Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Reed III

Příspěvků: 152
Hraje se Po čtrnácti dnech  Vypravěč Hudson je offlineHudson
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Hartmann von der Vogelweide je offline, naposledy online byla 27. května 2024 12:04Hartmann von der Vogelweide
 Postava Caisy de Malaguena je offline, naposledy online byla 27. května 2024 14:07Caisy de Malaguena
 Postava Remigius je offline, naposledy online byla 27. května 2024 1:40Remigius
 Postava Thorm je onlineThorm
 Postava Nari je offline, naposledy online byla 27. května 2024 12:51Nari
 Postava Elisa *Lissa* Carbonarra je offline, naposledy online byla 27. května 2024 1:40Elisa *Lissa* Carbonarra
 Postava Laurina aep Lango je offline, naposledy online byla 27. května 2024 1:40Laurina aep Lango
 Postava Isolde je offline, naposledy online byla 27. května 2024 12:26Isolde
 
Nari - 15. dubna 2024 22:08
nariuvdo137.jpg

Opět na cestě




Caisy, Remigius, Hartmann, Thorm a ostatní
jižní Rivie, hvozd okolo
21.červen, středa, letní slunovrat
čtvrtá odpolední až podvečer
zatahuje se, obloha černá, blíží se pořádná bouřka


Nadšeně jsem poslouchala, co říkali o jednorožcích a představovala si, že někdy jednoho uvidím. A v tu chvíli mi bylo jedno, že to jsou možná jen pohádky. Měla jsem sen, další z mnoha, který jsem doufala, že se někdy splní. A možná proč ne, vždyť dnes se jich již tolik splnilo. Cítím, jak se mi tváře opět zalijou rudou, když mne rytíř Hartmann osloví "má paní", až musím sklonit hlavu, jak se za to v tu chvíli zastydím. Ovšem vyvolá to ve mě milý měkký úsměv a jen podpoří mé zasnění do ještě větších výšin. Do takových, ze kterých bude pád velmi bolestivý.

Když se rozhovor odvrátí od jednorožců, vrátím se, byť neochotně, zpět do reality. Na přípitek, který paní Caisy pronese, chytnu číši s vínem a napodobím ji, jak jen umím, načež jen zlehka smočím rty v rudé tekutině. Dále už jen sleduji své okolí a poslouchám rozhovory ostatních.


Události pak naberou rychlejšího spádu. Pan Remigius se vrátí z koupele značně zmožen, načež jen tak tak zadržím smích, zvláště, když si vzpomenu, co mi Donna řekla, když jsem jí ho popsala. Jak se zdálo, lazebnice dosáhla svého a jistě byla spokojená. Byla jsem za to vděčná. Nevím proč, ale byla. Ač jsem tu ženu poznala jen krátce, našla si místo v mém srdci a já si uvědomila, že tajně doufám, že se sem někdy vrátím a budu s ní moci strávit více času. Jakmile se však pan Remigius vrátil a obeznámil rytíře Hartmanna svým úkolem, dalo se vše do pohybu. Celá kumpanie se začala zvedat, balit se a připravovat na cestu. Stejně tak i já.
S omluvou jsem se na krátký okamžik vzdálila od paní Caisy, abych našla kuchtičku, jež mi věnovala své šaty. Chtěla jsem je vrátit a vzít si své, nyní již vyprané a dokonce i voňavé oblečení (pokud se tomu tak dalo říkat). Nakonec jsem neodolala a ještě zaběhla do lázní, znovu se rozloučit se zmoženou, ale šťastnou Donnou. Nemohla jsem si pomoci a slíbila jsem jí, že se jednou vrátím a povyprávím ji o svých dobrodružstvích.

Když jsem se konečně připojila zpět k paní Caisy a ostatním, byla výprava již připravená k odjezdu. Paní Caisy stála u své klisny, čekala na mne. Omluvně jsem se na ni usmála, přišla blíže a s neskrývaným respektem si zvíře prohlédla. Bála jsem se? Asi ano, možná proto jsem byla tak nesvá a možná i trochu vyděšená, když se mne zeptala, jestli jsem už někdy seděla na koni. Jistě, že jsem zavrtěla hlavou zamítavě. Nikdy jsem na koni neseděla. Vlastně jsem u žádného nebyla ani takhle blízko. A právě proto, když mi nabídla ruku, aby mi pomohla do sedla, klepala jsem se jak osika v silném větru. Jakmile jsem ale byla nahoře, najednou jsem se cítila... úžasně. Ten rozhled i ten pocit, byť lehce nepohodlný. Paní Caisy se brzy vyhoupla do sedla přede mě a otočila se na mne.
"Naučíte mne jezdit?" zeptala jsem se bázlivým hláskem, místo odpovědi, kterou nejspíše čekala. Bělouš se ještě ani nehnul a mě to už učarovalo. To jsem ale ještě nevěděla, jaké to vlastně bude. Nakonec jsem ale jen přikývla a hned jak se otočila dopředu, pevně jsem ji objala kolem pasu.

