Kouzlo

Je prostě rozkošná, a já už se těším, jak si na ní smlsnu. Jak mlsný dravý Rys na mladé slepičce. Směje se, a já topím se v jejích očích. Však bdělý jsem a bystrý, jako vždy!

Ani se nestačím smát. Mladý kupčík se koří své Královně. Teď je ta správná chvíle, lepší už nebude! Osvědčím své mistrovství Hraničáře v místnosti plné lidí. Ani mistr zloděj by se za to stydět nemusel. Využiju všech v naší blízkosti, aby nás kryli. Před Caisy, před Pierrem, před zbrojnoši. "Teď zažiješ dobrodružství, pravé a skutečné! Zmizíme všem! Do svobody. Naprosté!" Šeptnu Laurette do ouška.

Využiju procházející tlustou matronu s jejím manželem, a za nimi zmizíme z lokálu. Pokud dívka nestíhá, prostě ji zvednu silou svých mocných paží, a nesu ji pár palců nad podlahou. Je to otázka načasování, a v tom jsem mistr, a nejen v tom. Dávám nový význam slovu "Unesená". Stačí chvilka, a pro zbrojnoše, jak by se po nás slehla zem. Prostě, Kouzlo! Dost možná jsem i magii chodců použil.

Venku nás uklidím do temného kouta, sledujíc, zda nás někdo sleduje.
Nikdo!

Iluze byla dokonalá!

Pokračování již skrytě....

Tarantella II. Bohyně

Ještě než stačil mladý kupčík Pierre nyní sličnou brunetku Nari k tanci vyzvat, dostavila se Lvice z Cintry houpavým, kočičím krokem k jeho stolu. Jen ji uviděl, na nebohou Nari zcela zapomněl, stejně tak na dozor své sestry. Z krásy a síly 'zralé' ženy mu úplně vyschlo v krku, takže do sebe obrátil pohár rudého Primitiva v jeden ráz.

Nic proti brunetce, ale blonďaté Lvici, která je nepochybně ostřílenou Dobrodružkou, se rovnat nemůže. Mladý 25ti letý muž zapaluje svá lýtka, a víno i krev mu barví tvář do červena.

A pak to přijde, Caisy utrousí pro ni titěrnou lechtivou poznámku, která však v synovi kupce odpálí pudy mladého jelena. "Nebo jsem vám snad zkazila intimní chvilku?" Pierre Delacroix už to nevydrží, nemůže. Vyskočí jak železné péro, a složí poklonu Šermířce. Jako královně. Je tak sladký a horlivý ve své vášni. Po ženách, i po dobrodružství. Caisy v sobě sdružuje obojí, v míře vrchovaté. Tomu nelze odolat.

Pierre klečí na jednom koleni, v pokloně, před svou bohyní. "Má Paní! Žádám,... ze srdce vroucího Vás prosím o tanec. Buďte ku mne milosrdná, vždyť jsem sluhou krásy Vaší, a otrokem." Ano, je to tak. Je jisto, že není nic, coby Pierre svému idolu nesplnil. Stejně tak jasno, že jakékoliv odmítnutí ponese velmi těžce, až tragicky...

Tichá myška u kupcova stolu

Pan Wardd mluvil, rozdával lichotky jakoby to byla jeho přirozenost, lísal se do jejich přízně. A ona se toho chytila. Pozorovala jsem je, viděla jsem pohled jejího otce i její mrknutí. Přemlouvala ho, prosila, zatímco její bratr hltal historky a nejspíše si sám sebe představoval na hraničářovo místě. Jistě se viděl jako on, toulající se krajinami, bojující pro peníze, získávající slávu a věhlas. A já tam tiše seděla, měkce se usmívala.

