeho hlavy dunící tepy rozbouřeného srdce. Vůbec je nevnímá. Zrak má vyděšený. Tohle trauma si ponese dlouho v sobě, možná i věčně. Jistě si rozmyslí nějaké další ženě vyznávat lásku a úctu.

Jak tak tonoucí se ve víru zuřivosti Lvice z Cintry hledal očima nějakou oporu, shovívavost, cit. Spočinul vyděšeným zlomeným pohledem na Nari. Ta doteď budila v něm dojem člověka s nebesky velkou empatií, s citem pro bolest druhého, jakkoliv se někomu může zdát komickou. Chtěl se chytit alespoň stébla pochopení. Ani to nenašel. Kalná voda hněvu fešné blondýnky, které jistě mnozí u nohou klečí, a ona může je přebírat po libosti, se nad ním s hukotem zavřela.

Při tom výjevu proběhlo hlavou nyní půvabné, něžné brunetky, zda také jí jednou nějaký muž bude chtít dát všechno, celého sebe. Zda bude tak odvážný, že nebude hledět na veřejné mínění, ni na pohoršení, jež by to mohlo mu přinést. Zda bude ona pro něj vším, zda nebude hledět na sebe, ale jen a pouze na ni. Zda se jí dá velkodušně zcela všanc. Kolik asi na světě je takových mužů, kteří se ženě svého srdce dávají tak cele? Bez výhrad. Riskujíce přitom vše. I vlastní důstojnost a city, to když je s nimi zameteno, tak jak před chvílí předvedla její Paní.

Ten zoufalý pohled zděšeného Pierra, marně sahající po alespoň drobném pochopení, ten ji bude jistě provázet několik dní, a možná ho uvidí navždy. Ten křehký plamen bezbřehé bláznivé lásky, jež byl jedním jediným rázným sfouknutím v mžiku zhasnut.

Sotvaže šermířka s dívkou opustily kupcův stůl, mladík těžce dosedl na židli, pohroužen ve své vlastní utrpení. Ještě stále mu nedošlo, že jeho sestra zmizela. Zbrojnoši už to zjistili. Však byli si jisti, že zde proběhlo nějaké kouzlo, které pozřelo hraničáře i kupeckou dcerku. Slova jako 'Zmizeli!', či 'Kouzlo!' jen z nekonečné dálky zněly zmučenou a potupenou myslí mladého Pierra.