Už jsem ani nevěděla, jak dlouho jsme jeli. Ale bylo to dlouho, protože mne zadek bolel, jako nikdy před tím. Zprvu jsem si jízdu užívala, i když jsem před sebe tak dobře neviděla. To mi ale nevadilo, i tak bylo na co koukat. Ten rozhled, ten pocit. Zprvu to bylo úžasné, snad až povznášející. Ovšem čím déle jsme jeli, tím více to začínalo být nepohodlné. Brzy jsem se začala různě vrtět, hledala jsem pohodlnou pozici, snažila se protáhnout si dřevěnící nohy, párkrát jsem se snad i štípla do zadku, jestli ho ještě vůbec cítím. Každý pohyb zvířete bolel, takže když jsme konečně zastavili, byla jsem šťastná. A o to více, když paní Caisy navrhla, abychom si našli nějaké přístřeší. Ani nevím jak moc jsem se těšila, až zase budu cítit pevnou půdu pod nohami.


 
Caisy de Malaguena - 15. dubna 2024 13:13
rytkahelene_i46663856.jpg
Opět na cestě

Nari, Remigius, Hartmann, Thorm a ostatní
jižní Rivie, hvozd okolo
21.červen, středa, letní slunovrat
čtvrtá odpolední až podvečer
zatahuje se, obloha černá, blíží se pořádná bouřka

Konverzace u stolu přirozeně plyne. Dokonce si k nám přisedne i seveřan, se kterým jsem se srazila v tomto hostinci již dvakrát, ale šanci na nějakou hlubší konverzaci jsme dosud opravdu neměli. Vždy se jednalo pouze jen o vteřinovou srážku.
Během chvíle se k nám doplíží i Remigius. Tázavě zvednu obočí a koutek úst mi vyskočí do pobaveného úsměvu. Jako bych to neříkala. Černovláska po něm jela, jak švábi po pivu. Ve chvíli kdy drahý Remi zmíní, že Lissa prostě jede s námi, tak už mám co dělat, abych nevyprskla smíchy. Snažím se opravdu ze všech sil udržet zářivý společenský úsměv.
Takže moje prvotní odhady byly přesné. Slečna si prostě chce zařídit lepší budoucnost, ať to stojí, co to stojí. Teď už bude pouze záležet, jestli se jedná o parazitismus, nebo komenzálismus. V nejlepší případě by se samozřejmě mohlo jednat o mutualistický vztah, ale to už asi také záleží na úhlu pohledu. Uvidíme časem.

Jakmile se všichni zvedneme k odchodu, tak zamířím do stájí, kde si obléknu svou zbroj. Srovnám meč a vlasy si stáhnu do úhledného copu. Konečně na tohle všechno přišel ten správný čas. Poplácám Auroru po boku a tiše ji zašeptám několik konejšivých slov.
Pro ostatní to asi může být lehký šok vidět mě v plné polní. Přeci jen, do teď jsem stále byla v košili s rozpuštěnými vlasy a celkově sice s lehce drsnějším ale stále ženským výrazem i chůzí. Tentokrát už vychází ze stájí člověk, kterému byste věřili, že ten meč nemá pouze na parádu. A pokud si o mě do teď stále někdo myslel, že musím být pouze cestující šlechtična mezi hradem otce a hradem dalšího příbuzného, tak teď už musel opravdu ztratit veškeré iluze.

Vyvedu Auroru ven ze stájí a pokynu Nari, aby přišla ke mně. „Pojedeme spolu. Už jsi na koni někdy seděla?“ Pronesu polohlasem, aby rozhovor zůstal opravdu jen mezi námi dvěma a neprasklo zbytečně brzo, že Nari je mojí sestrou maximálně poslední půl hodiny.
Ať už odpoví kladně nebo záporně, tak se povzbudivě usměju. „Nic to není, prostě se mě budeš držet kolem pasu jako klíště.“
Nabídnu ji pomocnou ruku, abych ji vysadila do sedla. Upravím ji posed, zkontroluju nohy, že je zapřená, kde má.
„Perfektní…“ Poznamenám spíš pro sebe a pak se vyhoupnu na svého bělouše taky. Usadím se pohodlně před Nari a krátce se na ni otočím.
„Všechno v pořádku? Chápu, že ta zbroj asi nebude, bůh ví co, ale snad to půjde zvládnout. Jenom se fakt drž, jsi tak drobná, že bych si ani nevšimla, že jsi mi zmizela.“ Krátce se usměju a pak už pobídnu koně, abychom se přiřadili k ostatním společníkům.