Kupec odešel a hlas pana Wardda se změnil. Byl více... nevěděla jsem, jak to popsat. Byl jiný, zvláštní. A ona rudla ještě více, skoro až jsem byla překvapena, že to jde. Chvílema jsem se i bála, aby tu nevzplála. A pak tu byl její bratr, jistě občas jsem se na něj podívala, byl hezký, asi. Když se naše pohledy občas setkali, uhnula jsem, styděla se, cítila se nesvá. Nechtěla jsem tu být, ale ani jsem se neodvažovala odejít. Tušila jsem, že by se mu to nelíbilo, ba co více, asi by to ani nebylo slušné. A pak jsem pohledem sklouzla k velkému stolu, zahlédla jsem pana Henrika i paní Caisy. Dívala se naším směrem. Znovu jsem sklopila zrak, vrátila se pohledem zpět ke stolu, k číši vína, která se přede mnou objevila. Napila jsem se, jen proto, že se napili všichni. Nechutnalo mi, proto jsem jej odložila a už se jej nedotkla. A i když mne uznalý pohled pana Wardda těšil, i když jsem mu jej oplatila vděčným úmyslem, stejnak jsem se stále cítila nesvá. Možná proto jsem jeho další pohledy nechápala, netušila jsem, co mi tím naznačuje.

A pak se zvedl a šel s ní tančit. Řekl to tak suverénně, až ji zaskočil. Viděla jsem na ní, jak bojuje sama se sebou. Stejně se zvedla a odešla. Chvíli jsem je sledovala, jen krátkou chvíli, moc krátkou na to, abych si všimla, že paní Caisy už nesedí u stolu.
Pohledem jsem se stočila zpět na Pierra, nervózně se pousmála a ještě nervózněji sáhla po vínu, které mi nechutnalo. Než jsem se ale stihla napít, zaslechla jsem hlas paní Caisy.
"Huh?" překvapeně se zadívám do jejích laskavých očí, div nerozleji víno a v tu chvíli ucítím jakousi úlevu. Odložím víno a přemáhám chuť se zvednout a obejmout ji. "Eh... já... no... eh..." nervózně se rozmluvím, pohledem začnu těkat mezi ní a panem Warddem, jež právě dovádí uprostřed sálu s Laurettou. Nakonec můj pohled skončí na ní, na paní Caisy. Pohled plný vděku a s tichou prosbou o pomoc.

Tanec s hraničářem

"O ano, strašně ráda," pousměji se na Wardda a nedočkavostí zamrkám. Jeho historky jistě vydají na knihu, ne-li více. Na jeho kompliment se opět trochu zardím ve tvářích a oči se snad ještě o píď rozzáří.
Když se pak otec zvedne a kamsi zamířím, sleduji ho podezřívavým pohledem. Skoro jakoby to udělal schválně, jakoby mi tím naznačoval, ať zkusím cokoliv, aby šel hraničář s námi. Ovšem moc dlouho tím pohledem nesleduji, kdo ví, co by si naši hosté mohli pomyslet. Stočím svou pozornost zpět k dobrodruhovi, který nám mezitím objednal červené víno. Když víno donesli, věnovala jsem Warddovi další z mnoha úsměvů. Byl zajímavý a já zvědavá. Sedělo přede mnou totiž něco, co jsem zatím neměla šanci poznat. Hrdé mužství, jež si jistě umí poradit se vším. Imponoval mi, dokonce jsem se i chvílemi přistihla, že chci poznat víc, než jen příběhy, ale zároveň jsem se bála. Bála jsem se toho, co chci, skoro až jsem se za to styděla.

Sázel jeden kompliment za druhým a já je stále oplácela sladším a sladším úsměvem. Občas jsem se ukryla za sklenku vína, tu a tam koukla po okolí, ale jakoby měl svou vlastní přitažlivou sílu, která mne k němu táhla. Snad touha poznat nepoznané, nebo snad chuť udělat něco zakázané. Věděla jsem však, jaký by na to měl názor otec, proto jsem se držela.
"Oh... ráda," překvapeně zamrkám, když se najednou zvedne a vyzve mne k tanci. Ne... on mne nevyzval, on prostě řekl, že jdeme tančit a já nevěděla co namítnout. Prostě jsem jen podlehla té síle, která z něj čišela. Jakmile bard začal hrát, tanec začal. Znala jsem kroky, dokonce i tu píseň. Slyšela jsem ji již mnohokrát a párkrát si i skočila v kole. Jenže teď to bylo jiné, intenzivní, veselé a já měla chuť se smát a plně se tomu oddat.

