Zmatená

Nebyla jsem si jistá, jestli na mne Pierre vůbec pohlédl, během té chvíle, co jsme zde seděli. Jistě očima vysel na panu Warddovi a hltavě poslouchal jeho vyprávění, ale když si pak šli zatančit, jeho pozornost se stočila na mne. Nutno podotknout, že to byla pozornost velmi krátká, protože jen co přišla paní Caisy, aby mne odsud dostala, Pierrovo chování se stalo... inu podivné. To jak vylétl od stolu a poklekl před dobrodružkou mi vzalo dech. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, kroutit hlavou a nebo radši dělat, že tu vůbec nejsem. Možná jsem se tvářila stejně jako paní Caisy. Šokovaně. Tedy, ne že bych se nějak vyznala v chování vyšší společnosti, sama jsem žádnou výchovu neměla, ale i mě tohle přišlo přes čáru. A paní Caisy to taky nebylo po chuti. A jak se ukázalo, ani ona to chování nepovažovala za zralé jeho věku. A postavení. Opět jsem se něco málo přiučila. Například, že takovéhle týpky rovnou posílat k šípku.

Když pak zopakovala to o té sestřičce, něco se ve mě pohnulo. Něco, co mne přinutilo se mile pousmát a pohlédnout na ni více než vděčným pohledem. Jistě, věděla jsem, že je to jen způsob jak se odsud dostat pryč, ale i tak mne to hřálo. Ten pocit, že najednou někam patřím, že je tu někdo, kdo se o mne stará.
Byla jsem až tak moc zaujatá svými myšlenkami, že jsem si skoro nevšimla toho, co právě zmínila. Pan Wardd a kupcova dcerka zmizeli. Skoro až jsem se přizvedla na židli, abych měla o trochu větší rozhled, ale nikde jsem jej neviděla. A to mne zmátlo. Vždyť to není tak dlouho, co šli tančit. Navíc on, takový mohutný chlapík a já si nevšimla, že najednou zmizel? Jak? nechápavě jsem stále pátrala pohledem po hostinci. Až pobídka od paní Caisy mne přinutila se přestat rozhlížet a zvednout se ze židle. Než se ale stihneme rozejít k našemu stolu, zastaví nás opět nějaký muž, horal, zdá se. Paní Caisy jej ale odkáže na patřičnou osobu a mě jen tiše špetne, abych šla s ní, což také bez meškání udělám.
"Co se děje?" zeptám se stejně tiše, když dojdeme k našemu stolu.

Přicházím k vám s nabídkou ...

Jednorožec ve všedním dni

"Děkuji." Zahrnu jej milým úsměvem, ten se však vytratí, když zmíní Laru Dorren aep Shiadhal. Samozřejmě znám ten příběh zakázané lásky, kdo z elfího lidu by jej neznal. "Překvapuje mne, že se tak orientujete v elfských příbězích." Vlastně mne to ani tolik nepřekvapilo, Rytíř Hartmann neustále osvědčuje svou jinakost oproti většinové lidské populaci. Což je pro mne potěšující. Dost možná je právě tím mužem, kterého zde hledám.

"Jsem v těchto věcech realistka, žádné dítě si nezaslouží žít život půlelfa, a být vyděděncem obou ras." Můj pohled sklouzne mimoděk na Půlelfa jež právě hovoří s nějakými lidmi u baru. Pak se pohledem vrátím opět k Hartmannovi. "Možná bych pro vás měla cestu k elfským příběhům, a k elfům jako takovým. Dost možná by vám ta cesta mohla i přinést po čase nějakou elfskou zbraň či zbroj. Či získat by jste mohl očarování své stávající. Zastupuji zde totiž Velmistra elfského řádu Naší Paní Nanathiel. Můj Velmistr hledá spolehlivé, kreativní, chytré lidi, jež by mohli pracovat pro Řád v místech,.kde elfům hrozí permanentní ohrožení smrtí, třeba v Redanii, ale i jinde. A tys zdá se pro ten úkol jako stvořený. Už jen svým původem z Ellanderu, i svým vztahem ku staršímu lidu. Nejedná se o nijak složité úkoly, pro člověka ani příliš nebezpečné, a zadarmo to taky nebude." Přednesu mu nabídku, se kterou jsem vešla do tohoto hostince. Mírně se usmívajíc čekám na jeho postoj.

Líbí se mi i jeho odpověď ohledně historie jeho rodu. "Ano, člověk nejraději opěvuje to, co mu schází, co nemá." Pak vychutávám si jeho recitaci, i samotnou báseň. "Moc krásné verše." Vyznám se po možná až příliš dlouhé pauze na doznění.
Tak prostovlasá a v šatě,
jejž právě na sobě máš
a taková, jako svatě
ty uvnitř hoříš a pláš.
Ve mně bude znít ještě dlouho.

"Děkuji tě, Můj Pane z Ptačích pastvin. Za báseň, a hlavně za tebe samého. Poučil jsi mne sám sebou, že bych měla být chápavější k zapovězeným láskám. Neb mezi lidmi jsou muži, kteří stojí za můj zájem, a Tys bezpochyby jeden z nich. Kdybys někdy padl do elfího zajetí, zmiň mé jméno, třeba ti zachrání život." Můj úsměv je mírný a hebký.

"Zajímavý příběh Můj Pane z Vogelweide. A co o mně bys rád slyšel? O bojích s monstry, o bojích s lidmi, o hledání prastarých artefaktů, o těch které jsem pomohla najít, kterak bojovala jsem s draky v Dračích horách, či putovala až na daleký Jih. Jak procházela jsem temným Amellem, jak pouštěmi Maechtu. O tom jak hrávám na flétnu na loukách Dol Blathanny, či spolu se šógunem z Aedirnu, o tom jak potkala jsem jednorožce, jak mne vozil na svém hřbetu? Řekni si." Se zvonivým smíchem odpovídám jeho dotěrnosti.