Krásné počasí se začíná zhoršovat. Zvednu pohled k obloze a mírně se zamračím. Takovouhle rychlou změnu jsem opravdu nečekala.
„Bouřka se opravdu blíží…“ Mírně si povzdychnu. „Na druhou stranu vracet se do hostince se mi opravdu nechce. Chtělo by to aspoň najít nějaké provizorní přístřeší.“
Ale co jsem si všimla, tak všichni kromě Remigia by raději přenocovali venku. Takže asi je rozhodnuto, ale pokud přijde opravdu boží dopuštění, tak to dneska bude v noci jízda.
Z debat o počasí mě vytrhne příchod nádherné majestátní ženy. Elfka. To je mi jasné od prvního pohledu. Žádná lidská žena nevyzařuje takovouhle uhrančivou krásu a sebevědomí. Oslovuje přímo Hartmanna, takže se do rozhovoru nijak nezapojuji.
Teprve až by dokončili prvotní interakce a zároveň by došlo tedy k připojení elfí hraničářky k naší skupince, tak se ji přijdu představit.
 
Thorm - 15. dubna 2024 00:22
img_20240412_16473983649619.jpg
Přes hory půlnoční přejeli jsme nelekali jsme se stínů

Caisy, Nari, Remigius, Thorm
jižní Rivie, hostinec „Na rozcestí“, hlavní sál
21.červen, středa, letní slunovrat
jedna odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo


Jistě na tomto místě jsou dvě osoby kterým bych se nejraději vyhnul, ale tento šlechtic se vydal sem a to už něco vypovídá. A pak je tu ta žena, ach ženy i když některé věci se mění jiné zůstávají stejné, ale tady jde o to jak vhodně projevit zájem o ženu?
Myslím jaké jsou zdejší zvyky, je vhodné ženu plácnout po zadku nebo ji vystřihnout pózu jako to udělal ten mladík?
Co se týká mého doprovodu karavan, vybírám si často ty kupce kteří se chystají odjet, ale ještě nemají doprovod. Pokud tam někdo je a neodmítne ho sám kupec, odejdu protože se nerad chvástám. Ano já vím jsou zde ti kteří si na chvástání založili kariéru a ostatní jim za to ještě házejí mince, ale tohle je dvousečná zbraň.
„Děkuju, jste velmi laskav.“odpovím šlechtici který představí sebe a pak muže který je starší než on sám a vypadá na zachmuřeného veterána který toho hodně zažil.
„Těší mně Thorm z Creydenu.“představím se také a pokývnu uznale oběma, potom Hartmann představí tu ženu a dívku a tak jim věnuji zdvořilé pokývnutí jako když mi kupci představují své dcery. Usazený jsem vedle Bruna a jednoho mladého chlapce, no mladého v jeho věku započal můj obřad dospělosti který mně málem zabil.
Ale věřím že i on už něco zažil ...
Rozhodnu se ho moc neprohlížet a pustím se do jídla a pití, přece jen masem a pivem nepohrdnu. Moje stolování se sem asi nehodí, ale i tak se snažím nekrkat a také kontrolovat zvuky které ze mně vycházejí opačným směrem. Uvažuji zda mám začít vyprávět o svém obřadu dospělosti, ale to k nám někdo přijde. Nebo se spíš došourá muž který mluví o pokladu elfího mága což mně zaujme a tak rozhodně souhlasím když je mi to nabídnuté. Tohle bude dobrá cesta a uvidí se co tam najdeme pak mi však něco dojde.
Laui já na ní skoro zapomněl ...
Položím si ruku na obličej a rozhodnu se než vyrazíme tuhle věc vyřídit, najdu si nějakou dívku která tu oslovuje hosty a tu pak oslovím.
„Počkej prosím, měl bych jednu prosbu. Pokud tu uvidíš žebračku se spletenými vlasy a pomalovaným čelem tak jí řekni že Thorm se nemůže podílet na na tom co jsme si dohodli, ale pokoj je zaplacený na dnešek. Musí však naštípat dříví ...“
Aspoň zesílí je tu však ještě něco co bych chtěl říct uvažuji že bych to napsal, ale vím jak to vypadá vždy když píšu a nemám čas takže ztlumím hlas.
„A ještě jednu věc jí vyřiď, má dost peněz tak by měla udělat něco se svým vzhledem, ostatní si spíš koupí něco od obchodnice která nepáchne jako kdyby jí do obou kapes načůral skunk.“
Dám dívce groš (rozhazování si vybrala Laui), rozloučím se s ní a vydám se do stáje, doufám že mi bude zapůjčen kůň abych při cestě nezdržoval ostatní. Zaujmou mně také dva psi kteří naprosto rozdílní a zřejmě vycvičeni pro lov, nakonec s námi pojede ještě ta žena s ostře řezanými rysy která předtím obsluhovala Hartmanna. Vyjádří se k tomu někdo svým nezapomenutelným způsobem, někdo kdo není tak oblečený jako ten chlapec vedle kterého jsem seděl a je o něco starší. Asi pomáhá na koně, promazává kuše, brousí zbraně a leští boty. Na to se k tomu vyjádří Bruno a já mám pocit že nemluví tak úplně k psům. Vyrazíme na cestu a jak to vypadá tak bude nejspíš pršet, někdo říká že jsme měli zůstat v hostinci, ale já jsem na nepřízeň počasí zvyklý i když nevím jak to budou vidět ostatní.
Už to vidím jedeme v dešti a někdo nevybíravě kleje zatím co ty dívky drkotají zuby.
A pak zastavíme protože na nás čeká elfka tedy spíš na Hartmanna a poslala jí za ním jiná elfka, zajímavý hledáme poklad elfího mága a má s námi jít elfka. Ale rozhodnu se nechat rozhovor na Hartmannovi.
 