Ctná a vznešená

Tarantella

Jsem vedle kupecké dcerky jako medvěd, však její velké oči i pusa mne pohlcují stále více. Samozřejmě, že nevyměním poklad za noc s touhle panenkou. To však neznamená, že se nemohu pobavit. Chci ji políbit, chci vědět jak chutnají její rudé plné rty, aby mohla svým vnukům po letech vyprávět u krbu, jak podlehla syrové síle skutečného Hraničáře, který ji poskytl kouzlo prvního polibku, aniž by to čekala. Když mne přemlouvá, nejraději bych ji rovnou teď chytil za zátylek, a vzal si po čem baží mé tělo způsobem přímým, a veskrze hodným pravého dobrodruha. To však ze zřejmých důvodů nejde. "Opravdu by jste je ráda slyšela všechny?" Nasadí prosebný hlas, a k tomu i kukuč. "Jste rozkošná." Dodám.

Kupodivu její otec se omluví, a nechá přemlouvání mé osoby zcela na své dceři a synovi. Asi běžel zkontrolovat své vozy, vypadá velmi poctivý ve své práci. Také věří v dohled mladého Pierra, a hlavně svých pěti strážných u vedlejšího stolu. Těm cosi šeptne, než odejde.

Objednám nám všem čtyřem Rivijské červené víno "Primitivo z Puglie" (reálné víno, na trhu v ČR), protože víno mi přijde tak akorát vhodné na postupné prolamování ledů. "Jste opravdu rozkošná." Pronesu opět, tentokráte již více s vášní v hlase, teď když zmizel otec si to mohu dovolit. Její bratr mne naprosto zobe z ruky (hod 18/74), skoro to vypadá, že by obětoval i levou ruku jen proto, aby mohl se mnou vyrazit od kvelbu svého otce. Ach to mládí, pomyslím si. Jen ho udržuju ve svých osidlech, ale jinak jsem zcela zaměřen na zrzečku. Můj temný pohled jí ukazuje polohy života, které dosud neokusila. A co není, může být. Možná ji sevření mých pronikavých očí a silných tlap děsí, možná přitahuje jako světlo svíček noční můru. Jsem si jist, že v jejím hebkém hezkém světě se na ní ještě nikdo takto nedíval.

Nari mlčí, jako zařezaná, přesně podle rozkazu. Jsem tím velmi potěšen. Málokdy člověk narazí na ženskou, která opravdu důsledně poslouchá. A nutno říci, velmi mne to vyhovuje. Občas ji zahrnu pohledem plným mého uznání. To se však mění teď, když tatík dcerky vypadl. Navedu pohledem Nari na Pierra, chci aby se mu opravdu plně věnovala, jen tím potěší svého Pána, totiž mne.

Zrzka po mé levici svou čistou naivitou a odevzdaností svému úkolu, totiž přesvědčit mne otrlého dobrodruha, táhne z mých útrob děsivou energii. Tu sílu, která umožňuje muži znalému boje, smrti i divočiny, schopnost poradit si se vším, co jej cestou potká. Lhostejno jak děsivé to je.

Je to citlivá dívka, jistě to vzedmutí v mém nitru cítí, podobné jako Nari sama.

"Zatančíme si!" Rozhodnu, aniž bych se ptal. Obdivují nespoutanost a syrovost dobrodruhů, tak jim ji dopřeju měrou vrchovatou. Po připitku s vínem Primitivem vyrazíme na volný prostor. Mávnu na barda Marca, který jen kývne a spustí Tarantellu. Vyvedu Laurette, a již se točí v mém pevném kole. Chci ji vidět, jak se zcela oddává hudbě i mě. Chci ji vidět smát, rty i velkýma očima, chci slyšet jak víská rozkoší...