Hartmann von der Vogelweide - 13. dubna 2024 16:00
img_20240215_15590258432170.jpg




Vyzvání na cestu - L'Invitation au Voyage



Drahá sestro, pojď,
vyberem si loď,
ujet dolů, žít tam spolu!
Všechno užíti,
žít a umříti
v zemi, jež má svoji aureolu!
Slunce zmoklý pták
dojímá mne tak
jako půvaby tvé tváře,
jak tvé zorníčky,
v nichž jsou slzičky,
z kterých crčí zrádná záře.

V onom kraji budeš mít
rozkoš, krásu, přepych, klid.


Charles Baudelaire





Caisy, Nari, Remigius, Thorm
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí", hlavní sál
21.červen, středa, letní slunovrat
jedna odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo



Madam Caisy postupně začne rozkrývat i své plány na cestu. Je zjevně se svojí sestrou také trochu neukotvená. No to u žen asi nebývá tak často zvykem. Vypráví o dobrodružné výpravě a i Remigiovi. To mě trochu zarazí, jakou dohodu šlechtična s žoldnéřem může mít? Je to něco nekalého? No je to možné. Neřeknu však na to nic.
Dokonce se zmíní, že by mohla zaujmout i nás a to mě překvapí. Ale má pravdu mohla by to být inspirativní společná cesta. "To máte pravdu."odpovím na její informaci.

Pak ještě dodá, že už by ráda vypadla z hostince. I s tím naprosto souhlasím i když my tu asi nejsme tak dlouho co ostatní, přišli jsme jen na oběd a ani jsme si nesundali zbroje. Jak dojíme tak pokračujeme. Takže doufám, že to vyjde akorát až se vrátí Remigius.

Mezi tím se však ke stopu přimotá bojovník od vedle. Přijde mi trochu znavený a bezprizorní. Byl bych špatným rytířem, když bych bojovníka vyhnal od svého stolu. A tak na jeho otázku odpovím.

"Jen přistup, k našemu stolu jsi srdečně vítán. Buď mým hostem, pij a hoduj. Hartmann von der Vogelweide, Bruno von Pfalzwald."
Ukážu na Bruna a pak na svůj doprovod. Pak se ještě poukloním směrem k dámám. "Spanilé lady Caisy de Malaguena a lady Nari de Malaguena."
Pak ho usadíme mezi Bruna a Floriána, nechť se napije a občerství, přínos společnosti muže osvědčit později.

Nakonec se dokodrcá i Remigius. Vysátý jak panna po upírském bále. Přiznám se, že se mi na jazyk drala nejedna kousavá byť přející poznámka. Zmínka o pokladu elfského mága mě zaujme. Ne asi jako ostatní, nejde mi o bohatství pokladu, ale vše zajímavé co se kolem toho muže točit a právě třeba i nějaké zapomenuté elfské vědomosti. Prostě je to neodolatelný cíl výpravy a tak se rádi přidáme. Vzhledem k tomu, že se bude hodit každá ruka, pokud by chtěl ten mladík co se k nám přidal klidně ho vezmeme do družiny. Nic si nenalhávejme maso do mlýnku se vždycky hodí. Snad aspoň něco bude umět. A já věřím, že ano.

Konečně mužeme vyrazit. Psi jsou odpočatí a najezení a my také. Koně ve stáji připravení a pečlivě vyhřebelcovaní. Mladík ze stájí je nachystá v cuku letu. Dostane slíbenou prémii a ještě něco navíc. Po upravení zbrojí se konečně vyšvihneme do sedel a vyrazíme.
Když Remigius suše oznámí, že Lissa jede s námi musím se potutelně usmát. Macel se směje nepotutelně. "Tý jo von si jako bere tu schránku na péro sebou jo? Po vecčerech bude zábavička. Šup sem, šup tam aby nás to neprozradilo." Bruno jen zavrčí. "Drž hubu ty nadženej pse." Když to řekne otočí se na něj Pepř a Sůl. "Vám to neříkám všímejte si cesty kurva." To je tak, když místo šlechtické družiny máte komediální "stand up" putovní divadlo.

Mraky se na nás valí, ale nijak neliutuju, že jsme nezůstali v hospodě. Prostě i za deště se dá cestovat a když ne postavíme stan. K mému překvapení, však na nás čeká ještě jedna postava. Elfka z doprovodu té zajímavé elfí šlechtičky co mi chtěla nabídnout tak zajímavou práci a musela být odvolána. Což mě do teď mrzí.

Představí se nám a já se jí také ukloním a pak představím ostatní. To že mě má doprovázet mě skutečně velmi udiví. Ale vážím si toho. Asi jsem přeci jen zanechal nějaký dojem na krásnou elfku. Pravdou je, že ona ho ve mě zanechala určitě.
"Velmi si toho vážím madam Laurino aep Lango, máte nás doprovázet jako co? Stopařka? Ochranka, spojka k madam Laře nebo společnice?" Otázka není myšlena nijak zle, ale nevím co od ní čekat.

Každopádně jsem rád, že se k nám přidala a já přeci jen neztratil kontakt s elfkou Larou.








 
Remigius - 12. dubna 2024 10:24
remigiusi188.jpg

Pekelná lázeň, a břitva nakonec


Lissa, Donna, Ria a pak všichni ostatní
jižní Rivie, hvozd okolo
21.červen, středa, letní slunovrat
čtvrtá odpolední až podvečer
zatahuje se, obloha černá, blíží se pořádná bouřka


Lissa mne zatáhla do lázně, a už cestou se na mne v polibcích doslova přisávala. Jela po mne jako šílená. Popravdě mne to trochu zmátlo, ale neprotestoval jsem. Který normální chlap by se zdráhal, když se po něm vinlě pne taková lepá větev? Koupel začala v režii bujné tmavovlásky, ale lazebnice Donna nechtěla být ochuzená, a záhy se přidala. Lissa protestovala, leč marně. Nutno říct, že zralá žena lazebná měla ve vášni co nabídnout, a tak záhy se draly masivními dveřmi táhlé vzdechy a skřeky lásky tělesné. Byl jsem jak v ráji, to však mělo se záhy změnit na peklo. Zvuky vášně přilákaly kuchtu Riu jak láká horskou pumu čerstvý maso. Blondýnka ač měla obsluhovat místo Lissy na sále, podlehla volání přírody.

Když stanula ve dveřích, zatímco já vnořen v Donně líbal Lissu, zatmělo se mi před očima. Jedna prcna dobrý, dvě skvělý, ale tři nadržený ženský na jednoho chlapa? To bude masakr. Můj.

Asi za půl druhé hodiny jsem se táhl jako totálně vyžímaný citron nahoru do sálu. Chtěl jsem původně Lisse prchnout po šťastné hodince. Však poněkud se to zvrtlo. Teď už ji uprchnu stěží. Ta mrcha, dobře je si své převahy vědoma. Kupodivu byla z té ďábelské trojky nejméně výrazná. Donna v koupeli kralovala, a Ria byla jako blonďatá vichřice, škoda že nebyla sama. Za to Lissa slušný průměr. Ale na cestě to bude jiné, tam se společnice bude mi hodit, zvláště když umí vařit.

Dovlekl jsem svý zbitý tělo ke stolu Hartmanna, kam už se přestěhovala i Caisy s Nari.

Na tajnosti kolem pokladu jsem měl až příliš málo sil. A Harmannovi muži se jistě budou hodit. Tak jsme je přibrali, pokud mají zájem pátrat po pokladu elfského mága. Suše jsem oznámil, že šenkýřka Lissa pojede se mnou, tedy s námi. Když zmizel hostinec za našimi zády už bylo dalece po čtvrté hodině odpolední. Obloha se rychle zatahuje, černá mraky, co nevidět se spustí pořádná bouře. "Možná jsme v hostinci měli přenocovat." Prohlásím při pohledu na tu hůlavu, jež se na nás z oblak žene. "Ještě bychom to stihli." Dodám, ačkoliv vím, že Caisy už chtěla stůj co stůj vypadnout z lokálu hostince Na rozcestí.

Přesně v té chvíli na lesní stezce před naší družinou stojí elfka na plavé klisně, podle všeho nás čeká. "Pane Hartmanne, posílá mne má velitelka Lara aep Alassëa nossë Oiolairë, setkal ses s ní v hospodě. Mám vás doprovázet. Jsem Laurina aep Lango, hraničářka.". Osloví našeho šlechtice. Ozbrojená je elfským dlouhým lukem a jataganem. Už od pohledu je vostrá jako břitva.

průběh lázně určila plně kostka

Obrázek

Laurina aep Lango




 
Thorm - 12. dubna 2024 01:00
img_20240412_16473983649619.jpg
Najdu snad místo vhodné místo?