Ctná a vznešená

Rytíř přijme mé pozvání, a po chvíli kráčí k mému stolu. Je urostlý, plný síly, ale i jisté jemnosti, vznešenosti. Lehce se naň usmívám. Přijmu jej jako královna, která jeho kavalírské koření se vnímá jako naprostou samozřejmost. "I na mé straně je potěšení, Pane z Ptačí pastviny." Uvítám jej s líbezným úsměvem, který se vlastně k evidentně ostřílené bojovnici příliš nehodí. "Jsem Lara aep Alassëa nossë Oiolairë z Velekrálovství všech elfů Kaedwen. Patřím k prastarému vznešenému rodu Oiolairë, v lidském světě to značí příslušnost k elfské šlechtě. Coby oslovení vznešené postačí Lara aep Alassëa, či po vašem Lady Lara." Hrdost na můj rod je mi vlastní, i on by se jistě bez váhání bil pro svůj erb.

"Nejsem v rozpacích.
Zajímají tě Pane Hartmanne příběhy? A což takhle příběhy o tvých předcích? Mohla bych projít naše letopisy, či najít někoho z elfů, kdo tvé předky osobně potkal. To by tě nezajimalo? Elegantně přesunu téma jinam, od své osoby. Ne, že bych neměla co vyprávět, to věru mám. Přesto většina těch příběhů ještě stále podléhá utajení, a své osobní příběhy nejsem úplně ochotna vyprávět na počkání komukoliv. Zvláště pokud je to minnesänger, který je následně vytroubí do světa křupanům a smradlavým ochlastům, podobným zdejším hostům. Nic oproti jeho osobě, rytíř Hartmann zcela jistě má svou úroveň.

Pak se jemně zakřením. "Také píši básně, i hrají na flétnu. Nebylo by lepší, bych své vlastní příběhy oděla vlastními verši, a doprovázela tóny své flétny?" Odvětím melodickým hlasem, v němž ševelí listy prastarých stromů. Jestli myslí, že mne opentlí sladkými slovy, tak to se plete. Na elfské poměry jsem nadaná basnířka, však mezi lidmi byla bych učiněnou Legendou, pokud bych se jim vůbec chtěla dávat a sdělovat. Půvabný ostře podmanivý úsměv neustále tančí na mých rtech. Mé zlatozelené oči velkých dravých koček hoří živoucími neposednými plamínky.

"A proč bych měla usilovat o tvé štěstí, Pane Ptačích pastvin? Vždyť velké básně rodí i utrpení a trýzeň. A jelikož k tomu přišla řeč, zarecituji hlasem bouřlivým dramatickým i líbezným svou oblíbenou báseň o borovici v běhu času:

Střískaná bleskem, zdraná od vichřice
a na pol sklácena od severáku,
kořeny ve skále a suky v mraku
stará a drsná stojí borovice.

Jas padne zřídka v její chmurné kštice;
však zrumění se časem za soumraku,
když křídlem sražena jsouc od luňáků
v dol s větve sprchne plná semenice.

Tak hledí v lada kamenná a šerá,
a ve vichru a bouři neurvalé
to hučí v kořenech: — „To už ta sterá!“
Však opodál, když jarem strůmek vzklíčí,
tu vzdorně otřískané větve vztýčí,
a zašumí to v nich: „Zas o krok dále!“

Báseň je to krásná, dynamická, však můj procítěný přednes ji povýší na ještě daleko vyšší úroveň. Když dokončím recitaci velmistrovskou na lidské poměry, nechám vzduchem ještě zavibrovat a udeřit ticho, by mohla slova ta skutečně doznít.

"Ještě jistě přijde čas pozvat Remigia z Buin k tomuto stolu. Však zatím toto nenastalo." Zcela jasně mám na srdci zprávy, které chci, aby slyšel pouze rytíř z Ptačích pastvin. "A propós, jak to přišlo, že tvůj rod přijal právě toto jméno? Vyprávěj, Pane. Mé oči horské pumy lační po jeho příběhu.