Caisy, Nari, Hartman
jižní Rivie, hostinec „Na rozcestí“
21.červen, středa, letní slunovrat
jedna odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo


Vypadá to že barbar je zřejmě ponořený do svých vlastních myšlenek a já nějakou dobu čekám než mně vezme na vědomí. Potom se podívám ke stolu toho šlechtice, jistě je tam ta žena která na mně nepůsobí zrovna příjemně, ale možná by to šlo udělat tak abych jí do dalšího rozhovoru nemusel zahrnovat.
Ano já vím, tady bych asi našel uplatnění ostatně už mi něco bylo nabídnuté a pak tu je Laui, ale možná by tu bylo ještě něco jiného.
Možná bych našel uplatnění kdybych promluvil s tím kupcem i když by to znamenalo udělat něco v čem nejsem zrovna sběhlý. Opět se napiju a vydám se ke stolu toho šlechtice abych pak už s poněkud unaveným hlasem dodal.
„Zdravím, omlouvám, se pokud ruším ovšem je zde těžké najít někoho kdo by byl ochotný s vámi vést rozhovor. Vidím že vy jste toho asi hodně zažil a znáte hodně příběhů, mohl bych se na nějaké zeptat?Nechci vyzvídat pokud budete mít zájem tak vám potom řeknu co jsme zažil já.“
Opět se napiju protože mi mezitím vyschlo v krku, za poslední dobu jsem namluvil víc než je obvykle, ale snad se zde zadaří.
 
Caisy de Malaguena - 11. dubna 2024 11:31
rytkahelene_i46663856.jpg
Touha jít dál

Hartmann, Nari
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí", hlavní sál
21.červen, středa, letní slunovrat
jedna odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo


Zamyslím se nad celou příhodou s jednorožcem. Zatím je to pro mě spíše takové pohádkové stvoření, ale na druhou stranu, po mých zkušenostech s elfy jsem ochotná věřit už úplně všemu. Elfové vždy viděli svět jinýma očima než my lidé. Lidé jsou sice velice cílevědomí, rychle se učí, mají nespočet nápadů, které dokáží obratně aplikovat do reality, ale chybí jim taková ta duchovnost. Tedy abyste pochopili, nemyslím církev a víru, té je mezi lidmi víc než dost, zvlášť pokud v lidech zakořeníte semínko strachu. Spíše myslím něco hlubšího, samotnou podstatu tohoto světa, která je složitější a mnohem nepředvídatelnější než cokoliv, co kdy člověk stvořil.

„I tak se ale drobně obávám, že lov na takto úchvatné zvíře se může dotyčným vymstít. Příroda je mocná, na to bychom měli opravdu dávat pozor.“ Pronesu svoje jednoduché a snad i poslední moudro a nechám jednorožce jednorožcemi.
Místo toho se laskavě usměju, když společníci začnou připíjet na něžnost a krásu žen.
„Dovolila bych se připojit, že ráda připiji i na odvahu a čest mužů.“ Pozvednu společně s nimi číši a napiju se.

„Abych byla upřímná, konkrétní cíl teď nemám. Původně jsem zde měla sraz s bývalými společníky, se kterými jsme opět chtěli podniknout něco… dobrodružného.“ Pobaveně se zasměju, ale pak jen pokrčím rameny. „Ale znáte to, člověk míní, život mění. Nějak se mi ty původní plány začali rozpadat.“
Rozhlédnu se po sále hostince. „Vlastně to je i důvod mého čekání na Remigia. Měli jsme předdomluvenou určitou společnou cestu. A nerada bych odcházela bez pevné odpovědi. Navíc si myslím, že by se vám jeho nabídka mohla líbit. Rozhodně by to byla inspirující společná cesta.“
Pokývu zamyšleně hlavou. „A také bych už docela ráda místní zdi opustila, přeci jen bych již byla ráda na cestě, poznat zase něco nového.“

 
Hartmann von der Vogelweide - 03. dubna 2024 18:55
img_20240215_15590258432170.jpg



Nová společnost





Caisy, Nari a veselá kumpanie
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí"
21.červen, středa, letní slunovrat
jedna odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo



Když se bavíme o možném stopování, únosce kupecké dcerky, paní de Malaguena pomalu vnáší do situace více světla a je jasné, že nějaká romantika v tomhle případě asi bude. Snad mi připadá, jako by toho únosce i znala. Nechám tedy být celou tu situaci jako něco, po čem mi nic není. Nejsem tu od toho kazit ostatním dostaveníčka.
Tak se jen společensky usměji na obě dámy jakože chápu, byť tedy nechápu nic a vlastně mi to je jedno.

Pak přijde na téma kavalírská cesta a zkušenosti a inspirace. Ach. Inspiraci tu mám hned vedle sebe.
Hnědé oči, plaché laně. Zrudlá líce,
ta malá to bude holka uličnice.
Chtěl bych s ní se v jarním dešti ráchat
a po večerech něžné nezbednosti rozvernosti páchat.


Lehce se poukloním. "Přesně jak říkáte inspirace není nikdy dost."
Po té se ozve mladá Nari. S tím jestli jednorožci skutečně jsou. Jen se usměju a jsem potěšen, že se osmělila. "Samozřejmě, že existují má paní. Potkal jsem několik důvěryhodných lidí, kteří se živí cestování za monstry a ti viděli krom jiného i jednorožce a popsali ho." Když se do hovoru vloží Casi, jen rezignovaně pokrčím rameny.
"To skutečně nevím lady de Malagueno, dotyčný Temerijský šlechtic, tvrdil, že mu jde o dceru. A jestli stačí jednorožce pouze požádat o pomoc jak se říká v povídačkách to také nevím. Ve spisu Sommaire des singularitez Sumář zvláštností od Pierra de Changy se píše, že jsou velmi plaší. Jak jinak. A tak asi to není úplně snadné je požádat o pomoc."

Pozvednu číši k oboum dámám "Lady já jsem ale básník a pravda doufám, že návnadou by měla být čistá panna, která přemluví jednorožce a pravda i jiné tvory k lecjaké pomoci. Bohužel je to v Temerii patrně nedostatkové zboží. " Ušklíbnu se.
Otočím se na ostatní: "Pánové na něžnost a krásu žen." hluboce připiji a pokračuju.



"Toužil jsem na své cestě osamělé
po duši něžné, upřímné a vřelé.

Můj sen se v tobě ztělesnění dožil.
Své srdce jsem ti v tvrdé ruce vložil.

Nejdřív's je líbal, pak jsi na ně plival,
za rok a za den při vzpomínce zíval. -

Pro nový žal mám srdce málo smělé.
Má touha mře na cestě osamělé."

František Gellner



Lehce se poukloním směrem k dámám. "Jestli mohu být tak smělý a vy krásné dámy míříte za jakým cílem? Vaše společnost je jistě ozdobou a rozjasněním, kde jakého salonu, turnaje či bardské soutěže. Třeba bychom mohli mít i stejný směr a i když se nevydáme za jednorožci můžeme objevovat svět jinak a jinde."

S úsměve a nadějí se podívám na Nari a pak i Caisy.





 
Caisy de Malaguena - 03. dubna 2024 11:20
rytkahelene_i46663856.jpg
Od kupce k jednorožcům

Hartmann, Nari
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí", hlavní sál
21.červen, středa, letní slunovrat
jedna odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo


Jen pokývu drobně hlavou, když Hartmann vysype z rukávu všechny možné varianty, jak kupci pomoci při hledání jeho dcery. Prsty nepřítomně poklepu na pohár vína a nakonec si stejně loknu, abych aspoň trochu spláchla železitou pachuť v ústech, která se opět objevuje, jak se moje hlava stále nesrovnala s celou situací, ač jsem již mnohem lépe naladěná než před chvílí.
„Být vámi tak bych se do toho asi nemotala do chvíle, dokud vás o to někdo osobně nepožádá. Myslím, že jsem si stihla všimnout, kdo je slečniným doprovodem. A jedná se sice o divokého muže, možná občas i hrubiána, ale vlastně má dobré srdce. O bezpečí slečny bych se já osobně vůbec nestrachovala.“
Povzdychnu si lehce a zavrtím hlavou. „Těžko ale soudit, jak moc dobrovolně slečinka odešla. To si nedovolím hádat. A jestli je v tom láska?“ Musím se pobaveně usmát. „Tak na to neznám odpověď. Spíše bych to nazvala vášní, než láskou. Pokud už vůbec o něco z těchto věcí jde.“

Zaposlouchám se do šlechticových plánů a mírně se u toho usmívám. Kavalírská cesta. Ano, to je ten správný pojem. Jen bohužel se týká pouze kavalírů, což je mužský rod, takže o sobě bych toto říct nemohla. Já jsem prostě jen dcerka teď už asi definitivně zchudlého zemana, která utekla z domu za svým snem s mečem a zbrojí. Něco zakázaného a neslýchaného. Přesto mi tento život vyhovuje. Dokonce i toho koně mám teprve rok, což není vůbec dlouhá doba, když si vzpomenu, kdy jsem se vydala na toulky krajem.
„Inspirace, zkušenosti… Cenná to komodita v tomto světě. Máte snad vyhlédnutou nějakou konkrétní, nebo spíše čekáte, co vám život naservíruje. Třeba bych vám mohla poradit, kam pro další inspiraci.“
O svém cíli a důvodu na cestách ale pomlčím. Ne, že bych to skrývala, ale prostě jen nepadla konkrétní otázka, takže není důvod rovnou odkrýt všechny svoje karty.

„Lov jednorožce?“ Tázavě zvednu obočí a kouknu na Nari, která reaguje ve velmi podobném duchu jako já.
„Spíše se to zdá jako rozmařilost bohatých.“ Odpovím upřímně. „Pokud by se jednalo o sejmutí kletby dcery, je to dostatečně závažný důvod, aby člověk byl natolik nešťastný, aby se pokusil takto nádherné zvíře polapit, ale…“
Mírně se nakloním nad stůl a opřu se o lokty o kraj stolu. „...Myslím, že vhodnější varianta je o pomoc samotného jednorožce požádat. V povídačkách se říká, že jsou to spravedlivá a srdečná zvířata. Ale těžko říct, jestli vůbec doopravdy existují, takže chápu, že byste ho rád aspoň spatřil.“
 
Nari - 31. března 2024 13:10
nariuvdo137.jpg

Nová společnost



Caisy, Hartmann
jižní Rivie, hostinec "Na rozcestí", hlavní sál
21.červen, středa, letní slunovrat
jedna odpoledne
jasno, slunečno, příjemně teplo



Snad po očku jsem se stále otáčela ke stolu kupcovo, sledovala jsem mladého kupce, vnímala jeho rozčarování, zmatení a zklamání. Odmítnutí od paní Caisy pro něj muselo být jako rána kamenem, polití studenou vodou a opaření se o uhlí z ohniště. A nejspíše vše najednou. Stále si neuvědomoval, že jeho sestra a s ní i hraničář, zmizela. Jenže my už byly zpět u našeho stolu a ač jsem zpočátku byla zmatená, začínalo mi pomalu svítat. Jistě, paní Caisy musela být rozezlená na pana Warrda, zvláště, když takto zmizel, jak se tak říká, jako pára nad hrncem. Vlastně jsem se tomu ani nedivila. Stejně tak mi začínalo docházet, jak ochranitelsky se ke mne paní Caisy chová a cosi ve mě začalo příjemně hřát. Až jsem měla chuť ji obejmout a držet.

Nakonec věci vzali jiný spád, než původně měli. Paní Caisy se rozhodla jít směrem na Rivii, byť nejdříve ale chtěla mluvit s panem Remigiem. Chápala jsem proč, přeci jen, nabídl nám práci, která zněla... inu pro mé uši až neuvěřitelně, zvláště pak odměna, která za ni měla být. A tak, po krátké domluvě s panem Henrikem, jsem cupitala za paní Caisy směrem ke stolu, kde ještě před nějakým okamžikem seděl i pan Remigius. Žel, ten tam již nebyl a jak jsme se měly brzy dozvědět, sám si dával koupel. Musela jsem se pousmát, když jsem si vzpomněla na Donnu, až se mi líce trochu začervenali. Měla jsem vcelku jasnou představu o tom, co tam asi dělá. A nebyla to jen koupel. Když nás pak paní Caisy představila, cosi ve mě se opět trochu zatetelilo. Ve tváři se mi rozlil příjemný úsměv, někdo by řekl až spokojený a šťastný a já se lehce uklonila, tak jak jsem to viděla u měšťanek ještě tehdy v Cintře. Přeci jen, paní Caisy jistě byla z vyšších poměrů a tak jsem cítila za správné se tak zkusit chovat.

Ona drobná a trochu nemotorná poklona přišla ve chvíli, kdy nám rytíř, Hartman, jak se představil, políbil ruku, či spíše onen polibek naznačil. Jen zdálky jsem tušila, že se to tak asi dělá. Alespoň jsem to tak vídávala. Paní Caisy při představování trochu pookřála a já si trochu oddechla. Obě jsme se usadily a já s tichým díky odmítla vína. Nějako se mi nechtělo pít nic, z čeho by se mi později mohla motat hlava. Jen jsem se usadila na židli, složila ruce do klína a mile se usmívala na všechny kolem sebe. Poslouchám o čem se baví, ale zároveň i sleduji dění okolo sebe. Sleduji rytíře Hartmanna, jeho společníky a až když vycítím Caisyn pohled, ohlédnu se na ni a mile se na ni pousměji. To co jsem viděla v jejích očích a vyčetla z jejího výrazu opět rozvířilo onen pocit. Hřejivý, skoro až laskající pocit, jež sliboval bezpečí. V tu chvíli jsem měla šanci okusit jaké to je mít někoho, kdo má o vás opravdu starost. Něco takové jsem cítila jen jednou a není to tak dávno. Vlastně to není ani hodina.

Až kompliment rytíře Hartmanna mne probere z toho malého transu, a přitáhne si mou pozornost, jen proto, abych oči stydlivě opět sklopila a s nimi i svou tvář a schovala tak opět rudnoucí líce. Naštěstí rytíř pokračoval ve své mluvě a já se tak mohla vzpamatovat. Ovšem jeho slova mne těšila, stejně tak i pohledy lidí. Bylo to jiné, když si vás najednou prohlíželi z jiného důvodu, než jen kvůli podezřívavosti.

"Jednorožce?" zpozorněla jsem a zeptala se snad, jestli jsem špatně neslyšela. Opravdu o něm mluvil? "Oni existují?" zeptala jsem se s výrazem malého děvčátka, které poprvé vidí, byť nakresleného, jednorožce.



 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.081931114196777 sekund

na začátek stránky